Zajištění daní

K tomu mohou být v rámci řízení o zajištění daně uplatňovány za stanovených podmínek tyto instrumenty:

Zajištění úhrady na daň, u které ještě neuplynul den splatnosti, nebo na daň, která ještě nebyla stanovena, může správce daně za stanovených podmínek provést prostřednictvím Zajišťovací příkaz není rozhodnutím o stanovení daně, je pouze prostředkem, kterým lze v odůvodněných případech ještě před vydáním rozhodnutí o stanovení daně včas zajistit ve prospěch příslušného správce daně přikázanou částku ke splnění tohoto rozhodnutí. Skutečnost, že daň byla za příslušné zdaňovací období již stanovena, ale nebrání tomu, aby byl vydán zajišťovací příkaz k zajištění daně, která má být v budoucnu za toto zdaňovací období doměřena dodatečným platebním výměrem (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2015, čj. 2 Af 8/2015-69).

Podle § 167 odst. 1 DŘ lze zajišťovací příkaz vydat jen tehdy, existuje-li odůvodněná obava, že:

Uvedené skutečnosti musí být uvedeny v odůvodnění zajišťovacího příkazu, tj. správce daně musí v odůvodnění zajišťovacího příkazu uvést, jaké konkrétní důvody ho vedou k obavě, že v daném případě bude daň v době její vymahatelnosti nedobytná nebo ji bude možné vybrat jen se značnými obtížemi (v řízení o zajišťovacím příkazu přitom není nutno zkoumat, zda daň bude dostatečně stanovena).

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2014, čj. 1 As 27/2014) musí být naplnění odůvodněné obavy ve smyslu § 167 odst. 1 DŘ vždy zkoumáno individuálně ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, přičemž existence odůvodněné obavy by měla být založena na konkrétních poměrech daňového subjektu, které musí být vztaženy k výši dosud nesplatné nebo nestanovené daně.

Zdrojem odůvodněných obav správce daně vedoucích k vydání zajišťovacího příkazu může být např.:

Za běžných okolností (tj. pokud reálně nehrozí nebezpečí z prodlení) je daňovému subjektu poskytnuta k zaplacení částky stanovené zajišťovacím příkazem na určený účet správce daně Pokud se ale správce daně odůvodněně domnívá, že poskytnutí uvedené lhůty by mohlo vést ke zmaření účelu zajišťovacího příkazu, neboť reálně hrozí nebezpečí z prodlení, je podle § 167 odst. 3 DŘ oprávněn vydat zajišťovací příkaz vykonatelný v tomto případě musí být v odůvodnění zajišťovacího příkazu uvedeny skutečnosti, z nichž správce daně usoudil, že v daném případě hrozí nebezpečí z prodlení. Oznámením zajišťovacího příkazu se rozumí jeho doručení daňovému subjektu nebo jiný zaprotokolovaný způsob seznámení daňového subjektu s jeho obsahem (viz § 101 odst. 6 DŘ).

Zvláštní úpravu pro zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty v případě hrozícího prodlení obsahuje § 103 zákona č. 235/2004 sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), kde je stanoveno, že hrozí-li nebezpečí z prodlení, je zajišťovací příkaz účinný a vykonatelný a dále je stanoveno, že správce daně současně s vydáním zajišťovacího příkazu učiní pokus vyrozumět vhodným způsobem daňový subjekt o vydání zajišťovacího příkazu a sepíše o tom úřední záznam. Obdobnou zvláštní úpravu pro zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou spotřební daň obsahuje § 20b zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů.

Způsob stanovení výše zajišťované částky daně, která nebyla ještě stanovena, je upraven v § 167 odst. 4 DŘ, podle kterého správce daně stanoví výši zajišťované částky , případně může, nehrozí-li nebezpečí z prodlení, vyzvat daňový subjekt, aby nejpozději do 3 pracovních dnů sdělil údaje potřebné pro určení výše zajišťované daně.

Proti zajišťovacímu příkazu se může daňový subjekt odvolat, přičemž podle § 168 odst. 1 DŘ platí, že pokud není vydáno rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu do 30 dnů ode dne, kdy bylo odvolání podáno, stává se zajišťovací příkaz neúčinným.

