Platná právní úprava pro poskytování náhrad cestovních výdajů ze zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je účinná, tedy z ní vyplývají stanovená práva a povinnosti, již řadu let (od 1. 1. 2007). A přesto se stále vyskytují opakující se dotazy na toto téma, vyplývající z neznalosti či nesprávného pochopení zákoníku práce . Následující příspěvek přináší odpovědi na ty nejčastější z nich, které se týkají určování počátku a konce pracovní cesty zaměstnanců.
Určování počátku a konce pracovní cesty zaměstnanců
JUDr.
Marie
Salačová
Právní úprava
V této souvislosti je především nutné zdůraznit, že podmínky, za kterých je zaměstnavatel oprávněn vysílat své zaměstnance na pracovní cesty (samozřejmě tuzemské i zahraniční) stanoví § 153 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). V § 153 odst. 1 zákoníku práce je přesně stanoveno, že podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování určí předem písemně zaměstnavatel s tím, že přitom přihlíží k oprávněným zájmům zaměstnance. V § 153 odst. 2 zákoníku práce je pak dodáno, že jestliže jsou vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši nezpochybnitelné, předchozí písemná forma určení podmínek se nevyžaduje, netrvá-li na ní zaměstnanec.
Současně je třeba zdůraznit, že všechny podmínky pracovních cest zaměstnanců určuje vždy výhradně sám zaměstnavatel a zaměstnanec není oprávněn svévolně na podmínkách určených zaměstnavatelem cokoliv změnit, a pokud tak učiní, veškeré důsledky se stávají jeho soukromou záležitostí. Je tomu tak proto, že zaměstnavatel nemůže přece nést odpovědnost za něco, co nerozhodl.
Dotazy
Může zaměstnavatel určit jako místo nástupu na pracovní cestu místo bydliště zaměstnance?
Ano, může, a vyplývá to ze samotného přímého znění § 153 odst. 1 zákoníku práce. Zde je totiž jasně stanoveno, že místo nástupu a ukončení pracovní cesty určí zaměstnavatel. Tuto formulaci je třeba chápat jednoznačně tak, že místo nástupu a ukončení, neboli počátek a konec pracovní cesty zaměstnance, může zaměstnavatel určit kdekoliv na světě s tím, že ani místo bydliště není vyloučeno. Záleží pouze na zaměstnavateli a jeho konkrétních potřebách.
Pokud tedy zaměstnavatel určí zaměstnanci pro konkrétní pracovní cestu jako místo nástupu a ukončení pracovní cesty místo bydliště zaměstnance, pak počátkem a ukončením této pracovní cesty bude skutečný odchod z bydliště a při návratu příchod do bydliště. Tyto skutečnosti musí být samozřejmě přesně uvedené na první straně (v tabulce podmínek) cestovního příkazu.
Považuje se místo výkonu práce dohodnuté v pracovní smlouvě zaměstnance automaticky za místo počátku a ukončení jeho pracovní cesty?
Tento dotaz postrádá smysl. Je nesporné, že takové rozhodnutí nelze v zákonném znění najít. Je pravda, že v konkrétním případě může zaměstnavatel zaměstnanci pro pracovní cestu jako místo nástupu a ukončení určit místo výkonu práce, ale v žádném případě nelze připustit, že by toto chtěl někdo praktikovat tak, že je to pevně nezměnitelné pravidlo.
Má zaměstnanec nárok na proplacení celého cestovného z místa bydliště, nebo jenom z místa výkonu práce uvedeného v pracovní smlouvě?
K tomuto je třeba zdůraznit, že zaměstnanec má nárok na proplacení cestovních náhrad za celou dobu trvání pracovní cesty – to znamená, že jestliže zaměstnavatel určil zaměstnanci jako počátek pracovní cesty místo bydliště, pak náhrady cestovních výdajů náleží od odchodu z místa bydliště (samozřejmě v rámci takovéto pracovní cesty se zaměstnanec nesmí v jejím průběhu vyskytnout v místě výkonu práce, které je současně pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad; může tam však mít předmětnou pracovní cestu ukončenou, do příchodu do místa ukončení pracovní cesty.
Je zaměstnavatel zodpovědný i za zaměstnance, který vyjíždí na pracovní cestu z místa bydliště?
Na tuto otázku je samozřejmě třeba odpovědět kladně, pokud zaměstnavatel skutečně zaměstnanci určil počátek této cesty v místě bydliště. Vždyť v takovém případě pracovní cesta jasně začíná v souladu s § 153 odst. 1 zákoníku práce odchodem (při použití silničního motorového vozidla odjezdem) z místa bydliště.
Může zaměstnavatel stanovit pro všechny zaměstnance stejné podmínky pracovních cest, tudíž i všem zaměstnancům stanovit striktně jako nástup a ukončení pracovní cesty místo výkonu práce uvedené v pracovní smlouvě?
Tato úvaha je nesprávná. Účelem každé pracovní cesty je nepochybně splnění určitých pracovních úkolů. Je tedy těžko pochopitelné, že by mohl zaměstnavatel určit třeba jen i některé podmínky shodné pro všechny zaměstnance. Způsob určování podmínek pracovní cesty zaměstnanci stanoví § 153 zákoníku práce a z jeho formulace je zřejmé, že zaměstnavatel má povinnost řešit každou pracovní cestu zaměstnance samostatně (uvést na cestovní příkaz) a podepsat cestovní příkaz.
Jestliže zaměstnanci nebude povolen nástup na pracovní cestu v místě bydliště, a přesto zaměstnanec sám svévolně určí jako počátek své pracovní cesty místo bydliště (skutečně vyjde nebo vyjede z místa bydliště), může být k cestovnímu příkazu doložen náhradní doklad o cestovném z místa výkonu práce dohodnutém v pracovní smlouvě zaměstnance – vytištěná jízdenka z iDOSu, podepsaná nadřízeným zaměstnance?
Takový postup není možný, protože zaměstnanec není oprávněn svévolně měnit podmínky určené zaměstnavatelem, jak již bylo shora vysvětleno. Nadřízený zaměstnance by musel změnit určené podmínky.
Musí zaměstnanec předložit zaměstnavateli žádost s řádným odůvodněním, proč požaduje počátek pracovní cesty v místě bydliště?
Zaměstnanec nemusí žádnou žádost zaměstnavateli v předmětné věci předkládat, protože podle § 153 odst. 1 shora citovaného zákoníku práce všechny podmínky pracovní cesty zaměstnance určuje vždy sám zaměstnavatel podle vlastního uvážení. Není však vyloučeno, aby se zaměstnanec se zaměstnavatelem při schvalování konkrétních podmínek nedohodl.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.