Nové pojetí provozování kamerových systémů v obecních bytových domech

Mezi rozsudky, které posunuly aplikaci zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), a dopady tohoto zákona na kamerové systémy, nepochybně patří rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 75/2012–28 ze dne 25. září 2013, rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 113/2012–133 ze dne 25. února 2015 a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 77/2012 ze dne 19. května 2015. V důsledku zmíněných rozsudků ÚOOÚ ustoupil od některých zásad a u dalších došlo ke změkčení přístupu.

Častými důvody pro zpracování osobních údajů prostřednictvím pořizování záznamů kamerovými systémy jsou v případě bytových domů ochrana života a zdraví, ochrana majetku, prevence před vandalismem. Stejné důvody uvádějí i obce v případě svých bytových domů. Záznamy tak mohou být využity pouze v souvislosti se zjištěním události, která poškozuje tyto důležité, právem chráněné zájmy správce. Přípustnost využití záznamů pro jiný účel musí být omezena na významný veřejný zájem, např. boj proti pouliční kriminalitě.¹⁾

Dříve ÚOOÚ trval na tom, že kamerové systémy lze použít pouze v případě, že se jiná opatření směřující k prevenci, ochraně a/nebo zabezpečení fyzické a/nebo logické povahy, která nevyžadují pořizování obrazových záznamů, např. použití pancéřových dveří proti vandalismu, instalace automatických bran a kontrolních zařízení, společné poplachové systémy, lepší a silnější osvětlení ulic během noci a podobně, ukážou být nedostatečnými a/nebo nepoužitelnými s ohledem na výše uvedené legitimní účely.

Podle současného stanoviska musí každý, kdo kamerový systém hodlá provozovat, pečlivě uvážit potřebnost kamerového systému tak, aby v případě potřeby byl schopen doložit tuto potřebnost a užitečnost kamerového systému. Základním právním důvodem pro pořizování kamerového záznamu v bytovém domě je pak nejčastěji ochrana práv a právem chráněných zájmů správce a dotčené osoby dle § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, kdy při splnění dále uvedených podmínek není nutné získat souhlas s pořízením a uchováváním záznamů. Provozovatel kamerového systému v bytovém domě je i v průběhu provozu povinen kdykoliv prokázat, že kamerový systém jako prostředek k ochraně majetku a osob ve zvolené lokalitě je s ohledem na jistý zásah do soukromí osob řešením proporcionálním, a to zejména vůči přínosu pro bezpečnost.²⁾

Kamery jsou v bytových domech obvykle umisťovány u předních a zadních vstupů, u schránek a ve výtahových kabinách, u vstupu do sklepů, ve dvorech a v průjezdech. V praxi bývají rozlišovány v rámci obytného domu dvě základní skupiny prostor, v nichž je možné kamerový systém instalovat. S tím pak podle předchozího stanoviska ÚOOÚ souvisela i nutnost získání souhlasu obyvatel domu nebo použití výjimky podle § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů.

jsou prostory, které nejsou určeny k soukromému životu obyvatel domu, a monitorování těchto prostor tedy v zásadě do soukromí zásadním způsobem nezasahuje (tj. půdy, sklepy, vchody na půdu a do sklepa, kočárkáren, koláren, prostor dopisních schránek, vnější opláštění budov apod.). Umístění kamer v těchto prostorách bylo v zásadě možné bez souhlasu subjektu údajů.

jsou prostory, které jsou ze své podstaty spjaty se soukromým a osobním životem lidí v takovém domě (tj. chodby, výtah, schodiště, vchodové dveře do objektů, vchodové dveře do bytů apod.). Právním důvodem a podmínkou instalace kamerového systému v těchto prostorách byl souhlas všech obyvatel domu.³⁾ K rozdílnému názoru mezi ÚOOÚ a vlastníky bytů docházelo především v chápání přístupových prostor a výtahů jako prostor, kde obyvatelé domu žijí svůj soukromý život. Vlastníci bytů jsou toho názoru, že výtahy a přístupové trasy jsou nedílnou součástí společných prostor bytových objektů, stejně jako veškeré místnosti sklepních prostor, suterénů a 1. nadzemních podlaží, a že je nelze z těchto společných prostor vyjmout nebo je označit za jinou kategorii.

Podle nového stanoviska při stanovení prostředků a způsobu zpracování osobních údajů (tj. při nastavení kamerového systému), doporučuje ÚOOÚ přihlédnout k povaze prostor, které mají být sledovány, a to zejména k tomu, zda tyto prostory jsou obvykle průchozí nebo pouze příležitostně navštěvovány, anebo zda slouží jako bezprostřední přístup k bytům, v nichž obyvatelé domu mají nárok na nejvyšší míru soukromí. Sledování prostor, jako jsou sklepy a půdy a vchody do nich, garáže, kočárkárny, kolárny, prostory dopisních schránek, vnější plášť budovy (a jeho bezprostřední okolí), do soukromí s ohledem na další parametry kamerového systému většinou zasahuje v přiměřené míře a z hlediska zásad účelného a přiměřeného zpracování údajů nevyvolává zásadní problémy. V obdobném režimu jsou obvykle také vstupní dveře do domu, vstupní chodby k výtahům a schodištím i výtahy a schodiště. Ve všech prostorách je však třeba dbát na pečlivé nastavení kamerového systému, zejména úhlu záběru kamery ve vztahu k celkovému rozsahu snímaných prostor tak, aby současně nebyla snímána jiná místa, v nichž by sledováním bylo více zasaženo soukromí obyvatel či návštěvníků domu.