Ustanovení § 168 odst. 2 DŘ výslovně vylučuje uplatnění obnovy řízení proti zajišťovacímu příkazu.

Z § 168 odst. 3 DŘ vyplývá, že po dobu zajištění daně by měl správce daně zkoumat, zda stále existují důvody, pro které bylo zajištění daně uplatněno, a pokud zjistí, že před stanovením daně nebo před dnem její splatnosti důvody pro zajištění daně pominuly, bezodkladně rozhodne o ukončení účinnosti zajišťovacího příkazu. Zjistí-li správce daně před stanovením daně nebo před dnem její splatnosti důvody pro snížení původní výše zajištění, rozhodne o změně zajištěné částky rozhodnutím, které mění částku uvedenou v zajišťovacím příkazu a současně ukončí v rozsahu změny účinnost příkazu původního. Jestliže v důsledku uvedených rozhodnutí vznikne vratitelný přeplatek, správce daně jej vrátí bez žádosti do 15 dnů od jeho vzniku.

Podle § 168 odst. 4 a 5 DŘ účinnost zajišťovacího příkazu zaniká, jestliže:

V obou uvedených případech se zajištěná částka převede na úhradu příslušné daně, a pokud tak vznikne vratitelný přeplatek, správce daně jej vrátí bez žádosti do 15 dnů od jeho vzniku.

V § 168 odst. 6 DŘ je stanoveno, že

Podle § 176 odst. 1 písm. c) DŘ je vykonatelný zajišťovací příkaz exekučním titulem. V § 169 DŘ je stanoveno, že pokud nebyla při vymáhání zahájeném na základě zajišťovacího příkazu zajištěná částka uhrazena do doby zániku účinnosti zajišťovacího příkazu z toho důvodu, že zajištěná daň se stala splatnou podle § 168 odst. 4 a 5 DŘ, rozhodne správce daně, přitom účinky provedených exekučních úkonů zůstávají zachovány v rozsahu vymezeném novým exekučním titulem.

Podle § 170 DŘ Obecná právní úprava zástavního práva je obsažena v § 1309 až 1394 NOZ.

Zástavní právo podle daňového řádu slouží k zajištění neuhrazené daně včetně jejího příslušenství (např. úroků a penále). Jak bylo již dříve uvedeno, lze zástavním právem zajistit také povinnost uloženou v zajišťovacím příkazu.

Podle § 170 odst. 3 DŘ může správce daně rozhodnout o zřízení zástavního práva i k majetku, který vlastní jiná osoba než daňový subjekt, jehož nedoplatek je zajišťován, a to na základě předchozího písemného souhlasu vlastníka majetku s úředně ověřeným podpisem.

Rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle § 170 DŘ musí obsahovat kromě obvyklých náležitostí rozhodnutí podle § 102 odst. 1 DŘ také

Zástavní právo podle § 170 DŘ vzniká:

Není příliš jasné, co všechno lze pro účely daňového řádu považovat za „veřejný registr“. Nabízí se zejména registr silničních vozidel, ale mohlo by jít také např. o obchodní rejstřík, v němž jsou evidovány podíly.

Podle § 170a DŘ může správce daně vykonat zástavní právo podle občanského zákoníku s tím, že při výkonu zástavního práva se přiměřeně použije ustanovení o provádění daňové .

Při uplatňování zástavního práva na majetek daňového subjektu k zajištění jím neuhrazené daně je správce daně povinen postupovat podle zásady přiměřenosti (viz § 5 odst. 3 DŘ). Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je porušením uvedené zásady např. takový postup, kdy správce daně při uplatnění zástavního práva zajistí majetek, který zjevně řádově převyšuje hodnotu neuhrazené daně (viz rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2015, čj. 4 Afs 48/2015-32).

V § 171 DŘ je stanoveno, že

Daňový řád nestanoví, kdo a v jakém rozsahu je povinen nedoplatek uhradit jako ručitel. Toto je upraveno až v zákoně, který ukládá povinnost ručení za nezaplacenou daň.

