Metody interpretace používané Soudním dvorem Evropské unie (vybrané poznámky), 2. část

Obecně řečeno, kontextuální může být zkoumána ze dvou, třebaže komplementárních, pohledů. Z vnitřního pohledu se kontextuální zaměřuje na čistě normativní kontext, ve kterém je předmětné ustanovení evropského práva umístěno. Tak jako různé části motoru musí pracovat společně, aby se udržely v chodu, Soudní dvůr Evropské unie bere v úvahu funkcionální vztah mezi předmětným ustanovením evropského práva a normativním systémem, ke kterému náleží. Z vnějšího pohledu kontextuální zkoumá legislativní rozhodovací proces, který vedl k přijetí předmětného ustanovení evropského práva. Použijí se tedy takto i záznamy z jednání (travaux préparatoires) - pro zjišťování úmyslu zákonodárce.

Systematická je založena na předpokladu racionálního zákonodárce (tj. že zákonodárce jedná racionálně). To tedy znamená, že se předpokládá, že autoři Smluv vytvořili řád, který je konzistentní a kompletní¹⁾ (Lenaerts, 2007). Vyhovění principu konzistence vyžaduje, že by nejenom měla být prováděna ustanovení Smluv konzistentně, ale že by také evropský legislátor měl vědomě tento princip brát v úvahu. To znamená, že každé ustanovení evropského práva musí být interpretováno tak, aby bylo zajištěno, že neexistuje konflikt mezi individuálními ustanovení (předpisy) a obecnou strukturou (systémem), jíž jsou součástí. Evropský legislátor se také musí vyhnout neužitečné duplikaci. Ve shodném smyslu také platí, že žádné ustanovení evropského práva by tak mělo být nadbytečné (postradatelné). Každé ustanovení evropského práva musí být interpretováno spíše ve světle „užitečného účinku“ (effet utile)²⁾. Určitému konkrétnímu ustanovení evropského práva tedy nesmí být nikdy dán stejný význam jako jinému ustanovení patřícímu do stejného normativního textu.

Systémové kritérium předpokládá, že právní ustanovení by měla být interpretována, v případě pochybností, způsobem, který je v souladu se „systémem“, tedy koherentně (v souladu) s (i) principy, pravidly a koncepty charakteristickými pro stejnou oblast právního systému, ke které předmětné právní ustanovení patří, nebo (ii) vlastnostmi (charakteristickými znaky) jiné oblasti uvnitř stejného právního řádu, nebo, konečně, (iii) vlastnostmi (charakteristickými znaky) jiného právního řádu ( argument). Soudní dvůr Evropské unie využívá všechny tyto druhy právních argumentů. Systémová kritéria jsou zde uvažována v širokém smyslu, a obsahují většinu interpretačních technik běžných v právních kulturách členských zemí: interpretaci, uplatnění analogie, úvahu, argument, argument precedentem, argumentaci pomocí principů, vyvažovací (balanční, proporcionální) argumentaci atd. Je možné si přitom povšimnout, že v rozhodování Soudního dvora Evropské unie jsou argumenty mnohem vzácnější než by bylo možné očekávat; častěji jsou spíše ve stanoviscích generálních advokátů (Itzcovich, 2009, s. 552).

Pokud je ustanovení evropského práva otevřené pro několik interpretací, přednost by měla být dána tomu výkladu, který zajišťuje, že ustanovení zachovává svoji účinnost - samozřejmě že nesmí překročit limit „contra legem“. SDEU upřednostňuje interpretaci garantující vyhovění primárnímu evropskému právu. Lze to ilustrovat na rozhodnutí ze dne 19.11.2009 ve věci C-402/07 Sturgeon a ostatní proti Condor Flugdienst GmbH³⁾. V této kauze byl SDEU dotázán, zda nařízení číslo 261/2004 (ze dne 11.02.2004)⁴⁾ přiznává právo cestujícím na náhradu škody od letecké společnosti v případě zpoždění. Text tohoto nařízení nezakládá výslovně právo na náhradu škody pro takové cestující, jejichž let byl zpožděn; na druhé straně, právo na náhradu škody výslovně zakotveno pro cestující, jejichž let byl zrušen. Může být tedy toto „mlčení zákona“ vnímáno jako popření práva na kompenzaci pro takovou kategorii cestujících? Soudní dvůr Evropské unie odpověděl negativně. SDEU nejprve uvážil, že nařízení, ve světle svých cílů, nevylučuje poskytnutí kompenzaci cestujícím, jejichž let byl pouze zpožděn. Kromě toho nelze bez dalšího předpokládat, kde cestujícím zpožděných letů nemají nárok na náhradu škody a že na ně nelze pro účely přiznání takového nároku nahlížet stejně jako na cestující zrušených letů. Dále SDEU poznamenal, že podle obecné interpretační zásady „musí být akt Společenství vykládán v co největším možném rozsahu způsobem, který nezpochybní jeho platnost“⁵⁾. Tzn. že akty evropského práva musí být interpretovány v souladu s vyššími pravidly evropského práva, včetně principu rovného zacházení. Protože cestující, jejichž let byl zrušen, a cestující jejichž let byl zpožděn, jsou ve srovnatelné situaci, předmětné nařízení musí být interpretováno takovým způsobem, aby s oběma kategoriemi cestujících bylo zacházeno stejně. V tomto smysl SDEU uvedl, že oběma kategoriím cestujících byla způsobena podobná škoda, spočívající ve ztrátě času. Konkrétně, situace cestujících, jejichž let byl zpožděn, je srovnatelná se situací cestujících, kteří byli po příchodu na letišti informováni, že jejich let byl zrušen a následně byli přesměrováni. Protože nařízení poskytuje právo na kompenzaci pouze tehdy, když zrušení letu a následné přesměrování znamená ztrátu času alespoň 3 hodiny, to stejné by mělo být aplikováno v případě zpoždění. Soudní dvůr Evropské unie tedy rozhodl, že aby nařízení bylo v souladu se zásadou rovného zacházení, musí být interpretováno tak, že zakládá nárok na náhradu škody (kompenzaci) cestujícím, jejichž let byl zpožděn a kteří dosáhnou cílové od 3 a více hodin později než podle původního letového řádu. Pro zachování rovnováhy zájmu cestujících a zájmu leteckých dopravců SDEU připomněl (zejména ve vazbě na čl. 5 odst. 3 uvedeného nařízení), že letečtí dopravci nejsou povinni platit , pokud se podaří prokázat, že zrušení nebo zpoždění bylo způsobeno mimořádnými okolnostmi.

