Soudní výklad některých podmínek pro uplatnění odpočtu DPH

Vydáno: 19 minut čtení

Nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) uhrazené plátcem daně v ceně přijatých zdanitelných plnění od daně, kterou je povinen odvést, je nedílnou součástí mechanismu DPH a principu neutrality této daně. Cílem systému odpočtu zavedeného směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28.11.2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice“),1) je totiž zcela zbavit podnikatele zatížení DPH, která je splatná nebo byla odvedena v rámci jeho ekonomických (hospodářských) činností.2) Zjednodušeně řečeno se princip neutrality DPH projevuje tak, že plátci daně v řetězci ekonomických transakcí mezi prvotním výrobcem a konečným zákazníkem (neplátcem), odvádějí DPH pouze z rozdílu (přidané hodnoty) mezi cenou, za kterou zboží či služby (vstupy pro svou ekonomickou činnost) nakoupili, a cenou, za kterou je dále zpeněžili. Pokud převýší DPH na vstupu (nákup) výši daně na výstupu (prodej), nebude plátce platit za takovéto zdaňovací období žádnou DPH, ale naopak od státu obdrží příslušný rozdíl zpátky, coby tzv. nadměrný odpočet.3)

Soudní výklad některých podmínek pro uplatnění odpočtu DPH
Mgr.
Hana
Erbsová,
PwC Legal
Podmínky vzniku a uplatnění nároku na odpočet daně jsou upraveny v § 72–79c zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), a také v čl. 167–192 Směrnice. Nezbytným předpokladem pro vznik nároku a pro uplatnění odpočtu DPH na vstupu je (alespoň částečné) použití přijatých zdanitelných plnění v rámci ekonomických činností plátce daně, který odpočet uplatňuje, a to pro zákonem stanovený účel (§ 72 odst. 1 a 6 ZDPH), a daňový doklad se všemi předepsanými náležitostmi nebo jiný důkaz o přijetí příslušného zdanitelného plnění (§ 73 ZDPH).4)
 
Ekonomická činnost plátce daně
Ekonomickou činnost vymezuje § 5 odst. 2 ZDPH pro účely tohoto zákona jako soustavnou činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby,5) včetně důlní činnosti a zemědělské výroby a soustavné činnosti vykonávané podle zvláštních právních předpisů, zejména nezávislé činnosti vědecké, literární, umělecké, vychovatelské nebo učitelů, jakož i nezávislé činnosti lékařů, právníků, inženýrů, architektů, dentistů a účetních znalců. Za ekonomickou činnost se také považuje využití hmotného a nehmotného majetku za účelem získání příjmů, pokud je tento majetek využíván soustavně. Samostatně uskutečňovanou ekonomickou činností není činnost zaměstnanců nebo jiných osob, kteří mají uzavřenou smlouvu se zaměstnavatelem, na základě níž vznikne mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah, případně činnosti osob, které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.6)
Pojem ekonomické činnosti je Evropským soudním dvorem, resp. Soudním dvorem EU (dále jen „SDEU“) vnímán poměrně široce.7) Podle ustálené judikatury SDEU zahrnuje totiž ekonomická činnost v podstatě jakoukoliv soustavnou činnost prováděnou s úmyslem dosahovat pravidelného příjmu poskytováním zdanitelných plnění (tzn. dodáváním zboží či poskytováním služeb za úplatu),8) včetně fáze přípravné, předcházející zahájení vlastní ekonomické činnosti, a bez ohledu na to, zda nakonec skutečně k poskytnutí zdanitelného plnění dojde.9)
Zohledňuje se tedy pouze charakter této činnosti jako soustavné 10) a samostatně (nezávisle) uskutečňované (§ 5 odst. 1 a 2 ZDPH) a její zamýšlený účel, tzn. získávání pravidelného příjmu,11) bez ohledu na jeho skutečné naplnění.12) Vůbec se pak nebere v úvahu, zda je touto činností také dosahován zisk.
