Dne 18. ledna vynesl Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) poměrně překvapivý rozsudek týkající se uplatnění DPH u autorských práv, který patrně změní zavedenou praxi. A jak je to v těchto případech pravidlem, tak se závěry tohoto rozsudku budou aplikovat zpětně, takže plátci by si měli zkontrolovat, jak v těchto případech postupovali.
Vybírá OSA a jí podobné svazy DPH oprávněně?
Ing.
Jan
Rambousek
LL.M.
1. Začalo to v Polsku
Celá kauza začala dne 12. června 2013 vynesením rozsudku Krajského správního soudu ve Varšavě pod sp. zn. III SA/Wa 3311/12.1) Spor pokračoval u polského Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. I FPS 2/10,2) který předložil předběžnou otázku, která byla u SDEU zaevidována pod číslem C-37/16.
Polské organizace spravující autorská práva, obdobně jako v tuzemsku, vybírají autorské poplatky od výrobců a dovozců magnetofonů, videorekordérů, fotokopírek, skenerů, prázdných nosičů a obdobných zařízení. Tyto částky se potom podle druhu zařízení dělí různým poměrem mezi autory, výkonné umělce, výrobce zvukových záznamů a vydavatele.
Sdružení výkonných umělců hudby a slova (dále jen „SAWP“) podalo žádost o závazné posouzení, zda tyto poplatky podléhají dani z přidané hodnoty. K tomu nutno dodat, že českou finanční správu je možno požádat pouze pro ověření správné sazby daně a správného uplatnění přenesení daňové povinnosti,3) ale nikoli o posouzení, zda se jedná o zdanitelné plnění či nikoli. Polská daňová správa vydala rozhodnutí, že tyto poplatky podléhají DPH a toto rozhodnutí bylo posléze napadeno u výše uvedených polských soudů. Podstatou první předběžné otázky bylo, zda musí být směrnice 2006/112/ES o společném systému DPH (dále jen „směrnice“) vykládána v tom smyslu, že nositelé práv na rozmnožování poskytují službu ve smyslu této směrnice výrobcům a dovozcům prázdných nosičů a záznamových a rozmnožovacích zařízení, z nichž organizace pro kolektivní správu autorských práv a práv s nimi souvisejících vybírají na účet těchto nositelů práv, avšak vlastním jménem, poplatky z titulu prodeje těchto zařízení a nosičů. Před zodpovězením této otázky bylo potřeba posoudit, zda je takové plnění uskutečněno za úplatu. Podle čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice totiž za všech okolností platí, že k tomu, aby se tato směrnice na takové poskytnutí služby vztahovala, musí být uskutečněno za úplatu. Soud dále připomenul, že podle ustálené judikatury je poskytování služeb uskutečněno „za úplatu“ ve smyslu směrnice o DPH pouze tehdy, pokud mezi poskytovatelem a příjemcem existuje právní vztah, v jehož rámci jsou vzájemně poskytnuta plnění, přičemž odměna obdržená poskytovatelem představuje skutečnou protihodnotu služby poskytnuté příjemci.4) Navíc musí být splněna podmínka, že existuje přímá souvislost mezi poskytnutou službou a získanou protihodnotou, a zaplacené částky představují skutečné protiplnění za individualizovanou službu poskytnutou v rámci takového právního vztahu.5) Podle soudu v daném případě nic nenasvědčuje existenci právního vztahu, v jehož rámci by docházelo ke vzájemnému poskytování plnění mezi nositeli práv na rozmnožování či případně organizací pro kolektivní správu takových práv na jedné straně a výrobci a dovozci prázdných nosičů a záznamových a rozmnožovacích zařízení na straně druhé. Povinnost platit takové poplatky, o jaké jde ve věci v původním řízení, totiž výrobcům a dovozcům ukládá vnitrostátní zákon, který rovněž stanoví jejich výši. Dále soud uvedl, že nelze mít za to, že by poplatková povinnost výrobců a dovozců prázdných nosičů a záznamových a rozmnožovacích zařízení plynula z poskytnutí určité služby, jejíž by byla přímou protihodnotou. Z řízení vyplynulo, že tyto jsou určeny k financování spravedlivé odměny pro nositele práv na rozmnožování. Tato spravedlivá odměna přitom není přímou protihodnotou žádné služby, neboť má souvislost s újmou, která těmto nositelům práv vznikla v důsledku rozmnožení jejich chráněných děl bez jejich svolení.6) Proto toto plnění nelze považovat za uskutečněné za úplatu ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o DPH.
SDEU musel najít podstatu tohoto poplatku a vyšel z pojmu „náhrada“ a „náhrada pojmu“ směrnice 2001/29/ES, konkrétně z bodů 35 až 38 preambule této směrnice.7)
SDEU se musel vypořádat i s tím, proč mají platit tento poplatek osoby, které autorská práva nevyužívají. Soud to v rozsudku
Padawan
zdůvodnil tím, že nic nebrání tomu, aby tyto osoby povinné uhradit uvedený poplatek, promítly částku poplatku za soukromé rozmnožování do ceny za poskytnutí uvedeného vybavení, přístrojů či nosičů pro rozmnožování nebo za poskytnutí služby, která toto rozmnožování umožňuje. Zátěž způsobenou poplatkem tak v konečném důsledku ponese soukromý uživatel, který uhradí tuto cenu. Za těchto podmínek musí být soukromý uživatel, jemuž bylo poskytnuto vybavení, přístroje a nosiče pro digitální rozmnožování a který je příjemcem rozmnožovacích služeb, ve skutečnosti považován za „nepřímého plátce“ spravedlivé odměny. Vzhledem k tomu, že uvedený systém umožňuje osobám povinným zaplatit poplatek přenést náklady spojené s tímto poplatkem na soukromé uživatele, a že tito soukromí uživatelé tudíž ponesou zátěž spojenou s poplatkem za soukromé rozmnožování, je na tento systém proto třeba nahlížet tak, že je v souladu s „přiměřenou rovnováhou“, kterou je třeba nalézt mezi zájmy autorů a zájmy uživatelů předmětů ochrany.SDEU tak nakonec dospěl k závěru, že:
Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, ve znění směrnice Rady 2010/45/EU ze dne 13. července 2010, musí být vykládána v tom smyslu, že nositelé práv na rozmnožování neposkytují službu ve smyslu této směrnice výrobcům a dovozcům prázdných nosičů a záznamových a rozmnožovacích zařízení, z nichž organizace pro kolektivní správu autorských práv a práv s nimi souvisejících vybírají na účet těchto nositelů práv, avšak vlastním jménem, poplatky z titulu prodeje těchto zařízení a nosičů.
2. Aplikace v České republice
Rozsudek SDEU, jak je to obvyklé, přinesl více nejasností, než kolik jich odstranil. Rozsudek nám sdělil, že poplatky za v úvodu uvedená zařízení jako jsou magnetofony a prázdné nosiče nepodléhají DPH. V tuzemsku tyto poplatky vychází z vyhlášky č. 488/2006 Sb. Ačkoli v této vyhlášce není, a ani být nemůže, upraven režim DPH, tak z textu § 7, který zní: „
všechny sazby odměn v této vyhlášce jsou uvedeny bez daně z přidané hodnoty“,
se nabízí myšlenka, že autor předpokládal, že tento poplatek bude zatížen DPH. Protože však není text dostatečně jasný a srozumitelný, bude nutno při aplikaci evropského práva použít nepřímý účinek8) a správná odpověď tedy je, že tento poplatek nepodléhá DPH. Tím byla vymezena jedna strana problému.Druhým mezním bodem budou provozovatelé kulturních akcí, kteří zasílají autorským svazům play-list, podle kterého jsou stanoveny autorské poplatky. Zde dochází k uzavření konkrétního vztahu s umělcem prostřednictvím zástupce a bude se jednat o poskytnutí autorských práv k těmto „živým produkcím“, které jsou zatíženy daní z přidané hodnoty.
Mezi těmito dvěma body leží šedivá zóna života obsažená v cenících autorských svazů.9) V těchto cenících je uvedeno, že
„Uvedené sazby autorských odměn se zvyšují o DPH v zákonné základní sazbě.“.