Bývalý generální advokát Fennely v jednom svém odborném (tedy mimo výkon činnosti generálního advokáta SDEU) článku uvedl: „charakteristickým elementem interpretační metody Soudního dvora Evropské unie je tzv. teleologický přístup.“ (Fennely, 1997, s. 664). Někteří pozorovatelé konstatují, že pokud Soudní dvůr Evropské unie interpretuje primární evropské právo, staví teleologickou metodu nad ostatními, neboť Smlouvy jsou prodchnuté účelově-řízeným funkcionalismem. Na rozdíl od běžných mezinárodních smluv, jejichž cílem je obvykle přizpůsobení vzájemných zájmů a vymezení zón vlivu, zakládající Smlouvy jsou zcela založeny na myšlence, že existují cíle s prvořadou ústavní důležitostí.

Navíc, jak bylo uvedeno výše, Smlouvy jsou psány v širokých (obecných) termínech a svěřují politickým institucím EU realizaci stanovených cílů. Obsahují mnoho obecných (generálních) pojmů a málo konkrétních pravidel. Navzdory obecnosti ustanovení evropského práva je Soudní dvůr Evropské unie povinen vykonávat soudní pravomoc. Vyhnutí se této odpovědnosti by bylo odepřením spravedlnosti. Proto bývá v literatuře uváděno, že SDEU musí dát příliš obecným pojmům konkrétní výraz „vyplňováním“ nejasných (víceznačných) ustanovení Smluv.

Zatímco ustanovení Smluv jsou často pojata v širokém obecném smyslu, sekundární evropská je často vysoce technická a komplexní. Při vyplňování mezery mezi těmito dvěma extrémy - obecnost primárního práva a vysoký stupeň preciznosti sekundárního evropského práva -nemá SDEU jinou volbu než vzít v úvahu cíle sledované Smlouvami.

Teleologická a systematická jsou často propojené, jakkoliv ta druhá umožňuje SDEU identifikovat cíle sledované předmětným ustanovením. Řečeno jinak, je to generální (celkové) schéma Smluv (nebo předmětných aktů sekundárního evropského práva), která umožňuje SDEU objasnit jejich příslušné cíle.

Obvykle se uvádí (Bengoetxea, 1993), že je vhodné rozlišovat mezi třemi způsoby teleologické interpretace:

Jestliže předmětné ustanovení evropského práva představuje derogaci (zmenšení, zrušení) cílů stanovených Smlouvou (nebo obsažených v sekundárním evropském právu), SDEU interpretuje takové ustanovení striktně (úzce). Příkladem může být rozhodnutí SDEU ze dne 13.12.2007 ve věci C-337/06, Bayerischer Rundfunk a další proti Gesellschaft für Gebäudereinigung und Wartung (GEWA)⁸⁾, ve kterém se bodě v 64 konstatuje: „Dotčené ustanovení představující výjimku z hlavního cíle pravidel Společenství v oblasti zadávání veřejných zakázek, (...) tedy z volného pohybu služeb a otevření se co nejširší možné hospodářské soutěži, musí být vykládáno restriktivně.“ To plyne jak z teleologického tak systematického interpretačního přístupu, neboť výjimky mají být interpretovány striktně, tak aby generální pravidlo nebylo negováno.⁹⁾ Na druhou stranu, jestliže cíle sledované předmětným ustanovením evropského práva nemohou být dosaženy bez široké , SDEU provedete takovou intepretaci. Příkladem může být například rozsudek SDEU ze dne 10.12.2002 ve věci C-29/99 Komise Evropských společenství proti Radě Evropské unie, kde se v bodě 78 uvádí, že „aby bylo možné zajistit praktický účinek ustanovení Hlavy II kapitoly 3 Smlouvy EUROATOM, SDEU interpretoval toto ustanovení v několika případech široce.“ To stejné se uplatnění vůči ustanovení evropského práva, které vyjadřují princip ústavní důležitosti pro plnění cílů stanovených ve Smlouvách. Například ve vazbě k evropské směrnici o svobodě pohybu a usazování, SDEU konstatoval, že „s ohledem na kontext a cíle, které tato směrnice sleduje, nelze toto ustanovení vykládat restriktivně“ a že nesmí být v žádném případě zbaveno svého užitečného účinku.¹⁰⁾

