Dotazy a odpovědi: Rekodifikace

JUDr. Jaromír Kožiak, Ph.D.

jako člena nejvyššího orgánu (a tedy u kapitálových společností valné hromady) se právnických osob. Důvodem je zejména to, že regulace v občanském zákoníku se vztahuje především na členy volených orgánů, mezi něž členy nejvyššího orgánu nelze řadit.¹⁾ Zákon o korporacích, který obsahuje řadu ustanovení věnovaných orgánům obchodních korporací, sice mluví zpravidla jen o členech orgánů a nikoli o členech volených orgánů, ale je třeba mít na paměti, že u většiny z nich pro kapitálové výslovně z aplikace vylučuje nejvyšší orgán – viz § 70 z. o. k.,²⁾ podle kterého se z úpravy dílu 7 a 8 zákona o obchodních korporacích použije na nejvyšší orgán jen několik vybraných ustanovení.

Základní zakotvení fiduciární povinnosti společníka vůči korporaci (aplikovatelné nejen pro obchodní společnosti a družstva, ale obecně pro veškeré ) tak je nutno hledat v § 212 odst. 1 obč. zák., podle kterého platí, že: „Přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje .“ Formulace je poměrně stručná a také dosti neobvyklá. Pro srovnání, fiduciární povinnost členů volených orgánů (tedy členů statutárního nebo dozorčího orgánu) podle § 159 odst. 1 obč. zák. zahrnuje povinnost funkci vykonávat „s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí“. Občanský zákoník je tedy zjevně ke členu nejvyššího orgánu benevolentnější – především mu nepředepisuje žádný standard pečlivosti nebo informovanosti (povinnost péče). Společník coby člen je povinen pouze: 1) jednat vůči korporaci čestně a 2) dodržovat vnitřní řád .

Povinnost jednat čestně svou formulací Oba instituty ale podle mého názoru není možné ztotožňovat. Povinnost loajality tak, jak ji právo ukládá členům volených orgánů, v sobě zahrnuje bezpodmínečnou nutnost jednat v zájmu , a to i v případě střetu zájmů – člen voleného orgánu je tak povinen dávat přednost zájmu před svým vlastním zájmem.

Nepoužitím termínu loajalita v případě společníků podle mého názoru zákonodárce chtěl vyjádřit odlišný standard – v případě, kdy je dán u člena konflikt mezi zájmem a zájmem jeho samotného, není člen povinen upřednostňovat vždy zájem . Opačný výklad by byl pro člena nepřiměřeně přísný, prakticky by společníka stavěl do situace, kdy by porušoval fiduciární povinnost, kdykoli by od žádal nějakou výhodu (např. hlasováním o vyplacení podílu na zisku by dal přednost svému zájmu na získání peněžitých prostředků před zájmem na tvorbě finančních rezerv a prostředků na budoucí investice). To je dle mého názoru zjevně . Je naopak přirozené a žádoucí, aby společník kapitálové měl , pokud při tom dodrží některé základní etické podmínky.

Docházím tedy k jinému závěru – povinnost jednat čestně je nižším standardem než povinnost loajality, která stíhá členy volených orgánů. Povinnost jednat čestně je tedy rovněž , jejímž jádrem je řešení vztahu mezi zájmem a zájmem individuality; na rozdíl od povinnosti loajality, která stíhá členy volených orgánů, jde ale o . S podobnými závěry se můžeme setkat též v komentářové literatuře.³⁾ Pod tímto nižším standardem loajality vidím povinnost při realizaci vlastního zájmu Zájem tedy nemá absolutní přednost, ale pouze požívá určitou míru ochrany. Konkrétní přiměřená míra přitom samozřejmě bude závislá na řadě okolností, mezi jiným též na druhu , míře účasti společníka, sféře činnosti apod.

Ustanovení § 212 odst. 2 obč. zák. zavádí výslovně určitou sankci pro případy zneužití hlasovacího práva k újmě celku. Tímto nástrojem je možnost . Pro uplatnění práva je předepsána v délce tří měsíců. Z ustanovení není zcela zřejmé, zda lze použít obecnou úpravu následků porušení povinnosti, nebo zda se jedná o výlučnou sankci. Osobně se kloním spíše k názoru, že § 212 odst. 2 obč. zák. jen určuje, jak napadnout rozhodnutí v případě, že někdo z členů zneužil hlasovací právo, ale nezbavuje tohoto konkrétního člena Je třeba si také uvědomit, že výkon hlasovacího práva je jen jedním z mnoha případů jednání, kdy stíhá člena povinnost jednat vůči korporaci čestně. Pro ostatní případy žádná sankce výslovně určena není. Za této situace lze podle mého názoru jednoznačně dovozovat, že se uplatní pro tyto případy – tedy především

