Reklamní činnost a živnostenské podnikání - praxe a teorie v dotazech a odpovědích

Přišlo jaro, takže je opět načase přinést několik nových informací, které se týkají teorie a praxe v oblasti živnostenského podnikání a reklamy. Stále platí, že tyto dvě oblasti jsou spolu neoddělitelně spojeny, neboť jedna bez druhé by v podstatě nemohla plnit svůj účel. Přestože právní úprava živnostenského podnikání i reklamní činností se neustále vyvíjí, existuje na tomto poli stále prostor pro další pozitivní změny v právní úpravě a tím také v praxi. Stále se objevují nejasnosti, jak tu kterou konkrétní situaci řešit, a to v souladu s platnou právní úpravou.

Následující příspěvek přináší některá „rozuzlení“ zmíněných nejasností, a to opět v podobě dotazů a odpovědí.

Platná právní úprava reklamní činnosti (§ 2 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o regulaci reklamy“) hovoří o tzv. „srovnávací“ reklamě, která je přípustná za podmínek stanovených zákonem o regulaci reklamy a zvláštním právním předpisem. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), který nabyl účinnosti dnem 1.1.2014. K srovnávací reklamě občanský zákoník (§ 2980 odst. 2) uvádí, že je přípustná, není-li klamavá.

Úprava změn v podobě „rozšíření“ nebo „zúžení“ přehledu činností, které nejsou „živnostmi“ podle živnostenského zákona (§ 3), se týká téměř každé textové změny tohoto právního předpisu. Poslední takováto změna v podobě další činnosti, v níž nelze živnostensky podnikat, má podobu zákona č. 127/2014 Sb.

Tento právní předpis nabyl účinnosti dnem 1.2.2015. Na text živnostenského zákona dopadá v § 3 odst. 3 tak, že z jeho právního režimu vylučuje „provozování letišť, provozování obchodní letecké dopravy a leteckých prací, poskytování leteckých služeb a uskutečňování odborné přípravy v oblasti ochrany civilního letectví před protiprávními činy“, a to s odkazem na příslušnou zvláštní právní úpravu v podobě zákona o civilním letectví (zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů).

Vzhledem k tomu, že se jedná nejen o špatný technický stav nabízeného zboží prostřednictvím reklamní prezentace (nekvalitní a poškozený nábytek), ale zejména o porušení hygienických podmínek (je nabízen špinavý nábytek napadený plísní), na případ by měl být upozorněn nejen orgán dozoru pro oblast regulace reklamy (ve vazbě na reklamní prezentaci), ale také příslušný orgán hygieny, např. krajská hygienická stanice, neboť nabídka a prodej zboží z hlediska splnění hygienických požadavků nespadá do věcné orgánů dozoru pro reklamní činnost.

V daném případě se jedná o spáchání správního deliktu podle § 62 odst. 1 písm. s) živnostenského zákona, a to z důvodu rozporu s živnostenským zákonem v § 31 odst. 15. V řízení o správních deliktech právnických osob a podnikajících fyzických osob podle živnostenského zákona, dále v řízení o zrušení živnostenského oprávnění nebo pozastavení provozování živnosti, se místní příslušnost živnostenského úřadu určuje podle správního řádu (§ 11 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „správní řád“). Místní příslušnost správního orgánu u právnických osob v řízeních týkajících se činnosti účastníka řízení, je určena místem této činnosti. V řízeních týkajících se nemovitosti je místní příslušnost určena místem, kde se nemovitost nachází, v ostatních řízeních je určující místo sídla nebo místo sídla organizační složky právnické osoby.

Správní řád však přímo neřeší situaci, kdy tuzemská právnická osoba nemá zapsáno žádné sídlo v příslušném rejstříku. Podle názoru kompetentního orgánu (ústředního orgánu státní správy), nelze ze skutečnosti, že právnická osoba nemá v obchodním rejstříku zapsáno žádné sídlo, odvodit místní příslušnost všech úřadů (věcně a funkčně příslušných), nýbrž spíše úřadu žádného, resp. postup podle správního řádu (§ 11 odst. 2), kdy je místně příslušných více správních orgánů – není důvodný. Situace, kdy z obchodního rejstříku bylo vymazáno sídlo tuzemské (české) právnické osoby je analogií stavu, kdy je na území České republiky zrušena organizační složka zahraniční právnické osoby, neboť zmíněná organizační složka plní pro účely určení místní příslušnost podle správního řádu u zahraničních právnických osob funkci sídla. Bylo-li z obchodního rejstříku vymazáno sídlo české právnické osoby, je tedy vhodné využít obdobně úpravu obsaženou ve správním řádu [§ 11 odst. 1 písm. e) věta poslední] a místní příslušnost určit podle posledního známého sídla právnické osoby na území České republiky.

V případě, že je prokázáno, že realitní kancelář objednala ke zpracování (je „zadavatelem“) nebo zpracovala (je „zpracovatelem“) reklamu obsahující nepravdivé údaje o kvalitě nabízené nemovitosti, lze ji postihnout za porušení zákona o regulaci reklamy, a to jako „zadavatele“ (nebo „zpracovatele“) reklamy obsahující nepravdivý údaj. V daném případě by se jednalo o zakázanou reklamu, která je nekalou obchodní praktikou podle zákona o ochraně spotřebitele [§ 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy, § 5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele].

Za správní delikt, kterého se dopustí právnická nebo podnikající fyzická osoba jako „zadavatel“ nebo „zpracovatel“ reklamy, která je nekalou obchodní praktikou, zákon o regulaci reklamy stanoví pokutu až do výše 5 mil. Kč („zadavatel“ je ten, kdo reklamu „zadá“ – objedná ke zpracování, „zpracovatel“ je ten, kdo reklamu „zpracuje“). Při určení výše pokuty správní orgán vždy posuzuje každý konkrétní případ samostatně; přihlédne k závažnosti správního deliktu, a to zejména ke způsobu jeho spáchání, k následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Je také posuzováno, zda se jedná o první porušení platné právní úpravy nebo, zda podnikatel porušuje své povinnosti opakovaně.

V živnostenském zákoně (zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů) je stanoveno (§ 31 odst. 19), že podnikatel je povinen při provozování živnosti dodržovat povinnosti vyplývající z tohoto zákona, ale rovněž povinnosti stanovené zvláštními právními předpisy. Těmito právními předpisy jsou předpisy, které se živnostenským zákonem souvisí a doplňují jej.

Vzhledem k tomu, že živnostenské podnikání je spjato s reklamní činností, již podnikatelé potřebují k prezentaci svých živnostenských aktivit, je logicky upraveno nejen provozování živností jako takové, ale také reklamní činnost. Z této skutečnosti proto vyplývá, že nestačí, aby podnikatel splňoval povinnosti stanovené živnostenským zákonem; musí splňovat také povinnosti stanovené dalšími právními předpisy, v tomto případě pro reklamní činnost (zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů).

Pořizování elektronických kopii dokladů nelze provádět u všech dokladů. Ukládat lze pouze ty doklady, které stanoví živnostenský zákon; nelze např. ukládat zakladatelské dokumenty právnických osob, výpisy z evidence Rejstříku trestů České republiky, které si pořizuje sám živnostenský úřad, plné moci.

Doklady, z nichž živnostenské úřady pořizují elektronické kopie, jsou doklady, jež budou živnostenskému úřadu předloženy ohlašovatelem, žadatelem o koncesi, resp. podnikatelem při ohlášení živnosti, podání žádosti o koncesi nebo při oznámení změny.

Elektronické kopie jsou pořizovány z originálů dokladů nebo z úředně ověřených kopií těchto dokladů. Důvodem je to, aby elektronické kopie měly v dostatečné míře vypovídací hodnotu a svou povahou odpovídaly konvertovanému dokladu.

Po digitalizaci jsou do živnostenského rejstříku ukládány doklady prokazující praxi v oboru, zejména přiznání k dani z příjmů, kde je obor podnikání uveden jako hlavní – převažující činnost. Jsou to také účetní doklady (např. vybrané faktury, z nichž je zřejmé, že předmětná činnost byla provozována v příslušném období).

Za originál dokladu lze považovat také kopii daňového přiznání, bude-li opatřeno originálním razítkem finančního úřadu.

