Nárok na odpočet DPH (důkazní břemeno u řetězové obchodní transakce)

Toto rozhodnutí představuje jeden z dalších judikátů, v nichž se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou důkazního břemene při uplatňování nároku na odpočet DPH u řetězových obchodních transakcí, která v praxi vyvolává řádu sporů mezi daňovou správou a daňovými subjekty. Problematika „podvodů na DPH“ je též předmětem bohaté judikatury Soudního dvora, z níž Nejvyšší správní soud čerpal i v této věci. Podstatný je především jeho závěr, podle něhož v případě, kdy posuzované zdanitelné plnění, z něhož plátce DPH uplatňuje nárok na odpočet daně na vstupu, je součástí řetězové obchodní transakce, která vykazuje řadu znaků nestandardního obchodního jednání (články řetězce jsou nekontaktní, přeprodej zboží nedává ekonomický smysl a v rámci řetězce došlo k neodvedení daně), nemůže správce daně odmítnout přiznat nárok na odpočet daně na vstupu na základě zjednodušující konstrukce, která uměle toto plnění izoluje od zbytku řetězce a zcela neodpovídá povaze řetězových transakcí, ale je povinen prokázat, že plátce DPH věděl nebo mohl vědět o svém zapojení do obchodního řetězce zatíženého podvodným jednáním. Přestože tedy v obecné rovině objektivní okolnosti určité věci nasvědčují podvodnému jednání, správce daně musí opatřit dostatečné důkazy o tom, že daňový subjekt věděl nebo mohl vědět o svém zapojení do obchodního řetězce zatíženého podvodným jednáním.