Překážky v práci na straně zaměstnavatele a zdravotní pojištění

Pokud je zaměstnanec schopen a ochoten práci pro zaměstnavatele konat, avšak zaměstnavatel není schopen mu podmínky pro výkon práce vytvořit [§ 38 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“)], jedná se o překážku v práci na jeho straně.

V § 3 odst. 10 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“), jsou pro případ dopočtu do minima zaměstnavatelem při překážkách v práci na straně organizace zmíněna v odkazu č. 16 zákonná ustanovení § 129 a 130 ještě „starého“ zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Nicméně s účinností od 1. 1. 2007 již v této situaci návazně vychází zdravotní pojištění z § 207 až 209 zákoníku práce, ve kterých jsou překážky v práci na straně zaměstnavatele konkretizovány.

V praxi jsou nejčastěji se vyskytující překážkou v práci na straně organizace situace popisované v § 209 zákoníku práce, kdy se o překážku v práci na straně zaměstnavatele jedná tehdy, pokud zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo omezení poptávky po jím poskytovaných službách (tzv. částečná nezaměstnanost). Zmíněná překážka v práci na straně zaměstnavatele je tedy zapříčiněna problémy zaměstnavatele z hlediska uplatnění jeho předmětu činnosti. Jde o překážku v práci na straně pouze toho zaměstnavatele, který odměňuje své zaměstnance mzdou, není tedy navázán na státní nebo jiný rozpočet. Částečná nezaměstnanost nebývá spojena s úplným zastavením práce a může se týkat pouze některých zaměstnanců.

V takových případech se může zaměstnavatel dohodnout s odborovou organizací (nejlépe formou písemné dohody) o poskytování náhrady mzdy ve výši nejméně 60 % průměrného výdělku. Pokud u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace, může být tato dohoda nahrazena vnitřním předpisem, od 1. 1. 2012 bez jakéhokoli zásahu státu (do konce roku 2011 se v dané záležitosti vyjadřoval úřad práce).

Je-li u zaměstnavatele uplatněna částečná nezaměstnanost, nemůže v této době nastat jiná překážka v práci s právem na náhradu mzdy, s výjimkou dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény (v době prvních 14 kalendářních dnů). Z logiky věci vyplývá, že částečná nezaměstnanost má přednost před jinými překážkami. Přesto zákoník práce nebrání tomu, aby zaměstnavatel v některých případech (například při úmrtí rodinného příslušníka) poskytl náhradu mzdy v plné výši.

Jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele jsou specifikovány v § 207 zákoníku práce jako prostoje a přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy.

Část ekonomů nevylučuje možnou krizi, obdobně jako v letech 2008–2009, proto se podívejme na postupy zaměstnavatele pro případ, kdy by dopady ekonomických potíží negativně ovlivnily jeho činnost, což se může v konečném důsledku týkat i mezd zaměstnanců.

I v případech, kdy je zaměstnavatel nucen přijmout opatření jakékoli povahy, musí být při placení pojistného za zaměstnance dodržen v rámci rozhodného období kalendářního měsíce minimální vyměřovací základ za podmínky, že:

Jestliže se na zaměstnance (a zaměstnavatele) vztahuje povinnost odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu 11 000 Kč, platí v této souvislosti zásada, že musí být zajištěn odvod pojistného alespoň v minimální povinné výši zaměstnavatelem, který je plátcem pojistného za zaměstnance. Nedosáhne-li hrubý příjem zaměstnance v příslušném kalendářním měsíci aktuální výše minimální mzdy, provádí zaměstnavatel dopočet (a následný doplatek) pojistného do minimálního vyměřovacího základu. Tento doplatek hradí zaměstnanec prostřednictvím zaměstnavatele. Pokud by byl vyměřovací základ nižší než minimální mzda zapříčiněn v důsledku překážek v práci na straně organizace z důvodů uvedených v § 207 až 209 zákoníku práce (viz výše), přechází povinnost úhrady předmětného doplatku na zaměstnavatele.

Podle § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb. neplatí minimální vyměřovací základ pro osobu:

pokud tyto skutečnosti trvají po celé rozhodné období (kalendářní měsíc). U těchto vybraných skupin zaměstnanců nemusí být minimální vyměřovací základ dodržen a pojistné se v takových případech odvádí ze skutečné výše zúčtovaného hrubého příjmu bez ohledu na platný minimální vyměřovací základ.

Takže pokud by byl zaměstnanec například osobou samostatně výdělečně činnou a platil by si alespoň minimální zálohy (což je v roce 2017 částka 1 906 Kč), vystavil by zaměstnavateli v tomto duchu čestné prohlášení a zaměstnavatel by odváděl pojistné z vyměřovacího základu, který by tak mohl být i nižší než 11 000 Kč.

Specifickou kategorii představují ve zdravotním pojištění osoby, za které je plátcem pojistného na zdravotní pojištění stát, přičemž z hlediska placení pojistného a plnění ostatních zákonných povinností je rozhodující, zda jsou tyto osoby zaměstnány či nikoliv. Pokud jsou pojištěnci, za které platí pojistné stát, zaměstnáni, plní veškeré povinnosti vůči zdravotní pojišťovně zaměstnavatel. Příslušné skutečnosti však musí zaměstnanec zaměstnavateli sdělit. V opačném případě se takové osoby musí o povinné náležitosti (například oznámení nastalé změny) postarat samy. Podstatnou výhodou těchto osob je placení pojistného zaměstnavatelem sazbou 13,5 % ze skutečné výše příjmu zaměstnance nebo z 50 % příjmů po odpočtu výdajů při výkonu samostatné výdělečné činnosti, tedy bez nutnosti respektovat zákonné minimum. Pokud je pojištěnec registrován v příslušném kalendářním měsíci u zdravotní pojišťovny v kategorii osob, za které platí pojistné stát (a to i po část tohoto kalendářního měsíce nebo třeba i jen jeden den), má v tomto kalendářním měsíci vyřešen svůj pojistný vztah.