Pro provozování koncesované živnosti „Provozování pohřební služby“, která umožňuje mimo jiné poskytování služeb spojených se sjednáváním smlouvy o pohřbení, přepravu lidských pozůstatků, jejich uložení do rakve, úpravu, s výjimkou provozování pohřebiště, provádění balzamací a konzervací, zpopelňování lidských pozůstatků a dalších činností, jež jsou v příslušném právním předpise přesně specifikovány, neboť patří do obsahové náplně jiné samostatné živnosti (viz nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů), musí mít subjekt platné živnostenské oprávnění.

Zájemce – žadatel o podnikání v této živnosti, předkládá žádost o koncesi, k níž se vyjadřují krajské hygienické stanice. Živnostenský zákon v příloze 3 požaduje splnění odborné či jiné způsobilosti podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon o pohřebnictví (§ 6, § 10, § 13 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Z těchto skutečností je zřejmé, že se jedná o významnou oblast živnostenského podnikání, důležitost provozování živnosti v oblasti pohřebnictví je dána také právní úpravou reklamní činnosti, která s podnikáním jako takovým souvisí. Reklamní činnost upravuje zákon regulující reklamní činnost (zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o regulaci reklamy“), který stanoví pro prezentaci poskytování pohřebních služeb pevná pravidla, jež musí podnikající subjekty respektovat, nechtějí-li se dostat do rizika případných rozporů s citovaným zákonem o regulaci reklamy, které jsou v praxi řešeny postihy v rámci vedených správních řízení. V případě, že je šířena reklama na činnosti v pohřebnictví v rozporu se zákonem o regulaci reklamy (§ 6 odst. 2 nebo § 6 odst. 3), může být šiřiteli uložena pokuta až do 2 mil. Kč; stejný finanční postih může být uložen také zadavateli nebo zpracovateli takovéto reklamy, jsou-li porušeny podmínky pro její obsah.

Zákon o regulaci reklamy specifikuje údaje, které jsou dovoleny v reklamě na poskytování pohřebních služeb (§ 6a zákona dovoluje: název obchodní firmy nebo jméno, příjmení nebo název provozovatele činností v pohřebnictví, vymezení předmětu činností v pohřebnictví, popř. dalších navazujících poskytovaných služeb, adresu pracoviště určeného pro styk se zákazníky, telefonní a faxové číslo, adresu elektronické pošty nebo internetovou adresu, provozní dobu pro veřejnost a firemní logo nebo jiný grafický motiv). Tato reklama nesmí být šířena v prostorách zdravotnického zařízení ani v ústavech sociální péče, nesmí být doručována prostřednictvím dopisů, letáků, elektronickou poštou nebo jinou adresnou formou. Je-li oznamováno úmrtí, je zakázáno uplatňovat jakoukoli formu reklamy.

Mezi tzv. „dovolenými“ údaji v reklamě týkající se poskytování pohřebních služeb, nejsou jmenovány cenové údaje. Znamená to, že v této reklamě, cenové údaje nesmějí být uvedeny.

Vzhledem k tomu, že „cukrářství“ je řemeslnou živností, v daném případě lze odbornou způsobilost prokázat také dokladem o vykonání šestileté praxe v oboru [§ 22 písm. f) živnostenského zákona]. Dokladem prokazujícím praxi v oboru se mimo jiné rozumí doklad o vykonané praxi, který vystaví zaměstnavatel.

Takovýto doklad může být doplněn dalšími doklady, a to připojenou pracovní smlouvou, dohodou o pracovní činnosti, dohodou o provedení práce, příp. smlouvou o ukončení pracovního poměru nebo zápočtovým listem.

Jedná se o doklady, z nichž vyplývá, že osoba ve smyslu živnostenského zákona (§ 7 odst. 4 zákona) vykonávala odborné činnosti v oboru nebo v příbuzném oboru, a to v požadovaném období a v rozsahu výkonu činnosti na plný pracovní úvazek.

Uvedené doklady jsou rovněž ukládány do živnostenského rejstříku.

Spotřebitel by měl být chráněn před zavádějícími tvrzeními, která se týkají účinnosti a dalších vlastností kosmetických přípravků. V tomto případě se zejména aplikuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, která je transponována do národního právního řádu zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.

