Přiměřenost exekučních nákladů v oblasti místních poplatků

Vydáno: 22 minut čtení

Již delší dobu slýcháváme o případech, ve kterých exekutor požadoval za svou práci odměnu, která nebyla přiměřená. To zejména z důvodu, že náklady exekutora zjevně převýšily hodnotu pohledávky. Přesto, že mediálně známé jsou v převážné míře případy exekuce prováděné soudními exekutory, je problematika přiměřenosti exekučních nákladů každodenním chlebem také správců místních poplatků, kteří musí posuzovat přiměřenost exekučních nákladů již dříve, než zvolí samotný způsob provedení exekuce. Pokud by zvolili špatně, vystavili by se riziku postihu za nesprávný úřední postup. Vodítky k tomu, jak postupovat při volbě způsobu provedení exekuce, však v zásadě nedisponují. Kritéria, na základě kterých lze dospět ke správnému určení způsobu provedení exekuce, resp. řádnému posouzení přiměřenosti následně vzniklých exekučních nákladů, se pokusí nastínit právě tento článek.

Přiměřenost exekučních nákladů v oblasti místních poplatků
Mgr.
Václav
Těžký
Mgr.
Michal
Jantoš
Krajský úřad Moravskoslezského kraje
 
Právní úprava
Jednotlivé způsoby vymáhání nedoplatků jsou vymezeny v § 175 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Podle tohoto ustanovení smí příslušný správce daně (dále jen „správce poplatku“) vymáhat nedoplatek následujícími způsoby1):
a)
daňovou exekucí,
b)
zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora,
c)
uplatnit v insolvenčním řízení,
d)
přihlásit jej do veřejné dražby.
Přestože se může na první pohled jevit volba konkrétního způsobu vymáhání nedoplatku jako jednoduchá, postavená na libovůli správce poplatku, není tomu tak. Správce poplatku je při volbě způsobu vymáhání nedoplatků omezen zejména § 175 odst. 2 daňového řádu, který stanoví základní pravidlo, podle kterého správce poplatku zvolí způsob vymáhání nedoplatku tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku. Uvedené omezení se však neuplatní vždy, neboť v některých případech je správce poplatku již z povahy věci při volbě mezi jednotlivými způsoby vymáhání omezen (jedná se např. o pohledávky za dlužníkem, který je v úpadku, a které daňový řád neoznačuje jako pohledávky za majetkovou podstatou2) ; v těchto případech smí správce poplatku vymáhat jen tím, že tyto pohledávky přihlásí do insolvenčního řízení). Z uvedeného důvodu se autoři tohoto příspěvku dále zaměří na kritérium přiměřenosti vymáhaného nedoplatku ve vztahu k volbě mezi daňovou exekucí prováděnou přímo správcem poplatku a exekucí prováděnou soudním exekutorem.
Z výše uvedeného ustanovení § 175 odst. 1 daňového řádu tedy vyplývá, že správce poplatku je oprávněn vymáhat nedoplatek vlastními silami, a to
daňovou exekucí
. Správce poplatku tuto svou pravomoc vykonává podle § 12 odst. 1 daňového řádu prostřednictvím úředních osob. Úřední osoby, které vykonávají správní činnosti na úseku správy daní a poplatků, musí absolvovat zkoušku zvláštní odborné způsobilosti3). Tím je zajištěno, že úřední osoby vykonávající předmětné správní činnosti budou schopny využít všech prostředků, které jim právní řád poskytuje k naplnění cíle správy daní, kterým je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Správce poplatku postupuje za účelem zabečení úhrady poplatků podle § 177 a násl. daňového řádu, a to se subsidiárním použitím zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“).
