Podvody na DPH – vědět měl a mohl
Ondřej
Lichnovský
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn.
9 Afs 44/2011. www.nssoud.cz
K předpisům:
-
§ 109 zákona o
DPH.
„Závěry Soudního dvora tedy neznamenají pro podnikatele pouze
bezbřehou ochranu nároku na odpočet daně, ale znamenají mimo jiné povinnost věnovat zvýšenou
pozornost interním kontrolním mechanismům, aby v případě odhalení podvodného jednání nevznikly
pochybnosti, že o podvodu věděli či se zřetelem ke všem okolnostem vědět mohli. Je totiž věcí
podnikatelského subjektu, aby v zájmu minimalizace podnikatelského rizika přizpůsobil svou obchodní
činnost konkrétním podmínkám a při sjednávání obchodních kontraktů (zvláště se značným finančním
dopadem) se v rámci možností snažil dbát na bezproblémovost svých obchodních partnerů.“
„V nyní projednávané věci je však zřejmé, že stěžovatel obchoduje
způsobem, kdy jeho bezprostřední dodavatelé nejsou opakovaně způsobilí doložit k posuzovaným plněním
žádné objektivní důkazy, veškeré prvotní deklarované nákupy vykazují zcela stejný scénář, bez ohledu
na to, zda jde o dodavatele zastupované Josefem Zikmundem, postupně zapojované do řetězce v
závislosti na zrušení jejich registrace k CPH, či o společnost Sodanu, případně Stavrek. Všichni
bezprostřední dodavatelé stěžovatele formálně nakupují zlato, o jehož původu nikdo nic neví, bez
ověřování jeho ryzosti, milionové platby hradí v hotovosti, a to podle neměnného scénáře, kdy v
řetězci opakovaně dochází k neodvedení daně do státního rozpočtu subjektem, který měl zlato jako
první v řetězci dodat. K předávání zlata údajně dochází na parkovištích, benzinových pumpách, zlato
dodavatelé nosí v igelitových taškách, milionové částky po kapsách. Objednávky jsou zásadně ústní.
Stěžovatel však stále formálně od těchto subjektů zlato odebírá i přesto, že o původu zlata mu
údajně není nic známo.“
„Za těchto okolností je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že obchodní
transakce, ze kterých stěžovatel uplatňoval nárok na odpočet CPH, nejsou nahodilými obchodními
transakcemi, jejíchž součástí se stěžovatel stal bez vlastního vědomí či přičinění.“
Podvody na DPH jsou v poslední době stále častějším fenoménem, jehož
součástí se stává stále větší množství „nevinných“ subjektů. Také z tohoto důvodu je již součástí
našeho právního řádu tzv. ručení na neodvedenou daň dle ustanovení § 109 zákona o DPH, kdy toto
ustanovení se snaží podvody na DPH postihovat. Daňové subjekty by tak měly vědět, že je jejich
povinností si počínat tak, aby se podvodů na DPH vyvarovaly. Zanedbání této prevence je pak činí
ručitelem, což ve výsledku znamená, že DPH zaplatí dvakrát. Jednou prodávajícímu a podruhé státu z
titulu ručení. V citovaném judikátu Nejvyššího správního soudu je pak uveden konkrétní případ, kdy
postižený daňový subjekt vědět měl a mohl, že se účastní podvodů na DPH. Nechť si z toho daňové
subjekty vezmou ponaučení a vyvarují se podobných chyb.