Nemožnost uplatnění daňového zvýhodnění na dítě poplatníkem, který při výpočtu základu daně z příjmů uplatnil výdaje procentem z příjmů, nebyla protiústavní

Datum vydání: 6. 3. 2018 Autor: Redakce portálu DAUČ

Plénum Ústavního soudu z části zamítlo a z části odmítlo návrh stěžovatelky na vyslovení neústavnosti § 35ca zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 6. 2017.

Stěžovatelka u Ústavního soudu napadla ústavní stížností rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti finančnímu výměru. Tím jí byla vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2015 ve výši 6 045 Kč, ačkoliv v daňovém přiznání vykazovala přeplatek 43 995 Kč, důvodem rozdílu byla zákonem stanovená nemožnost uplatnění daňového zvýhodnění na děti poplatníkem, který uplatnil u příjmů podle § 7 nebo podle § 9 zák. č. 586/1992 Sb. výdaje tzv. paušální sazbou. Svou ústavní stížnost (sp. zn. III. ÚS 1221/17) spojila s návrhem na zrušení § 35ca předmětného zákona, který byl III. senátem postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí. Ačkoliv stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji Ústavní soud posoudil jako přípustnou.

Stěžovatelka se domnívá, že neexistuje ospravedlnitelný důvod, proč by některé děti měly být ochuzeny o podporu státu jen proto, že jejich rodič (některý z rodičů) neuplatňuje prokazatelně vynaložené výdaje na dosažení příjmů, ale využívá zákonem dané možnosti odečítat výdaje procentuální (paušální) sazbou. Celou úpravu omezující možnost uplatnit slevu na manžela podle § 35ba odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, respektive daňové zvýhodnění na vyživované dítě podle § 35c zákona o daních z příjmů hodnotí jako neslučitelnou s ústavními principy mimo jiné i pro absurdní padesátiprocentní hranici rozlišující druhy základů daně. Není tak podle ní zohledněna faktická výše příjmů poplatníka – poplatník s vysokým příjmem, byť nikoliv ze samostatné výdělečné činnosti – zvýhodnění dostane, poplatník s mnohem nižším příjmem však žádnou z těchto výhod čerpat nemůže jen proto, že jeho dílčí základ daně ze samotné výdělečné činnosti je poměrově příliš vysoký, byť nominálně vysoký není. Tím je dle jejího názoru založena jen těžko tolerovatelná nerovnost, kdy poplatníci ve srovnatelné sociální situaci mají kvůli nepřiměřeně ostře nastavené hranici struktury příjmů výsledný příjem nižší, v některých případech dokonce o desítky procent.

V průběhu řízení před Ústavním soudem byl přijat zákon č. 170/2017 Sb., kterým bylo napadené ustanovení k 1. 7. 2017 zrušeno. Dále proto bylo Ústavním soudem rozhodováno nikoliv o zrušení, ale o vyslovení neústavnosti předmětného ustanovení.

Ustanovení§ 35ca zákona o daních z příjmů, ve znění do 30. 6. 2017 mělo následující podobu:

„Uplatní-li poplatník u dílčího základu daně podle § 7 výdaje podle § 7 odst. 7 nebo u dílčího základu daně podle § 9 výdaje podle § 9 odst. 4 a součet dílčích základů, u kterých byly výdaje tímto způsobem uplatněny, je vyšší než 50 % celkového základu daně, nemůže
a) snížit daň podle § 35ba odst. 1 písm. b),
b) uplatnit daňové zvýhodnění.“

Ústavní soud přezkoumal napadené zákonné ustanovení jednak z pohledu intenzity zásahu do práva na ochranu vlastnictví, resp. majetku, jednak z pohledu práva na rovné zacházení.

Napadená právní úprava sleduje legitimní cíl, kterým je zájem na zvýšení příjmů státního rozpočtu nebo zájem na větší rovnoměrnosti daňového zatížení. Zákonodárce má v tomto ohledu poměrně široké pole volného uvážení, aby mohl realizovat svou hospodářskou a sociální politiku.

Z hlediska posouzení intenzity zásahu do majetkových práv v oblasti přezkumu daňové legislativy Ústavní soud v souladu se zásadou zdrženlivosti zásadně nepřezkoumává vhodnost a nezbytnost jednotlivých komponent daňové politiky, nýbrž pouze její případný rdousící (škrtící) účinek, resp. možné konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě poplatníka. Žádný z těchto důsledků stěžovatelka ve svém podání netvrdí a ani Ústavní soud nezaznamenal, že by přezkoumávaná právní úprava k „rdousícímu efektu“ směřovala. Přezkoumávané ustanovení je do té míry neutrální, že nerozlišuje poplatníky – fyzické osoby – primárně a výlučně podle druhu nebo struktury jejich příjmů, ale rozhodná je volba druhu zdanění, kterou pro sebe poplatníci provedli. Poplatníci tedy sami mohli zvážit, zda pro ně představuje větší finanční výhodu uplatnění blíže nespecifikovaných výdajů anebo zda je pro ně výhodnější své výdaje specifikovat (doložit) a získat tak daňové zvýhodnění.

Napadené ustanovení konečně nevedlo ani k porušení práva na rovné zacházení (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), protože míra odlišného zacházení mezi jednotlivými skupinami poplatníků nebyla zcela zjevně nepřiměřená a v jeho konstrukci nebyl obsažen žádný z tzv. podezřelých důvodů (suspect classification). Rozlišovacím kritériem ve skutečnosti není rodinný stav a rodičovství, jak uvádí stěžovatelka, ale povaha jednotlivých daňových základů, respektive způsob určení výdajů, jež byly nutné k dosažení příjmů. Ani věcně není správné tvrzení stěžovatelky, že úprava bez dalšího podporovala rodiče s vyššími příjmy. Smyslem daného ustanovení nebylo vytvářet hranici, od níž mají poplatníci – rodiče natolik vysoké příjmy, že jim dané zvýhodnění nemá náležet. Přezkoumávané ustanovení vycházelo toliko z toho, že vykazování výdajů procentním ekvivalentem je obecně pro poplatníka výhodnější, a proto od jistého poměru daňových základů (resp. od poměru použití různých metod uplatnění výdajů) poplatníkovi nenáleží daňové zvýhodnění. Jestliže by využívání paušálních výdajů v konkrétním případě pro poplatníka výhodné nebylo, mohl poplatník uplatňovat skutečně vynaložené výdaje. Jinými slovy, buď je využití procentuálního ekvivalentu pro poplatníky výhodné ať už finančně či administrativně, anebo není, a proto jej nepoužijí. Je sice srozumitelné, že stěžovatelka usiluje o to, aby mohla kombinovat za minulá zdaňovací období paušální výdaje i zvýhodnění na dítě, ale nepředkládá žádný přesvědčivý argument, proč by taková kombinace měla být v jejím případě (resp. obecně) spravedlivější.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatelka napadla celý § 35ca zákona o daních z příjmů, ačkoliv se v jejím případě aplikovala pouze jeho část, a to § 35ca pod písm. b), ve zbytku tedy byl návrh odmítnut.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/17 je dostupný zde >>

 

 (Zdroj: Ústavní soud ČR, www.usoud.cz, 2018.  © thinkstockphotos.com)  

Aktuálně