Soudní dvůr EU jako přijetí zdanitelného plnění použitého v rámci ekonomické činnosti plátce, které opravňuje plátce daně k odpočtu DPH, posoudil např. pořízení studie ziskovosti plánovaného podnikatelského záměru, který na základě jejího výsledku nebyl nakonec realizován (C-110/94), stavební práce na nedokončené výstavbě provozovny, ve které plátce daně nikdy nezahájil činnost (C-400/98), pořízení nemovitosti a notářské služby před vznikem obchodní společnosti13) (C-280/10), pořízení práva nabýt v budoucnu vlastnictví k dosud nepostavenému nebytovému prostoru, který plátce zamýšlel užívat ke komerčnímu pronájmu14) (268/83), pořízení pozemku a staveb na něm stojících za účelem demolice těchto staveb a výstavby nových15) (C-527/11), pokračující nájem provozovny v době po ukončení provozování podnikatelské činnosti v ní na základě nájemní smlouvy, kterou nebylo možné ukončit před uplynutím určité doby16) (C-32/03).
Provede-li však plátce DPH investice na cizím majetku, který nemůže použít ke své ekonomické činnosti a nemá právně zaručeno ani takové využití v budoucnosti, není oprávněn si z přijatých zdanitelných plnění uplatnit odpočet DPH.17)
Zatímco citovaná
judikatura
SDEU posuzovala oprávněnost nároku na odpočet daně pouze z hlediska vztahu přijatých zdanitelných plnění k připravované či prováděné ekonomické činnosti plátce, aniž by kladla další podmínky, podle ustanovení § 79 ZDPH má osoba povinná k dani nárok na odpočet daně u přijatého zdanitelného plnění pořízeného v období 12 po sobě jdoucích měsíců přede dnem, kdy se stala plátcem,18) pouze pokud toto plnění je k tomuto dni součástí jejího obchodního majetku ve smyslu § 4 odst. 4 písm. c) ZDPH. Pokud tedy osoba povinná k dani v tomto období, např. právě v rámci přípravy na výkon vlastní ekonomické činnosti, přijala plnění, která spotřebovala, a tedy nezařadila do obchodního majetku, nemůže si nárokovat odpovídající odpočet DPH uhrazené v jejich ceně. Je ovšem otázkou, nakolik znění § 79 ZDPH odpovídá níže citované judikatuře SDEU, která nepřipouští odepření hmotně právně podloženého nároku na odpočet daně pouze z důvodu nesplnění určitých formálních podmínek.
Zákon o DPH také v žádném ze svých ustanovení neomezuje výši nároku na odpočet DPH z pořízeného zboží či služeb pouze z důvodu, že tato plnění byla hrazena z dotací. Na úhradu prostřednictvím
dotace
je nutno hledět pouze jako na zdroj financování, přičemž pro výši uplatněného nároku je určující výhradně účel použití předmětného plnění. Použije-li se přijaté zdanitelné plnění výlučně na činnost podléhající dani, pak plátci vzniká plný nárok na odpočet DPH na vstupu, i kdyby mu poskytovatel
dotace
uhradil přijatá zdanitelná plnění ze 100%.19)
Z rozhodnutí SDEU však také opakovaně zaznívá požadavek, aby mezi přijatými zdanitelnými plněními na vstupu a uskutečněnými zdanitelnými plněními na výstupu existovala přímá souvislost alespoň v té podobě, že náklady na přijatá plnění jsou součástí obecných výdajů osoby povinné k dani a jsou jako takové prvkem spoluurčujícím cenu jejího zboží nebo služeb.20)
Uplatňovaný nárok na odpočet DPH na vstupu nemůže správce daně zpochybnit jen poukazem na to, že přijatá zdanitelná plnění nebyla použita v rámci ekonomické činnosti plátce daně, vždy musí uvést konkrétní skutková zjištění a jejich právní hodnocení vedoucí k tomuto závěru; nestačí pouhý odkaz na obecnou definici uvedenou v § 5 odst. 2 ZDPH.21)
 
Vztah hmotněprávních a formálních podmínek
V současné době existuje také poměrně rozsáhlá kolekce rozhodnutí SDEU týkající se vnitrostátních norem, které užívají odepření nároku na odpočet DPH jako určitou formu sankce za nesplnění formálních podmínek či povinností plátcem daně. SDEU opakovaně vyslovil, že taková vnitrostátní právní úprava odporuje principům společného systému DPH. Zásada daňové neutrality totiž vyžaduje, aby odpočet DPH na vstupu byl přiznán, jestliže jsou splněny hmotněprávní požadavky,22) i když osoby povinné k dani nevyhověly určitým formálním požadavkům.23)
