Nároky zaměstnance při pracovním úrazu

Vydáno: 11 minut čtení

Pokud se stane pracovní úraz, vyplývá z této situace (především) zaměstnavateli celá řada povinností. Ne každý úraz však nutně musí být úrazem pracovním. Pracovní úraz je definován v § 271k zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“): „Pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů. Pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.“

Nároky zaměstnance při pracovním úrazu
JUDr.
Eva
Janečková
Pracovním úrazem není jen tělesné zranění, ale vůbec porušení zdraví, jestliže bylo způsobeno krátkodobým působením zevních vlivů, například byl-li zaměstnanec při práci, na kterou není zvyklý a která je nepřiměřená jeho tělesným možnostem, nucen okamžitým, usilovným vzepětím sil překonávat vnější odpor, a zvýšit tak náhle, neobvykle a nadměrně svou námahu. Tato tělesná námaha mohla poté být příčinou následku, o jehož odškodnění se jedná. Přitom nemusí jít o jedinou příčinu úrazu, nýbrž stačí, pokud jde o jednu z příčin, avšak důležitou, podstatnou a značnou.1) Porušením zdraví se rozumí nejen poškození tělesné, ale i psychické. Jako pracovní úraz tak lze hodnotit například infarkt, který se stal zaměstnanci v důsledku extrémního nervového vypětí na pracovišti.
V okamžiku, kdy není pochyb o tom, že úraz je skutečně pracovní, vznikne zaměstnanci ze strany zaměstnavatele celá řada nároků, o nichž zaměstnavatelé v mnoha případech nevědí.
 
Ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti
Tento nárok je upraven § 271a zákoníku práce, podle něhož náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody, způsobené pracovním úrazem, nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 zákoníku práce nebo odměny z dohody podle § 194 zákoníku práce a plnou výší nemocenského. Náhrada za ztrátu na výdělku podle věty první přísluší zaměstnanci do výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu podle § 192 odst. 1 části věty druhé za středníkem zákoníku práce nepřísluší náhrada mzdy nebo platu anebo odměny z dohody.
Jak uvádí zákoník práce, ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se stanoví jako rozdíl mezi průměrným hrubým výdělkem dosahovaným před vznikem škody a plnou výší náhrady mzdy nebo platu, popřípadě plnou výší nemocenského. První 3 dny nemocenské jsou neplacené, nicméně při pracovním úrazu má zaměstnanec nárok na náhradu za ztrátu na výdělku i za první 3 dny pracovní neschopnosti.
Pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se použije průměrný hrubý výdělek zaměstnance, kterého dosáhl v rozhodném období. Průměrný hrubý výdělek se zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek. Postup při zjišťování průměrného výdělku stanoví § 351 až 362 zákoníku práce. Průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtovaného zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Rozhodným obdobím se rozumí předchozí kalendářní čtvrtletí a za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (§ 353 odst. 1 a 2 zákoníku práce). Do něj se zahrnují částky, které jsou mzdou a nikoliv ostatním plněním (například u zaměstnanců, kteří jsou odměňováni mzdou, se svátek, který připadl na obvyklý pracovní den, nezahrnuje do odpracované doby, protože je za něj poskytována náhrada mzdy). To znamená, že se do něj zahrnují částky, jejichž výplata se přímo váže na výkon práce. Jejich součet se pak vydělí počtem odpracovaných hodin nebo dní podle toho, které měrné jednotky se zaměstnavatel rozhodl používat.
Pokud je nutné pro pracovně-právní účely použít průměrný měsíční výdělek, použije se stanovený jednotný přepočtový koeficient a není možné jej počítat jiným způsobem. Koeficient se stanovuje jako univerzální (pro všechny roky), není nutné jej měnit. Vychází se z toho, že průměrný rok má 365,25 dní. Průměrný hodinový výdělek (PHV) se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a dílčím koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce (365,25 / 12 / 7).
Vzorec pro výpočet průměrného měsíčního výdělku (PMV) je tedy následující:
PMV = PHV × (TPD × 4,348)
TPD = stanovená týdenní pracovní doba, kratší týdenní pracovní doba zaměstnance
Je-li průměrný výdělek nižší než minimální průměrný výdělek, vycházející z minimálního mzdového tarifu, na který by zaměstnanci vznikl nárok, je třeba zaměstnanci poskytnout doplatek do minimálního průměrného výdělku.
Pokud jde o odměny, do výpočtu se zahrnují všechny odměny, příplatky za práci přesčas atd. Nezahrnuje se tam náhrada mzdy za dovolenou a hodiny dovolené.
Pokud by v rozhodném období zaměstnanec neodpracoval 21 pracovních dnů, stanoví se průměrný výdělek jako výdělek pravděpodobný. Ačkoliv zákoník práce nestanoví konkrétní postup při zjišťování pravděpodobného výdělku, v § 355 zákoník práce stanoví zaměstnavateli povinnost, aby při užití všech metod a konstrukcí tohoto výdělku přihlédl k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy zaměstnance, nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Zaměstnavatel by měl v pravděpodobném výdělku zohlednit nejen složky mzdy, které zaměstnanci určil formou pevných, paušálně stanovených částek, ale také další složky mzdy stanovené odlišným způsobem.
Podle § 271m odst. 2 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen ztrátu na výdělku platit pravidelně jednou měsíčně. Nemělo by tedy docházet k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku bude vyplacena až po skončení pracovní neschopnosti, případně že zaměstnavatel bude čekat, až škodu uhradí pojišťovna.
 
Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
Jedná se o rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu. Podle § 271b zákoníku práce přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.
 
Bolestné
Výše bolestného se vypočítává v době, kdy došlo k ukončení léčby a zdravotní stav je stabilizovaný a dá se předpokládat, že nadále nebude docházet k dalšímu zhoršování zdravotního stavu a zásahům do zdravotního stavu. Tento okamžik se nemusí vždy krýt s ukončením pracovní neschopnosti. Účelem bolestného je prostřednictvím peněžitých prostředků vyvážit, případně zmírnit, bolest utrpěnou v souvislosti se škodou na zdraví a její následnou léčbou. Odškodňována je proto jak bolest způsobená zraněním, tak bolest nastalá léčením.
Okamžik, kdy dojde ke stabilizaci zdravotního stavu, je důležitý pro vydání lékařského posudku o ohodnocení bolestného.
Výše bolestného je určována podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NV č. 276/2015Sb.“). Součástí nařízení je bodová tabulka. Podle § 3 odst. 1 NV č. 276/2015 Sb. hodnota 1 bodu činí 250 Kč.
V případě, kdy zaměstnanec hodlá žádat o vyplacení bolestného, je nutné nejprve nechat vypracovat lékařský posudek. Odpověď na otázku, který z lékařů tento posudek vypracovává, dává § 8 odst. 1 NV č. 276/2015 Sb. Podle tohoto ustanovení lékařský posudek, jde-li o pracovní úraz, vydává:
1.
poskytovatel zdravotních služeb, který poškozenému poskytoval zdravotní služby v souvislosti s pracovním úrazem pouze v jednom oboru specializované způsobilosti nebo zvláštní odborné způsobilosti; posuzujícím lékařem je ošetřující lékař příslušné specializované způsobilosti nebo zvláštní odborné způsobilosti,
2.
registrující poskytovatel zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost (dále jen „registrující poskytovatel“), pokud poškozenému pro daný pracovní úraz poskytovalo zdravotní služby více poskytovatelů zdravotních služeb; posuzujícím lékařem je lékař v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost, nebo
3.
poskytovatel zdravotních služeb, který poskytoval poškozenému zdravotní služby naposledy, nemá-li poškozený registrujícího poskytovatele zdravotních služeb a pokud poškozenému pro daný pracovní úraz poskytovalo zdravotní služby více poskytovatelů zdravotních služeb; posuzujícím lékařem je ošetřující lékař příslušné specializované způsobilosti nebo zvláštní odborné způsobilosti.
 
Ztížení společenského uplatnění
V případě ztížení společenského uplatnění se jedná o kompenzaci úrazů s trvalými zdravotními komplikacemi, které znemožňují společenské začlenění. I výše tohoto odškodnění vychází z bodové tabulky NV č. 276/2015 Sb. a i v tomto případě je hodnota 1 bodu 250 Kč.
Nárok se obvykle uplatňuje nejdříve po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy se úraz stal.
 
Účelně vynaložené náklady spojené s léčením
Kompenzace
za veškeré platby proběhlé v souvislosti s léčením a případnou následnou rehabilitací po úrazu. Tato část odškodnění může zahrnovat také náklady na speciální stravu, ošetřovatelku, výpomoc v domácnosti či výdaje na léky, lázně nebo zdravotní pomůcky.
 
Náhrada věcné škody
Jedná se o náhradu škody způsobené pracovním úrazem na věcech zaměstnance. Jedná se zejména o škodu na obuvi, oděvu, zavazadlech, vozidle, mobilním telefonu a dalších věcech, které byly v příčinné souvislosti s pracovním úrazem zničeny nebo poškozeny. Může se však jednat i o nemajetkovou újmu.
 
Promlčecí doba
Promlčecí dobou pro uplatnění nároků na náhradu škody na bolestném a ztížení společenského uplatnění je obecná promlčecí doba stanovená zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Tato doba trvá podle § 629 občanského zákoníku tři roky. Promlčecí lhůta začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 619 občanského zákoníku).
V této době je nutné nárok uplatnit u soudu v případě, že jej zaměstnavatel v plné výši neuhradil, jinak právo poškozeného domáhat se nároků na náhradu škody u soudu zaniká. Právě pro stanovení počátku běhu promlčecí doby je důležité stanovit, kdy došlo k ustálení bolesti, resp. kdy došlo k ustálení zdravotního stavu poškozeného zaměstnance. Tímto okamžikem není v žádném případě vznik úrazu, ale nemusí jím být ani skončení pracovní neschopnosti. Především u ztížení společenského uplatnění může v některých případech činit určení okamžiku ustálení zdravotního stavu potíže, protože poškozený se může léčit v několika medicínských specializacích. Za okamžik ustálení zdravotního stavu se pak považuje okamžik ustálení zdravotního stavu v poslední medicínské specializaci, v níž se poškozený léčil. Tím je někdy možné počátek běhu promlčecí doby značně oddálit od samotné škodní události a domáhat se nároků na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění i dlouho po vzniku pracovního úrazu.2)
1) Krajský soud v Plzni, 4 Co 172/61, R 27/1962.