Zamezení dvojího zdanění

Nejvyšší správní soud se v popisovaném rozhodnutí zabýval otázkou, zda je daňový subjekt na základě smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi ČSSR a SRN oprávněn započíst daň z příjmu z převodu obchodního podílu zaplacenou v Německu na svou daňovou povinnost v ČR, když příjem z prodeje obchodního podílu nezahrnul do základu daně z důvodu, že tento příjem je od daně z příjmu v ČR osvobozen. Shora označený rozsudek dospěl k tomu, že v posuzovaném případě nedošlo ke dvojímu zdanění ani k žádné jiné újmě, které se snaží smlouvy o zamezení dvojího zdanění předejít. Poukázal na to, že daňovému subjektu se dostalo téhož zacházení, jako kdyby byl společností se sídlem v Německu, což je zcela obvyklý a žádoucí výsledek aplikace smluv o zamezení dvojího zdanění. Z daného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je třeba akcentovat především zobecňující závěr, podle něhož účelem mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění není harmonizovat příslušnou daňovou úpravu, nýbrž pouze určit, který stát je příslušný ke zdanění daného příjmu, a v případě dvojího zdanění stanovit způsob zamezení takovému zdanění.