V případě kamerového sledování vchodových dveří do bytů se jedná o prostory, jejichž záběry mohou podstatně více vypovídat o soukromém životě obyvatel domu. Provozováním kamerového systému zaměřeného na konkrétní byty může docházet k závažným zásahům do práva na ochranu soukromého a osobního života a lze jej uskutečnit jen ve výjimečných a odůvodněných případech, a to se souhlasem obyvatel dotčených bytů.⁴⁾

Z výše uvedeného vyplývá, že nejspornější prostor výtahů byl zařazen do první skupiny a kamerové systémy je možné do něj instalovat již bez souhlasu.

K výrazné změně došlo i v oblasti doby uchovávání záznamů. Dříve bylo uváděno, že data by měla být uchovávána v rámci časové smyčky např. 24 hodin, pokud jde o trvale střežený objekt, nebo případně i po delší dobu, v zásadě však nepřesahující několik dnů, nejde-li o pořizování záznamů policejním orgánem podle zvláštního zákona, a po uplynutí této doby by měla být vymazána.

V současné době musí být Takovou dobou je obvykle nejvýše sedm dnů, v případě příležitostně navštěvovaných prostor uvedených v odstavci 5 pak až 14 dnů. V odůvodněných případech může správce dobu prodloužit.

Vyjasněn byl i způsob získávání souhlasu, který dosud přinášel značné problémy. Nové stanovisko uvádí, že souhlas s provozováním kamerového systému jako právní titul pro zpracování osobních údajů nelze obecně vyloučit, ovšem takový souhlas udělený podle zákona o ochraně osobních údajů, lze následně odvolat. Pokud je souhlas získáván od všech obyvatel domu, přináší to problémy nejen v případě časté změny nájemníků nebo majitelů bytů apod., ale také v případě nezletilých osob.

„Souhlas většiny“, tj. usnesení společenství vlastníků jednotek či družstva o realizaci kamerového projektu, není kvalifikovaným souhlasem dotčených osob ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů (jedná se však o faktor zdůvodňující potřebnost kamerového systému).⁵⁾

Beze změny zůstala informační povinnost podle § 11 zákona o ochraně osobních údajů, povinnost údaje zabezpečit podle § 13 zákona o ochraně osobních údajů a oznamovací povinnost podle § 16 téhož zákona.

Je však třeba doplnit, že k žádné změně nedošlo v tom, kde a za jakých okolností může obec kamerové systémy instalovat. Obce často nadále využívají obecní policie k instalaci kamer např. i v bytových domech patřících obci v domnění, že obecní policie má neomezenou licenci. Obecní policie však vůbec není oprávněna monitorovat prostory tohoto typu. Podstatné a pro nasazení kamerových monitorovacích systémů limitující je určení, která místa vlastně mohou být pod dohledem kamer obecní policie. Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOP“), v tomto směru moc jednoznačný není. Z důvodů uvedených v § 2 (věta poslední⁶⁾) ZoOP asi nebude sporu o tom, že kamerové systémy mohou sledovat veřejná prostranství. je definováno v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), tak, že „Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví tohoto prostoru“.

Ovšem ZoOP neobsahuje přímé oprávnění obecní policie ke kamerovému sledování veřejných prostranství, ale policii je přiznáno právo „pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných“. Je však podstatný rozdíl mezi a místem . Zatímco nad veřejným prostranstvím vykonává „vládu“ obec, nad místy veřejně přístupnými tomu tak z valné většiny není. Podle judikatury⁷⁾ je „místem veřejnosti přístupným každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (i když tam v době činu být nemusí). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (např. tovární hala) nebo jinak (př. škola, zdravotnické středisko) a v určitou dobu (např. během otvírací doby, v provozní době apod.). Za místo veřejnosti přístupné není zpravidla pokládána ubytovna, kancelář, studentská kolej; není jím ani byt či jiné prostory v obytném domě. Za místo veřejnosti přístupné není proto považována ani uzavíratelná část společných prostor např. panelového domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků takového domu. Třebaže jde o společné prostory, jakými jsou chodba apod., možnost vstupu do nich mají toliko osoby zde bydlící nebo ty, které je navštěvují“.

Obec jakožto vlastník bytového domu je a musí být posuzován jako jakýkoliv jiný vlastník, ať už je to člověk, družstvo nebo společenství vlastníků jednotek. Všichni jsou si v tomto směru rovni a majíz hlediska zákona o ochraně osobních údajů stejné povinnosti.⁸⁾