Do 13.6.2013 byla oblast kosmetických výrobků upravena směrnicí Rady ze dne 27. července 1976, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se kosmetických prostředků (76/768/EHS), ve znění pozdějších doplňků, která byla do národního právního řádu transponována zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláškou č. 448/2009 Sb., o stanovení hygienických požadavků na kosmetické prostředky.

V souladu se směrnicí 76/768/EHS se kosmetickým přípravkem rozumí „jakákoli látka nebo přípravek určený pro uvedení do styku s různými vnějšími částmi lidského těla (pokožkou, vlasovým systémem, nehty, rty, vnějšími pohlavními orgány) nebo se zuby a sliznicemi ústní dutiny, a to výhradně nebo převážně za účelem jejich čištění, parfemace nebo ochrany za účelem jejich udržování v dobrém stavu, změny jejich vzhledu nebo úpravy tělesných pachů“ (článek 1 odst. 1 směrnice 76/768/EHS, § 25 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Podle článku 6 odst. 2 směrnice 76/768/EHS „členské státy provedou veškerá opatření nezbytná k zajištění toho, aby byly při označování, nabízení k prodeji a propagaci kosmetických prostředků zakázány texty, názvy, obchodní značky, vyobrazení a názorné nebo jiné symboly, které by přisuzovaly těmto výrobkům vlastnosti, jež nemají“, který byl transponován do § 29 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů („Výrobce, dovozce ani distributor nesmí při značení finálních kosmetických prostředků, jejich propagaci nebo nabízení k prodeji použít texty, názvy, obchodní značky, vyobrazení nebo symboly, které by přisuzovaly finálním kosmetickým prostředkům vlastnosti, které nemají“).

Majitel platného živnostenského oprávnění, ač splňuje v souladu se živnostenským zákonem všechny stanovené podmínky pro výkon ohlašovací vázané živnosti v oblasti oceňování majetku, nemůže používat kulaté úřední razítko, neboť to nemá oporu ve jmenovaném právním předpise.

K užívání tohoto razítka znalcem není právním titulem živnostenský zákon, ale výlučně zákon o znalcích a tlumočnících (zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů).

Do živnostenského rejstříku by měly být ukládány elektronické kopie, jež jsou úplným zobrazením dokladů, které jsou předloženy živnostenskému úřadu.

Nelze však vyloučit případ, kdy vzhledem k povaze dokladu bude do živnostenského rejstříku uložena elektronická kopie, avšak pouze určitá vybraná část předmětného dokumentu. O naskenování pouze vybrané části dokladu může jít u rozsáhlých dokladů (např. se týká daňových přiznání, příloh nájemních smluv obsahujících popis pronajímané nemovitosti apod.). Takto uložené doklady tvoří součást spisu živnostenského úřadu, jenž uložil doklad do živnostenského rejstříku; v budoucnu budou využity také živnostenskými úřady, které jej využijí v rámci svých řízení (podnikatel tak nebude doklad znovu předkládat, zůstanou-li nezměněné skutečnosti tímto dokladem osvědčované) – z toho důvodu musí mít doklad dostatečnou vypovídací hodnotu.

V případě, že jsou založeny jenom určité vybrané části dokumentu, musí být vždy zaručeno, a to pro účely dalšího využití zmíněnými jinými živnostenskými úřady, že nedojde k znehodnocení dokladu. Posouzení toho, zda v každém konkrétním případě, je nezbytné pořídit elektronickou kopii dokladu celého či pouze vybrané části, je kompetenční záležitostí příslušného živnostenského úřadu.

Podnikatel může být informován obyčejnou listovní obsílkou o zahájení kontroly. Tato obsílka by měla informovat např. o tom, že kontrolní orgán zamýšlí provést u podnikatele kontrolu. Součástí informace by mělo být také sdělení, zda termín a místo provedení kontroly vyhovuje podnikateli, jemuž je tak umožněno zvolit jiný vhodný termín. Kontrolní orgán uvedeným postupem zjistí, zda existuje na podnikatele kontakt a v případě, že se tento podnikatel dostaví, lze zahájit kontrolu ve smyslu zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“).

