Manažerské účetnictví a jeho funkce v systému řízení obchodní firmy nebo instituce, 4. část

Vydáno: 19 minut čtení

V minulém čísle jsme se začali zabývat problematikou kalkulací. Ve třech částech předcházejícího článku jsme pojednávali o struktuře kalkulačního vzorce, podrobněji jsme analyzovali jeho položky a zmínili jsme se o kalkulačních jednicích. Nyní se zaměřujeme na další aspekty tvorby kalkulací. Hned v následujícím textu přinášíme výčet a charakteristiku jednotlivých druhů kalkulací.

Manažerské účetnictví a jeho funkce v systému řízení obchodní firmy nebo instituce, 4. část
Ing.
Jana
Bellová,
Ph.D.
Ing.
Jaroslav
Zlámal
Ph.D.
 
IV) Druhy kalkulací
Existují různé druhy kalkulací, které můžeme třídit i dle různých hledisek. V předcházejícím textu (uveřejněném v minulém čísle) bylo již uvedeno tzv.
časové hledisko
třídění kalkulací, kdy rozeznáváme kalkulace předběžné, které se sestavují před zahájením produkce (či poskytnutím služby či práce), dále kalkulace operativní, které se sestavují v průběhu procesu a které registrují veškeré změny, k nimž dochází v průběhu, a to dle jednotlivých kalkulačních položek. Posledními kalkulacemi z časového hlediska jsou tzv. kalkulace výsledné. Jsou to vlastně poslední operativní kalkulace, které byly platné v okamžiku ukončení činnosti či skončení služby (práce). Toto členění a především použití jednotlivých druhů kalkulací je však ještě poněkud širší.
a)
Například
z časového hlediska
rozeznáváme ještě podrobnější členění, a to:
kalkulace operativní
, sestavované na základě operativních norem vyjadřujících konkrétní technické, technologické a organizační podmínky platné v době sestavování kalkulace, u níž rozeznáváme:
operativní kalkulaci výchozí
(základní) platnou k prvému dni období (roku, čtvrtletí, měcíci) a
operativní kalkulaci běžnou.
Rozdíly mezi oběma tvoří změna norem. Rozdíly mezi operativní kalkulací běžnou a skutečnými náklady jsou odchylky od norem. Operativní kalkulace se využívají v operativním řízení.
kalkulace plánované
, sestavované na základě plánových norem přihlížejících k racionalizačním opatřením, která se mají v plánovaném období uskutečnit. Základem je plánová
kalkulace roční
, která se bezprostředně váže na roční plán výkonů, nákladů a tvorby zisku. Tato kalkulace se dále konkretizuje do plánových
kalkulací čtvrtletních
.
kalkulace propočtové
, sestavované obvykle pro nové nebo neopakovatelné produkty v případě, že dosud nejsou k dispozici spotřební normy. Hlavní uplatnění mají v dlouhodobém plánování a strategickém řízení.
Nyní se podrobněji podíváme na další hlediska třídění různých druhů kalkulací.
b)
Podle toho, co je předmětem kalkulace,
rozlišujeme:
-
kalkulaci nákupní
, v rámci této kalkulace provádíme výpočty, které souvisejí s hledáním nejvýhodnějšího dodavatele, tzn. s pořízením kapitálu,
-
kalkulaci prodejní
, kdy provádíme výpočty související s hledáním nejvýhodnějšího odběratele,
-
kalkulaci provoní
, v rámci této kalkulace sestavujeme kalkulaci nákladů (nákladovou kalkulaci) a kalkulaci ceny (cenovou kalkulaci).
c)
Kalkulace z hlediska struktury
Sestavují se jako postupné nebo průběžné.
Toto třídění má svůj důvod ve stupňovité produkci, ve které se polotovary vlastní produkce předcházejících fází výroby spotřebovávají v následujících fázích výroby (například v kompletaci):
-
postupná kalkulace
, obsahuje položku „polotovary vlastní produkce“, ve které se uvádějí vlastní náklady na produkci polotovarů předcházejících fází výroby.
-
průběžná kalkulace
, neobsahuje položku „polotovary vlastní produkce“, vlastní náklady na tyto polotovary se uvádějí v členění podle položek kalkulačního vzorce. Průběžných kalkulací se používá pro plánování vlastních nákladů.
d)
Z hlediska úplnosti nákladů rozlišujeme:
-
kalkulace úplných nákladů
, které kalkulují veškeré náklady; nazývají se také absorbční kalkulace (absorbují všechny náklady),
-
kalkulace neúplných nákladů
, přesněji (přímých) variabilních nákladů, tato kalkulace rozlišuje náklady fixní a variabilní a k produktům přičítá pouze náklady variabilní
Účel a obecný význam kalkulací spočívá hlavně v tom, že pomáhají řídícím pracovníkům firmy nebo instituce především zjistit:
jak jednotlivé druhy produktů nebo služeb přispívají k hospodářskému výsledku organizace,
jaké je pořadí výhodnosti produktů a optimální skladba produktů či služeb,
zda je výhodnější určité zařízení nakoupit nebo najmout (outsourcing),
zda je výhodné určitý proces mechanizovat či automatizovat,
jaká je minimální hranice ceny produktu nebo služby,
jaké náklady tvoří převažující část celkových nákladů.
Kromě těchto obecných funkcí pak jednotlivé typy kalkulací rozlišované dle uvedených hledisek plní ještě specifické úkoly, jejich plnění vyplývá z vlastního obsahu kalkulací, jejich podrobnosti, zahrnování či nezahrnování vybraných položek, jak vyplývá z výše uvedeného popisu jednotlivých typů kalkulací.
 
V) Rozbor kalkulací a jeho význam pro řízení firmy či instituce
Kalkulace jsou základním nástrojem firemního a vnitrofiremního řízení. Jejich rozbor slouží k odhalování nedostatků v řízení.
Základním nástrojem analýzy kalkulací je srovnávání
. Srovnáváme výsledné kalkulace s plánovými kalkulacemi, výsledné kalkulace stejných produktů či služeb produkovaných či poskytovaných v různých organizacích, srovnáváme kalkulace naší firmy a našich výrobků s firmami a výrobky zahraničními atd.
Srovnávání kalkulací poskytuje informace o změně celkových nákladů a o změnách jejich struktury. Nepříznivé odchylky ukazují na nedostatky v organizaci práce, na neplnění norem spotřeby produkčních činitelů, nedodržování limitů režijních nákladů apod. Je třeba přihlížet k výsledkům produkce
(objemu a struktuře, dosažené kvalitě), ke změnám technologie (ty např. vedou k záměně živé práce přístroji a tím ke snížení přímých mezd a k růstu režijních nákladů), obměně techniky, energetických či dopravních změn atd.
Při srovnávání kalkulací produktů či služeb, vyráběných nebo poskytovaných v různých organizačních jednotkách, je však nutné přihlížet k rozdílným podmínkám, jako je například stupeň využití kapacity, použitá technologie, úroveň mechanizace, automatizace či robotizace, struktura pracnosti jednotlivých operací, k dalším položkám režie, různé kvalifikaci pracovníků atd.
Výsledkem srovnávání a analýzy příčin rozdílů by měl být návrh opatření k odstranění nedostatků, které vyplynuly z rozborů.
Podstatnou část nákladů výrobku tvoří přímé náklady, které jsou normovány. Východiskem rozboru jsou proto
normy určující spotřebu materiálu, práce a energie na jednotlivé produkty či služby
. Často je výsledkem pokyn managementu k aktualizaci těchto norem, neboť nová technika či technologie například silně působí na změnu norem. Kontrolovat by se měly náklady na spotřebu materiálu, zjištěné odchylky by se měly analyzovat a zjistit jejich příčiny. Obdobně se analyzují přímé mzdy a ostatní přímé náklady. Analyzovat by se proto měla celá normativní základna organizace, k tomu lze využít srovnávání s konkurencí. O přímých nákladech však nerozhoduje jen naturální spotřeba produkčních činitelů, kterou stanoví normy, ale i její ocenění (ceny materiálů, mzdové aj. tarify). Výběrem dodavatelů, zprostředkovatelů, dopravců apod. lze dosáhnout snížení nákladů. Samostatnou kapitolou při analýze kalkulací jsou samozřejmě režijní náklady, které tvoří podstatnou část nákladů každé firmy či instituce a které mají z hlediska obsahu především výrobní režie (elektřina, plyn, voda a další strategické položky) tendenci k neustálému růstu.
Příklad 1
Srovnejme dvě kalkulace téhož produktu (služby) od dvou různých výrobců, kteří mají stejnou cenu. Vnitřní skladba kalkulace však ukazuje na rozdíly. Ukázku uvádíme ve zkráceném vyjádření obecného kalkulačního vzorce a spíše v symbolickém a školském tvaru. V praxi by kalkulace vypadaly jinak a diference by nebyly tak výrazné. Naším účelem je však ukázat na závěry našeho srovnávání.
Poskytovatel
Firma A
Firma B
1. Přímý materiál
1000
1000
2. Přímé mzdy
300
200
3. Ostatní přímé náklady
100
200
4. Výrobní (provozní) režie
400
300
5. Správní režie
100
150
6. Odbytové náklady
20
50
7. Zisk (ztráta)
80
100
8. Cena výkonu
2000
2000
Při srovnání obou kalkulací téhož produktu od dvou různých poskytovatelů vyplývá především velká diference v oblasti přímých mezd, kdy firma B pravděpodobně dosahuje buďto úspor nižším počtem zaměstnanců anebo nižší mzdou. To by mohlo být předmětem dalšího podrobnějšího rozboru. Na druhé straně má nižší výrobní režii, ale má vyšší náklady v oblasti režie správní. Ve svém důsledku rozdílná výše jednotlivých položek při realizaci stejné ceny vede k vyššímu zisku u firmy B. Srovnání by mělo být podnětem především pro management firmy A k opatřením v oblasti mezd či zaměstnanosti a hledání úspor v oblasti výrobní režie. I pro firmu B ze srovnání vyplývá potřeba řešit úspory v oblasti správní režie, odbytových nákladů a ostatních přímých nákladů.
 
VI) Kalkulační techniky
Stanovení nákladů na kalkulační jednici je závislé na typu produktu nebo poskytované služby. V zásadě rozeznáváme produkce homogenní (stejnorodé, například výroba jednoho typu výrobku během jednoho dne či směny – během směny se vyrábí pouze jeden produkt – to je případ značné části firem, např. firem vyrábějících automobily a heterogenní – produkce více různorodých produktů během jedné směny nebo dne (například v Zentivě a obecněji v jakékoliv farmaceutické firmě se dopoledne se vyrábí Acylpyrin a odpoledne například Ibalgin). Heterogenní produkce je náročnější na správné přiřazení režijních nákladů na kalkulační jednici. (Škodovku nahradit „firem vyrábějících automobily“
Kalkulační technikou (postupem, metodou) se rozumí způsob stanovení jednotlivých složek nákladů na kalkulační jednici.
Techniky kalkulace závisí na předmětu kalkulace, tj. na tom, co se kalkuluje (jednoduchý, složitý produkt), na způsobu přičítání nákladů výkonům (jak se přiřazují náklady na kalkulační jednici), na požadavcích kladených na strukturu a podrobnost členění nákladů.
V závislosti na charakteru výroby rozeznáváme:
1.
kalkulace dělením,
2.
kalkulace přirážkové,
3.
kalkulace ve sdružené produkci,
4.
kalkulace rozdílové,
5.
kalkulace s využitím hodinových paušálů,
6.
kalkulace s využitím nákladových modelů a další.
V dalším textu se podíváme jen stručně na několik základních a nejčastěji používaných metod.
ad 1)
Kalkulace dělením
Většinou se používají v homogenní produkci, jejich uplatnění je tedy v mnoha odvětvích zřejmě největší. Štěpí se dále na následující metody:
a)
Prostá kalkulace dělením,
kdy se náklady na kalkulační jednici zjišťují podle položek kalkulačního vzorce dělením úhrnných nákladů za období počtem kalkulačních jednic vyrobených v daném období. Používá se nejčastěji v
hromadné produkci
, jde o nejjednodušší způsob stanovení nákladů na kalkulační jednici. Tento nejjednodušší způsob si ukážeme na příkladu z oblasti výroby léků.
Příklad 2
Celkové vlastní náklady produkce daného typu léku činí za měsíc částku 1 200 000 Kč. Z kalkulačního vzorce vyplývá toto složení:
- přímý materiál
700 000 Kč
- přímé mzdy
300 000 Kč
- ostatní přímé náklady
50 000 Kč
- celková režie
150 000 Kč
Vlastní náklady celkem
1 200 000 Kč
Bylo vyrobeno 2000 kusů výrobků.
Náklady na 1 kus činí:
- přímý materiál
350 Kč
- přímé mzdy
150 Kč
- ostatní přímé náklady
25 Kč
- celkova režie
75 Kč
Vlastní náklady na 1 kus výrobku
600 Kč
b)
Stupňovitá (stupňová) kalkulace dělením
Odděluje výrobní, správní nebo odbytové náklady. Tím se zabezpečí, aby produkty, které v daném období byly sice vyrobeny, avšak nebyly dosud vyfakturovány, nebyly zatěžovány odbytovými a správními náklady.
c)
Kalkulace dělením s poměrovými čísly,
se používá u výrobků, kde by zjišťování výrobních nákladů bylo obtížné. Používá se především tam, kde výrobky jsou podobné nebo shodné, liší se jen velikostí nebo hmotností. Poměrová čísla zvolíme podle poměru spotřeby času na výkony, hmotnosti, velikosti nebo spotřeby času na výkony, popř. podle více ukazatelů. Objem produkce v poměrových jednotkách vypočteme vynásobením poměrových čísel a příslušného objemu produkce a jejich sečtením. Celkové náklady dělíme součtem poměrových jednotek. Tím dostaneme náklady na 1 jednotku základního produktu. Náklady ostatních produktů zjistíme vynásobením nákladů základního produktu poměrovými čísly.
Příklad 3
Výrobce zdravotnických potřeb vyrábí 4 druhy stejných výrobků, které se od sebe liší pouze hmotností. V jednotlivých váhových kategoriích vyrábí nestejný počet výrobků. Jeden z výrobků zvolíme za hlavního představitele a budeme stanovovat poměrová čísla ostatních výrobků k výrobku základnímu:
Výrobek A: hmotnost 10 kg, počet kusů 300
Výrobek B: hmotnost 12 kg, počet kusů 400
Výrobek C: hmotnost 15 kg, počet kusů 100
Výrobek D: hmotnost 16 kg, počet kusů 200
Poměrová čísla pak zjistíme následujícím výpočtem:
pro výrobek B: 12 / 100 = 1,2
pro výrobek C: 15 / 100 = 1,5
pro výrobek D: 16 / 100 = 1,6
Celkový počet výrobků, které výrobce produkuje, se skládá ze součtu přepočtených jednic, což v našem případě znamená, že sečteme celkové kusy veškeré produkce vynásobené poměrovými čísly:
(300 x 1) + (400 x 1,2) + (100 x 1,5) + (200 x 1,6) = 300 + 480 + 150 +320 = 1250
Pomocí tohoto čísla nyní můžeme rozvrhovat jednotlivé položky kalkulačního vzorce. Pokud například chceme vyjádřit položku přímého materiálu, která činí dejme tomu 100 000 jednic, pak dostáváme tyto náklady na dané 4 typy výrobků za danou položku:
pro výrobek A: 100 000 / 1250 = 80 Kč
pro výrobek B: 80 x 1,2 = 96
pro výrobek C: 80 x 1,5 = 120
pro výrobek D: 80 x 1,6 = 128 Kč
(Poznámka – kontrola postupu: (80 x 300) + (96 x 400) + (120 x 100) + (128 x 200) = 24 000 + 38 400 + 12 000 + 25 600, tj. celkem 100 000.)
Stejný postup bychom uplatnili při rozvrhování mzdových a dalších výrobních nákladů, jakožto i nákladů režijních.
ad 2) Kalkulace přirážkové
Tyto kalkulace se používají pro kalkulaci režijních nákladů
při produkci různorodých produktů (heterogenní výroby)
.
Náklady se rozdělí do dvou skupin, a to na náklady přímé a režijní. Přímé náklady vypočítáváme přímo na kalkulační jednici, režijní náklady se zjišťují pomocí zvolené základny a zúčtovací přirážky (sazby) jako přirážka k přímým nákladům.
Přirážka je stanovena procentem
, které vypočteme jako podíl režijních nákladů na nákladový druh zvolený za rozvrhovou základnu,
nebo sazbou
, kterou vypočteme jako podíl režijních nákladů na jednotku naturální rozvrhové základny. Pro výpočet se nejčastěji používá k určení rozvrhové základny
přímých mezd
. Vysoké mzdy znamenají větší pracnost výrobku, lze tudíž dovodit, že na tento výrobek byl vynaložen vyšší podíl času, energie, paliva a dalších režijních součástí nákladů, proto je tato položka nejvhodnější. V případě, že mzdové náklady jsou vyrovnané u všech typů výrobků, lze použít jako rozvrhové základny položky přímého materiálu atd. Postup výpočtu vychází ze stanovení rozvrhové základny a výpočtu koeficientu režie. Ten zjistíme jako podíl režie a rozvrhové základny:
Koeficient =
Celková částka režijních nákladů
---------------------------------
Celková částka přímých mezd
Příklad 4
U výroby dvou druhů výrobků činí měsíční náklady na přímé mzdy 10 000 Kč. Celková režie činí 20 000 Kč. Provedeme sestavení přirážkové kalkulace dle těchto údajů:
Výrobek A
Výrobek B
Přímý materiál600 Kč800 Kč
Přímé mzdy200 Kč300 Kč
Ostatní přímé náklady100 Kč200 Kč
Přirážka režie bude činit 200 %, zjistíme ji jako podíl celkové režie a nákladů na přímé mzdy (20 000 / 10 000 = 2 x 100 je 200 %). Celkovou režii tedy rozložíme tak, že vynásobíme přímé mzdy obou výrobků číslem 2:
Celková režie(200 x 2) 400 Kč(300 x 2) 600 Kč
Vlastní náklady1 300 Kč1 900 Kč
Režijní přirážku je možné počítat z celkové režie tak, jako je tomu v našem příkladu, v praxi se často počítá i z jednotlivých druhů režií, tj. jak pro výrobní režii, tak i pro režii správní, popř. odbytovou, pokud má instituce samostatná hospodářská střediska a sleduje efektivitu jejich činnosti právě pomocí těchto kalkulací. Rozvrhovou základnou jsou, jak již bylo řečeno, většinou přímé mzdy, ale v některých případech i jiné položky kalkulačního vzorce. Například pro sledování činnosti zásobovacího útvaru bude vhodnější použít jako rozvrhovou základnu přímý materiál. Někdy je nutné použít obou rozvrhových základen, pokud ani přirážka dle mezd není příliš výrazná.
ad 3) Kalkulace ve sdružené produkci
Sdružená produkce je rovněž typem heterogenní produkce. Používá se zejména tam, kde část výkonů, produktů či služeb má i vedlejší efekty, dá se tedy říci, že v některých případech vzniká při jednom výkonu více výstupů. Ve sdružené produkci vzniká v jednom technologickém postupu
několik druhů produktů
, vzniklé „sdružené“ náklady proto musíme rozdělit na jednotlivé produkty. K tomu se používá
zůstatkové metody kalkulace
nebo
rozčítací metody kalkulace.