Podle § 108a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), ve kterém je pro účely tohoto zákona upraveno ručí oprávněný příjemce, kterému vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň v souvislosti s přijetím vybraných výrobků z jiného členského státu, za nezaplacenou daň z dodání tohoto zboží třetí osobě osobou, která toto zboží pořídila z jiného členského státu, ledaže prokáže, že přijal veškerá opatření, která od něj mohou být rozumně požadována, aby ověřil, že daň bude osobou, která toto zboží pořídila, řádně zaplacena.

Podle § 108a odst. 4 ZDPH může oprávněný příjemce využít zvláštní způsob zajištění daně podle § 109a ZDPH, přičemž, pokud tuto možnost využije, hledí se pro tento účel na něj jako na příjemce zdanitelného plnění.

Oprávněný příjemce přitom ručí za nezaplacenou daň pouze do výše daně vypočtené ze základu daně odpovídajícího ceně obvyklé včetně spotřební daně.

Podle § 109 ZDPH, ve kterém je pro účely tohoto zákona upraveno ručí příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň z tohoto plnění:

Podle současného znění § 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, je poskytovatel platby povinen provést platbu bezhotovostně, pokud její výše překračuje částku 270 000 Kč. Z toho vyplývá, že v roce 2016 se ručení při úhradě na nezveřejněný účet uplatní jen v případě, že úplata za zdanitelné plnění je vyšší než 540 000 Kč.

Podle § 106a odst. 1 ZDPH správce daně rozhodne, že plátce je nespolehlivým plátcem, pokud tento plátce závažným způsobem poruší své povinnosti vztahující se ke správě daně.

Příjemce zdanitelného plnění, které spočívá v dodání pohonných hmot distributorem pohonných hmot podle zákona upravujícího pohonné hmoty, ručí za nezaplacenou daň z tohoto plnění, pokud v okamžiku jeho uskutečnění nebo poskytnutí úplaty na něj není o poskytovateli zdanitelného plnění zveřejněna způsobem umožňujícím dálkový přístup skutečnost, že je registrován jako distributor pohonných hmot podle zákona upravujícího pohonné hmoty.

K aplikaci institutu ručení za nezaplacenou daň podle zákona o dani z přidané hodnoty vydalo Generální finanční ředitelství několik podrobných Informací, které jsou zveřejňovány na internetových stránkách Finanční správy.

Výzva k úhradě daňového nedoplatku ručitelem musí být řádně odůvodněna. Toto odůvodnění musí obsahovat zejména údaje svědčící o tom, že byly naplněny podmínky pro vydání výzvy k úhradě nedoplatku daně stanovené v § 171 DŘ a že ručení nebylo uplatněno ve větším rozsahu, než stanoví příslušný zákon.

Podle § 171 odst. 3 DŘ lze výzvu ručiteli vydat, pokud nebyl nedoplatek uhrazen daňovým subjektem, ačkoliv byl daňový subjekt o jeho úhradu bezvýsledně upomenut, a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání na daňovém subjektu, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné; výzvu ručiteli lze vydat rovněž po zahájení insolvenčního řízení vůči daňovému subjektu.

Proti výzvě ručiteli se může ručitel odvolat, přičemž v tomto případě platí, že včas podané odvolání má odkladný účinek.

Podle § 172 DŘ má ručitel, kterému byla doručena výzva k úhradě nedoplatku podle § 171 DŘ, při placení daní procesní postavení jako daňový subjekt a je též oprávněn ke zproštění povinnosti mlčenlivosti o informacích podléhajících povinnosti mlčenlivosti (viz § 52 odst. 2 DŘ), se kterými byl seznámen. Po oznámení výzvy k úhradě nedoplatku je ručitel oprávněn nahlížet do spisu ohledně nedoplatku, za který ručí, v rozsahu nezbytném pro uplatnění opravného prostředku, podání podnětu k použití dozorčího prostředku nebo podnětu k prominutí daně. Do té doby má právo na informaci od správce daně o výši nedoplatku, za který ručí.

Pokud je ručitel v prodlení s úhradou nedoplatku, ke které byl vyzván, nevzniká k tomuto nedoplatku samostatný úrok z prodlení; to platí i pro úrok z posečkané částky v případě, že je ručiteli povoleno posečkání. Pokud je ručiteli povoleno posečkání, lze nedoplatek po tuto dobu vymáhat pouze na daňovém subjektu.