Dosud ne zcela vyjasněným problémem je , což s loajalitou úzce souvisí (povinnost loajality je rovněž řešením situace střetu zájmů). Z názorů v doktrinální literatuře např. P. Šuk v komentáři k zákonu o obchodních korporacích tuto aplikaci poměrně široce připouští a věnuje se stručně jejímu rozsahu,⁴⁾ J. Dědič se staví k možnosti aplikace úpravy střetu zájmů na nejvyšší orgán kapitálové spíše neutrálně a poukazuje na řadu těžkostí, které by tato aplikace v praxi přinesla,⁵⁾ a P. Čech se staví spíše proti a poskytuje k tomu argumentaci. P. Čech sice nerozporuje, že znění § 70 z. o. k. přikazuje aplikaci § 54 až § 56 z. o. k. (regulace střetu zájmů) na nejvyšší orgán , ale dovozuje, že tímto odkazem je potřeba rozumět pouze to, že se takto „odstraňuje pochybnost o tom, zda § 54 z. o. k. vztáhnout na valnou hromadu kapitálové společnosti coby orgán, jemuž jsou adresována oznámení o možných zájmových konfliktech a který je příslušný k rozhodnutí o pozastavení výkonu funkce. Vždy však jen ve vztahu ke členům ostatních (tj. volených) orgánů společnosti.“⁶⁾

Osobně jsem spíše názoru, že argumentace P. Čecha není správná (tvrzená pochybnost podle mě vůbec nevzniká) a domnívám se, že je silně poznamenána snahou najít alespoň nějaký důvod pro neaplikaci § 54 až § 56 z. o. k. Výsledné řešení aplikačního problému je ale v tomto případě těžko předjímat. Pokud bychom na společníka tuto diskutabilní aplikaci ustanovení o střetu zájmů vztáhli, znamenalo by to především, že jej stíhá a možnost valné hromady (nad rámec zákonné úpravy zákazu výkonu hlasovacího práva).

JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M.

Obecně platí, že podíl ve společnosti s ručením omezeným je možné zastavit za týchž podmínek, za kterých jej lze převést, ledaže společenská smlouva zastavení podílu zakáže (třebaže samotný převod jinak nevyloučí) nebo omezí splněním jiných předpokladů, než na které váže převod (§ 1320 odst. 1 obč. zák., § 32 odst. 3 z. o. k.). Zastavení podílu tak (nestanoví-li společenská smlouva jinak) zásadně sleduje týž režim, jejž zákon či společenská smlouva stanoví pro jeho převod.

Je to logické. Vznikem zástavního práva k podílu se otevře volná cesta k jeho realizaci, a tedy změně vlastníka podílu a tím společníka. Samotná realizace již požadavkům na převod podílu nepodléhá. Jejich splnění se proto přesouvá do fáze vzniku zástavního práva. Z povahy věci je tudíž nezbytné na zastavení podílu klást stejné požadavky jako na jeho převod; není důvodu posuzovat je mírněji, ale ani přísněji. Z pohledu korporátního práva (i dotčené společnosti a jejích společníků) jde v podstatě o stejnou situaci. Snad jedině s tím rozdílem, že při vzniku zástavního práva není předem jasné, kdo podíl v rámci jeho realizace nabude a zda k tomu vůbec dojde. Udělíli tedy valná hromada souhlas se zastavením, vystaví tím blankosouhlas prakticky libovolnému nabyvateli.

Co se týče převoditelnosti podílu, rozlišuje zákon mezi převodem na společníka (§ 207 z. o. k.) a na třetí osobu (§ 208 z. o. k.). Vznik zástavního práva je nutno podrobit režimu převodu podílu na třetího. Potenciálním nabyvatelem podílu při realizaci zástavního práva může být kdokoliv, nejen ostatní společníci. Požadavky na zřízení zástavního práva tomu musejí odpovídat. Neurčí-li společenská smlouva jinak, vyžaduje zákon k převodu podílu na třetí osobu souhlas valné hromady (§ 208 odst. 1 z. o. k.). Vazbou na úvodem zmíněné pravidlo tak lze uzavřít, že také k zastavení podílu ve společnosti s ručením omezeným je nezbytné získat souhlas valné hromady společnosti, o jejíž podíl se jedná. Smlouva o převodu podílu, tedy ani zástavní smlouva, nenabude účinnosti dříve, než bude souhlas udělen (§ 208 odst. 1 z. o. k.). Bez souhlasu valné hromady tak zástavní právo nevznikne, i kdyby jinak byly splněny zbylé předpoklady jeho vzniku (včetně zápisu do obchodního rejstříku).