Zahájení kontroly probíhá podle kontrolního řádu [§ 5 odst. 2 písm. a) citovaného zákona]. Tento způsob také kontrolnímu orgánu zaručí, že nenastane problém se zahájením kontroly tzv. „fikcí“, pokud by byla předmětná kontrola zahajována doručením oznámení kontrolované osobě-podnikateli (kontrolní orgán poté může konkrétně posoudit situaci a použít mechanismy, kterými lze osobu, jež se nedostaví nebo neumožňuje kontakt – prověřit.

Účastník správního řízení (nebo zástupce účastníka řízení) má podle správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 36 odst. 5) povinnost předložit na výzvu správního orgánu průkaz totožnosti.

Za průkaz totožnosti je pro účely správního řádu považován doklad, který je veřejnou listinou, obsahující jméno a příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, příp. bydliště mimo území České republiky. Z tohoto dokladu musí být zřejmá rovněž podoba držitele průkazu totožnosti, tento doklad musí obsahovat příp. jiný údaj, který by správnímu orgánu umožnil identifikovat osobu, která doklad předkládá, a to jako oprávněného držitele průkazu totožnosti.

V případě, že tento průkaz neobsahuje údaj o adrese bydliště osoby, má jeho držitel povinnost, a to na žádost živnostenského úřadu, doložit chybějící údaj jiným hodnověrným způsobem (tzn. jiným dokladem, např. potvrzením příslušného orgánu).

Je známou skutečností, že zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, patří mezi tzv. nejvíce „frekventované“ právní předpisy, a to v oblasti nejrůznějších legislativních úprav.

Tento stav dokazuje zákon č. 127/2014 Sb., který mění živnostenský zákon s účinností dnem 1.2.2015 tak, že rozšiřuje výčet činností, které nejsou živnostmi v jeho právním režimu [§ 3 odst. 3 písm. v) zákona]. „Živností“ tak není „provozování letišť, provozování obchodní letecké dopravy a leteckých prací, poskytování leteckých služeb a uskutečňování odborné přípravy v oblasti ochrany civilního letectví před protiprávními činy“, s odkazem na zákon o civilním letectví a související právní úpravu.

Další změnu přinesl do živnostenského zákona zákon č. 140/2014 Sb. (účinnost dnem 1.1.2015), který představuje nejen úpravy formální, ale také věcné. Změna formálního a zpřesňujícího charakteru je např. úprava textu v § 31 živnostenského zákona, kdy pojem „pracovníci“ je nahrazen slovem „zaměstnanci“, lhůta k provedení zápisu do živnostenského rejstříku, a to živnostenským úřadem do pěti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o udělení s tím, že podnikateli byl vydán výpis, se zpřesňuje na „pět pracovních dnů“ (§ 54 odst. 1 zákona). Řada věcných změn dopadá např. na § 70 živnostenského zákona, v němž jsou jmenovány osoby, které se považují za občana členského státu Evropské unie, změny se týkají také obsahu přílohy č. 2 (vázané živnosti), kdy u jedné z živností v předmětu podnikání „Poskytování tělovýchovných a sportovních služeb v oblasti“ je doplněna další možností splnění požadované odborné způsobilosti, a to ve znění „profesní kvalifikace pro příslušnou oblast tělovýchovné činnosti“.

V letošním roce, a to dnem 1.1.2015 nastala účinnost také u zákona č. 267/2014 Sb., který mění živnostenský zákon v ustanovení § 45a. Jedná se zde o možnosti společného podání některých oznámení na živnostenském úřadu, a to společně s ohlášením živnosti nebo žádostí o koncesi.

Znalost českého jazyka je pro podnikatele povinná, což přímo vyplývá ze živnostenského zákona, který stanoví (§ 31 odst. 8 zákona), že podnikatel je povinen zajistit, aby v provozovně určené pro prodej zboží nebo poskytování služeb spotřebitelům, byla přítomna v prodejní nebo provozní době určené pro styk se spotřebiteli – osoba splňující podmínku znalosti českého jazyka.

Tato povinnost podnikatele se týká nejen vztahu podnikatel – spotřebitel, ale také vztahu podnikatel – kontrolní orgán.

Má-li živnostenský úřad pochybnosti o znalosti českého nebo slovenského jazyka, může zkoumat splnění této podmínky pohovorem, při němž posuzuje, zda je tato osoba schopna plynně a jazykově správně reagovat na otázky, které se vztahují k běžným situacím denního života a podnikání, a zda umí tato osoba ústně sdělit obsah textu z denního tisku.

Kontroly se přizvaná osoba zúčastnit může. Její funkce spočívá v tom, že je osobou, která má schopnost kontrolnímu orgánu pomoci s řešením vzniklé složitosti např. z hlediska odborného posouzení úrovně poskytované služby, tlumočení, posouzení způsobilosti provozovny, atd.

Provedení kontrolního nákupu je třeba zvážit, resp. je třeba zvážit, zda se kontrolní nákup uskuteční jako bezprostřední úkon předcházející kontrole, nebo zda bude kontrolní nákup proveden během prováděné kontroly po předložení pověření ke kontrole.

Tento nákup by měl být vždy proveden tak, aby jeho prostřednictvím bylo dosaženo takových zjištění a poznatků, které potvrdí či vyvrátí možné spáchání správního deliktu nebo přestupku, a to proto, aby protokol o kontrole byl skutečně důkazním prostředkem.

Jediný pracovník kontrolního orgánu by kontrolní nákup neměl provádět. Popis průběhu kontrolního nákupu bude vždy součástí kontrolního protokolu, a to současně s dalšími přílohami (jedná se např. o paragon vystavený pokladnou).

V daném případě je pořádková pokuta uložena oprávněně. Pokud podnikatel svou nečinností znemožňuje správnímu orgánu ve výkonu jeho dozorové činnosti v oblasti reklamy (např. nereaguje na žádosti o vysvětlení k obsahu podnětu spotřebitele), znemožňuje tím správnímu orgánu zjistit skutečnosti vedoucí k příp. zahájení správního řízení z moci úřední, jež tento orgán není sám schopen zjistit jiným úředním postupem.

Správní řád stanoví (§ 137 odst. 1) „K prověření oznámení, ostatních podnětů a vlastních zjištění, která by mohla být důvodem k zahájení správního řízení z moci úřední, opatřuje správní orgán nezbytná vysvětlení ....“. Podle § 137 odst. 2 téhož správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů) „Je každý povinen podat správnímu orgánu vysvětlení podle odstavce 1. Tomu, kdo bezdůvodně odepře podat vysvětlení, může správní orgán uložit pořádkovou pokutu (§ 62) až do výše 5.000,-Kč“. Požadované vysvětlení je možné podat jak ústně u správního orgánu nebo také písemnou formou. O všech těchto skutečnostech musí být povinná osoba řádně zpravena a poučena.

V případě, že nebyl spotřebitelkou předložen doklad o skutečné úhradě za zboží a správní orgán tento doklad nemohl sám zajistit (např. z důvodu značného časového odstupu od nákupu apod.), nelze podnět řešit finančním postihem obchodníka, a to ve správním řízení, pokud bylo zahájeno.

Řešení podnětu lze ukončit pouze sdělením spotřebitelce, informovat ji o zjištění, která učinil správní orgán. Pokud bylo zahájeno správní řízení ve věci, je nutno toto řízení zastavit, neboť odpadl jeho důvod (§ 66 odst. 2 správního řádu).

Nekalé obchodní praktiky jsou platnou právní úpravou regulace reklamy zakázány [§ 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy, § 4 a násl. zákona o ochraně spotřebitele]. Jde o jednání podnikatele vůči spotřebiteli, které jsou v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele tak, že může učinit rozhodnutí, které by jinak neučinil.

Obchodní praktiky nelze vždy považovat za klamavé. Klamavé jsou pouze tehdy, jsou-li způsobilé podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele tak, že může učinit rozhodnutí, které by jinak neučinil (§ 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/20/ES). Tento princip tak vychází z evropské úpravy, se kterou musí být v souladu výklad národních právních předpisů. Důležitá je skutečnost, že vždy jsou nekalé praktiky uvedeny samostatně v příloze 1 k zákonu o ochraně spotřebitele.

Evropská úprava stanoví, že je třeba chránit všechny spotřebitele před nekalými obchodními praktikami. Je třeba vycházet z charakteru průměrného spotřebitele, který má dostatek informací, je v rozumné míře pozorný a opatrný; hlediskem jsou také sociální, kulturní a jazykové faktory.