Ručiteli, který uhradil za daňový subjekt nedoplatek, vydá správce daně potvrzení o úhradě tohoto nedoplatku.

Platba daně provedená ručitelem se použije na úhradu nedoplatku daňového subjektu, za který ručitel ručí. Nelze-li tuto platbu zcela nebo zčásti použít na úhradu uvedeného nedoplatku, neboť byl ke dni platby již zcela nebo zčásti uhrazen, vznikne ručiteli přeplatek ve výši rovnající se částce, která nebyla použita na úhradu nedoplatku. Správce daně převede tento přeplatek na případný nedoplatek na osobním účtu ručitele, na kterém se eviduje o jeho vlastních daňových povinnostech. Nemá-li ručitel nedoplatek, na který lze přeplatek převést, správce daně přeplatek nebo jeho zbývající část ručiteli poukáže bez žádosti do 30 dnů od jeho vzniku. Stejně se postupuje v případě, že dojde k zániku daňové povinnosti, kterou ručitel zcela nebo zčásti uhradil.

Podle § 173 odst. 1 DŘ může správce daně rozhodnout o přijetí Znamená to, že ručitelským prohlášením adresovaným příslušnému správci daně bere na sebe třetí osoba vůči správci daně povinnost, že neuhrazenou daňovou pohledávku uspokojí, pokud ji neuspokojí dlužník, přičemž tato třetí osoba se stává ručitelem od okamžiku, kdy je jí oznámeno rozhodnutí správce daně, že její ručení přijímá. Podle článku I. bod 2 písm. g) Pokynu č. MF-4 o stanovení lhůt při správě daní (uvedený pokyn byl zveřejněn ve Finančním zpravodaji č. 4/2014) musí být rozhodnutí o přijetí ručení třetí osoby podle § 173 odst. 1 DŘ vydáno do 3 měsíců od doručení ručitelského prohlášení. Obdobně musí být vydáno rozhodnutí i v případě nepřijetí ručení třetí osobou.

Podle § 173 odst. 2 DŘ může správce daně rozhodnout o přijetí Nejde-li o bankovní záruku, musí být záruční listina opatřena úředně ověřeným podpisem. Při vystavování záruční listiny se výstavce řídí § 2029 NOZ. Podle článku I. bod 3 písm. f) Pokynu č. MF-4 o stanovení lhůt při správě daní musí být rozhodnutí o přijetí finanční záruky podle § 173 odst. 2 DŘ vydáno do 30 dnů od předložení záruční listiny výstavcem.

Způsob zajištění daně ručením třetí osobou nebo finanční zárukou přijatou správcem daně je speciálně upraven také pro účely zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o spotřebních daních“ (viz § 21 zákona o spotřebních daních).

Podle § 174 odst. 1 DŘ obecně platí, že

V současné době stanoví povinnost platit daň prostřednictvím záloh tyto zákony:

Podle § 174 odst. 2 DŘ jsou daňové subjekty povinny platit zálohy na daň ve výši a lhůtách stanovených zákonem nebo rozhodnutím správce daně.

Podle § 10 odst. 1 a 2 ZSiD platí poplatník zálohy na silniční daň, které jsou splatné do 15. dubna, 15. července, 15. října a 15. prosince, přičemž zálohy na daň se vypočtou ve výši 1/12 příslušné roční sazby daně za každý kalendářní měsíc, ve kterém u vozidla trvala, vznikla nebo zanikla daňová povinnost v rozhodném období.

Podle § 38a odst. 1 ZDP se zálohy na daň z příjmů platí v průběhu zálohového období, přičemž při stanovení výše a periodicity záloh se vychází z poslední známé daňové povinnosti.

Podle § 38a odst. 3 ZDP platí poplatníci, jejichž poslední známá daňová povinnost přesáhla 30 000 Kč, avšak nepřesáhla 150 000 Kč, zálohy na daň z příjmů ve výši 40 % poslední známé daňové povinnosti, přičemž:

Podle § 38a odst. 4 ZDP platí poplatníci, jejichž poslední známá daňová povinnost přesáhla 150 000 Kč, zálohy na daň z příjmů ve výši poslední známé daňové povinnosti, přičemž:

Podle § 38a odst. 2 ZDP zálohy na daň z příjmů neplatí:

Podle § 38a odst. 8 ZDP není poplatník povinen platit zálohy na daň z příjmů, jestliže ukončil činnost, z níž mu plynuly zdanitelné příjmy, nebo zanikl zdroj zdanitelných příjmů, a to od splátky následující po dni, v němž došlo ke změně rozhodných skutečností; tyto skutečnosti je poplatník povinen oznámit správci daně podle zvláštního právního předpisu (tím se zřejmě rozumí daňový řád).

