Silniční daň u zemědělských podnikatelů - judikát

Vydáno: 7 minut čtení

V následujícím příspěvku bych chtěl upozornit na judikát Nejvyššího správního soudu ČR (dále jen „NSS“) sp. zn. 9 Afs 156/2014-58 ze dne 14.5.2015, který se týkal silniční daně v případě zemědělského podnikání.

Silniční daň u zemědělských podnikatelů - judikát
Ing.
Zdeněk
Morávek
Předmětem sporu je
posouzení, zda se při stanovení silniční daně v případě vozidel, která nejsou předmětem daně, vychází ze zápisů v registru silničních vozidel, nebo je rozhodující jejich faktické použití.
Poplatník v daném případě tvrdil, že posuzovaná vozidla, tj. dvě přípojná vozidla, byla fakticky využívána jako přívěsy za zemědělský traktor, a další vozidlo, u kterého byla doměřena silniční daň, mělo rovněž zemědělskou úpravu, proto nebyl, jako jejich provozovatel, povinen hradit za ně silniční daň. Ovšem dle sdělení příslušného městského úřadu bylo v registru vozidel u přípojného vozidla uvedeno „přívěs za NA“, u dalšího přípojného vozidla „automobilový přívěs sklápěcí“ a poslední vozidlo bylo evidováno jako „nákladní automobil valníkový“. Současně městský úřad uvedl, že přípojná vozidla nebyla přetypována na zemědělské přívěsy a ani u posledního vozidla nedošlo v rozhodné době k přestavbě a nebylo přetypováno na zemědělské vozidlo.
Poplatník ve své kasační stížnosti vycházel z toho, že u přípojného vozidla je určující, s jakým vozidlem je fakticky spojeno a od toho se odvíjí povinnost platit silniční daň.
Poplatník uváděl, že posuzovaná vozidla sloužila celou rozhodnou dobu výhradě jako přípojná vozidla, která byla určena a fakticky mohla být připojena pouze k zemědělskému traktoru. Dále poplatník argumentoval tím, že neměl oprávnění k provozování silniční motorové dopravy, tudíž nemohl posuzovaná vozidla k silniční dopravě využívat. Dále poplatník argumentoval, že pro závěr, že je rozhodující stav faktický a nikoli formálněevidenční svědčí i fakt, že zákonodárce v § 2 odst. 2 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani silniční“), explicitně nestanovuje, že se musí jednat o určení vozidel vyplývající z technického průkazu. Pro případy, kdy je tato skutečnost rozhodná, ji zákonodárce vtělil do příslušného ustanovení (např. § 4 odst. 1 zákona o dani silniční).
Při posuzování kasační stížnosti NSS, stejně jako krajský soud, považuje za zásadní otázku, zda byl správný postup správce daně, který při posuzování povinnosti platit daň silniční, vycházel pouze ze zápisů v registru silničních vozidel. V rozsudku NSS konstatuje, že problematická je skutečnost,
že vozidla byla původně zapsána v registru vozidel jako silniční vozidla
(viz § 2 odst. 1 zákona o dani silniční). Pakliže kdykoli později prošla jakoukoli úpravou na zemědělská vozidla, nebyla tato změna zaznamenána v registru vozidel. Tuto změnu provedl poplatník až následně, kdy u přípojných vozidel došlo ke změně kategorie nákladních přívěsů z O4 na OT4 a tato vozidla přestala být předmětem silniční daně. S účinností od tohoto data u přípojných vozidel pominuly rozhodné skutečnosti uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani silniční. Do té doby je ovšem nutné konstatovat, že posuzovaná vozidla splňovala všechny podmínky § 2 odst. 1 zákona o dani silniční, a tudíž není pochyb o tom, že poplatník byl povinen silniční daň hradit.
NSS dále zdůraznil, že silniční daň je daní přímou a majetkovou. Je primárně vybudována na formálním stavu zápisů v registru silničních vozidel, který je pro další posuzování rozhodující. Tentýž názor zaujal NSS již i v předchozích svých rozhodnutích, zejména sp. zn. 2 Afs 101/2005 a sp. zn. 1 Afs 54/2012, či v rozsudku ze dne 31.7.2008, č. j. 7 Afs 64/2008-52. Ani v nynějším případě neshledal důvod se od této rozhodovací praxe odchylovat.
