Úrok z neoprávněného jednání správce daně

Nejvyšší správní soud se v dané věci zabýval vzájemným vztahem odst. 1 a odst. 2 ustanovení § 254 daňového řádu upravujícího úrok z neoprávněného jednání správce daně. Posouzení toho, zda je v případě určitého neoprávněného jednání správce daně třeba vycházet z odst. 1 nebo odst. 2 zmíněného ustanovení je významné i proto, že úrok podle odst. 2 je ve dvojnásobné výši oproti úroku dle odst. 1. Nejvyšší správní soud ve vztahu k vyjasnění nastíněné otázky předně zdůraznil, že rozdíl mezi oběma zmíněnými ustanoveními daňového řádu spočívá v tom, že podle prvního odstavce je daňovému subjektu poskytována za nezákonné jednání správce daně při stanovení daně (rovina nalézací), zatímco podle druhého odstavce je daňovému subjektu poskytována za nezákonné vymáhání (rovina platební). K tomu dále uvedl, že pokud se správce daně dopustí negativního jednání v rovině nalézací, vzniká daňovému subjektu nárok na úrok z částky, kterou na základě nebo v souvislosti s nezákonným rozhodnutím uhradil (§ 254 odst. 1 daňového řádu). Pokud však správce daně přistoupí k neoprávněnému vymáhání daňové povinnosti (k neoprávněné exekuci), náleží daňovému subjektu za dobu neoprávněně vedeného exekučního řízení úrok podle odstavce 1 citovaného ustanovení ve dvojnásobné výši (§ 254 odst. 2 daňového řádu).