Podle § 174 odst. 5 DŘ může správce daně v odůvodněných případech stanovit zálohy nižší, popřípadě může povolit výjimku z povinnosti daň zálohovat, a to i za celé zdaňovací období.

Daňovému subjektu, kterému nově vznikne povinnost platit daň, pro kterou zákon stanoví zálohy, stanoví správce daně podle § 174 odst. 6 DŘ zálohy na daň na základě žádosti daňového subjektu, nebo z moci úřední s přihlédnutím k očekávané daňové povinnosti. Jde-li o daňový subjekt, kterému současně vznikne registrační povinnost, uvede údaje potřebné pro stanovení této zálohy při registraci.

Podle článku I. bod 3 písm. g) Pokynu č. MF-4 o stanovení lhůt při správě daní musí být rozhodnutí o stanovení záloh podle § 174 odst. 5 a 6 DŘ vydáno do 30 dnů od podání žádosti daňového subjektu.

Po skončení zdaňovacího období nebo období, za které je podáváno daňové přiznání, popřípadě vyúčtování, se uhrazené zálohy na daň započítávají na úhradu splatné daně.

V § 109a ZDPH je stanoveno, že

Toto ustanovení umožňuje příjemci zdanitelného plnění uskutečněného v tuzemsku zaplatit dobrovolně za poskytovatele tohoto zdanitelného plnění DPH přímo správci daně. Pokud příjemce zdanitelného plnění tuto možnost využije, nemůže se poté již dostat do pozice ručitele za nezaplacenou daň podle § 109 ZDPH.

Úhrada daně za poskytovatele zdanitelného plnění se hradí jeho správci daně. Současně s úhradou daně příjemce zdanitelného plnění způsobem zveřejněným správcem daně uvede:

Je-li úhrada daně za poskytovatele zdanitelného plnění provedena bez uvedení dne uskutečnění zdanitelného plnění nebo dne přijetí úplaty, pak se má za to, že takovým dnem je den přijetí platby správcem daně.

Částka uhrazená za poskytovatele zdanitelného plnění se přijímá a eviduje na jeho osobním depozitním účtu. Ke dni splatnosti daně se tato částka převede na osobní daňový účet poskytovatele zdanitelného plnění s datem platby k tomuto dni; dojde-li k úhradě později, převede se na osobní daňový účet s datem platby evidovaným na osobním depozitním účtu.

V případě, že příjemce zdanitelného plnění uhradí za poskytovatele zdanitelného plnění daň, která byla již zcela nebo zčásti uhrazena, použije se zaplacená částka na úhradu dalších nedoplatků na osobním daňovém účtu poskytovatele zdanitelného plnění.

Zvláštní způsob zajištění daně z příjmů daňových nerezidentů je upraven v § 38e ZDP, kde je stanoveno, že k zajištění daně ze zdanitelných příjmů poplatníků daně z příjmů fyzických osob a poplatníků daně z příjmů právnických osob, z nichž není daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně, jsou plátci těchto příjmů (tj. plátci daně) při výplatě, poukázání nebo připsání úhrady ve prospěch poplatníků, nejpozději v den, kdy o dluhu účtují v souladu s platnými účetními předpisy, povinni srazit ve výši:

Výše uvedené zajištění daně se podle § 38e odst. 4 ZDP neuplatní u příjmů z úhrad za zboží či služby prováděné v maloobchodě, kde prodejcem je poplatník daně z příjmů fyzických nebo právnických osob, který je daňovým nerezidentem, a stejně se postupuje i u úhrad nájemného placeného fyzickými osobami za bytové prostory užívané k bydlení a činnostem s ním spojeným.

