Úrok z neoprávněného jednání správce daně při výkonu dělené správy

Na dané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je třeba upozornit především proto, že prohlubuje vztah mezi instituty upravenými v daňovém řádu a výkonem tzv. dělené správy (společný postup pro správu placení peněžitých plnění určených do veřejných rozpočtů, viz § 161 daňového řádu). Předmět sporu se v dané věci týkal otázky, zda žalobci v souvislosti s úhradou nezákonně uložené pokuty Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí uvedeného správního orgánu, kterým byla žalobci uložena pokuta za správní delikt spočívající v porušení zákona o veřejných zakázkách, lze považovat za rozhodnutí o stanovení daně ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu. Vyšel z toho, že v dané věci byla pokuta uložena rozhodnutím, které bylo následně soudem zrušeno, přičemž pokuta byla prokazatelně zaplacena a stala se tak příjmem státního rozpočtu. Stát tedy mohl s touto finanční částkou disponovat a plynuly mu z ní užitky. Pokud by měl zákonodárce dle Nejvyššího správního soudu v úmyslu aplikaci § 254 odst. 1 daňového řádu u peněžitých plnění v rámci dělené správy vyloučit, mohl a měl tak učinit výslovně.