O formě souhlasu valné hromady s převodem podílu se v teorii vedly spory. Nejasnosti se pojily zvláště s otázkou, zda v usnesení o jeho udělení spatřovat rozhodnutí, jehož důsledkem se mění společenská smlouva. Vazbou § 172 odst. 1 a § 171 odst. 1 písm. b) z. o. k. by potom notářský zápis byl nutný. Pravdou je, že převod podílu mění společenskou smlouvu, konkrétně v osobě společníka. Postupně však převážilo mínění (viz zvláště DĚDIČ, J., ŠUK, P. K některým výkladovým otázkám právní úpravy podílu v obchodní korporaci, , 2014, č. 6, s. 167–172), a já se k němu nakonec též přiklonil, že udělení souhlasu s převodem podílu takové rozhodnutí nepředstavuje, notářský zápis o něm tudíž není třeba pořídit. Změna společenské smlouvy totiž nenastává jako důsledek tohoto souhlasu. Právní skutečností, která ji mění, je smlouva o převodu podílu. Souhlas valné hromady tvoří předpoklad účinnosti smlouvy o převodu, sám o sobě však společenskou smlouvu nemění.

Podobně je třeba řešit otázku formy usnesení, jímž valná hromada udělí souhlas se zastavením podílu. Setkávám se s názorem, že požadavek notářského zápisu lze opřít o ustanovení § 172 odst. 1 z. o. k., v němž zákon tuto formu předepisuje pro rozhodnutí valné hromady o skutečnostech, jejichž účinky nastávají až zápisem do obchodního rejstříku. Je pravdou, že zástavní právo k podílu vzniká zápisem do obchodního rejstříku (§ 1322 odst. 1 obč. zák.). Ani v tomto případě však vznik zástavního práva nenastává jako účinek souhlasu valné hromady se zastavením. Právní skutečností, na jejímž základě zástavní právo vzniká, jejíž účinek tedy zápis založí, je zástavní smlouva. Souhlas valné hromady tvoří jen předpoklad účinnosti této smlouvy. Souhlas valné hromady se zastavením podílu tak nespadá mezi rozhodnutí o skutečnostech, jejichž účinky nastávají až zápisem do obchodního rejstříku ve smyslu § 172 odst. 1 z. o. k. K jeho udělení tudíž zákon notářský zápis nevyžaduje.

Tento názor lze mít znovu za převažující (viz opět DĚDIČ, J., ŠUK, P. K některým výkladovým otázkám právní úpravy podílu v obchodní korporaci, , 2014, č. 6, s. 167–172) a ve světle závěru o formě souhlasu valné hromady s převodem i za logický. Nebylo by věcně obhajitelné, proč na souhlas valné hromady se zastavením podílu klást přísnější požadavky, než jaké se prosazují při převodu podílu, když souhlas v obou případech plní týž účel (viz úvodem). Výslovně to ostatně vyjádřil zákonodárce formulací základního pravidla pro zastavení podílu. Lze-li podíl ve společnosti s ručením omezeným zastavit za týchž předpokladů, za kterých jej lze převést, těžko dovozovat, že forma souhlasu valné hromady se zastavením má být jiná než v případě převodu.

JUDr. Zdeněk Čáp

Problematika souběhu funkcí se dostala v družstvech, a v obchodních korporacích vůbec, opět do popředí zájmu v souvislosti s aplikací zákona o obchodních korporacích, v němž je tato záležitost legislativně upravena odchylně od předchozí úpravy v obchodním zákoníku, ve znění účinném ke dni nabytí účinnosti zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).

Záležitost souběhu funkcí člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva byla již v dřívější době poměrně široce diskutována. Veškeré odborné diskuze posléze vedly k novelizaci zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a to s účinností od 1.1.2012. Zařazením § 66d do obchodního zákoníku novelou provedenou zákonem č. 351/2011 Sb. v zásadě došlo k legislativnímu vyřešení dosavadního problému, když z § 66d odst. 1 vyplývalo, že činnosti obchodního vedení mohou být též vykonávány zaměstnancem společnosti (nebo družstva), přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti (družstva) nebo jeho členem. Z odstavce 3 pak plynulo, kdo je oprávněn sjednat nebo určit mzdu či odměnu v případě, kdy jsou činnosti spadající pod obchodní vedení vykonávány v pracovněprávním vztahu zaměstnancem, který je současně statutárním orgánem nebo jeho členem.

Uvedená ustanovení obchodního zákoníku (účinná od 1.1.2012 do 31.12.2013) však nebyla převzata do ustanovení zákona o obchodních korporacích a problematika souběhu funkcí opět vyvstala jako problém ode dne nabytí jeho účinnosti, tj. od 1.1.2014.

V rámci problematiky souběhu funkcí se v současné době diskutují dvě (v určitém rozsahu související) záležitosti, a to:

Problematika výkonu funkce na základě pracovní smlouvy (a nikoli na základě smlouvy o výkonu funkce) se asi nejvýrazněji projevuje u těch družstev, která mají ve svých stanovách (ve vazbě na § 579 z. o. k.) členství v družstvu podmíněno pracovním poměrem k družstvu.