Povinnost zajištění daně se nevztahuje na příjmy, které podléhají dani z příjmů srážené zvláštní sazbou daně podle § 36 ZDP, a rovněž se neprovádí u příjmů ze závislé činnosti, kde je srážena záloha na daň podle § 38h ZDP.

Od roku 2004 se zajištění daně již neprovádí u zahraničních osob, které jsou rezidenty členského státu Evropské unie nebo některého ze států, které tvoří Evropský hospodářský prostor.

V § 38e odst. 3 ZDP je stanoveno, že plátci daně jsou povinni srazit zajištění daně ze zdanitelných příjmů poplatníkům daně z příjmů fyzických osob a poplatníků daně z příjmů právnických osob, kteří nejsou daňovými rezidenty členského státu Evropské unie nebo dalších států, které tvoří Evropský hospodářský prostor, při výplatě, poukázání nebo připsání úhrady ve prospěch poplatníka, nenastane-li dříve žádná z těchto skutečností nejpozději do dvou měsíců po uplynutí příslušného zdaňovacího období, ve výši stanovené s použitím:

Hlavním účelem zajištění daně podle § 38e ZDP je zamezení možnosti poplatníků, kteří nejsou daňovými rezidenty České republiky, vyhnout se zdanění příjmu ze zdrojů na území České republiky, které zde podléhají dani z příjmů, přičemž případné vymáhání této daně by mohlo být spojeno s velkými obtížemi. Předchází se tak situaci, kdy zahraniční osoba s příjmy podléhajícími dani v České republice zde nepodá daňové přiznání a nezaplatí žádnou daň.

Zajištění daně provádí plátce příjmu tak, že sníží peněžní nebo nepeněžní úhradu daňovému nerezidentovi o stanovenou částku zajištění daně a tuto částku odvede svému místně příslušnému správci daně. Zaplatí tak za poplatníka – daňového nerezidenta část jeho daňové povinnosti v České republice.

Plátce příjmu odvádí částku zajištění daně na určený účet u svého správce daně, který ji bez zbytečného odkladu převede na osobní daňový účet poplatníka – daňového nerezidenta, vedený u jeho místně příslušného správce daně. Částku zajištění daně je plátce daně povinen odvést správci daně nejpozději do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikla povinnost zajištění daně srazit.

Současně s platbou zajištění daně je plátce daně povinen podat správci daně hlášení o provedeném zajištění daně.

V odůvodněných případech může správce daně rozhodnout o tom, že zajištění daně v určeném zdaňovacím období bude nižší nebo nebude vůbec prováděno. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat a toto rozhodnutí je závazné i pro plátce daně.

Pokud plátce příjmu nesrazí zajištění daně ve správné výši nebo jej nesrazí vůbec, předepíše mu správce daně částku zajištění daně k přímému placení. Pokud plátce příjmu částku zajištění daně včas neodvede, bude mu rovněž předepsána a vymáhána na něm jako jeho dluh.

Z pohledu poplatníka – daňového nerezidenta je zajištění daně obdobou zálohy na daň. To znamená, že částku zajištění daně si tento poplatník může v daňovém přiznání podaném v České republice započítat na celkovou daňovou povinnost. Nepodá-li poplatník daňové přiznání do konce lhůty stanovené zvláštním právním předpisem, může správce daně považovat částku zajištění daně za vyměřenou a uhrazenou daňovou povinnost poplatníka. Úhrn částek zajištění daně sražených a odvedených plátci daně se v takovém případě považuje po uplynutí osmého měsíce po skončení zdaňovacího období za platbu na daň provedenou poplatníkem. Pokud poplatník nepodá do uplynutí lhůty, ve které lze daň vyměřit, daňové přiznání, považuje se daňová povinnost poplatníka za vyměřenou ve výši této platby.

Pokud nelze zajištění daně nebo jeho část započíst na celkovou daňovou povinnost proto, že poplatníkovi vznikla daňová povinnost ve výši nula nebo vykázal daňovou ztrátu, anebo jeho celková daňová povinnost je nižší než zajištění daně sražené plátci daně, vznikne poplatníkovi ve výši zajištění daně sražených plátci daně, které nelze započíst, přeplatek na dani.

Při správě zajištění daně z příjmů se postupuje jako při správě záloh na daň z příjmů, není-li v ZDP stanoveno jinak.