Jak již bylo nastíněno v úvodu tohoto článku, daňový řád poskytuje správci poplatku ve svém § 175 také možnost obrátit se na
soudního exekutora
s žádostí o provedení
exekuce
. V takovém případě probíhá exekuční řízení podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“), a to také se subsidiárním použitím OSŘ. Nejen pro tyto účely přiznává daňový řád správci poplatku způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech souvisejících se správou daní a v tomto rozsahu mu propůjčuje i procesní způsobilost4). Způsobilost být účastníkem soudního řízení a s tím spojená procesní způsobilost je striktně vázána na účely správy daní. Na tomto místě je nutné zmínit, že obce velmi často uzavírají se soudními exekutory rámcové smlouvy na provádění exekucí. Možnost uzavřít tuto smlouvu je předvídána v § 90 EŘ. Dle uvedeného ustanovení si smluvní strany mohou rovněž sjednat smluvní odměnu za vedení
exekuce
, která však není nákladem
exekuce
, a oprávněný (v našem případě správce poplatku) tak nemá právo, aby mu ji daňový dlužník nahradil. Z tohoto důvodu se jeví jako vhodnější, aby obce smluvní odměny do smluv nezaváděly, neboť by jim vznikaly zbytečné náklady, které navíc ani nemohou dodatečně vymáhat po daňovém dlužníku. Soudní exekutor má přitom vždy nárok na odměnu z vymožené částky a výše těchto odměn je závislá na tom, jak je ve vymáhání úspěšný5). Již samotná skutečnost, že obec žádá o provedení
exekuce
téhož exekutora, tak exekutorovi zajišťuje potenciální příjem. Pro obce je naopak výhodné, aby v těchto rámcových smlouvách zakotvily ujednání, ve kterém se exekutor vzdává práva na náhradu paušálně určených či účelně vynaložených výdajů pro případ, že dojde k zastavení
exekuce
pro nemajetnost daňového dlužníka. V těchto případech totiž uvedené náklady
exekuce
hradí oprávněný6).
 
Kritéria přiměřenosti exekučních nákladů
Ve výše uvedeném § 175 odst. 2 daňového řádu je uvedeno primární kritérium, podle kterého má správce poplatku zvolit konkrétní způsob vymáhání nedoplatku. Tímto kritériem je přiměřenost mezi náklady, které bude nucen daňový dlužník uhradit, a výší vymáhaného nedoplatku. Jedná se tak o
kritérium finanční.
Výčet nákladů vznikajících při daňové exekuci
je uveden v § 182 odst. 2 daňového řádu. Exekuční náklady spočívají v náhradě nákladů za nařízení daňové
exekuce
, v náhradě nákladů za výkon prodeje a v náhradě hotových výdajů vzniklých při provádění daňové
exekuce
. Výše nákladů při daňové exekuci je stanovena v § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu. Dle odst. 1 platí, že náklady za nařízení daňové
exekuce
činí 2% z částky, pro kterou je daňová
exekuce
nařízena, nejméně však 500 Kč a nejvýše 500 000 Kč. V odst. 2 téhož ustanovení jsou ve shodné výši uvedeny náklady za výkon prodeje, které je povinen dlužník hradit v případě zahájení dražby nebo zpeněžení předmětu daňové
exekuce
mimo dražbu.
Jak vyplývá z praxe, je nejčastěji vymáhaným nedoplatkem nezaplacený poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů (dále jen „poplatek za komunální odpad“). Za tento poplatek platí poplatníci v základní míře také nejvyšší sumy. Vzhledem k nejvyšší přípustné výši tohoto poplatku7), a tedy výši vymáhaných nedoplatků, je velmi pravděpodobné, že náklady daňové
exekuce
budou činit právě daňovým řádem stanovené minimum, tedy 500 Kč8).
