Vydáno: 25. 2. 2016
Penále podle daňového řádu jako trestní obvinění v krátkém zamyšlení Mgr. Petr Taranda Ve svém usnesení čj. 4 Afs 210/2014-57 ze dne 24. 11. 2015 dospěl Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) k závěru, že penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“), ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „“), má povahu trestu, přičemž je třeba na ně aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto svém článku bych se proto chtěl stručně pozastavit nad dopady těchto závěrů v reálné praxi a současně s tím i upozornit na některé otázky, které se mohou v souvislosti s aplikací těchto závěrů v daňovém i trestním řízení následně objevit. Za podstatné přitom považuji to, že ze strany NSS zaznělo jednoznačné poselství ve vztahu k široké veřejnosti a jeden ze sporných bodů, který byl tématem různé výměny názorů k oblasti vztahů daňového a trestního řízení, byl takto zodpovězen, ačkoli celá řada otázek i tak prozatím zůstává dosud k zodpovězení. K povaze daňového penále Současná koncepce penále byla do české soustavy daní zavedena zákonem č. 230/2006 Sb., který novelizoval ZSDP s účinností od 1. 1. 2007 a zavedl v rámci sankčního systému penále a úrok z prodlení. Od tohoto data získal institut penále nový obsah – jedná se o jednorázovou sankci danou procentuální sazbou z částky daně, odpočtu či ztráty nesprávně uvedené v daňovém přiznání. Do té doby ZSDP upravoval toliko jednu sankci (penále), která kumulovala následek za nesplnění povinnosti daň řádně tvrdit a nesplnění povinnosti daň řádně zaplatit. Tyto instituty ve své podstatě – toliko jen s nepatrnými změnami – převzal s účinností od 1. 1. 2011 též , který nahradil ZSDP.
Zdroj: Daně a právo v praxi, 3/2016.