Novela zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce “), s účinností od 1. 1. 2012 poměrně výrazně zkomplikovala aplikaci poskytování náhrad cestovních výdajů, především ze strany zaměstnavatele. Konkrétně se jedná o to, že Ministerstvo práce a sociálních věcí k uvedenému datu vypustilo z platného zákonného textu do konce roku 2011 (z § 27 zákoníku práce ) definici neplatného právního úkonu. Tato definice zněla tak, že neplatným právním úkonem se rozumí úkon, kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv. Slovo „předem“ bylo přitom velmi důležité, protože když bylo toto „převedeno“ na poskytování náhrad cestovních výdajů, prakticky to znamenalo, že zaměstnanci se nemohli vzdávat cestovních náhrad z pracovních cest předem, tj. před pracovní cestou, ale nic nebránilo tomu, aby se zaměstnanci vzdávali cestovních náhrad z pracovních cest potom, tj. po návratu z pracovní cesty.
Náhrady cestovních výdajů musí být proplaceny
Vydáno:
3 minuty čtení
Náhrady cestovních výdajů musí být proplaceny
JUDr.
Marie
Salačová
Novela zákoníku práce v praxi
Praxe byla velice často taková, že zaměstnanci vůbec cestovní náhrady ze svých pracovních cest nevyúčtovávali (nevyplňovali cestovní příkazy) a zaměstnavatelé je nevypláceli (neposkytovali). Do konce kalendářního roku 2011 se nic nestalo. Dříve i nyní je v této záležitosti situace stále stejná v tom, že totiž zaměstnanci by stále raději chtěli stravenku místo toho, aby museli vyplňovat cestovní příkaz. Takové řešení však není možné, protože stravenka představuje ze strany zaměstnavatele vůči zaměstnancům pouze
fakultativní
(dobrovolné) plnění, ale stravné z pracovní cesty představuje od samého počátku plnění obligatorní
(povinné). Obligatorní
plnění nelze alternovat plněním fakultativním. Nové ustanovení § 346c
Rozhodující změna však spočívá v tom, že Ministerstvo práce a sociálních věcí vsunulo od 1. 1. 2012 novelou do textu zákoníku práce nové ustanovení § 346c jednoznačného znění, které změnilo samotnou podstatu předchozího řešení. V tomto ustanovení je přesně stanoveno, že zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mzdu, plat, odměnu z dohody a jejich náhrady, odstupné, odměnu za pracovní pohotovost a náhradu výdajů příslušejících zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce.
Povinnosti vyplývající z nového ustanovení
Toto nové ustanovení prakticky znamená, že jestliže zaměstnavatel vyšle svého zaměstnance na pracovní cestu (tj. k plnění pracovních úkolů do jiného místa, než je jeho dohodnuté místo výkonu práce v jeho pracovní smlouvě), vzniká mu současně povinnost zabezpečit (zajistit), aby zaměstnanec pracovní cestu ve stanovené době vyúčtoval (tj. předložil zaměstnavateli patřičné písemné doklady a vyúčtoval). A zaměstnavatel je povinen takovou pracovní cestu zaměstnance ve stanovené době vypořádat (tj. proplatit). Pokud zaměstnavatel pracovní cestu zaměstnanci nevypořádá, bude takové jednání každá kontrola hodnotit jako nezákonné krácení zákonného nároku zaměstnance (protože celá zákonná právní úprava zákoníku práce je založena na tom, že jestliže zaměstnanec splní podmínky stanovené v příslušných ustanoveních upravujících jednotlivé druhy náhrad, musí tyto dostat, protože jsou nárokové) a současně ještě jako porušování obecně platného právního předpisu, tj. zákoníku práce. Postihy pro zaměstnavatele stanoví zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.