Oproti nákladům daňové
exekuce
je
výše nákladů, které bude muset hradit daňový dlužník při exekuci prováděné soudním exekutorem,
podstatně vyšší. Výše nákladů
exekuce
je upravena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o nákladech exekuce“). Podle § 5 této vyhlášky platí, že základem pro určení odměny za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění nezahrnujícího náklady
exekuce
a náklady oprávněného. U místních poplatků tak bude základem
exekuce
výše vymoženého nedoplatku. Pokud jde o sazbu pro výpočet odměny, nalezneme ji v § 6 uvedené vyhlášky. Podle tohoto ustanovení činí výše odměny 15% z uvedeného základu pro výpočet odměny9), nejméně však 3 000 Kč. I zde tak bude v naprosté většině případů platit, že výše odměny bude činit právě tolik, kolik je uvedené minimum, tj. 3 000 Kč. Soudnímu exekutorovi dále podle § 13 odst. 1 vyhlášky o nákladech exekuce náleží náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč10) a také náhrada za daň z přidané hodnoty. Náklady
exekuce
tak v současné době dosahují nejméně (až na případy níže uvedené) částky 7 865 Kč11). V této souvislosti je vhodné uvést, že poskytuje daňovému dlužníku možnost, aby dobrovolně splnil vymáhanou povinnost a uhradil náklady
exekuce
, a tím snížil uvedenou částku za náklady exekučního řízení. Pokud tak daňový dlužník učiní podle § 46 odst. 6 EŘ ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, pak podle § 11 vyhlášky o nákladech exekuce náleží soudnímu exekutorovi odměna snížená o 50%, nejméně však 1 500 Kč, a podle § 13 odst. 3 náhrada hotových výdajů ve výši 1 750 Kč12). Pokud tedy daňový dlužník dobrovolně splní svou povinnost ve výše uvedené lhůtě, může tím náklady
exekuce
snížit na polovinu.
Na tomto místě se tak nabízí otázka, zda může správce poplatku posuzovat přiměřenost vymáhaného nedoplatku ve vztahu k běžné sazbě nákladů exekučního řízení nebo zda může vymáhaný nedoplatek poměřovat s tzv. sníženou sazbou nákladů exekučního řízení. Dle názoru autorů je nutné počítat s běžnou sazbou nákladů exekučního řízení. Tento závěr vyplývá zejména z dikce § 175 odst. 2 daňového řádu, dle kterého je pro určení přiměřenosti rozhodná částka, kterou bude muset daňový dlužník uhradit. Vzhledem k tomu, že je ponecháno zcela na daňovém dlužníku, zda vymáhanou povinnost splní dobrovolně, a zda tím ušetří na nákladech exekučního řízení, či nikoliv, nelze mít postaveno najisto, že náklady exekučního řízení budou vždy poloviční. V praxi sice často nalezne dlužník potřebné finanční prostředky v případech, kdy je přistupováno k exekuci prováděné soudním exekutorem, avšak na tyto zkušenosti se nelze bez dalšího spoléhat. Samotná praxe se totiž může znenadání změnit.
Z výše uvedeného vyplývá, že
náklady daňové
exekuce
a
exekuce
prováděné soudním exekutorem jsou značně rozdílné.
Vzhledem ke kritériu přiměřenosti nákladů na vymáhání, které bude muset daňový dlužník uhradit, a vymáhanou pohledávkou tak vyvstává otázka, jaký poměr mezi náklady na vymáhání a vymáhanou pohledávkou lze ještě považovat za přiměřený, resp. kdy jsou náklady na vymáhání ve zjevném nepoměru k vymáhané částce, a kdy nikoliv. Volba způsobu vymáhání sice nemá ani z obsahového hlediska povahu rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a proto proti ní nelze brojit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Na druhou stranu to neznamená, že by povinnost zvolit způsob vymáhání co nejméně zatěžující daňový subjekt a přitom ještě vedoucí k vymožení nedoplatku byla pouhou proklamací bez normativního obsahu. Porušení tohoto pravidla je protiprávním jednáním, konkrétně nesprávným úředním postupem, a může proto založit odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci13). Podle § 16 uvedeného zákona pak platí, že nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily.
Kritéria přiměřenosti nákladů na vymáhání a vymáhanou pohledávku nejsou výslovně upravena ani v daňovém řádu a ani v jiném právním předpise. Tato kritéria pro oblast místních poplatků nenastavila ani
judikatura
, která se sice zabývala posuzováním přiměřenosti, avšak toto posuzování se týkalo jiné právní úpravy a jiných subjektů. Přes uvedené stojí za zmínku např. posuzování přiměřenosti odměny za zastupování advokátem ve vztahu k vymáhané částce. K tomuto tématu se vyjádřil Ústavní soud při posuzování přiměřenosti odměn advokátů při vymáhání pohledávek prostřednictvím tzv. formulářových žalob. Ústavní soud dospěl k závěru, že odměna za zastupování ve výši jednonásobku vymáhané jistiny se jeví jako přiměřená14). Ani uvedený právní názor však nelze pro posouzení přiměřenosti exekučních nákladů v oblasti místních poplatků použít, neboť Ústavní soud se v dotčených případech vyjadřoval pouze k odměně advokáta, jakožto jedné ze složek nákladů řízení. Náhrada hotových výdajů, která je další složkou nákladů řízení, je však v exekučním řízení mnohem vyšší (3 500 Kč, resp. 1 750 Kč) než v případě advokátů při tzv. formulářových žalobách (100 Kč za každý úkon právní služby15) ; nejčastěji v případech tzv. formulářových žalob půjde o tři úkony právní služby, tedy částku 300 Kč).
Pokud tedy jde o posouzení přiměřenosti týkající se nákladů daňové
exekuce
a
exekuce
prováděné soudním exekutorem, lze jednoznačně dospět k závěru, že
náklady spojené s daňovou exekucí budou vždy přiměřené.
To zejména z toho důvodu, že vymáhání nebude prováděno třetí osobou, tj. nebude navyšovat náklady
exekuce
, a že tedy tyto náklady při vymáhání nedoplatků na místních poplatcích budou nejnižší.
Ve vztahu k tomuto závěru se pak na první pohled jeví
exekuce
prováděná soudním exekutorem (s ohledem na výši nákladů exekutora) jako nepřiměřená, a to i ve vztahu k povinnosti správce poplatku postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. S tímto závěrem však nelze dle názoru autorů absolutně souhlasit. Je totiž nutné mít na paměti, že uvedený způsob vymáhání předpokládá daňový řád, což znamená, že i dle zákonodárce mohou nastat situace, kdy bude přinejmenším vhodné přistoupit k vymáhání nedoplatků prostřednictvím soudního exekutora, a to s vědomím výše nákladů, které bude soudní exekutor po daňovém dlužníku požadovat. V této souvislosti lze rovněž poukázat na ustanovení § 175 odst. 2 daňového řádu, ze kterého vyplývá, že nepoměr mezi náklady na vymáhání a vymáhanou částkou nesmí být zjevný. Určitá míra nepoměru tak je přípustná, v tomto případě ze zákona, a správce poplatku musí dbát na to, aby tento nepoměr nebyl na první pohled zřejmý.
Za určitých podmínek tak je i
exekuce
prováděná soudním exekutorem z pohledu exekučních nákladů, jejich výše, v konkrétním případě přiměřená.
Jednoznačnou odpověď na otázku, zda je daňová
exekuce
či
exekuce
prováděná soudním exekutorem přiměřená, tak dle výše uvedeného při aplikaci pouze finančního kritéria bez dalšího poskytnout nelze.
Přiměřenost exekučních nákladů by tak měla být v oblasti místních poplatků posuzována nejen s ohledem na finanční kritérium, ale i s ohledem na další skutečnosti. Za tímto účelem je nutné zaměřit se na samotný pojem přiměřenost. Za účelem vymezení
dalších kritérií,
na základě kterých lze dospět k závěru o přiměřenosti exekučních nákladů, lze využít judikaturu Ústavního soudu, dle kterého nelze přiměřenost vnímat pouze numericky, neboť je objektivně podmíněna charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů 16). Vzhledem k tomu, že v případě nepřiměřeně vysokých exekučních nákladů je založen nárok na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti za škodu, je vhodné při vymezování jednotlivých kritérií přihlédnout také k tomuto zákonu a jeho bohaté judikatuře.
Prvním z těchto kritérií je
jednání správce poplatku.
První proto, že právě správce poplatku může svým jednáním nebo nekonáním ovlivnit to, zda vůbec dluh vznikne a v jaké výši bude vymáhán. V zásadě se jedná o to, zda správce poplatku splní všechny své povinnosti a zda případně činí i další úkony vedoucí poplatníky k tomu, aby řádně plnili svou poplatkovou povinnost. Správce poplatku má možnost „připomenout“ poplatníkům, že mají poplatkovou povinnost, v jaké výši a s jakým termínem splatnosti (např. v rámci obecných výzev k zaplacení místních poplatků uveřejněných na webu obce, obecním rozhlasem nebo tiskem), výzvami k zaplacení místních poplatků, následně vydáním platebního výměru či hromadného předpisného seznamu nebo např. výzvou před zahájením exekučního řízení.
Dalším kritériem, které je nutné sledovat, je
chování daňového dlužníka v průběhu daňového řízení.
Je to totiž dlužník, který v prvé řadě ovlivňuje již to, zda zaplatí místní poplatek, případně v jaké výši. Jiná situace bude tehdy, pokud dlužník neplatí místní poplatek dlouhodobě, nekomunikuje se správcem poplatku a neplní svou ohlašovací povinnost17), a jiná situace nastane tehdy, pokud dlužník v minulosti platil řádně a včas a v důsledku např. ztráty zaměstnání není schopen řádně plnit své závazky, přesto komunikuje se správcem poplatku a má snahu svou situaci řešit. V prvním případě nemusí být dle názoru autorů pochyb o tom, že
exekuce
prováděná prostřednictvím soudního exekutora je přiměřená. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že v praxi se lze čím dál více setkat s případy, kdy dlužník se správcem poplatku nekomunikuje, neplní si svou poplatkovou povinnost, a jakmile je nedoplatek vymáhán prostřednictvím soudního exekutora, jsou všechny závazky splněny, a to navíc ve zkrácené době s polovičními exekučními náklady požadovanými soudním exekutorem18). Pokud by však správce poplatku vymáhal nedoplatek prostřednictvím soudního exekutora i ve druhém případě, pak by takový postup vyvolával přinejmenším pochybnosti o jeho zákonnosti.
Na přiměřenost exekučních nákladů má zcela jistě vliv také
složitost konkrétního případu.
Uvedené kritérium je dle názoru autorů nutné vnímat ve vztahu k úředním osobám, jejichž prostřednictvím vykonává správce poplatku svou pravomoc. Jelikož jsou tyto osoby povinny absolvovat zkoušku odborné způsobilosti, neměl by být v obecném měřítku pro tyto osoby žádný případ složitý natolik, aby bylo nutné přistoupit k vymáhání nedoplatků prostřednictvím soudního exekutora. Na druhou stranu mohou nastat situace, kdy vymáhání nedoplatků bude natolik složité, že bude opravdu vhodnější, aby byla
exekuce
prováděna soudním exekutorem. Může se například jednat o případy, kdy dlužník nemá žádný majetek, a přesto trvale bydlí v honosné vile, kterou však nevlastní a ve které nemá kromě pár kusů oblečení vlastní majetek. Dále se může jednat o případy, kdy dlužník svůj majetek skrývá, nezdržuje se v místě trvalého pobytu, přičemž není správci poplatku známo, kde vlastně reálně bydlí.
 
Závěr
Posoudit přiměřenost exekučních nákladů je, jak vyplývá z výše uvedeného, poměrně složitou záležitostí, neboť je nutné zohlednit v každém konkrétním případě značné množství skutečností. Pro správce poplatku je však tato činnost zásadní, neboť předurčuje zejména to, zda
exekuce
proběhne se zamýšleným výsledkem, tj. vymožením nedoplatku na místním poplatku, či zda skončí nezdarem, bez vymožení jakéhokoliv nedoplatku, případně s postihem v podobě náhrady škody za volbu vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora namísto daňové
exekuce
. Na druhou stranu je nutné také zmínit, že se v praxi stále rozšiřují případy, kdy jsou správci poplatku s ohledem na uzavřené rámcové smlouvy na provádění všech exekucí v zásadě tlačeni do pouhého předávání podkladů a psaní exekučních návrhů (žádostí) soudnímu exekutorovi, v podstatě bez hrozby postihu. Autoři tohoto článku nechtějí nikterak zpochybňovat právo obcí uzavírat tyto smlouvy, je však otázkou, zda je tato praxe žádoucí, respektující základní zásady správy daní a skutečnost, že oprávněné úřední osoby by měly být schopny vymáhat všechny nedoplatky na místních poplatcích daňovou exekucí a spíše jen ve výjimečných případech přistupovat k vymáhání nedoplatků na místních poplatcích prostřednictvím soudního exekutora. Dle názoru autorů může ukázat až čas to, zda uvedenou praxi změní zákonodárce či změnu v nahlížení na danou problematiku nebo potvrzení zákonnosti takového postupu promítnou do svých rozhodnutí příslušné soudy.