Toto tvrzení však získalo novým rozsudkem SDEU vážné trhliny. Možností licencí je mnoho, a patrně ne všechny budou mít stejný daňový režim. A různý režim budou patrně mít gastronomická zařízení, obchody a služby, ubytovací zařízení, na rozdíl od zábavních produkcí. První vyjmenovaná skupina totiž vykazuje znaky, které se nápadně podobají reprodukčním zařízením. Jedná se o poplatky, které je nutno platit, ač jsou reprodukční zařízení využívána nebo nikoli. Zpoplatněn je rozhlasový či televizní přístroj, a jestli ho host hotelového pokoje zapne nebo ne a využije, resp. nevyužije tak licenci autorů, neví nejenom provozovatel hotelu, natož správce autorských práv. Za licenční poplatek není poskytováno protiplnění v podobě poskytnutí služby, ale pouze v možnosti využít této služby. Dále zde neexistuje právní vztah mezi poskytovatelem a příjemcem, v jehož rámci jsou vzájemně poskytnuta plnění. Toto konstatovaly i polské soudy, když uvedly: „Mezi výkonnými umělci a výrobci (dovozci) zařízení a nenahraných nosičů není vytvořen žádný právní vztah ve výši ekvivalentu. Zaplacení poplatku není poskytnutím autorských práv, protože výměnou za zaplacení neobdrží žádnou jinou výhodu či od žadatele nebo od zhotovitele.“
Rovněž je splněna podmínka, že provozovatel zařízení může poplatek přenést v ceně svých výrobků či služeb na osoby, které skutečně mohou využít autorských práv.
Poměrně přesvědčivě k tomu uvádí již zmíněný rozsudek SDEU
Padawan:
[
56] Z toho plyne, že
pouhá schopnost
tohoto vybavení či těchto přístrojů pořizovat rozmnoženiny
postačí k tomu, aby bylo odůvodněno uplatnění poplatku
za soukromé rozmnožování, za podmínky, že uvedené vybavení či přístroje byly poskytnuty fyzickým osobám jakožto soukromým uživatelům.
A v dalším bodu potom uvádí, že se jedná o shodnou situaci, jako u televizních přijímačů na pokojích:
[
58] Soudní dvůr již mimoto rozhodl, že z hlediska autorského práva je třeba vzít v úvahu pouhou možnost pro konečného uživatele, v uvedeném případě klienty hotelového zařízení, zhlédnout – pomocí televizních přijímačů a televizního signálu, které jim byly uvedeným hotelovým zařízením
poskytnuty – díla vysílaná televizí, a nikoli skutečný přístup těchto klientů k těmto dílům
(rozsudek ze dne 7. prosince 2006, SGAE, C306.
SDEU tedy považuje kategorii rozmnožovacích zařízení a televizních přijímačů na hotelových pokojích za shodnou. Jestliže u první kategorie uvedl, že nepodléhá dani z přidané hodnoty, tak tuto situaci nelze posoudit jinak, že ani autorské odměny za možnost využití přijímače na hotelovém pokoji nepodléhá dani z přidané hodnoty.
3. Závěr
Z výše uvedených důvodů se domnívám, s odkazem na výše uvedené závěry SDEU, že autorské poplatky, které nejsou uzavřeny na konkrétní skladby tzv. živou produkci, ale na možnost využití zařízení, kdy zařízení bude či nebude využito, nepodléhá DPH.
Vzniklý problém však bohužel nekončí jenom tím, zda DPH autorským svazům v těchto případech platit či neplatit. Problém spočívá v tom, že pokud se ukáže, že na fakturách autorské svazy účtovaly DPH neoprávněně, nemá plátce nárok na odpočet takto neoprávněně účtované daně. Plátce daně by tedy měl obratem požádat autorský svaz o vrácení DPH z důvodů bezdůvodného obohacení a sám by potom měl podat dodatečné přiznání k DPH, kde svůj nárok na odpočet sníží. S tím budou pochopitelně spojeny nemalé sankční platby.
Můžeme si tedy jenom přát, aby se tento problém dostal co nejrychleji k SDEU, aby bylo jasno, jak mají všichni správně postupovat.