Poiares Maduro konstatuje, že SDEU sleduje také „metateleologický“ přístup, který „odkazuje na partikulární systémové pochopení právního řádu EU, který prostupuje výklad všech jeho pravidel.“ (Maduro, 2007, s. 5). Tento metateleologický přístup se pokouší identifikovat ústavní „telos“ (smysl, účel) Evropské unie, který může poskytnout silnější normativní chápání práva za jednotlivými rozsudky. Logicky se však nabízí otázka, co je třeba rozumět pod pojmem „telos“. V tomto ohledu Maduro postuluje, že ústavní (konstituční) telos Evropské Unie odkazuje na univerzální principy které plní dva hlavní účely (Maduro, 2007, s. 11):

Před více než 30 lety, generální advokát Mayras položil rétorickou otázku, která je dodnes: „pokud doslovná (literární) pravidel psaného práva vede k nerozumnému nebo nespravedlivému výsledku, je dovoleno pro SDEU hledat jiný výklad vyhýbající se tomuto výsledku?“¹¹⁾

Doslovný výklad určitého ustanovení evropského práva může (i) vést k mezerám, které jsou nekompatibilní s primárním právem EU (znění takového ustanovení je, bychom řekli, „podobsažné“) nebo (ii) činí působnost tohoto ustanovení příliš širokou, tvoříc situace, které jsou nespravedlivé, nepředvídané evropským zákonodárcem nebo v rozporu se sledovanými cíli (znění takové ustanovení je, bychom řekli, „nadobsažné“). Je úkolem SDEU (i) vyplňovat mezery pokud ustanovení je „podobsažné“, nebo (ii) omezovat jeho rozsah, pokud je „nadobsažné“, a požít ho tak pouze tehdy, pokud je v souladu s jeho cíli? Je toto možné, aniž by se SDEU angažoval v soudním aktivismu? (Dawson, 2013) Někteří autoři (např. Herzog, 2008 nebo Hartley, 1996) v tomto ohledu kritizují teleologický přístup realizovaný Soudní dvorem Evropské Unie, a to na základě toho, že se tak ponechávají stranou všechna omezení vyplývající z textu předmětného ustanovení evropského práva. Z jejich pohledu Soudní dvůr Evropské Unie nebude váhat odchýlit se od znění ustanovení práva EU, pokud to bude nutné pro zvýšení pravomoci Evropské Unie. Podle těchto autorů jde purposivní (účelová) ruku v ruce s rozpínáním EU. Argumentují, že při růstu kompetencí EU rovněž SDEU zvyšuje svoji moc. Proto tento teleologický přístup ohrožuje pravomoci, které zůstávají i nadále členským státům, a to i v tak citlivých oblastech národní suverenity, jako je trestní právo. Pokud by SDEU vykládal primární a sekundární právo EU způsobem, který by se více držel textu zákona, bylo by lépe dosaženo dodržování zásady institucionální rovnováhy a zásady svěření (zásady svěřených pravomocí). Conway zmiňuje proti-většinovou námitku vůči meta-teleologickému výkladu prováděnému SDEU. Podle jeho názoru „takový přístup soudního dvora Evropské unie (který byl použit v jeho více kreativních rozhodnutích) je pravděpodobně v rozporu s původním kontextem Společenství a Unie provádět mediaci mezi pokračováním suverenity členských států a novou formou evropské kooperace, čímž předjímá vývoj a konečné určení „evropského projektu“, které má však být v posledku rozhodnutím politickým a demokratickým (Conway, 2008).

Jak však bylo naznačeno výše, čistě textuální přístup není dostatečný pro interpretaci ustanovení smluv s otevřenou texturu kompletním a konzistentním způsobem. To se dále komplikuje, pokud různé jazykové verze evropské legislativy jsou nekonzistentní. Soudní dvůr Evropské unie pak nemůže přijmout textualistický přístup, aniž by tím byla zpochybněna zásada jazykové rovnosti, podle které všechny úřední jazyky Evropské unie jsou na stejné úrovni. Tyto výtky by byly opodstatněné, pokud by autoři Smluv zamýšlely Soudní dvůr Evropské unie pouze jako „ústa zákona“¹²⁾. Je samozřejmé, že teprve po jasném definování úlohy, kterou má Soudní dvůr Evropské Unie plnit, je možné určit, jestli má či nemá soudní legitimitu. Diskuse na téma „aktivismus sebeomezení“ je nepřípadná a nemůže vést k produktivním výsledkům, dokud se napřed neodpoví na otázku: „Jaká má být role Soudního dvora Evropské unie?“ Jinými slovy řečeno, jakým způsobem může SDEU uplatňovat externí a interní legitimitu? (Lenaerts, 2013). Je nicméně relativně snadné obhajovat tvrzení, že taková omezená role je v rozporu s posláním, které autoři smluv Soudnímu dvoru Evropské unie svěřili - zajišťování dodržování práva při výkladu a provádění smluv.¹³⁾

Originální verze Smlouvy o založení evropského hospodářského společenství nám neříkala nic o substantivních principech. Je třeba vzít v úvahu, že po druhé světové válce formalistické chápání evropského práva nebylo akceptováno členskými státy, respektive ústavními soudy. Evropský právní řád přijal určitou morálku reflektující základní hodnoty evropských liberálních demokracií. S cílem uspokojit členské státy, se SDEU rozhodl zaplnit mezery zanechané autory Smluv tak, že využil principy, které jsou schopné zajistit i kontinuitu mezi právem EU a národními ústavami. Základní principy evropského práva (zejména základní práva), představovaly paradigmatický příklad způsobu, jakým Soudní dvůr Evropské unie poskytl konkrétní a věcný ustanovení Smlouvy. Vzhledem k tomu, že SDEU vyplňoval tyto mezery ve světle „ústavních tradic společných členským státům“, dalo by se podle některých komentátorů (Lenaerts, 2010, s. 1632) jen těžko argumentovat, že SDEU jednal na úkor národní suverenity. Pokud soudní dvůr Evropské unie kombinuje teleologickým výklad práva s výkladem zakotveným ve srovnávací metodě, cíle sledované Evropskou unií jsou v souladu s cíli uvedenými v národních ústavách, čímž vytváří „společný ústavní prostor“, který by neměl ohrozit národní suverenitu.

Jak bylo uvedeno výše, teleologická nejen umožňuje SDEU provádět vyplňování mezer, ale může být také uplatňována s cílem omezit rozsah působnosti právních předpisů (tzv. teleologická redukce). To tedy znamená, že teleologická evropského práva není vždy pouze ve prospěch rozšiřování evropských kompetencí. Ve skutečnosti se tak může SDEU odchýlit od znění ustanovení evropského práva, pokud se domnívá, že textuální přístup by nepřiměřeně rozšířil rozsah tohoto ustanovení, čím by vznikla nerovná (nespravedlivá) situace, kterou evropský zákonodárce nepředpokládal, nebo která by byla v rozporu s cíli sledovanými tímto zákonodárcem. Jak uvádí Kmiec, „textualisté by mohly být považováni za soudní aktivisty kvůli nezohlednění legislativní historie a zákonného účelu.“ (Kmiec, 2004, s. 1474). K tomu doplňuje Maduro (Maduro, 2007, s. 10), že výklad, který věnuje pozornost cílům pravidel, a nikoliv pouze jejich znění, zabraňuje oportunnímu chování a minimalizuje riziko výkladové manipulace legislativy. Taková manipulace by podle Madury mohla v praxi čerpat efekty z těch pravidel, které nebyly zamýšleny ani debatovány v politickém procesu.

Vztahy mezi mezinárodním právem a právem EU jsou ovládány dvěma opozičními tendencemi. Na jedné straně, Evropská unie je autonomní právní řád, který se snaží vytvořit svůj vlastní ústavní prostor mezi mezinárodním právem a národními ústavami. Proto evropské právo zdůrazňuje svoji samostatnou identitu odlišnou od mezinárodního práva. Jak SDEU uvedl ve svém klíčovém van Gend en Loos rozhodnutí: „Společenství představuje nový právní řád (new legal order)“.¹⁴⁾ Na druhé straně, při zachování jeho autonomie, právní řád Evropské unie nemá za cíl se izolovat od původu mezinárodního práva. Ve stejném rozhodnutí SDEU současně uvedl, že „společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva.“ Tedy autonomie právního řádu EU je relativní, nikoliv absolutní. Tedy SDEU se ani nesnaží zcela oddělit právní řád Evropské unie od mezinárodního práva, ani neumožňuje mezinárodnímu právu zpochybnit jeho vlastní autonomii. Tradiční monistická dualistická analýza nevyjadřuje zcela způsob, jakým je mezinárodní právo začleněno do práva Evropské unie. Toto začleňování ve skutečnosti probíhá v souladu s pečlivým vyvažováním: za předpokladu, že mezinárodní právo je v souladu se základními ústavními principy právního řádu EU, mezinárodní závazky zavazující EU mohou převážit nad sekundárním evropským právem.

