V rámci poskytování náhrad cestovních výdajů při pracovních cestách zaměstnanců určitě zaujímá zvláštní místo aplikace § 159 odst. 2 zákoníku práce . Zmíněné ustanovení přesně upravuje podmínky poskytování náhrady jízdních výdajů za místní hromadnou dopravu při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce. Jedná se o ustanovení, které poprvé v historii prolamuje zásadu prokazatelnosti vůči náhradě jízdních výdajů za městskou hromadnou dopravu při pracovních cestách zaměstnance v obci jeho sjednaného místa výkonu práce v pracovní smlouvě.
Pracovní cesty v obci sjednaného místa výkonu práce
JUDr.
Marie
Salačová
Právní úprava
V § 159 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), je jasně stanoveno, že:
„Při poskytnutí náhrady jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce, zaměstnavatel poskytne tuto náhradu ve výši odpovídající ceně jízdného platné v době konání pracovní cesty, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat.“
Současně je stanoveno, že: „Náhrada jízdních výdajů zaměstnanci nepřísluší, pokud zaměstnavatel zajistí zaměstnanci použití místní hromadné dopravy způsobem, na který zaměstnanec finančně nepřispívá.“
Jak postupovat v praxi
Toto zákonné znění fakticky a prakticky znamená, že od 1. 1. 2007 (tj. od nabytí účinnosti zákoníku práce) mohou všichni zaměstnanci při těchto pracovních cestách (tj. pouze při pracovních cestách v obci sjednaného místa výkonu práce) používat svoje síťové jízdenky na místní hromadnou dopravu (všechny, které existují). Zaměstnanci si tedy nemusí kupovat jednotlivé jízdenky, ale jejich hodnotu mohou zaměstnavateli vyúčtovávat, aniž by je museli připojovat. To se ve skutečnosti pak provádí tak, že zaměstnanci na konci kalendářního měsíce sepíší seznam těchto pracovních cest – to znamená, že sepíší datum, kam jeli, důvod cesty a hlavně požadovanou částku jízdného. Samozřejmě, že takovýto seznam zaměstnance musí být nějakým způsobem kontrolovatelný. To znamená, že musí korespondovat s nějakým systémem, který je u zaměstnavatele zaveden pro kontrolu pohybu zaměstnanců během stanovené pracovní doby, tj. například knihou odchodů a příchodů nebo propustkami nebo píchačkami nebo elektronickou docházkou apod. S tímto úkonem většinou problémy nebývají.
Kdy se jedná o pracovní cestu
Nejasnosti jsou obvykle s tím, jak posuzovat a rozhodnout o tom, kdy se o takovou předmětnou pracovní cestu jedná. A odpověď na tuto otázku je velmi jednoduchá a hlavně jednoznačná. O takovou pracovní cestu se totiž jedná pouze tehdy, když má zaměstnanec sjednáno ve své pracovní smlouvě jako místo výkonu práce a současně pravidelné pracoviště přesnou konkrétní adresu (tj. například Praha 1, Spálená ulice č. 10). Je tomu tak proto, že když má zaměstnanec dohodnuté se zaměstnavatelem (a tedy ve své pracovní smlouvě uvedené) jako místo výkonu práce přesnou konkrétní adresu, pak se za toto dohodnuté místo výkonu práce považuje pouze ta kancelář, dílna, provozovna nebo firma na této adrese. A jestliže je zaměstnanec vyslán k plnění pracovních úkolů někam jinam mimo předmětnou adresu, ale v téže obci (městě), pak se u něj jedná právě o pracovní cestu v obci sjednaného místa výkonu práce.
V jakém případě zaměstnanci nepřísluší cestovní náhrada
Samozřejmě, že pokud zaměstnavatel zajistí zaměstnanci použití místní hromadné dopravy způsobem, na který zaměstnanec finančně nepřispívá, náhrada těchto jízdních výdajů mu nepřísluší. To je například za situace, kdy zaměstnavatel sám nakoupí jízdenky na místní hromadnou dopravu a dává je zaměstnancům přímo před vysláním na tuto pracovní cestu.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.