Základním problémem ve vztahu k družstvu, kde členství je podmíněno pracovním poměrem k družstvu, je opět od účinnosti zákona o obchodních korporacích skutečnost, že člen orgánu družstva, který v družstvu nevykonává práci mimo oblast obchodního vedení, a současně podle převažujících výkladů a dosavadní judikatury nemůže funkci člena orgánu vykonávat v pracovním poměru, nesplňuje podmínky členství v družstvu. Pokud však nesplňuje podmínku pracovního poměru k družstvu, přestane být členem družstva [protože jeho členství podle § 610 písm. k) z. o. k. zanikne], a tudíž nemůže být (podle § 630 z. o. k.) ani členem orgánu družstva.

Otázku možnosti či nemožnosti vykonávat funkci ve voleném orgánu obchodní společnosti či družstva na základě pracovní smlouvy, zákon o obchodních korporacích výslovně neupravuje. Důvodová zpráva k § 59 z. o. k. naopak výslovně tuto možnost zmiňuje.

V odborné literatuře, v jednotlivých komentářích k zákonu o obchodních korporacích, se autoři věnují problematice možnosti výkonu funkce člena statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu (v souvislosti s právní úpravou smlouvy o výkonu funkce) v různém rozsahu. Byť se § 59 z. o. k. vztahuje (s výjimkou odstavce 2) také na družstvo, komentáře neberou podmínku pracovního poměru k družstvu v potaz (prakticky se tedy zabývají výlučně vztahem tohoto ustanovení k obchodním společnostem). Názory jednotlivých odborníků na možnost vykonávat volenou funkci v pracovněprávním vztahu se různí. Poměrně ustálená je však , která možnost vykonávat funkci v orgánu obchodní společnosti či družstva na základě pracovní smlouvy odmítá.

Klademe-li si tedy otázku, jak se v družstvu, v němž je podle stanov podmínkou členství existence pracovního poměru, vypořádat se splněním povinnosti mít s družstvem uzavřenu pracovní smlouvu, přičemž na druhé straně existují výklady, že nelze vykonávat funkci člena statutárního orgánu v pracovním poměru, nabízí se ve vztahu k družstvu jako paralela např. dřívější právní úprava týkající se banky, která určovala, že statutární orgán banky musí být nejméně tříčlenný a musí být složen z vedoucích zaměstnanců banky. Ve vazbě na to pak Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 3 Ads 39/2003 fakticky připustil souběh funkce generálního ředitele a člena představenstva banky. V současné době však toto již neplatí, protože zákon o bankách již nestanoví, že statutární orgán banky musí být složen z vedoucích zaměstnanců banky. U družstva však problém přetrvává a je otázkou, jak by soud v konkrétním případě družstva, v němž je podmínkou členství pracovněprávní vztah, rozhodl.

Rovněž tak je třeba řešit otázku, jak přistoupit k pracovní smlouvě člena, který vykonával práci považovanou za obchodní vedení (rozsah těchto činností je judikaturou, jak je uvedeno dále, poměrně rozšiřován), avšak nebyl členem představenstva (např. ekonomický náměstek), poté co bude do představenstva zvolen. Jako nejvhodnější řešení se v tomto případě zřejmě nabízí postup podle § 199 odst. 1 zák. práce, tedy poskytnutí neplaceného pracovního volna po dobu výkonu funkce (pokud budou akceptovány výklady, že nelze vykonávat volenou funkci na základě pracovní smlouvy).

Nejvhodnějším řešením by však byla taková právní úprava, na jejímž základě by bylo nepochybné, že lze volenou funkci vykonávat také na základě pracovní smlouvy (na základě pracovněprávního vztahu podle zákoníku práce). Takové řešení by si ovšem vyžadovalo novelizaci ustanovení zákona o obchodních korporacích. Jinak je třeba konstatovat vnitřní rozpor právní úpravy, pokud jde o družstva, v nichž je členství podmíněno pracovním poměrem k družstvu.

Pokud jde o souběh funkcí, tedy možnost, aby např. člen statutárního orgánu souběžně s výkonem funkce člena voleného orgánu vykonávaného na základě smlouvy o výkonu funkce vykonával také jiné práce (nezahrnuté v činnostech zahrnutých v rámci výkonu volené funkce) na základě pracovněprávního vztahu, platí shora uvedené, tj. do ustanovení zákona o obchodních korporacích nebyla převzata právní úprava § 66d obch. zák. a výklady celé problematiky jsou také z hlediska druhu prací opět od 1.1.2014 různé. Z doby účinnosti obchodního zákoníku přímo vůči družstvu směřuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3066/2013. V daném případě pracoval člen družstva, který byl členem představenstva družstva, současně v pracovněprávním vztahu jako „technický manažer“. Přestože jím vykonávané činnosti soud prvního stupně charakterizoval jako činnosti „administrativní“, „dokumentační“ a „spojené s běžným chodem družstva“ (a odvolací soud toto potvrdil), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že není možné oddělovat tyto činnosti od řízení činnosti družstva a rozhodování o jeho záležitostech, v nichž spočívala podstata funkce člena představenstva. Odůvodnil to tím, že většinou vykonávaných činností (byť mají povahu jednorázových úkolů) se člen představenstva podílel na organizování činnosti družstva a na rozhodování o jeho záležitostech.

Takto extenzívní výklad se však jeví jako diskutabilní. Jinak totiž ve vztahu k možnosti souběhu výkonu funkce a pracovního poměru člena voleného orgánu panuje v podstatě shoda do té míry, že problém by neměl vznikat v případě, kdy člen voleného orgánu má současně uzavřenu pracovní smlouvu na takovou činnost, která je jinou činností, než ta, která je činností spadající do výkonu funkce člena voleného orgánu (a není součástí obchodního vedení).

Ve vztahu k judikatuře lze k otázce souběhu funkcí v družstvu konstatovat, že nadále je zakázán souběh funkcí v tom smyslu, kdy člen statutárního orgánu obchodní vykonává souběžně v pracovněprávním vztahu činnosti spadající do výkonu jeho volené funkce. Avšak nadále vznikají otázky, zda podle stávající právní úpravy nic nebrání tomu, aby člen voleného orgánu družstva měl uzavřenu pracovní smlouvu s družstvem s takovou náplní práce, která není součástí obchodního vedení družstva (např. technik, sekretářka, mistr v dílně apod.), a souběžně vykonával činnosti spojené s výkonem funkce člena voleného orgánu na základě smlouvy o výkonu funkce. Za dosavadní, nikoli zcela jasné stávající právní úpravy toto řešení nelze doporučit v případě předsedy (představenstva) družstva a těch členů představenstva, kteří současně vykonávají práce spadající do obchodního vedení družstva, a to zejména není-li členství v družstvu podmíněno pracovním poměrem k družstvu.

Závěrem lze vyjádřit názor, že v případě novelizace zákona o obchodních korporacích by bylo účelné zabývat se také popsanou problematikou tak, aby jednak souběh funkcí, jednak možnost nebo nemožnost výkonu volené funkce v pracovněprávním vztahu byla legislativně podstatně pregnantněji řešena.

JUDr. Jana Seemanová

V rámci rekodifikace byla právní úprava pracovněprávní svéprávnosti zaměstnance přesunuta z § 6 zák. práce do občanského zákoníku. Obecně platí, že závislá práce nezletilých mladších 15 let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Občanský zákoník v § 34 pro tyto nezletilé stanoví výjimky. Mohou vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek stanovených jiným právním předpisem, tj. zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák. stanoví dvě podmínky, za kterých se nezletilý může zavázat k výkonu závislé práce:

Obě podmínky musí být splněny současně. Podle právní úpravy platné před 1.1.2014 mohl nezletilý sjednat pracovní poměr po dovršení 15 let věku i před dokončením povinné školní docházky, avšak den nástupu do práce nesměl předcházet dni jejího ukončení.

V zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), je upravena devítiletá povinná školní docházka. Školní rok podle § 2 písm. b) vyhlášky č. 16/2005 Sb., o organizaci školního roku, začíná 1. září a končí 30. června. To znamená, že nezletilý, který dovrší 15 let, bude moci nejdříve sjednat pracovněprávní vztah po úspěšném ukončení deváté třídy dne 1. července.

Závislou prací se podle § 2 odst. 1 zák. práce rozumí práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.

Vzhledem k tomu, že závislá práce musí být vykonávána osobně, není možné, aby za nezletilého uzavřel pracovní smlouvu zákonný zástupce nebo opatrovník.

Podle § 3 zák. práce závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu. Těmito vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Právní úprava neupravuje žádné výjimky na straně zaměstnance a zaměstnavatele, pokud se jedná o rozvázání základního pracovněprávního vztahu uzavřeného s nezletilým zaměstnancem.

Občanský zákoník zavedl v § 35 odst. 2 nový institut rozvázání pracovního poměru nebo smlouvy o výkonu práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek zákonným zástupcem nezletilého zaměstnance. Zákonný zástupce nezletilého může takto postupovat, jestliže:

Občanský zákoník odkazuje na jiný právní předpis, tj. zákoník práce, který stanoví způsob, jak má zákonný zástupce postupovat. Zvláštností nové právní úpravy je to, že může dojít k rozvázání pracovního poměru nikoli na základě právního jednání stran pracovněprávního vztahu, ale na základě právního jednání třetí strany.

Zákoník práce upravuje postup při rozvázání pracovního poměru nezletilého zákonným zástupcem pro pracovní poměr v § 56a a pro dohody konané mimo pracovní poměr v § 77 odst. 5 a 6.

