Vydáno: 1. 4. 2016
Daňové penále a zásada „ne bis in idem“ JUDr. Ondřej Trubač, Ph.D., LL.M., Bříza & Trubač, s. r. o., advokátní kancelář JUDr. František Púry, Ph.D., předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém – v odborné veřejnosti nyní velmi diskutovaném – usnesení ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014-57, konstatoval, že daňové penále „podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, má povahu trestu; je třeba na ně aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“. Pro úplnost je vhodné dodat, že vydání citovaného usnesení inicioval jiný (tříčlenný) senát Nejvyššího správního soudu, který postoupil věc rozšířenému senátu usnesením ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014-28, a učinil tak zejména s ohledem na vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se povahy daňových sankcí (viz zejména body 36. až 41. posledně citovaného usnesení). Dále je třeba upozornit, že z hlediska vzniku překážky „ne bis in idem“, jejíž existencí se zde zabýváme, není podstatné ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, na které odkazuje shora zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, ale ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).