V případě přenesení daňové povinnosti (reverse charge; § 92a–92i ZDPH) se SDEU několikrát vyjádřil, že jakmile má daňová správa k dispozici údaje potřebné k tomu, aby stanovila, že osoba povinná k dani je, jakožto odběratel dotčených služeb, povinna odvést DPH, nemůže ukládat, pokud jde o nárok této osoby na odpočet uvedené daně, další podmínky, které by mohly vést k tomu, že tento nárok by nebylo možné uplatnit.24) Soudní dvůr EU však také neuznal vnik nároku na odpočet daně v případě, kdy plátce daň chybně neodvedl v režimu reverse charge, ale omylem ji zaplatil v ceně služby jejímu dodavateli.25)
Překážkou přiznání nároku na odpočet daně tedy není např. to, že dodavatel zdanitelného plnění, který naplnil hmotněprávní podmínky pro
status
plátce daně, nebyl v době jeho uskutečnění jako plátce daně formálně registrován.26) Obdobně totéž platí, pokud je o odpočet daně na vstupu z přijatého zdanitelného plnění použitého v rámci ekonomické činnosti plátcem DPH před tím, než byl jako plátce formálně zaregistrován.27) Dále pak správce daně nemůže odepřít nárok na odpočet daně z důvodu, že vystavitel faktury již nemá živnostenské oprávnění, a že tedy již nemá právo používat své daňové identifikační číslo, pokud tato faktura obsahuje veškeré údaje uvedené v článku 226 Směrnice.28) V rozporu se Směrnicí je také postup, kdy správce daně odmítne přiznat nárok na odpočet daně jen proto, že se osoba povinná k dani neujistila, že vystavitel faktury na zboží, na které je uplatňován nárok na odpočet daně, byl v postavení osoby povinné k dani, která měla k dispozici dotčené zboží a byla schopna toto zboží dodat, a že splnil své povinnosti ohledně podání daňového přiznání a úhrady DPH, ačkoli hmotněprávní a formální podmínky stanovené Směrnicí pro uplatnění nároku na odpočet daně byly splněny a osoba povinná k dani nemá žádné
indicie
odůvodňující podezření, že na straně uvedeného vystavitele došlo k nesrovnalostem či podvodu.29) V nedávné době pak SDEU připustil vznik nároku na odpočet daně i v případě, kdy dodavatel plnění nebyl registrován k DPH, nepodával přiznání, nebyl držitelem příslušného oprávnění k dodávání předmětného zboží, jako své sídlo uváděl nemovitost v havarijním stavu – zřejmě tedy nedisponoval ani dostatečnými skladovacími kapacitami pro dodávané zboží – a v době vedení daňového řízení byl nekontaktní (ovšem pod podmínkou, že správci daně se nepodaří prokázat, že osoba, která nárok na odpočet uplatňuje, věděla nebo musela vědět, že se podílí na podvodu s DPH).30)
Jelikož právo na uplatnění odpočtu a s ním související vznik nároku na vrácení nadměrného odpočtu státem je v současnosti zřejmě největším zdrojem daňových úniků, čemuž odpovídá i vzrůstající aktivita orgánů finanční správy, lze pravděpodobně v budoucnu očekávat další bohatou rozhodovací činnost SDEU i NSS.
1 Prováděcí pravidla ke Směrnici jsou obsažena v prováděcím nařízení Rady (EU) č. 282/2011 ze dne 15.3.2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, a dále také ve směrnici Rady 2008/9/ES ze dne 12.2.2008, kterou se stanoví prováděcí pravidla pro vrácení daně z přidané hodnoty stanovené směrnicí 2006/112/ES osobám povinným k dani neusazeným v členském státě vrácení daně, ale v jiném členském státě.
2 Viz např. rozsudek SDEU ze dne 23.4.2015 ve věci C-111/14, GST – Sarviz AG Germania (bod 32); všechna zde citovaná rozhodnutí SDEU jsou dostupná na www.
curia
.eu.
3 Viz např. Děrgel, M. Podmínky nároku na odpočet. [online]. Portál. POHODA [cit. 2012-12-17]. Dostupné z: http://portal.pohoda.cz/ /dane-ucetnictvi-mzdy/dph/podminky-naroku-na-odpocet-dph/.
4 Vedle formálního dokladu se samozřejmě vyžaduje prokazatelné skutečné přijetí zdanitelných plnění souvisejících s uplatňovaným odpočtem plátcem daně [viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), čj. 10 Afs 88/2014-31 ze dne 3.12.2014; všechna citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz].
5 K vymezení pojmu „poskytnutí služby“ z hlediska DPH viz zajímavý rozsudek NSS, čj. 7 Afs 27/2013-21 ze dne 25.9.2014, v němž soud uvedl, že „službou pro účely zákona o DPH může být velmi široký okruh jednání ekonomických subjektů. DPH je univerzální daní postihující vytvoření zásadně jakékoli přidané hodnoty, a proto zásadně (až na výjimky stanovené zákonem) nemá být nic, co by unikalo zdanění touto daní. V zásadě je pro účely DPH irelevantní, jak se poskytnutím služby změní soukromoprávní vztahy, anebo že se vůbec nezmění. Podstatná je fakticita plnění, které může spočívat i jen v prostém vystavení se určité situaci, stejně jako v poskytnutí v zásadě jakékoli majetkově využitelné hodnoty.“ V rozsudku čj. 1 Afs 70/2010-57 ze dne 22.9.2010 pak NSS usoudil, že „přenechá-li nájemce po ukončení nájmu pronajímateli za úplatu technické zhodnocení provedené nájemcem na najatém majetku v průběhu nájemního vztahu se souhlasem pronajímatele, jedná se o poskytnutí služby spočívající v poskytnutí práva využití jiné majetkově využitelné hodnoty podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. V takovém případě se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem ukončení nájmu.“
6 Srov. také čl. 9 Směrnice.
7 SDEU se v rozsudku ze dne 21.2.2006 ve věci C-223/03 vyslovil v bodech 45–47 odůvodnění k pojmu „hospodářská (ekonomická) činnost“ takto: „... podle čl. 4 odst. 1 šesté směrnice se osobou povinnou k dani rozumí jakákoli osoba, která provádí samostatně hospodářskou činnost, a to bez ohledu na účel nebo výsledky této činnosti. Pojem „hospodářská činnost“ je konečně definován v čl. 4 odst. 2 šesté směrnice jako zahrnující „veškerou“ činnost producentů, obchodníků a poskytovatelů služeb a podle judikatury zahrnuje všechna stadia výroby, distribuce a poskytování služeb (viz zejména rozsudek ze dne 4. prosince 1990, Van Tiem, C-186/89, Recueil, s. I-4363, bod 17, a výše uvedený rozsudek MGK-Kraftfahrzeuge-Factoring, bod 42 [rozsudek ze dne 6.6.2003, ve věci C-305/01, Recueil, s. I-6729]). Jak Soudní dvůr konstatoval v bodě 26 rozsudku ze dne 12.9.2000, Komise v. Řecko (C-260/98, Recueil, s. I-6537), analýza defi nic pojmů osoba povinná k dani a hospodářská činnost jasně ukazuje rozsah působnosti pojmu „hospodářská činnost“ a jeho objektivní povahu v tom smyslu, že činnost je posuzována sama o sobě, bez ohledu na svůj účel nebo výsledky (viz rovněž rozsudek ze dne 26. března 1987, Komise v. Nizozemsko, 235/85, Recueil, s. 1471, bod 8, jakož i v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 14. února 1985, Rompelman, 268/83, Recueil, s. 655, bod 19, a ze dne 27. listopadu 2003, Zita Modes, C-497/01, Recueil, s. I-14393, bod 38).“ Dále pak SDEU v rozsudku ze dne 21.2.2006 ve věci C-223/03, University of Huddersfield, prohlásil za hospodářskou činnost dokonce i takovou činnost, jejímž jediným cílem je získání daňového zvýhodnění, současně ovšem podotkl, že plnění přijaté za podmínek zakládajících zneužití práva brání vzniku nároku na odpočet daně na vstupu.
8 Viz § 2 a § 4 odst. 1 písm. a) ZDPH a čl. 9 Směrnice; viz také rozsudek SDEU ze dne 1.4.1982 ve věci C-89/81, Hong Kong Trade Development Council (bod 11) a rozsudek NSS čj. 9 Afs 36/2013-29 ze dne 21.8.2014 (body 36–39).
9 Viz např. rozsudek SDEU ze dne 29.2.1996 ve věci C-110/94, INZO (výrok), rozsudek ze dne 8.6.2000 ve věci C-400/98, Breitsohl (výrok), rozsudek ze dne 14.3.2013 ve věci C-527/11, Ablessio (body 25–27) a také rozsudek NSS, čj. 9 Afs 8/2013-42 ze dne 10.10.2013.
10 Pojem „soustavně“ vyložil NSS tak, že jde o činnost dlouhodobou, trvalou či opakující se (viz rozsudek čj. 7 Afs 85/2010-226 ze dne 16.12.2010).
11 Srov. rozsudek SDEU ze dne 6.10.2009 ve věci C-267/08, SPÖ, body 16–24.
12 SDEU opakovaně rozhodl, že „v případě neexistence podvodu či zneužití a s výhradou případných oprav za podmínek stanovených v článku 185 směrnice 2006/112 jednou vzniklý nárok na odpočet zůstane zachován i tehdy, pokud zamýšlená ekonomická činnost nevedla ke zdanitelným plněním“ [viz rozsudek ze dne 29.2.1996 ve věci C-110/94, INZO (body 16–21 a výrok), rozsudek ze dne 15.1.1998 ve věci C- 37/95, Ghent Coal Terminal (body 19–23), rozsudek ze dne 8.6.2000 ve věci C-98/98, Midland Bank (bod 22), rozsudek ze dne ze dne 8.6.2000 ve věci C-396/98, Schloßstrasse (bod 42) a rozsudek ze dne 3.3.2005 ve věci C-32/03, Fini H (bod 22),], dále viz také rozsudek ze dne 8.6.2000 ve věci C-400/98, Breitsohl (odpověď na otázku č. 1) a následná rozhodnutí na tyto rozsudky odkazující, např. rozsudek ze dne 29.11.2012 ve věci C-257/11, Gran Via Moine?ti (bod 29). Rozsudkem ze dne 11.7.1991 ve věci C-97/90, Lennartz v. Finanzamt München III (body 26–35 a výrok) SDEU prohlásil za odporující Směrnici úplné odmítnutí nároku na odpočet DPH na vstupu, pokud je přijaté zdanitelné plnění použito alespoň částečně v rámci ekonomické činnosti plátce DPH. Rozsudek SDEU ve spojených věcech C-110/98 až C-147/98, Gabalfrisa a další, ze dne 21.3.2000, se vyjádřil k vnitrostátní právní úpravě omezující nárok na odpočet DPH u plátců, kteří teprve zahajují ekonomickou činnost; takovou právní úpravu soud prohlásil za odporující Směrnici.
13 Konkrétně se jednalo o pořízení notářského zápisu o založení obchodní společnosti, když příslušná faktura byla vystavena na jména zakladatelů – budoucích společníků, a pořízení nemovitosti, jejímiž nabyvateli byli zakladatelé společnosti a do společnosti ji vložili jako nepeněžitý vklad.
14 Rozsudek SDEU ve věci 268/83, Rompelman, ze dne 14.2.1985 (bod 23); uplatnění odpočtu mělo být dle soudu plátci daně umožněno již z úplaty za pořízení práva nabýt v budoucnu vlastnictví k nebytovým prostorům, tedy ještě před skutečným nabytím vlastnictví (viz zejména bod 23).
15 SDEU v rozsudku ze dne 29.11.2012 ve věci C-257/11, Gran Via Moine?ti, nepřisvědčil názoru, že plátce daně neměl nárok na odpočet DPH uhrazené při pořízení staveb, které následně demoloval, a tedy neužíval; nárok na odpočet soud zdůvodnil tím, že stavby byly plátcem pořízeny již s úmyslem je demolovat za účelem nové výstavby na pozemku pod nimi.
16 V rozsudku ze dne 3.3.2005 ve věci C-32/03, Fini H, dospěl SDEU k závěru, že „osoba, která přestala vykonávat obchodní činnost, ale pokračuje v placení nájmu a poplatků spojených s prostory sloužícími k této činnosti, neboť nájemní smlouva obsahuje ustanovení o nemožnosti výpovědi, je považována za osobou povinnou k dani ..., a může v důsledku toho odečítat DPH z částek takto uhrazených, pokud existuje přímý a bezprostřední vztah mezi provedenými platbami a obchodní činností a je prokázána neexistence podvodného úmyslu nebo zneužití.“
17 Viz rozsudek NSS, čj. 1 Afs 70/2013-47 ze dne 25.9.2013.
18 Osoba povinná k dani se může stát plátcem daně ze zákona (§ 6–6e ZDPH) nebo dobrovolnou registrací (§ 6f a § 94a ZDPH).
19 Viz rozsudek NSS, čj. 9 Afs 8/2013-42 ze dne 10.10.2013 a zde citovaná rozhodnutí SDEU ve věcech C-243/03, C-204/03 a C-74/08 (publ. pod č. 2944/2014 Sb. NSS).
20 Viz rozsudek SDEU ze dne 21.2.2013 ve věci C-104/12, Becker (body 19–24) nebo rozsudek ze dne 22.10.2015 ve věci C-126/14, Sveda (body 27-29) a zde citovaná rozhodnutí.
21 Viz rozsudek NSS, čj. 9 Afs 36/2013-29 ze dne 21.8.2014 (body 36 a 39).
22 K tomu viz bod 41 rozsudku SDEU ze dne 11.12.2014 ve věci C 590/13, Idexx Laboratories Italia: „Věcnými hmotněprávními požadavky jsou v případě nároku na odpočet náležitosti vážící se k samé podstatě a rozsahu tohoto nároku, tak jak jsou stanoveny v článku 17 šesté směrnice, nadepsaném „Vznik a rozsah nároku na odpočet daně“ (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. Nizozemsko, C-338/98, EU:C:2001:596, bod 71; Dankowski, C-438/09, EU:C:2010:818, body 26 a 33; Komise v. Maďarsko, C-274/10, EU:C:2011:530, bod 44, jakož i Kopalnia Odkrywkowa Polski Trawertyn P. Granatowicz, M. Wąsiewicz, C-280/10, EU:C:2012:107, body 43 a 44).“ (obsahu čl. 17 šesté směrnice, 77/388/EHS nyní odpovídají čl. 167–172 směrnice 2006/112 ES a § 72, resp. § 80–86 ZDPH).
23 Viz rozsudek SDEU ze dne 9.7.2015 věci C-183/14, Salomie a Oltean (body 56–63) a zde citovaná další judikatura; podmínkou ovšem je, že plátce daně se těchto porušení povinností nedopustil za účelem daňového podvodu (srov. k tomu body 70 a 71 rozsudku SDEU ve věcech C-95/07 a C-96/07, Ecotrade a rozsudek ve věci C-324/11, Tóth, bod 39).
24 Viz rozsudek SDEU ze dne 8.5.2008 ve věcech C-95/07 a C-96/07, Ecotrade (bod 64); v dané věci došlo k chybnému zaúčtování faktur o přijatém zdanitelném plnění a k porušení povinnosti podat daňové přiznání ve stanovené lhůtě plátcem daně, který uplatnil nárok na odpočet (viz bod 61).
25 Viz rozsudek SDEU ze dne 6.2.2014 ve věci C-424/12, Fatorie.
26 Viz rozsudek NSS čj. 8 Afs 59/2013-33 ze dne 30.7.2014 (publ. pod č. 3124/2014 Sb. NSS), body 28–34 a rozsudek čj. 9 Afs 189/2015-32 ze dne 3.12.2015 (body 36-39).
27 Rozsudek SDEU ze dne 9.7.2015 ve věci C-183/14, Salomie a Oltean (bod 60).
28 Rozsudek SDEU ze dne 6.9.2012, ve věci C-324/11, Tóth (body 33 a 34).
29 Viz rozsudek SDEU ze dne 21.6.2012 ve věci C-80/11, Mahagében a Dávid (bod 66).
30 Viz rozsudek SDEU ze dne 22.10.2015 ve věci C-277/14, PPUH Stehcemp, v němž soud mimo jiné, z hlediska požadavků na dodavatele plnění, uvedl: „...pokud dotčená hospodářská činnost spočívá v dodání zboží uskutečňovaném v rámci několika následných prodejů, první nabyvatel a další prodávající tohoto zboží se mohou omezit na to, že prvnímu prodávajícímu uloží, aby zboží dodal přímo druhému nabyvateli (viz usnesení Forvards V, C-563/11, EU:C:2013:125, bod 34, a Jagiełło, C-33/13, EU:C:2014:184, bod 32), aniž by nutně sami disponovali skladovacími a dopravními kapacitami, které jsou pro uskutečnění dodání dotčeného zboží nezbytné.“ (bod 35). Dále pak soud konstatoval, že „případná nemožnost navázat kontakt (s dodavatelskou společností) nebo s osobou zapsanou v obchodním rejstříku jako její ředitel v rámci správních řízení neumožňuje automaticky konstatovat neexistenci hospodářské činnosti ke dni těchto dodání, jelikož tyto pokusy o kontakt se uskutečnily v období předcházejícím nebo následujícím po dodáních dotčených v původním řízení.“ (bod 36).