Povinnost poskytovatele dotace vydat rozhodnutí o neposkytnutí nenárokové dotace dle aktuální soudní rozhodovací činnosti

Vydáno: 11 minut čtení

V následujícím příspěvku se podíváme na aktuální soudní rozhodovací činnost v oblasti dotací, budeme se věnovat zásahům do právní sféry žadatele v případě negativního rozhodnutí o poskytnutí dotace a případnému soudnímu přezkumu negativních dotačních rozhodnutí. Na konec se podíváme i na to, zda je povinnost vydávat rozhodnutí o poskytnutí dotace i v případě, kdy žádosti nebylo vyhověno.

Povinnost poskytovatele dotace vydat rozhodnutí o neposkytnutí nenárokové dotace dle aktuální soudní rozhodovací činnosti
JUDr.
Lukáš
Sadecký
 
Obecná východiska
Za dotaci se dle § 3 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 218/2000 Sb.“ nebo „ZRP“), považují peněžní prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté právnickým nebo fyzickým osobám na stanovený účel.
Naplnění předpokladu pro úspěšné subsumování peněžitého statku pod legislativní pojem „dotace“ se právě vzhledem k širšímu rozsahu, resp. „záběru“, takovéhoto legislativního pojmu, dá označit za poměrně vyšší. Vedle samotného
aspektu účelovosti,
který je
imanentní
součástí výše uvedené legislativní definice pojmu
dotace
, se ohledně
dotace
jako takové předpokládá, že na ni dle § 14 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb. není právní nárok, pokud zvláštní právní předpis nestanoví (pro konkrétně posuzovanou dotaci) jinak. Zákonodárce tak čistě v obecné rovině předpokládá dotaci jako spíše právně nenárokovou majetkovou hodnotu.
Naopak všude tam, kde každému žadateli o dotaci vznikne nárok na poskytnutí
dotace
(zejména dle zvláštního právního předpisu) v momentě, kdy splní veškeré zákonné podmínky pro její poskytnutí, lze hovořit o zásadně nárokové dotaci.
Zákonodárce dále v § 14 odst. 5 zákona č. 218/2000 Sb. přichází s výslovnou úpravou, dle níž je vyloučen soudní přezkum rozhodnutí a nevztahují se na něj obecné předpisy o správním řízení, a to jedná-li se o rozhodnutí dle § 14 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., tedy o rozhodnutí, kterým poskytovatel vyhoví žádosti o poskytnutí
dotace
. Jinak řečeno, zákonodárce v § 14 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb. přichází s tím, co vše má být obligatorním obsahem, a to pouze pozitivního rozhodnutí ve věci (případ toliko vyhovění žádosti o poskytnutí
dotace
), u něhož následně § 14 odst. 5 zákona č. 218/2000 Sb. zapovídá aplikaci obecných předpisů o správním řízení a vylučuje soudní přezkum takovéhoto pozitivního rozhodnutí.
Vzhledem ke skutečnosti obrovské administrativní zátěže na straně poskytovatelů dotací, a to pokud by v praxi docházelo k jednotlivému vydávání rozhodnutí o neposkytnutí (především těch nenárokových) dotací každému neúspěšnému žadateli o dotaci (tzn. negativní rozhodovací činnost), a dále vzhledem k výše uvedené konstrukci vyloučení soudního přezkumu a nevztažení obecných předpisů o správním řízení toliko u pozitivních rozhodnutí v dotační věci, byla soudní soustava podrobena aktuální (sjednocovací) rozhodovací činnosti.
Pro účely tohoto příspěvku bude místy níže vycházeno z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, čj. 9 Ads 83/2014-46, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, čj. 5 A 18/2016-30 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2017, čj. 2 Afs 3/2017-24.
Soudní přezkum dotačního rozhodnutí1)
Aktuální soudní rozhodovací činnost v dotačních věcech dovodila, že doslovný výklad zákona č. 218/2000 Sb. jednoznačně svědčí tomu, že výluka ze soudního přezkumu se vztahuje pouze na taková rozhodnutí, jimiž poskytovatel žádosti o poskytnutí
dotace
nebo návratné finanční výpomoci vyhověl.
„Na taková rozhodnutí, jimiž poskytovatel žádosti nevyhověl (resp. pokud vyhověl jen částečně, v rozsahu částečného nevyhovění), se obecné předpisy o správním řízení vztahují a není vyloučeno jejich soudní přezkoumání (§ 14 odst. 5 ZRP
a contrario
).“
Nebyl tudíž zvolen případný výklad, dle něhož by došlo k rozšíření rozsahu výluky ze soudního přezkumu i na zcela nebo částečně negativní rozhodnutí v dotačních záležitostech, a naopak byl při tom všem mimo jiné sledován i doslovný výklad zákona (tedy zákona č. 218/2000 Sb.), který nebyl shledán rozporný s jeho účelem či smyslem.
Rozhodnutí, jímž poskytovatel dotační žádosti nevyhověl, je s to citelně zasáhnout do právní sféry žadatele:
„Nárokové dotace“:
u některých dotačních typů lze předně uvažovat o zásahu do práva vlastnit a pokojně užívat majetek. To platí zejména tehdy, pokud žadatel může se zřetelem k adekvátně pevnému, rozumnou pochybnost nepřipouštějícímu právnímu prostředí, vytvořenému jednoznačnou právní úpravou a stabilizovanou rozhodovací praxí příslušných orgánů, opodstatněně očekávat konkrétní majetkový prospěch či jiný majetkový efekt. Ústavní ochranu má tedy takový majetkový zájem, u kterého existuje s ohledem na konstrukci právní ochrany přinejmenším důvodné legitimní očekávání, že k jeho nabytí dojde.
O soudním přezkumu procesních i hmotněprávních norem proto nelze v právě uvedených případech vůbec pochybovat. Zákonodárce totiž v těchto typech dotací projevil jasně svou vůli určité prostředky při splnění stanovených podmínek poskytnout a orgány moci výkonné mají jasně projevenou vůli zákonodárce vykonat. Při splnění zákonem stanovených podmínek proto žadatel poskytnutí
dotace
právem očekává a tomuto legitimnímu očekávání musí být poskytnuta soudní ochrana v procesní i hmotněprávní rovině.
„Nenárokové dotace“:
nad rámec práva vlastnického lze ovšem i u jiných typů dotací, které jsou v důsledku své právní konstrukce daleko k jednoznačnému právnímu nároku na jejich poskytnutí, uvažovat o zásahu do jiných ústavně chráněných práv. Může to být, dle povahy té či oné
dotace
, třeba právo na svobodnou volbu povolání či právo podnikat, právo na zvláštní ochranu osob zdravotně postižených, právo na ochranu zdraví, na příznivé životní prostředí atd. V neposlední řadě se pak absence možnosti soudního přezkumu rozhodnutí o nevyhovění dotační žádosti může dotknout také procesních práv žalobce, přinejmenším práva na přístup k soudu a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Jinak řečeno, dle aktuální soudní rozhodovací činnosti v dotačních věcech je v případě negativního rozhodnutí možné spatřovat zásah do právní sféry žadatele i v případě okruhu tzv. nenárokových dotací.
Charakter
dotace
z hlediska nároku na její obdržení proto není pro výluku ze soudního přezkumu určující. Určující je jen pro rozsah samotného soudního přezkumu.
Nemá-li žadatel o dotaci či návratnou finanční pomoc na její poskytnutí žádný právní nárok, nemůže její poskytnutí legitimně očekávat ve smyslu ochrany ústavního práva na majetek. Skutečnost, že poskytovatel
dotace
má v takovémto případě široký prostor pro uvážení komu, za jakých podmínek a zda vůbec dotaci poskytne, neznamená, že takovému žadateli bude soudní ochrana zcela odmítnuta.
Pro demokratický právní stát je charakteristický princip právní jistoty, spočívající mimo jiné v tom, že právní pravidla budou jasná a přesná a budou zajišťovat, že právní vztahy a jejich důsledky zůstanou pro adresáty pravidel předvídatelné. Princip právní jistoty je třeba spojit se zákazem svévole. Možnost uvážení státních orgánů musí být proto omezena procedurami, které zabrání zneužití tohoto volného uvážení, přičemž tou nejlepší prevencí i následnou ochranou proti arbitrárnosti je přístup ke spravedlnosti, tedy k soudu, který správní uvážení podrobí soudní kontrole.
Případný soudní přezkum
negativních rozhodnutí
o tzv.
„nenárokových“
dotacích
je omezen na posouzení řádného procesu,
který garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi žadateli za podmínek stanovených obecným způsobem.
Zjednodušeně řečeno, žadatel nemá právo na „výsledek“, ale na „řádný proces“ s ním související.
Ten je určen právními předpisy, podmínkami danými v dokumentech, na které právní tituly poskytnutí
dotace
odkazují, respektive základními procesními zásadami určujícími postup orgánů veřejné moci v právním státě.
Prostor pro uvážení správního orgánu má vždy své limity. Ty jsou buď stanoveny zákonem, nebo si je musí správní orgán vymezit ve své rozhodovací praxi sám a následně je také dodržovat. Předem stanovená kritéria pro rozhodování nesmí být excesivní, tj. nemohou například stanovovat diskriminační podmínky, na základě kterých by mělo být rozhodováno. Stejně tak nesmí být excesivní či svévolná aplikační praxe poskytovatelů
dotace
. Při rozhodování je nutné zohlednit konkrétní okolnosti daného případu a dbát na to, aby při skutkově shodných nebo podobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly. Rozhodnutí musí být řádně odůvodněno. V rámci soudního přezkumu přísluší soudu posoudit, zda správní orgán z mezí správního uvážení nevybočil.
Po přihlédnutí k výše uvedenému jsou tudíž soudně přezkoumatelná zcela nebo zčásti (v rozsahu částečného nevyhovění) negativní rozhodnutí v dotační věci,
a to i ohledně nenárokové
dotace
,
třebaže u nenárokové
dotace
jsou takováto rozhodnutí omezena soudním přezkumem zásadně jen na posouzení řádného procesu.
 
Povinnost vydat negativní dotační rozhodnutí
Aktuální rozhodovací soudní činnost dovodila, že z přijatého výkladu § 14 odst. 5 zákona č. 218/2000 Sb. jednoznačně vyplývá, že negativní rozhodnutí o žádosti o dotaci je přezkoumatelné ve správním soudnictví, a proto,
nebylo-li vyhověno žádosti o dotaci, byla povinnost rozhodnutí vydat,
aby soud mohl k případné žalobě přezkoumat řádnost procesních postupů, jež vedly k rozhodnutí o neposkytnutí
dotace
2).
Jinak řečeno, a to po přihlédnutí ke všemu výše uvedenému, lze uzavřít, že je dána povinnost vydávat negativní i pozitivní rozhodnutí o žádostech o dotaci, a to bez ohledu na to, zda
dotace
jsou či nejsou nárokové.
Dále v aktuální soudní rozhodovací činnosti bylo zcela otevřeně naznačeno, že
je dána povinnost vydat rozhodnutí o poskytnutí
dotace
i v případě, kdy žádosti nebylo vyhověno,
přičemž vydání tohoto rozhodnutí se lze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti3).
 
Závěry
Vzhledem k tomu, že všichni poskytovatelé dotací uvedení v § 14 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb. (mimo jiné tedy i ústřední orgány státní správy) budou, resp. jsou, v důsledku aktuální soudní rozhodovací činnosti v dotačních věcech nuceni vydávat
právě i negativní rozhodnutí, a to i v rámci tzv. nenárokových dotací,
která poté následně mohou být podrobena soudnímu přezkumu, a navíc to vše se vztažením obecných předpisů o správním řízení, lze se důvodně domnívat, že takováto skutečnost může a bude znamenat obrovské administrativní zátěže na straně poskytovatelů dotací.
Tím, že v případě negativní rozhodovací činnosti i ohledně nenárokových dotací
dopadají
na takovouto rozhodovací činnost
obecné předpisy o správním řízení,
staví zde uvedené poskytovatele
dotace
do pozice činit
relevantní
negativní rozhodovací činnost i v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, což může o to více zavdat příčinu možných pochybení na straně poskytovatelů dotací.
Navíc otázka posouzení řádného procesu při soudním přezkumu negativního rozhodnutí (nenárokových) dotací je určena mimo jiné právě i právními předpisy, a to vedle podmínek daných v dokumentech, na které právní tituly poskytnutí (nenárokové)
dotace
odkazují.
Není pochyb o tom, že především ústřední orgány státní správy budou nuceny se vypořádat a připravit na vydávání negativních rozhodnutí v dotačních záležitostech i u nenárokových dotací, což si patrně na některých úsecích může vyžádat především právně kvalifikované personálního posílení, a to nemluvě o značném navýšení administrativní zátěže.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.
1) Viz především rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, čj. 9 Ads 83/2014-46.
2) Viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, čj. 5 A 18/2016-30 (tento rozsudek se navíc „věcně“ zabýval tzv. nenárokovou dotací).
3) Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2017, čj. 2 Afs 3/2017-24, který se zabýval právě rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, čj. 5 A 18/2016-30.