Mezinárodní dohoda je jasně začleněna do právního řádu EU, pokud je Evropská unie smluvní stranou této dohody. Jak uvádí čl. 216 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), „dohody uzavřené Unií jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy.“ Inkorporace mezinárodních smluv do práva Evropské unie může navíc probíhat v souladu s teorií sukcese (následnictví),¹⁵⁾ kdy SDEU předpokládá, že se na něj přenesly pravomoci, předtím vykonávané členskými státy podle mezinárodních dohod.¹⁶⁾ Kromě toho do právního řádu Evropské unie mohou být začleněny také zásady mezinárodního obyčejového práva. V této souvislosti Soudní dvůr Evropské unie uvedl, že „že pravomoci Evropské unie musí být vykonávány v souladu s mezinárodním právem, včetně ustanovení mezinárodních smluv rozsahu, v němž kodifikují obyčejová pravidla obecného mezinárodního práva.“¹⁷⁾ V souladu s tím, ustanovení obsažená v mezinárodních smlouvách nezavazujících Evropskou unii, ale kodifikujících principy mezinárodního obyčejového práva, mohou být zařazeny do právního řádu EU jako takové principy. To platí pro Vídeňskou úmluvu o smluvním právu z roku 1969¹⁸⁾ a čl. 1 Chicagské úmluvy o mezinárodním civilním letectví. Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 25. února 2010 ve věc C-386/08: Firma Brita GmbH proti Hauptzollamt Hamburg-Hafen v bodě 42 konstatoval: „(...) ačkoli nejsou Vídeňskou úmluvou vázány ani Společenství ani všechny členské státy, řada jejích ustanovení vyjadřuje pravidla mezinárodního obyčejového práva, která jsou jako taková závazná pro orgány Společenství a jsou součástí právního řádu Společenství.“

Soudní dvůr Evropské unie konzistentně rozhoduje, že „na základě čl. 216 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud mezinárodní smlouvy byly uzavřeny Evropskou unií, zavazují její instituce, a tedy mají přednost před akty Evropské unie.“¹⁹⁾ To tedy znamená, že mezinárodní smlouvy uzavřené Evropskou unií mají supra-legislativní .²⁰⁾ Nicméně začlenění mezinárodního práva nesmí zpochybnit integritu právního řádu Evropské unie. Zejména, jak uvedl SDEU ve svém posudku č. 1/09: „(...)mezinárodní dohoda může mít dopady na jeho vlastní pravomoci za podmínky, že jsou splněny zásadní podmínky zachování jejich povahy, a tudíž není ohrožena autonomie právního řádu Unie.“²¹⁾ To znamená, že všechny mezinárodní smlouvy, jichž je Evropská Unie účastníkem, musí zajistit soulad se systémem stanoveným v čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, zakládajícím mezi Soudní dvorem Evropské unie a národními soudy přímou spolupráci, v jehož rámci jsou národní soudy zapojeny do správného používání a jednotného výkladu evropského práva a také v ochraně individuálních práv vyplývajících z tohoto právního řádu.

Jako důsledek přednosti mezinárodních dohod uzavřených Evropskou unii před nástroji sekundárního práva, Soudní dvůr Evropské unie opakovaně rozhodl, že „tyto nástroje musí být pokud možno vykládány způsobem, který je v souladu s těmito dohodami.“²²⁾

V souladu s tímto principem, pokud sekundární Evropské právo je otevřeno více než jedné interpretaci, „ přednost mezinárodních smluv uzavřených Evropskou unií před ustanoveními sekundárního evropského práva znamená, že tato ustanovení musí být, pokud je to možné, vykládána způsobem, který je v souladu s těmito dohodami. Potřeba interpretovat sekundární Evropské právo ve světle mezinárodních smluv je ještě naléhavější, pokud předmětné opatření Evropské unie je „určeno speciálně k provedení takové mezinárodní dohody.“²³⁾

Čl. 19 Smlouvy o Evropské unii (SEU) stanoví konstituční kompetenci pro Soudní dvůr Evropské unie zapojit se do srovnávací analýzy právních řádů členských států. Například v kauze Brasserie du PEcheur SA proti Bundesrepublik Deutschland a The Queen proti Secretary of State for Transport, ex parte: Factortame Ltd a další²⁴⁾ SDEU uvedl, že „je na SDEU, v návaznosti na úkol stanovený článkem 19 SEU, zajistit dodržování práva při výkladu a provádění Smluv, rozhodnou takovou otázku v souladu s obecně uznávanými metodami výkladu, zejména s ohledem na fundamentální principy právního řádu Evropské unie, a pokud je to nutné, obecnými zásadami společnými právním systémům členských států.“²⁵⁾

Mimo čl. 19 Smlouvy o Evropské unii, na právo členských států odkazuje čl. 6 odst. 3 SEU, který zavazuje EU respektovat „základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům“. Tento článek představuje výslovné potvrzení judikatury soudního dvora Evropské unie v oblasti ochrany základních práv autory Maastrichtské smlouvy²⁶⁾.

Článek 340 Smlouvy o fungování Evropské unie tím, že uvádí, že zásadu mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie je třeba rozvíjet „v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států“, jasně naznačuje, že autoři smluv předpokládali využití komparace jako prostředku vyplňování mezer v právním řádu Evropské unie. Tento postoj je ilustrován v kauze FIAMM a ostatní proti Radě a Komisi²⁷⁾, kde SDEU rozhodl, že neexistuje žádný režim upravující nesmluvní odpovědnost EU v případě absence protiprávního činu spáchaného institucemi EU. Soud uzavřel, že „za použití komparativního zjišťování lze dovodit, že neexistuje žádné sblížení () právních řádů členských států, pokud jde o případnou existenci zásady odpovědnosti v případě legálního aktu nebo opomenutí orgány veřejné moci, zejména pokud je legislativní povahy.“

Při nalézání a vývoji generálních principů evropského práva, Soudní dvůr Evropské unie může posílit svou legitimitu tím, pokud použije metodologii srovnávacího práva, berouce v úvahu právní systémy členských států, zejména jejich národní ústavy (Lenaerts, 2010, s. 1632).

Za prvé, tím, že se pustí do srovnávací analýzy právních předpisů členských států, Soudní dvůr Evropské unie upřednostňuje soudní dialog s vnitrostátními soudy. Pokud se rozhodne opustit řešení uplatněné v konkrétním národním právním řádu, měl by vysvětlit, proč toto řešení není vhodné pro potřeby EU nebo proč (jak tomu také může být) řešení upřednostňované v právním řádu jiné členské země je vhodnější pro řešení předmětné právní otázky.

Za druhé, pokud řešení přijaté Soudním dvorem Evropské unie zrcadlí členské státy, pak je lépe dosaženo účinnosti evropského práva. V těchto případech lze totiž očekávat souhlas od národních soudů a úřadů s takovýmto přístupem.

Za třetí, použitím metody vzniká konstruktivní interakce mezi právním řádem Evropské unie a členských států. Zpočátku dialog mezi Soudním dvorem Evropské Unie a vnitrostátními soudy může sloužit pro upozornění na výhody a nevýhody různých řešení přijatých na vnitrostátní úrovni, což umožňuje SDEU zvolit přístup, který se zdá být nejvhodnějším. Následně pak, ve vhodných případech, vnitrostátní soudy mohou vyzvat Soudní dvůr Evropské unie, aby přehodnotil svůj přístup, zdůrazněním skutečnosti, že tento přístup nepřinesl očekávané výsledky. To ukazuje jak metoda a soudní dialog mohou jít ruku v ruce.

Za čtvrté, v případech Omega Spielhallen- und Automatenaufstellungs-GmbH proti Oberbürgermeisterin der Bundesstadt Bonn²⁸⁾ a SaynWittgenstein proti Landeshauptmann Wien²⁹⁾ SDEU uvedl, že „není nezbytné, aby omezující opatření nařízené orgány jednoho členského státu odpovídalo pojetí sdílenému všemi členskými státy, pokud jde o způsob ochrany dotčeného základního práva nebo legitimního zájmu, a že naopak nezbytnost a proporcionalita přijatých ustanovení nejsou vyloučeny jen z toho důvodu, že jeden členský stát zvolil systém ochrany odlišný od toho, který byl přijat jiným členským státem.“ Ve shodě s čl. 4 odst. 2 SEU Evropská unie ctí národní identity členských států. metoda bere v úvahu ústavní prosazovat hodnotu rozmanitosti.

A konečně: Kromě toho, že metoda srovnávacího práva poskytuje analytickou podporu pro odhalení a rozvoj obecných zásad evropského práva, může také sloužit pro vyjasnění konkrétního ustanovení evropského práva. Jinými slovy řečeno, poskytuje dobrý rámec pro Soudní dvůr Evropské unie, aby provedl „federal -making“³⁰⁾ (Lenaerts, 2006, s. 55).

soudního dvora Evropské unie ukazuje, že existuje silná mezi stupněm mezi různými vnitrostátními právními systémy a úctou vyjadřovanou národnímu právu Soudním dvorem Evropské unie. Čím větší existuje mezi právní řády členských států, tím více má Soudní dvůr Evropské unie tendenci následovat v „jejich stopách“ (Lenaerts, 2010, s. 1633). Kde není obecná , ale konkrétní přístup je společný velké většině vnitrostátních právních předpisů, tam Soudní dvůr Evropské unie běžně následuje tento přístup, upravený a rozvinutý tak, aby to odpovídalo celkovému kontextu práva EU. Viz například rozhodnutí Soudního dvora ze dne 13. prosince 1979 ve věci 44/79: Liselotte Hauer proti Land Rheinland-Pfalz³¹⁾, ve kterém se Soudní dvůr zabýval uznáním vlastnického práva jako obecného principu práva EU. Konstatoval přitom, že právo na vlastnictví je zaručeno v právním řádu Společenství v souladu se sdílenými idejemi ústav členských států, které jsou také reflektovány v prvním protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dalším dobrým příkladem je rozhodování Soudního dvora Evropské unie o obecné zásadě o odpovědnosti státu za škodu. Naopak, pokud existují významné rozdíly mezi národními právními řády, Soudní dvůr Evropské unie bývá opatrný před přijetím „EU“ řešení.³²⁾ Nicméně existence rozdílů mezi národními právními systémy nemusí automaticky znamenat vyloučení začlenění právní zásady uznávané pouze menšinou členským státům do právního systému EU. Jak judikuje Soudní dvůr Evropské unie, srovnávací metoda neznamená hledání „nejmenšího společného jmenovatele“. Jak uvedl generální advokát Lagrande ve věci Hoogovens v. High Authority³³⁾, Soudního dvora Evropské unie, pokud se dovolává vnitrostátních právních předpisů (jak je tomu ve značné míře) při vymezení pravidel pro aplikaci Smlouvy nečerpá z více či méně aritmetických společných jmenovatelů, ale vybírá z každého členského státu takového řešení, které s ohledem na cíle Smlouvy se jeví nejlepším, nebo, je-li možno použít tento výraz, nejprogresivnějším. Z komentáře generálního advokáta Lagrande vyplývá, že metoda a teleologická jsou hluboce propletené. S cílem zjistit různé interpretační dostupné možnosti vnitrostátních právních systémů se Soudní dvůr Evropské unie zpočátku obrací na metodu. Dále pak soudní dvůr Evropské unie vybírá tu možnost, která se nejlépe hodí k dosažení cílů sledovaných Evropskou unií.