1) http://www.orzeczenia.com.pl/orzeczenie/tctkw/wsa,III-SA-Wa-3311-12,podatek_od_towarow_i_uslug/1/
3) Ustanovení § 47a zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
4) Rozsudek SDEU C-11/15 ze dne 22. června 2016
, Český rozhlas,
bod 21 a citovaná judikatura:„Z toho plyne, že poskytování služeb je uskutečněno ‚za protiplnění‘ ve smyslu čl. 2 bodu 1 šesté směrnice, a je tudíž předmětem daně pouze tehdy, pokud mezi poskytovatelem a příjemcem existuje právní vztah, v jehož rámci jsou vzájemně poskytnuta plnění, přičemž odměna obdržená poskytovatelem představuje skutečnou protihodnotu služby poskytnuté příjemci (viz rozsudek ze dne 3. března 1994, Tolsma, C16/93, EU:C:1994:80, bod 14, rozsudek ze dne 29. října 2009, Komise v. Finsko, C246/08, EU:C:2009:671, bod 44, a rozsudek ze dne 27. října 2011, GFKL Financial Services, C93/10, EU:C:2011:700, bod 18).“
5) Rozsudek SDEU C277/05 ze dne 18. července 2007,
Société thermale d'Eugénie-les-Bains,
bod 19:„Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že na první řešení vyjádřené v předběžné otázce lze odpovědět kladně, pouze pokud existuje přímá souvislost mezi poskytnutou službou a přijatým protiplněním a pokud zaplacené částky představují skutečnou protihodnotu za individualizovatelnou službu poskytnutou v rámci právního vztahu, v němž dojde ke vzájemné výměně plnění (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 8. března 1988, Apple and Pear Development Council, 102/86, Recueil, s. 1443, body 11, 12 a 16; ze dne 3. března 1994, Tolsma, C16/93, Recueil, s. I743, bod 14; ze dne 21. března 2002, Kennemer Golf, C174/00, Recueil, s. I3293, bod 39, a ze dne 23. března 2006, FCE Bank, C210/04, Sb. rozh. s. I2803, bod 34).“
6) Rozsudek C467/08 ze dne 21. října 2010,
Padawan,
bod 40::Z těchto ustanovení vyplývá, že pojetí a výše spravedlivé odměny mají souvislost s újmou, která autorovi vznikla v důsledku rozmnožení jeho chráněného díla pro soukromé užití bez jeho svolení. Z tohoto úhlu pohledu musí být na spravedlivou odměnu nahlíženo jako na protiplnění za újmu způsobenou autorovi.“
7)
(35) V určitých případech výjimek nebo omezení by nositelé práv měli získat spravedlivou odměnu jako přiměřenou náhradu za užití jejich chráněných děl nebo jiných předmětů ochrany. Při určování způsobu, podrobností a možné výše odměny je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti každého případu. Při hodnocení těchto okolností by cenným kritériem byla možná újma nositelům práva vyplývající z dotyčného úkonu. V případech, kdy nositelé práv již získali platbu v jiné formě, například jako součást licenčního poplatku, nemusí přicházet žádná zvláštní nebo samostatná platba v úvahu. Výše spravedlivé odměny by měla brát ohled na míru využití prostředků technologické ochrany uvedených v této směrnici. V určitých situacích, kdy je újma způsobená nositeli práva minimální, nesmí vzniknout žádná povinnost platby.
(36) Členské státy mohou stanovit spravedlivou odměnu pro nositele práva rovněž při uplatňování volitelných ustanovení o výjimkách nebo omezeních, která nevyžadují takovou náhradu.
(37) Stávající vnitrostátní systémy týkající se reprografie, pokud existují, nejsou závažnou překážkou vnitřního trhu. Členským státům by mělo být povoleno stanovit výjimku nebo omezení ve vztahu k reprografii.
(38) Členským státům by mělo být povoleno stanovit výjimku nebo omezení týkající se práva na rozmnožování v případě určitých druhů rozmnožování zvukových, obrazových nebo audiovizuálních materiálů pro osobní užití, pokud jsou tato výjimka nebo omezení doprovázeny spravedlivou odměnou. Tato výjimka nebo omezení mohou zahrnovat zavedení nebo pokračování systémů odměn jako náhrady za újmu způsobenou nositelům práva. Ačkoliv rozdíly mezi těmito systémy odměn ovlivňují fungování vnitřního trhu, neměly by mít tyto rozdíly ve vztahu k analogovému soukromému rozmnožování výrazný dopad na rozvoj informační společnosti. Digitální soukromé rozmnožování má předpoklady k většímu rozšíření a má větší hospodářský dopad. Je proto potřeba brát patřičný ohled na rozdíly mezi digitálním a analogovým soukromým rozmnožováním a v určitých ohledech je třeba mezi nimi rozlišovat.
8) Přímý účinek směrnice nesmí uložit povinnost jednotlivci, na rozdíl od nepřímého účinku směrnice, kdy se národní norma vyloží ve světle směrnice.