Zákonný zástupce nezletilého zaměstnance, který nedosáhl věku 16 let, může okamžitě zrušit pracovní poměr nezletilého zaměstnance, pokud je to nutné v zájmu vzdělání, vývoje nebo zdraví nezletilého. Jedná se především o zaměstnání, která jsou pro nezletilého zdraví škodlivá nebo narušují jeho duševní, mravní, tělesný či sociální rozvoj. K platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nezletilého zaměstnance zákoník práce vyžaduje přivolení soudu. Zákonný zástupce musí podat – podle občanského soudního řádu – návrh o přivolení soudu k okamžitému zrušení pracovního poměru. V řízení musí prokázat, že rozvázání pracovního poměru je nutné v zájmu vzdělání, vývoje nebo zdraví nezletilého zaměstnance. Zákonný zástupce je povinen doručit stejnopis okamžitého zrušení pracovního poměru a přivolení soudu nezletilému zaměstnanci.

Obdobným způsobem okamžitě může zákonný zástupce zrušit i dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti.

Vládě byla předložena k projednání novela občanského zákoníku (viz https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid= RACK9QMEL7OO), která navrhuje § 35 odst. 2 obč. zák. a § 56a a § 77 odst. 5 a 6 zák. práce zrušit. Schválením této změny by došlo k návratu k právnímu stavu před 1.1.2014.

JUDr. Petr Veselý

Institut uznání dluhu patří nově mezi takzvaná utvrzení dluhu a je upraven v § 2053 a § 2054 obč. zák. I nadále platí, že dluh se uznává písemně, a to co do důvodu a výše. Z § 2054 obč. zák. pak vyplývá, že placením úroků se uznává jistina a placením části pohledávky se uznává zbytek dluhu, pouze pokud to lze usoudit z okolností.

I nadále je tedy vhodné formulovat uznání dluhu stručně, jasně a srozumitelně. Samotné uznání dluhu pak stanoví vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu, tedy věřitel v případě soudního sporu nemusí prokazovat existenci dluhu a naopak dlužník bude nucen prokazovat, že dluh nikdy neexistoval či zanikl. Nicméně je nutno mít na paměti, že dlužník může být schopen existenci dluhu zpochybnit, a proto lze věřiteli doporučit, aby se nespoléhal jen na písemné uznání dluhu a měl ke každé pohledávce také řádně vedenou dokumentaci.

Od uznání dluhu běží nová desetiletá promlčecí lhůta (§ 639 obč. zák.), a to i v případě dluhu již promlčeného (§ 654 obč. zák.). Nově dokonce není nutné, aby si dlužník byl v době uznání vědom toho, že dluh je již promlčen.

Při placení části dluhu lze dlužníkovi jen doporučit, aby, pokud nemá úmysl splatit celý dluh tvrzený mu věřitelem, vždy přesně uvedl, že placením neuznává zbytek dluhu, a to ať už poznámkou v příkaze k úhradě, či samostatným přípisem. Pro případ, že tak dlužník neučiní, bude záležet vždy na konkrétních skutkových okolnostech. Pozor je třeba dát si také na započtení části pohledávky, které by mohlo mít důsledek uznání dluhu včetně jeho zbytku – v tomto je však dosavadní velmi nejednotná a uvidíme, jak si s tím poradí ta budoucí.

JUDr. Eva Dobrovolná

Konsenzuální princip převodu vlastnického práva se uplatňuje jako obecné pravidlo u movitých a nemovitých věcí nezapisovaných do veřejných seznamů (§ 1099 obč. zák.). Jeho podstatou je to, že se vlastnické právo k těmto věcem nabývá již účinností smlouvy. Je však možné si sjednat něco jiného, případně může něco jiného vyplývat ze zákona (např. § 2160 obč. zák.).

Ačkoli lze souhlasit s důvodovou zprávou k občanskému zákoníku v tom, že konsenzuální princip akcentuje realizaci autonomie vůle jedince, může s sebou nést některá praktická rizika, pro která může být vhodné – vzhledem k dispozitivnosti § 1099 obč. zák. – smluvně vyloučit.

1) Vlastnické právo nabyté na základě pouhé smlouvy postrádá potřebnou publicitu. Z tohoto důvodu vzniká riziko dobrověrného nabytí ze strany třetích osob, resp. vícečetného převodu vlastnického práva k věci (§ 1100 obč. zák.). Ustanovení § 1100 obč. zák. je přitom třeba zřejmě chápat jako jeden z případů nabytí od neoprávněného. Dřívější nabyvatel se účinností dříve uzavřené převodní smlouvy stane vlastníkem, nicméně pokud následně ze strany převodce dojde k dalšímu převodu a pozdějšímu nabyvateli bude věc vydána, nabude vlastnické právo pozdější nabyvatel za předpokladu, že se ujal držby vlastnického práva k věci v dobré víře. U pozdějšího nabyvatele pak půjde o nabytí od neoprávněného, neboť se v případě dřívějšího převodu uplatnil konsenzuální princip a vlastnické právo na základě něj nabyl dřívější nabyvatel.