1) Výčet způsobů vymáhání pohledávek je
taxativní
. Pokud by správce poplatku zvolil jiný způsob vymáhání, např. kdyby postoupil pohledávky za úplatu inkasní společnosti, překročil by tím svou zákonem vymezenou pravomoc (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 79 odst. 1 Ústavy ČR). Ve svém důsledku by pak přenesl výkon pravomoci orgánu veřejné správy na soukromou osobu bez zákonného zmocnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.4.2008, sp. zn. 1 As 12/2008, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.12.2014, sp. zn. 9 As 185/2014.)
3) Srov. § 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva vnitra č. 512/2002 Sb., o zvláštní odborné způsobilosti úředníků územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů.
4) Srov. § 10 odst. 3 daňového řádu. Z gramatického výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že procesní způsobilost a způsobilost být účastníkem řízení správce poplatku nabývá účinnosti teprve zahájením příslušného řízení. V případě exekučního řízení se tak děje doručením exekučního návrhu soudnímu exekutorovi (k tomu srov. § 35 odst. 1 EŘ).
5) Smluvní odměna poskytnutá nad rámec odměny stanové právními předpisy by za jistých okolností naopak mohla být pro soudního exekutora demotivující.
6) Srov. § 89 EŘ.
7) Nejvyšší přípustná výše tohoto poplatku podle § 10b odst. 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, činí 1 000 Kč na poplatníka za kalendářní rok.
8) Tato částka může být ještě navýšena o 500 Kč v případech, kdy dojde k prodeji daňovou exekucí postižených věcí. Nicméně správci poplatku k výkonu daňové
exekuce
prodejem movitých či nemovitých věcí přistupují jen velmi zřídka, ne-li vůbec. Správci poplatku nemusí vznikat ani hotové výdaje, které by byl daňový dlužník povinen hradit.
9) Předmětná vyhláška upravuje vícero procentuálních sazeb. Nicméně sazba 15% platí pro vymožené plnění do částky 3 mil. Kč. S vyššími částkami se správci poplatku v zásadě nesetkají.
10) Tato částka může být i vyšší. Náklady vzniklé nad uvedenou částku však musí soudní exekutor prokázat.
11) Autoři do nákladů exekučního řízení nezahrnují náklady správce poplatku. V úvahu by snad připadalo jen zastoupení správce poplatku advokátem, avšak dle názoru autorů jednak není takové zastoupení přípustné, a jednak nelze tyto náklady považovat za účelně vynaložené, tj. neměly by být správci poplatku přiznány k náhradě.
12) Náhrada hotových výdajů se snižuje jen tehdy, pokud vymožené plnění nepřevyšuje 10 000 Kč.
13) Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2150/2012 ze dne 17.11.2014.
14) Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29.3.2012 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25.7.2012.
15) Srov. § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
16) Srov. nález Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 641/04 ze dne 19.1.2005.
17) Správci poplatku není na rozdíl od „klasického“ daňového řízení dána možnost udělit pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy (srov. § 11 odst. 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a § 247a daňového řádu). Ačkoliv dle důvodové zprávy k novele daňového řádu tato možnost dána je, dle nejnovějšího stanoviska Ministerstva financí takový postup možný není.
18) Nelze nezmínit také skutečnost, že již samotná výzva zaslaná daňovému dlužníku soudním exekutorem má na mnoho dlužníků psychologický efekt, kvůli němuž mnoho dlužníků dobrovolně splní svou povinnost.