V odůvodnění dále NSS konstatoval, že krajský soud v napadeném rozsudku i správce daně ve svém rozhodnutí zohlednili judikaturu NSS a vyšli z formálního stavu zápisů v registru silničních vozidel. Takový postup nelze označit za přepjatě formalistický. Naopak takový formální přístup je při vymezení jednotlivých konstrukčních prvků daně u majetkových daní obvyklý.
Je pak na majiteli či provozovateli vozidla, aby střežil svá práva, včasným a řádným plněním svých povinností docílil provedení příslušných zápisů v evidenci a teprve tímto krokem dosáhl zániku svých daňových povinností. Z pohledu NSS je proto pro vyměření silniční daně zcela bezvýznamné faktické využívání posuzovaných vozidel.
Jakkoliv poplatník tvrdí, že daná vozidla používal výhradně k zemědělským účelům, v daném kontextu to nemohlo mít vliv na vyjmutí vozidel z předmětu daně.
Poplatník argumentoval, že vozidla je nutné považovat za zvláštní vozidla, která v souladu s úpravou § 2 zákona o dani silniční nejsou předmětem daně. K tomu NSS uvedl, že
aby mohlo být vozidlo považováno za zvláštní vozidlo, musí být vyrobené k jiným účelům než k provozu na pozemních komunikacích.
Posuzovaná vozidla však byla vyrobena jako silniční vozidla určená právě k provozu na pozemních komunikacích.
Teprve jejich úpravou bylo dosaženo toho, že by je bylo možné řadit mezi zvláštní vozidla. Takováto úprava však musí být promítnuta do registru vozidel, jelikož vozidla již byla evidována jako silniční vozidla a jejich úpravou došlo k založení rozporu mezi formálním a faktickým stavem, který musí být uveden do souladu.
Je potom věcí vlastníka či provozovatele vozidla, aby faktický stav uvedl do souladu s formálním, tj. aby se postaral o zápis změny vozidla do registru vozidel. Poplatník tak měl, podle názoru soudu, možnost vymanit se z povinnosti platit silniční daň. Jelikož tak pro rozhodná zdaňovací období neučinil, musí sám nést důsledky.
NSS závěrem doplnil, že
není pro účely silniční daně možné posuzovat přípojná vozidla podle toho, s jakým vozidlem jsou aktuálně zapojována do soustavy.
Pokud by měl být takový výklad správný, pak by nebylo možné dohledat, za jaké období je poplatník povinen silniční daň platit a za jaké nikoli. Lze totiž připustit situaci, kdy by určité vozidlo bylo možno využívat jako přípojné vozidlo za zemědělský traktor i např. za nákladní automobil, a v takovém případě by bylo v podstatě nedohledatelné, kdy a jak bylo přípojné vozidlo použito. To zejména, pokud by byla změna v připojení snadno proveditelná a přípojné vozidlo by bylo možné použít oběma způsoby třeba i v jednom dni. Pokud by měl být takový výklad správný, nebylo by možné nikdy zjistit skutečný stav užívání vozidla.
Na základě výše uvedeného odůvodnění byla
kasační stížnost zamítnuta.
Problematika vozidel, které nejsou předmětem silniční daně, je v praxi zemědělských podnikatelů poměrně častá, ať už v podobě zemědělských nebo lesnických traktorů a jejich přípojných vozidel nebo samojízdných nebo přípojných pracovních strojů. Z výše uvedeného rozsudku vyplývá, že je
bezpodmínečně nutné, aby byl v pořádku i formální stav, tj. řádný zápis v registru vozidel,
protože příp. nedostatek v tomto zápise nelze napravit stavem faktickým, tedy skutečným používáním předmětného vozidla. Z hlediska silniční daně může mít tento rozpor na zemědělského podnikatele negativní finanční dopad. Pokud tedy zemědělský podnikatel vykazuje vozidlo jako vozidlo, které není předmětem silniční daně, je nutné zkontrolovat, zda tomu odpovídá i zápis v registru vozidel a v technickém průkazu tohoto vozidla.

Související dokumenty

Zákony

Zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční