Sociální a zdravotní pojištění - příjmy nezahrnované do vyměřovacího základu zaměstnance

Stanovení vyměřovacího základu zaměstnance pro placení pojistného u obou typů pojištění je zakotveno v:

Pro stanovení vyměřovacího základu zaměstnance je u obou pojištění základní právní normou zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Placení pojistného zaměstnavatelem za zaměstnance na sociální i zdravotní pojištění je založeno na principu, že co se zdaňuje podle § 6 ZDP (popřípadě by se zdaňovalo, pokud by podléhalo zdanění v České republice), to podléhá odvodu pojistného na příslušné pojištění - a naopak.

K tomu, aby konkrétní plnění zúčtované zaměstnavatelem zaměstnanci bylo započitatelné do vyměřovacího základu pro placení pojistného, musí být splněny tyto dvě podmínky:

S účinností od 1. 1. 2013 bylo zákonem č. 11/2013 Sb. doplněno, že v duchu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. se do úhrnu příjmů ze závislé činnosti nezahrnují náhrady výdajů poskytovaných procentem z platové základny představitelům státní moci a některých státních orgánů a soudcům podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů. S účinností od 1. 1. 2015 však byly tyto náhrady (jako osvobozené) z citovaného textu § 3 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. vypuštěny, což znamená, že pojistné na zdravotní pojištění z nich od tohoto data bylo odvedeno, avšak pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti se z těchto náhrad nadále neplatily.

Novelou zákonů č. 200/2015 Sb. se od září 2015 tyto náhrady jako výjimka opětovně nezahrnují do vyměřovacího základu zaměstnance pro placení pojistného na zdravotní pojištění, a vztahuje se tak na ně stejný režim jako při stanovení vyměřovacího základu pro odvod sociálního pojištění.

Z hlediska posouzení odměny vyplácené podle zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů, se postupovalo do konce roku 2014 tím způsobem, že pokud vytvoření a uplatnění vynálezu (zlepšovacího návrhu) mělo souvislost s výkonem zaměstnání, tedy pokud odpovídalo druhu práce, který měl zaměstnanec uveden v pracovní smlouvě, podléhala tato odměna odvodu pojistného na obě pojištění.

Od 1. 1. 2015 se pojistné z odměn u vynálezů a zlepšovacích návrhů odvádí v podstatě bez ohledu na to, zda vytvoření a uplatnění vynálezu, resp. zlepšovacího návrhu, mělo či nemělo souvislost s výkonem zaměstnání.

Plnění nezahrnovaná do vyměřovacího základu zaměstnance jako výjimky

V § 5 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. a v § 3 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. jsou však již dlouhodobě vyjmenovány výjimky neboli plnění, která se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnují, třebaže jsou zdaňována podle § 6 ZDP. Začlenění mezi zákonné výjimky je v tomto případě nadřazeno zdaňování jednotlivých plnění.

V uplynulých letech jsme ve výčtu těchto výjimek registrovali určité, byť nepříliš významné odlišnosti. Zřejmou snahou zákonodárce však bylo postupně tyto výjimky sjednotit neboli dosáhnout stavu, kdy se do vyměřovacího základu zaměstnance nebudou u obou pojištění zahrnovat stejná plnění.

K faktické realizaci tohoto záměru došlo přijetím zákona č. 267/2014 Sb., účinného od 1. 1. 2015. Tento zákon novelizoval v části sedmé zákon č. 589/1992 Sb. (§ 5 odst. 2) a v části jedenácté zákon č. 592/1992 Sb. (§ 3 odst. 2). Třebaže v úvodní větě každého z těchto odstavců je drobná terminologická odlišnost, platí, že s účinností od 1. 1. 2015 povinnosti placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a ani placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění nepodléhají tato plnění:

Pro nezahrnutí plnění uvedeného pod písmenem e) do vyměřovacího základu zaměstnance musí být současně splněny dvě podmínky:

Kdyby však bylo takové plnění poskytnuto opakovaně, nebo pokud by byla z důvodu jedné sociální události postupně poskytnuta dvě různá plnění, nesplňovalo by druhé plnění podmínku jednorázovosti, a podléhalo by povinnosti odvodu pojistného.

Upravený text písmene b) je v obou právních normách reakcí na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z března 2014 ve věci odstupného poskytnutého na základě kolektivní smlouvy. Jde o případ, kdy zaměstnavatel - v konečné fázi správně - neodvedl pojistné na sociální pojištění z odstupného poskytnutého na základě kolektivní smlouvy zaměstnanci, kterému dal výpověď podle § 52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), (zaměstnanec dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k vykonávané práci). Nejvyšší správní soud rozhodl, že pojistné na sociální pojištění se z takto vyplaceného odstupného neplatí, neboť takové plnění naplňuje znaky právního pojmu „odstupné“, tj. určité formy odškodnění zaměstnance za ztrátu zaměstnání bez jeho zavinění. Stejný postup se uplatní i při odvodu pojistného na zdravotní pojištění.

Od 1. ledna 2015 je tak stanoveno, že od placení pojistného na obě pojištění jsou osvobozena jen plnění poskytovaná z důvodu skončení zaměstnání, na která je nárok podle zvláštních právních předpisů. Tímto zvláštním předpisem je v případě odstupného zákoník práce. Jinými slovy, jakýkoli násobek průměrného výdělku jako odstupné vyplacené z důvodů uvedených v § 52 písm. a)-d) zákoníku práce odvodu pojistného nepodléhá, z plnění zúčtovaného podle § 52 písm. e) zákoníku práce se naopak pojistné na obě pojištění odvede.

Pokud pojištěnec: