Rezerva pro zjištění základu daně z příjmů

Sporná právní otázka, k níž se vyslovil Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, zda výnos ze zrušení opravné položky (rezervy) časově a věcně souvisí s obdobím, ve kterém k tomuto zrušení mělo v souladu s právními předpisy dojít (podle tvrzení účastníka daného řízení), či s obdobím, ve kterém byla opravná položka (rezerva) skutečně rozpuštěna. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že možnost snížit základ daně o náklady na tvorbu rezervy je státem akceptovaný způsob jednání směřující ke shromáždění určitého množství finančních prostředků potřebných pro realizaci různých zákonem připuštěných účelů, přičemž tyto prostředky nebudou podrobeny dani, budou-li skutečně užity k deklarovanému účelu. Institut daňové rezervy je tedy spojen s povinností využít takto vytvořené finanční prostředky pouze pro účely vymezené zákonem a dodržet podmínky tvorby takové rezervy, jakož i jejího zrušení. Rezerva vytvořená ve smyslu zákona o rezervách se proto podle Nejvyššího správního soudu zruší ve prospěch výnosů ve stejném zdaňovacím období, kdy pominuly důvody, pro které byla vytvořena. Jestliže je tedy vytvořena rezerva za účelem krytí případné ztráty v souvislosti s určitou pohledávkou, pak v okamžiku odpadnutí důvodu, pro který byla tato rezerva vytvořena, tj. např. úhradou dané pohledávky, se tato rezerva (resp. finanční prostředky jí odpovídající) stávají příjmem. Věcně a časově pak takovýto příjem (výnos) souvisí právě se zdaňovacím obdobím, kdy pominuly důvody, pro které byla rezerva vytvořena, a v tomto období je třeba jej zahrnout mezi zdanitelné příjmy.