Daňové přiznání OSVČ v insolvenci
Josef
Rajdl
Fyzická osoba (FO) s platným živnostenským oprávněním je v konkurzu – osoba nemá žádné
příjmy z podnikání, ani jiné příjmy, které by zakládaly povinnost podat daňové přiznání. Fyzická
osoba má pouze příjmy ze závislé činnosti – je zaměstnána v Rakousku. V situaci, kdy je předložena
konečná zpráva, má FO povinnost podat do 15 dnů od předložení konečné zprávy soudu daňové přiznání,
či stačí podat čestné prohlášení, že příjmy nedosahují částky 6 000 Kč?
Související předpisy:
-
-
§ 242 až 245 zákona č. 280/2009
Sb., daňový řád
-
zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
-
důvodová zpráva k zákonu č. 346/2010
Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o
daních z příjmů
Pravidla podávání daňových přiznání v průběhu insolvenčního řízení jsou obsažena zejména v
§ 38gb zákona o daních z příjmů a v
§ 242 a násl. daňového řádu. V
§ 244 v odst. 3 daňového řádu je
uvedeno:
„Ke dni předložení konečné zprávy je daňový subjekt povinen zpracovat řádné daňové
tvrzení za uplynulou část zdaňovacího období, za kterou nebylo dosud podáno, a tvrzenou daň zahrnout
do příslušného dokumentu.“
K čemuž je v témže paragrafu v následujícím odstavci doplněna lhůta pro podání řádného
daňového tvrzení do 15 dnů ode dne, ke kterému mělo dojít k jeho zpracování. V tomto ohledu je však
vhodné doplnit, že princip podávání daňových přiznání v průběhu insolvenčního řízení sleduje
především účel, aby daně byly stanoveny v době, kdy mohou být uspokojeny z majetkové podstaty
dlužníka. Z tohoto hlediska je tedy u osoby, která má pouze příjmy ze závislé činnosti, podávání
daňového přiznání zbytečnou administrativní zátěží. K témuž názoru pravděpodobně došel zákonodárce,
neboť první odstavec § 38gb zákona o daních z
příjmů, který obsahuje způsob podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob, zní
takto:
„Poplatník, který je fyzickou osobou, s výjimkou poplatníka s příjmy pouze podle § 6,
který podává daňové přiznání v průběhu zdaňovacího období z důvodu insolvenčního řízení, neuplatní
nezdanitelné části základu daně, položky odčitatelné od základu daně, slevy na dani s výjimkou slevy
podle § 35ba odst. 1 písm. a) ve výši jedné dvanáctiny za každý započatý měsíc té části zdaňovacího
období, za kterou se podává daňové přiznání. Dále neuplatní daňové zvýhodnění s výjimkou slevy na
dani podle § 35c odst. 1 ve výši jedné dvanáctiny za každý započatý měsíc té části zdaňovacího
období, za kterou se podává daňové přiznání. Při stanovení základu daně se vychází z rozdílu mezi
příjmy a výdaji, u poplatníka vedoucího účetnictví z výsledku hospodaření, za tu část zdaňovacího
období, za kterou se podává daňové přiznání.“
Z toho vyplývá otázka, zda z uvedeného „...s výjimkou poplatníka s příjmy pouze podle § 6,
...“ lze usuzovat, že tyto osoby nemají povinnost daňové přiznání podávat. V tomto ohledu může být
zajímavé podívat se do důvodové zprávy zákona č. 346/2010
Sb., kterým byla tato část do zákona o daních z
příjmů dodatečně vložena. V důvodové zprávě se k této části můžeme dočíst
následující:
„Za účelem posílení právní jistoty poplatníků se navrhovanou změnou zjednodušuje a
zpřesňuje postup při podání daňového přiznání v rámci insolvenčního řízení, které probíhá podle
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Na základě této úpravy bude zřejmé, že
§ 38gb zákona o daních z příjmů stanoví obsah
daňového přiznání podávaného v průběhu i na konci zdaňovacího období poplatníkem v insolvenci a
termín pro jeho podání v konkrétních případech insolvenčního řízení stanoví
daňový řád. Z důvodu snížení administrativy poplatníků
se nově navrhuje, aby poplatník pouze s příjmy podle § 6
zákona o daních z příjmů, tj. s příjmy ze závislé činnosti, daňové přiznání nemusel podávat,
neboť v uvedeném případě je daňová povinnost zaměstnance vyrovnána zaměstnavatelem měsíčními
zálohami z příjmů ze závislé činnosti. Dále se nově navrhuje, aby v daňovém přiznání za část
zdaňovacího období, za kterou musí poplatník podat daňové přiznání v souladu se
zákonem o správě daní a poplatků, mohl poplatník
uplatnit poměrnou část základní slevy na dani na poplatníka, na kterou má zákonný nárok každý
poplatník, a dále poměrnou část slevy na vyživované dítě tak, aby jeho daňová povinnost byla
rovnoměrně rozložená.“
Ačkoliv důvodová zpráva není pramenem práva, může sloužit jako vodítko při výkladu zákona,
ke kterému náleží. Pokud má v dotazu uvedený poplatník příjmy dle
§ 6 zákona o daních z příjmů ze závislé činnosti
pouze ze zahraničí, které ve svém důsledku budou ze základu daně vyňaty dle
§ 38f odst. 4 zákona o daních z příjmů, vychází
mi v kontextu uvedeného výkladu, že v daném případě poplatník povinnost podat daňové přiznání nemá.
Praxe je však taková, že správce daně bude pravděpodobně požadovat nějakou formu prohlášení, že
žádné další příjmy neexistují, a je tedy pravděpodobné, že se poplatník interakci se správcem daně
stejně nevyhne, přičemž energie vydaná na prakticky prázdné daňové přiznání či příslušné prohlášení
bývá obdobná.