Způsob jakým funguje hodnotící přístup může být ilustrován na kontrastu případu Mangold proti Helm³⁴⁾ s případem Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals proti Komisi³⁵⁾. V případu Mangold, soudní dvůr Evropské unie poprvé uznal, že princip nediskriminace na základě věku zakládá obecný princip práva Evropské unie. Došel k tomu i přes to, že v té době pouze dva členské státy uznaly ústavní principu nediskriminace na základě věku. Naopak, v případu Akzo, při výběru přístupu sledujícího majoritu členských států, SDEU rozhodl, že ochrana na základě důvěrnosti se nevztahuje na korespondenci s interními advokáty v rámci podniku nebo koncernu, neboť není splněn požadavek nezávislosti. Logicky tak vzniká otázka, jak lze smířit tyto dva různé výstupy. V tomto směru je stanovisko generální advokátky Kokott v případě Akzo odhalující. Poznamenala, že v případě věci Mangold byla zásada nediskriminace na základě věku v souladu s konkrétním úkolem, který přísluší Evropské unie v boji proti diskriminaci (viz čl. 19 Smlouvy o fungování Evropské unie) a kterému bylo dáno zvláštní vyjádření v evropské legislativě ve formě směrnice (č. 2000/78). Kromě toho, tato zásada zrcadlí nedávný trend o ochraně základních práv na úrovni Evropské unie, konkrétně vyjádřený prostřednictvím slavnostního vyhlášení Charty. Proto podle generální advokátky i v případě, že zásada je uznána pouze v menšině členských států, může představovat obecnou zásadu práva EU, pokud to odráží poslání EU vyjádřené autory Smluv, nebo zrcadlí trendy v ústavním právu členských států.

Účelem tohoto příspěvku bylo vnést alespoň trochu světla do metod výkladu Soudního dvora Evropské unie. Začali jsme naši analýzu s důrazem na skutečnost, že existuje silná mezi zásadou právní jistoty a doslovným (textuálním) výkladem, podle které Soudní dvůr Evropské unie by se neměl odchylovat od jasného a přesného znění ustanovení právních předpisů Evropské unie ( cessat in claris³⁶⁾. Nicméně v důsledku speciálních rysů právního řádu Evropské unie, zmíněný textualismus čelí dvěma zásadním omezením. Za prvé, Smlouvy neposkytují více než rámec pro analýzu, jejich ustanovení jsou formulována široce a jsou charakterizovány účelově řízeným funkcionalismem, což omezuje možnosti textualistického přístupu. Za druhé, princip jazykové rovnosti, který se podle mnohých autorů těší -ústavnímu statusu, nutí Soudní dvůr Evropské unie, aby přezkoumal, zda znění aktů Evropské unie obecného použití je jasné a přesné ve všech oficiálních jazycích. Proto tam, kde vznikají jazykové rozdíly, Soudní dvůr Evropské unie nemůže dát přednost jedné jazykové verzi před druhou, ale musí interpretovat ustanovení evropského práva ve světle normativního kontextu, v němž je umístěn, a cílů, které sleduje.

Také jsme zjistili, že systematický výklad práva EU sleduje dvojí cíl. Tento způsob se snaží definovat rozsah působnosti, který je specifický a exklusivní pro předmětné ustanovení evropského práva. Řečeno jinak, jeho cílem je, aby se zabránilo duplicitě s ostatními ustanoveními obsaženými ve stejném normativním textu. Snaží se současně interpretovat předmětné ustanovení evropského práva v souladu s obecným systémem, ve kterém je umístěno. Co se týče uplatnění záznamů z jednání legislativního orgánu (travaux préparatoires), nedávný vývoj v judikatuře ukazuje, že jejich význam roste, a to zejména tam, kde je Soudní dvůr Evropské unie vyzván k výkladu vysoce technických aktů sekundárních právních předpisů EU. Vzhledem k tomu, že mnohé takové záznamy z jednání jsou nyní publikovány v Úředním věstníku, zásada právní jistoty je v tomto ohledu posílena. V souladu s tím je možno konstatovat, že zřejmě není žádného důvodu, aby tyto záznamy Soudní dvůr Evropské unie nebral v úvahu.