a)
Zůstatková (odečítací) metoda kalkulace
Tato metoda se používá, pokud můžeme jeden z produktů považovat za hlavní a ostatní produkty za vedlejší. Metoda spočívá v tom, že od celkových nákladů za zúčtovací období se odečtou vedlejší produkty oceněné realizačními cenami a zůstatek se považuje za náklady hlavního produktu. Náklady na kalkulační jednici hlavního produktu zjistíme dělením těchto zbývajících nákladů počtem kalkulačních jednic hlavního produktu. Výhodou této metody je její jednoduchost, ale zase naopak nevýhodou je to, že nelze kontrolovat náklady vedlejších produktů.
b)
Rozčítací metoda
Tato metoda se používá, pokud nemůžeme sdružené produkty rozdělit na hlavní a vedlejší. Celkové náklady se rozčítají (rozvrhují) na jednotlivé produkty podle poměrových čísel vypočtených z množství získaných produktů či cen jednotlivých výrobků.
ad 4) Kalkulace rozdílové
a)
Metoda standardních nákladů
Metoda eviduje náklady ve dvou složkách, a to jako
náklady předem určené
(standardní, normované) a
rozdíly mezi předem určenými a skutečnými náklady
(odchylky od standardních, normovaných nákladů). Odchylky se analyzují podle příčin vzniku a odpovědnosti, nebo i z hlediska využití produkčních činitelů.
b)
Normová metoda
Spočívá v tom, že se předem
stanoví normy přímých nákladů
a zjišťují se odchylky skutečných nákladů od těchto norem a změny norem. Používá se operativních norem platných k určitému datu. Normová kalkulace a evidence nákladů umožňuje
řízení podle odchylek
. Management se při běžném řízení pak zaměřuje na vzniklé odchylky od norem, tj. na odchylky od předem stanoveného průběhu činnosti.
Ostatní metody zahrnování režijních nákladů do kalkulací, jako jsou uvedené kalkulace s využitím hodinových paušálů či kalkulace s využitím nákladových modelů a další, jsou spíše okrajovou záležitostí, proto je dále již nerozebíráme.
Dobře sestavené kalkulace patří k základním podkladům ekonomického posuzování, analýzy srovnávání a rozhodování. Kalkulace patří k základním nástrojům vnitropodnikového řízení, jejich výuka je na vysokých školách ekonomického zaměření soustředěna především do předmětu Manažerské účetnictví. Je to často velmi složitá činnost, některé z výše uvedených metod, zvláště pokud se jedná o nestejnorodou produkci s hlavními a vedlejšími produkty atd., vyžadují i složité propočty, kombinaci několika metod atd. V tomto textu jsme uvedli jen základní a nejčastěji používané metody výpočtů, sestavování a rozvrhování kalkulací. Každý obor má své specifické kalkulace, specifické problémy, nicméně všechny kalkulace mají obecný rámec a obecný smysl a cíl. Jak však vyplývá z výše uvedeného textu, základní metodou pro oblast služeb i produktů je stále převažující nejjednodušší metoda dělením.
 
Závěr
Závěrem této části lze říci, že sestavování kalkulací vychází z teorie nákladů. Jejich členění je důležité pro pochopení struktury kalkulací i jejich funkcí při řízení zdravotnické jakékoliv instituce a firmy. Proto jsme této lekci věnovali patřičnou pozornost jak rozsahem, tak i jejím podrobnějším obsahem. Sestavování kalkulací je běžnou činností ve všech oborech lidské práce, a i kdyby člověk v životě v rámci své profese nikdy takovéto kalkulace nesestavoval, kalkulujeme často i v běžném životě, aniž si to většinou uvědomujeme. Kalkulace prostě patří k základnímu vybavení každého ekonoma, nejen toho firemního, ale i toho domácího. Kalkulujeme doma, v instituci, ve státě, v EU i v OSN.
Použitá a doporučená literatura
BOHANESOVÁ, Eva.
Podnikové finance.
V Olomouci: VUP, 2007.
SYNEK, Miloslav a kol.
Manažerská ekonomika
. 2. vydání. V Praze: Management Press, 2004.
SYNEK, Miloslav a kol.
Podniková ekonomika
. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2000.
STARÝ, K. Vnitropodnikové účetnictví.
Poradce.
2002, (13).
Zákon č. 513/1992 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů