Aktuální diskuse k dani z nemovitých věcí

Datum vydání: 10. 6. 2021 Autor: Soukop, Jiří

V rámci aktuálně startující kampaně před říjnovými volbami do poslanecké sněmovny slyšíme v posledních dnech poměrně hlasitě téma daně z nemovitých věcí a jejího případného zvyšování, respektive její budoucí koncepce v daňovém mixu. Padají rovněž návrhy na vyšší zdanění komerčních nemovitostí.

Abych diskusi trochu rozšířil, tak mám za to, že by měla padnout otázka složitosti koncepce daňové sazby a taktéž revize osvobození od této daně ve prospěch vlastníka nemovitosti, který má v dané konkrétní nemovitosti trvalý pobyt.

 

Zdanění staveb a jednotek

Již před dvěma lety došlo, zejména v Praze, k poměrně výraznému zvýšení daně z nemovitých věcí. Pravdou je, že hladina zdanění byla doposud posazena poměrně nízko, když například daň z průměrně velkého bytu činila ročně řádově několik stokorun, tudíž z hlediska nákladů na její správu téměř na hranici smyslu její samostatné existence. Právě v roce 2020 aplikovala Praha, ale i další města, § 12 zákona o dani z nemovitých věcí a zavedla místní koeficient, který lze nastavit až ve výši pětinásobku daně stanovené podle citovaného zákona. V případě Prahy došlo ke zvýšení koeficientu na hodnotu 2, městské části mají pak stanoven rozdílně již jen velikostní koeficient (srov. příklad). Daň jako celek je příjmem obcí a tyto mají již nyní dostatečný prostor k tomu, aby daň případně mohly prostřednictvím zejména místního koeficientu v celé obci či její části navýšit. Zdanění nemovitostí by ovšem nepochybně mělo být přiměřené. Doplňuji, že je na zvážení, zda za účelem snížení administrativní náročnosti nezjednodušit koncepci sazby daně (případně i jejího základu) upravené v § 11 (§ 10) citovaného zákona.

V principu lze naopak namítnout, že podporou vlastnického bydlení ze strany státu, případně obcí, by nepochybně bylo osvobození od této daně ve prospěch vlastníka (poplatníka), popř. vlastníků (např. manželé), kteří měli po celou dobu předchozího roku trvalý pobyt v dané konkrétní nemovitosti. Trvalý pobyt třeba odlišovat od bydliště, kterých každý může mít i více. Jednotlivci či rodiny, kteří by si pořídili vlastní bydlení, by tak každoročním splněním uvedeného testu zaplatili daň z nemovitosti toliko právě jednou. Není pak bez významu, že obec, ve které má daný vlastník trvalý pobyt, dostává na každého takového občana nemalé finanční prostředky z rozpočtového určení daní, a to nepočítám využívání služeb místních podnikatelů či hrazení místních poplatků ze strany těchto rezidentů. Pouze v takovém případě by dávalo smysl ze strany obce výše popsané navýšení místního koeficientu, protože by mělo dopad pouze na ty stavby či jednotky, které po formální stránce neplní funkci bydlení (sídla) konkrétního poplatníka. Každá obec má nepochybně zájem na tom, aby vlastník nemovitosti byl současně jejím rezidentem, a toho by neměla logicky jakoukoliv dodatečnou daní dále zatěžovat. Nedomnívám se, že by daný postup byl jakkoli v rozporu s principy daňové politiky, právě naopak. Bude tedy na budoucí politické reprezentaci, aby se případně zamyslela i nad tímto či podobným konceptem, případně přenesla do zákona možnost realizace takového opatření na obce, které mají v současnosti možnost pouze plošného snížení či zvýšení koeficientů.

 

Příklad

Bytová jednotka o velikosti 50 m2, Praha 3:

  • koeficient podle velikosti obce – 5
  • místní koeficient – 2
  • výsledná daň (2021) – 1 200 Kč

 

Zdanění komerčních nemovitostí

Nepochybně může být na místě i úvaha o navýšení zdanění komerčních nemovitostí, zejména pak cíleně skladovacích prostor v těch částech obcí, kde je zabírána nově další plocha v krajině či orná půda. Technologické firmy totiž takovou plochu rozhodně nezabírají, zpravidla mají kanceláře v centrech měst či v rámci projektů vznikajících v brownfieldech. Zdůvodnění o zaměstnanosti a vyšších přidaných hodnotách předmětných zařízení kulhá tzv. na obě nohy, tím neříkám, že je nepotřebujeme – potřebujeme, ale v rozumné a nezbytné míře. Obchodní společnosti tyto provozy v posledních letech významnými investicemi automatizují tak, že již de facto žádnou významnou fyzickou obsluhu nevyžadují a začasté zde zůstává už jen ostraha předmětného objektu. Strategická poloha České republiky a dynamický rozvoj těchto kapacit pak z nás v současnosti statisticky dělají v přepočtu na obyvatele největší logistickou velmoc v Evropské unii.

 

Závěrem

Je poměrně zajímavé, možná zarážející, že z hlediska současné koncepce a vůbec finančního objemu, který tento zdroj může přinést do veřejných rozpočtů, se právě toto téma dostalo do popředí společenské debaty. Nicméně pokud k tomu již v posledních týdnech došlo, pak je dobré se nad danou problematikou podrobněji zamyslet, zda zde skutečně není nějaký prostor pro koncepční změny.

Aktuálně