Není žádným překvapením, že naše analýza ukázala, že teleologická metoda hraje důležitou roli v právním uvažování Soudního dvora Evropské unie. Je tomu tak proto, že Smlouvy jsou prodchnuty teleologií. Tato metoda však podle některých autorů vede k nežádoucímu soudnímu dotvarovávání Evropské unie a má nepříznivý vliv na národní suverenitu. Na začátku evropského integračního procesu, dodržování článku 19 Smlouvy o Evropské unii (tedy s pohledu jeho dnešního znění) po Soudním dvoru Evropské unii požadovalo, aby vyplňoval normativní mezery zanechané autory Smluv. Vzhledem k tomu, že právního řádu byla podmíněna sladěním cílů Evropské unie s národními ústavními hodnotami, Soudní dvůr Evropské unie se rozhodl zaplňovat mezery na základě ústavních tradic společných členským státům. Kromě toho, pokud je to možné, se Soudní dvůr Evropské unie snaží interpretovat evropské právo ve světle jak mezinárodního práva, tak právních principů společných členským státům. Soudní dvůr Evropské Unie také využívá mezinárodního obyčejového práva při výkladu mezinárodních dohod, ve kterých je Evropská unie smluvní stranou. Nicméně Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že existují limity pro automatickou inkorporaci mezinárodního práva do práva Evropské unie, a to obzvláště povinnost konzistentního výkladu. Zejména platí, že mezinárodní závazky nemohou zpochybnit ústavní strukturu Evropské unie, ani nemohou podkopat ústavní principy EU, jejichž součástí jsou základní práva. Soudní dvůr Evropské unie také vykládá právo EU ve světle právních zásad společným členským státům za použití právní metody. Přitom se SDEU nepokouší najít nejmenší společný jmenovatel, ale spíše taková národní řešení, která by nejlépe splňovala cíle sledované Evropskou unií, nebo která by nejlépe vyjadřovala rostoucí trend v ústavních právech členských států.

BENGOETXEA, Joxerramon. 1993. The legal reasoning of the European Court of Justice: towards a European . New York: Oxford University Press, 294 p. ISBN 01-982-5717-1.

CONWAY, Gerard. 2008. Levels of Generality in the Legal Reasoning of the European Court of Justice. European Law Journal. 14, issue 6, s. 787-805.

DAWSON, Mark (ed.), Bruno de WITTE (ed.) a Elise MUIR (ed.). 2013. Judicial Activism at the European Court of Justice. Cheltenham, UK: Edward Elgar Publishing Limited. ISBN 978-0-85793-939-5.

FENNELY, Nial. 1997. Legal Interpretation at the European Court of Justice. Fordham International Law Journal. New York: Fordham University School of Law, 20, issue 3. ISSN 0747-9395.

HARTLEY, Trevor. 1996. The European Court, judicial objectivity and the constitution of the European Union. Law Quarterly Review. Roč. 112, č. 1, s. 95-109.

HERZOG, Roman a Lüder GERKEN. 2008. Stop the European Court of Justice. euobserver [online]. 10.09.2008 [cit. 2015-07-07]. Dostupné z: https://euobserver.com/opinion/26714

ITZCOVICH, Giulio. 2009. The Interpretation of Community Law by the European Court of Justice. German Law Journal. 10, issue 5, s. 537-560. ISSN 2071-8322.

KMIEC, Keenan D.. 2004. Origin and Current Meanings of Judicial Activism. California Law Review. Berkeley, California: University of California, School of Law, 92, issue 5, s. 1441-1478. ISSN 0008-1221.

LENAERTS, Koen a Jose A. GUTIERREZ-FONS. 2010. The Constitutional Allocation of Powers and General Principles of EU Law. Common Market Law Review. Roč. 47, č. 6. ISSN 0165-0750.

LENAERTS, Koen a Kathleen GUTMAN. 2006. „Federal Common Law“ in the European Union: A Comparative Perspective from the United States. The American Journal of Comparative Law. University of Michigan Law School, 54, issue 1. ISSN 0002-919x.

LENAERTS, Koen. 2013. How the ECJ Thinks: A Study on Judicial Legitimacy. Fordham International Law Journal. New York: Fordham University School of Law, 36, issue 5, s. 1302-1371. ISSN 0747-9395.

LENAERTS, Koen. 2007. The Rule of Law and the Coherence of the Judicial System of the European Union. Common Market Law Review. 44, issue 6, s. 1625-1659. ISSN 0165-0750.

MADURO, Miguel Poiares. 2007. Interpreting European Law: Judicial Adjudication in a Context of Constitutional Pluralism. European Journal of Legal Studies. Roč. 1, č. 2.

MATOUŠKOVÁ, Hana. 2013. Zásada „Effet Utile“ v Judikatuře Soudního dvora. Brno. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/342645/pravf_m/EFFET _UTILE_V_JUDIKATURE_ESD _22_3.pdf. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra mezinárodního evropského práva.

MONTESQUIEU, Charles Louis de Secondat. 2003. O duchu zákonů. Vyd. 1. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 365 s. ISBN 80-864-7330-9.