2) Obecně platí, že nabýt vlastnické právo lze jen k takové věci, která v době převodu existuje. Konsenzuální princip je proto obtížně aplikovatelný na převod vlastnického práva k věci, která vznikne teprve v budoucnu. Klade se tak otázka, v jaké fázi musí být věc v době převodu vlastnického práva, aby na základě smlouvy mohlo vlastnické právo přejít. Zřejmě bude možné uvažovat o okamžiku, kdy je ve stavu způsobilém dodání podle smlouvy nebo účelu smlouvy.

3) To, že vlastnictví k věcem určeným druhově nemůže přejít dříve, než budou tyto věci odlišeny od jiných téhož druhu, vyplývá i ze samotné podstaty převodu vlastnického práva. Vlastnické právo totiž nemůže být převedeno, pokud není jisté, na jakou věc se převod vztahuje. Je zřejmé, že zde princip konsenzuální neobstojí; u věcí druhově určených se proto uplatní pravidlo § 1101 obč. zák. K převodu vlastnického práva tak nemůže dojít dříve, než bude věc dostatečně odlišena od jiných věcí stejného druhu. I v případě převodu určených věcí však mají účastníci možnost sjednat si okamžik převodu vlastnického práva. Okamžik převodu však nesmí předcházet odlišení druhově určených věcí. Naopak může nastat poté, tj. například předáním věci nebo zaplacením kupní ceny.

4) S konsenzuálním principem jsou spojena ještě další rizika. Tím nejvýznamnějším je nedostatek zajištění pohledávky prodávajícího na zaplacení kupní ceny. Některé cizí právní řády umožňují např. požadovat navrácení odeslané věci, pokud si kupující věc nepřevzal a dosud ji nezaplatil (), nebo opravňují prodávajícího v relativně krátké lhůtě po dodání věci kupujícímu věc . Takovou ochranu však občanský zákoník nepředvídá; využít by však zřejmě bylo možné zadržovací právo (§ 1395 obč. zák.).

K minimalizaci uvedených rizik vyplývajících z konsenzuálního principu a zejména k ochraně prodávajícího, resp. jeho nároku na zaplacení kupní ceny kupujícím, lze pro praxi doporučit využít dispozitivnosti § 1099 obč. zák. a okamžik převodu vlastnického práva modifikovat (např. ujednáním o výhradě vlastnického práva nebo ujednáním o nabytí vlastnického práva převzetím věci).

Mgr. Petr Tomášek

Stanovy jsou základním dokumentem, kterým se spolek zakládá a jímž se řídí jeho vnitřní fungování. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví pro obsah spolkových stanov minimální rámec, jejž musí splňovat stanovy každého spolku bez ohledu na to, o jak velký či početný spolek se jedná.

Základní úpravu nalezneme v § 218 obč. zák., podle nějž musí stanovy spolku obsahovat alespoň:

Mimo speciální spolkové úpravy je nutné na spolky vztáhnout i pravidla upravující právnické osoby a obecně. Z § 123 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že stanovy spolku musí určit také předmět činnosti spolku a kdo jsou první členové statutárního orgánu.

musí obsahovat slova „spolek“, „zapsaný spolek“ nebo zkratku „z. s.“ (§ 216 obč. zák.). Je tomu tak proto, aby byla každému navenek zřejmá právní forma právnické osoby, což je požadavek obecný pro všechny právnické osoby (srov. § 132 odst. 2 obč. zák.). Je-li spolek vytvořen k uplatňování společných zájmů jiných spolků, je třeba v názvu vyjádřit i jeho svazovou povahu (§ 214 odst. 2 obč. zák.). Název spolku přitom nesmí působit klamavě a musí odlišit spolek od jiné právnické osoby (§ 132 odst. 2 obč. zák.).

Otázkou je vztah § 132 odst. 2 obč. zák. a přechodného § 3042 obč. zák. Podle něj není povinna přizpůsobit svůj název požadavkům zákona ta právnická osoba, která pro to má důležité důvody, zejména užívala-li svůj název dlouhodobě a je-li pro ni tak příznačný, že jeho zaměnitelnost nebo klamavost nelze rozumně předpokládat. Soudím, že tato možnost nepůsobí vůči obecnému zákazu působit klamavě ani požadavku na odlišitelnost názvu, neboť oba tyto požadavky obsahuje i § 3042 obč. zák. Naopak se domnívám, že § 3042 obč. zák. představuje výjimku ze zmíněné povinnosti zřetelně určit právní formu. Před účinností občanského zákoníku totiž existovala řada občanských sdružení, která ve svém názvu užívala nejrůznější označení typu sdružení, jednota, hnutí, společnost apod. Bylo by zbytečné, užívají-li svůj název dlouhodobě, nutit je ke změně svých názvů jen proto, aby v nich byla výslovně vyjádřena spolková povaha. Například největší tuzemský myslivecký spolek, Českomoravská myslivecká jednota, svůj název (s drobnými obměnami) užívá již od roku 1923. Není rozumného důvodu pro to, aby musel být změněn např. na Českomoravský myslivecký spolek. Na druhé straně tomu zákon samozřejmě nebrání. Z dikce § 3042 obč. zák. přitom vyplývá, že možnosti nepřizpůsobit svůj název požadavkům zákona mohou využít pouze ty spolky, které jako občanská sdružení existovaly ještě před účinností zákona, nikoli spolky zakládané po 1.1.2014.

se rozumí samotný smysl jeho existence (např. podpora zdravého životního stylu jeho členů), potom konkrétní činnost, které se spolek věnuje (např. pořádání turnajů ve sportovních hrách, organizování tematických přednášek apod.). Zákon nevyžaduje, aby byl důkladně popsán každý detail činnosti spolku. Postačí, pokud je činnost popsána alespoň rámcově. Stanovení účelu spolku je potom potřebné zejména pro posouzení, zda není spolek založen k účelům zakázaným (§ 145 obč. zák.), či zda nedošlo k dosažení sledovaného účelu, a tím i ke zrušení spolku s likvidací [§ 171 písm. b) obč. zák.].

mohou členům spolku vznikat nejen ze stanov, nýbrž i z rozhodnutí orgánů spolku. Nejedná se ovšem pouze o práva a povinnosti členů vůči spolku, nýbrž i o práva a povinnosti mezi členy samotnými, byť se samozřejmě spolku také týkají. Příkladem může být stanovami určená povinnost fotbalisty dodržovat pravidla fotbalového zápasu vůči fotbalistům druhého týmu.

Zákon ponechává volnost, jak stanovy spolku pojmenují, nevzbudí-li tím klamný dojem o povaze tohoto orgánu (§ 243 obč. zák.). Klamným by bylo např. označení snadno zaměnitelné s orgánem nejvyšším či kontrolním (pojmenování statutárního orgánu jako „valná hromada“ či „dozorčí rada“).

Podle § 244 obč. zák. musí stanovy výslovně určit, zda je statutární orgán kolektivní nebo individuální. V tomtéž ustanovení zákonodárce nabízí dvě z mnoha možných řešení, a to předsedu či výbor. Jde-li o kolektivní statutární orgán, zastupuje spolek každý jeho člen samostatně (§ 164 odst. 2 obč. zák.). Pokud chtějí členové spolku nastavit tzv. pravidlo čtyř očí (společné jednání dvou členů orgánu), nezbývá než tak učinit právě ve stanovách. Z druhé věty § 164 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že nepostačí, pokud by společný způsob jednání za spolek určilo např. rozhodnutí členské schůze.

Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy statutárního orgánu nejvyšší orgán spolku (§ 244 obč. zák.). Nebrání se tomu, aby stanovy určily jiný způsob volby, např. aby členy statutárního orgánu volil orgán kontrolní podobně, jako je to možné v právu akciovém.

Z poslední věty § 123 odst. 1 obč. zák. rovněž plyne, že stanovy určí, kdo jsou první členové statutárního orgánu. Tento požadavek s ohledem na fakt, že jsou členové statutárního orgánu povinně zapisováni do veřejného rejstříku (§ 120 odst. 1 obč. zák.), nepovažuji za šťastný. Zákonodárce zde, na rozdíl od kapitálových obchodních společností, nedovoluje vypustit ze stanov údaje, jejichž uvedení při trvání spolku již není nezbytné. Uvidíme, zda se k této možnosti časem nedopracuje .

Podle věty první § 247 odst. 1 obč. zák. stanovy určí, který orgán je spolku. V odstavci 3 stejného ustanovení se však podává, že neurčí-li stanovy jinak, je nejvyšším orgánem spolku členská schůze. Obě ustanovení mohou na první pohled působit jako rozporná, neboť první stanoví povinnou náležitost stanov, zatímco druhé tuto náležitost určí pro případ, že stanovy mlčí a implicitně tak mlčení připouští. Z důvodu předběžné opatrnosti lze určení nejvyššího orgánu doporučit. Jinak jím bude členská schůze, na niž se užijí pravidla § 248 až 257 obč. zák.

Lze uzavřít, že uvedené náležitosti stanov představují pouze povinné zákonné minimum. Takové stanovy lze vytvořit i na jediné stránce. Obsah stanov většiny spolků však bude zpravidla širší. Poukázat lze zejména na povinné náležitosti v případě spolků, které vedou seznam členů (§ 236 odst. 1 obč. zák.), vyžadují placení členských příspěvků (§ 235 obč. zák.) nebo spolků, jež vytvářejí pobočné spolky (§ 219 obč. zák.), či počítají s různými druhy členství (§ 220 odst. 1 obč. zák.).