Znalostní test: doktrína "jediného rozumného vysvětlení"

Ustanovení § 109 zákona o DPH stanoví ručení příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň z tohoto plnění. Jako jednu z podmínek pro vznik tohoto ručení toto ustanovení stanoví, že příjemce plnění v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění určité skutečnosti „věděl nebo vědět měl a mohl“.

Vedle toho platí, že pod vlivem judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) české finanční úřady a také soudy mají tendenci neuznávat odpočet daně z přidané hodnoty, pokud se v dodavatelském řetězci vyskytne podvod na dani a pokud plátce daně o tomto podvodu „věděl nebo vědět měl a mohl“.

V obou případech²⁾ je možné vidět, že kritickým je určení samotného obsahu pojmu „věděl nebo vědět měl a mohl“. Pro respektování klíčového právního principu (a současně právní hodnoty) právní jistoty a předvídatelnosti je podle mne nezbytné nalézt relativně snadno předvídatelný (a tudíž arbitrárnímu rozhodování bránící) nástroj na určení obsahu tohoto pojmu. Podle mého názoru takový vhodný nástroj představuje britskými soudy vyvinutá doktrína „jediného rozumného vysvětlení“.

Pokud by byla položena otázka, do jaké míry je použitelná britská soudní doktrína v prostředí českého právního prostředí, pak je myslím potřeba vzít na vědomí zejména tyto dvě skutečnosti. V první řadě platí, jak si dále ukážeme, že celá tato doktrína je důsledkem aplikace a analýzy rozhodování SDEU, o jejíž závaznosti pro české úřady a soudy pochybuje jen málokdo. V druhé řadě pak je možno konstatovat, že tato britská doktrína se opírá o všeobecně respektované právní principy a zásady, zejména o zásadu právní jistoty a předvídatelnosti práva, které jsou považovány za přinejmenším závazné výkladové a aplikační normy v širokém teritoriu našeho civilizačního okruhu.

Dále se v tomto příspěvku budeme zabývat tzv. doktrínou „jediného rozumného vysvětlení“, jejíž základní kontury stanovil odvolací britský soud ve svém rozhodnutí takto:

„“

Pro bližší pochopení podstaty vzniku této doktríny je užitečné vzít na vědomí, že v předmětném britském soudním sporu se správce daně pokoušel svůj závěr o odnětí práva na odpočet opírat o to, že okolnosti svědčí o tom, že plátce věděl nebo měl vědět, že pravděpodobně (spíše ano než ne) je jeho transakce spojena s podvodnými transakcemi. Odvolací soud toto považoval za nedostatečné, když za správnou považoval přísnější podmínku, tedy že musí být prokázáno, že nikoli pouze pravděpodobně, ale že jediným rozumným vysvětlením okolností transakce je napojení na podvod.

Základní otázka, kterou se zabývaly britské soudy, je, zda za situace, kdy plátce daně ví nebo měl vědět, že transakce, ve které se účastní, byla pravděpodobně spojená s podvodem, je správce daně oprávněn odmítnout odpočet daně, resp. zda je toto odmítnutí v souladu s legislativou EU.

Klíčové je přitom určení toho, co měl SDEU na mysli, když ve věci ³⁾ rozhodl, že právo na odpočet může být odňato, pokud: „“ (čl. 59 věci ).

Takto vznikají dvě základní otázky: Za prvé, co Evropský soudní dvůr mínil pojmem a za druhé, pokud jde o rozsah znalostí, které musí být prokázány, že plátce věděl nebo měl vědět. Je pro účely druhé otázky dostatečné, když plátce věděl nebo mohl vědět, že to je spíše (než ne), že jeho nákup byl spojen s podvodem, nebo musí být prokázáno, že věděl nebo mohl vědět, že transakce, ve kterých se účastní, spojeny s podvodem?

V případě bylo zjištěno, že plátci věděli nebo mohli vědět, že jejich transakce pravděpodobně (spíše ano než ne) byly spojeny s podvodem. Proto tedy britský soud musel určit, zda znalosti o riziku, že transakce by mohly být spojeny s podvodem, jsou dostatečné pro oprávněnost odejmutí nároku na odpočet.

Prvoinstanční soud došel k závěru, že správce daně byl oprávněn k závěru, že měl vědět, na rovnováze pravděpodobností, že všechny jeho transakce vedly zpětně k podvodným obchodníkům. Konstatoval přitom, že existují dostatečné důkazy, že si byl dobře vědom, že jeho obchodování bylo takové, že bylo snadné se zapojit do podvodu a že měl buďto radikálně změnit svůj způsob obchodování nebo „“. Takto tedy prvoinstanční soud uzavřel: „“.

Tedy zde právě byla nastolena otázka, zda správce daně je oprávněn neuznat vrácení daně (odpočet DPH) za okolností, kdy plátce měl vědět, že bylo pravděpodobné (spíše ano než ne), že jeho transakce mohly být zapleteny do podvodu.

V případě popsal SDEU okolnosti, za kterých může být odejmuto právo na odpočet v tomto rozsudku takto:

„“ (, odst. 61)

Pro odpověď na naše otázky je nutné tento odstavec umístit do kontextu cesty, která vedla SDEU k vyjádření tohoto principu. Citovaný odst. 61 odpověděl na druhou ze dvou otázek, které SDEU sám přeformuloval tak, aby rozšířil rozsah otázky položené předkládajícím soudem. Belgický správce daně odmítl připustit právo na odpočet DPH u transakcí údajně spojených s karuselovým podvodem; základem tohoto odmítnutí byl tuzemský zákon, který učinil smlouvu nezhojitelně (absolutně) neplatnou, protože tato smlouva byla v rozporu s veřejným pořádkem, a to z důvodu podvodu na DPH, kterého se dopustil prodávající. Belgický kasační soud přednesl následující otázky SDEU:

Evropský soudní dvůr tyto otázky adaptoval takto:

„

“

Je možno vidět, že reformulace Evropským soudním dvorem rozšiřuje obě otázky. První otázka se týkala okolností, za kterých plátce měl vědět, že transakce byla součástí podvodu spáchaného prodávajícím. Ve druhé otázce bylo téma rozšířeno tak, aby se zabývalo osobou povinnou k dani, která měla vědět, že se účastní transakce, která sama o sobě nepředstavuje podvodné vyhýbání se DPH, ale byla spojena s takovým vyhnutím.

Odpověď na první otázku je obsažena v odst. 52 (a obdobně v odst. 60) rozhodnutí SDEU ve věci :

„“

Uvažování, které vedlo SDEU k odpovědím, které učinil na první a druhou otázku, vysvětluje zdroj, povahu a rozsah testu, který stanovil pro odmítnutí práva na odpočet. Soudem konstatovaný princip závisel na použití která definují rozsah DPH. Vzhledem k tomu, že právo na odpočet je nedílnou součástí systému DPH, tato kritéria také definují rozsah práva na odpočet. Použil tato objektivní kritéria na plátce, kteří nebyli podvodní, ale věděli, nebo měli vědět, že jejich transakce jsou spojeny s podvody. Tím, že se soustředil na tato objektivní kritéria, vyhnul se soud porušování základních zásad daňové neutrality a právní jistoty, které jsou základem systému DPH.

Takovýto přístup je základem uvažování SDEU nejenom v případě , ale také v případě ⁵⁾. Rozsudek ve věci byl vynesen 12. ledna 2006 třetí komorou soudu, přičemž čtyři z pěti soudců se účastnili též případu , kde vynesli svůj rozsudek o 6 měsíců později (6. 7. 2006). Není tedy nikterak překvapivé, že výše zmíněné reformulace otázek v případě významně závisí na přístupu ve věci .

Společnost Optigen byla nevinná strana, která neměla žádné znalosti, ani důvody mít znalosti, že transakce, ve kterých se účastní, tvoří část řetězce dodávek představující karuselový podvod. Správce daně úspěšně tvrdil před národním soudem, že nákupy a prodeje byly bez ekonomické podstaty a nebyly součástí žádné ekonomické aktivity. Tedy tento nevědomý obchodník nebyl oprávněn na vrácení DPH na vstupu.

V případě byl výchozím bodem uvažování SDEU společný systém DPH založený na jednotné definici zdanitelného plnění v Šesté směrnici (nahrazená 1. 1. 2007 Směrnicí Rady 2006/112/ES).

Rozsah DPH je identifikován v čl. 2 Šesté směrnice. Aplikuje se na dodání zboží nebo poskytování služeb za protiplnění uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani, která jedná jako taková. Osoba povinná k dani je definovaná v čl. 4.1 jako osoba, která vykonává některou z ekonomických činností specifikovaných v čl. 4.2. Článek 5 definuje dodávku zboží a čl. 6 dodávku služeb. Rozsah DPH, transakce, na které se aplikuje, a osoby povinné k dani jsou všechny definovány podle objektivních kritérií jednotné aplikace. Použití těchto objektivních kritérií je nezbytné pro dosažení „“ (, odst. 42).

Princip vyžaduje, aby aplikace komunitární legislativy byla předvídatelná těmi, na které se vztahuje (viz stanovisko GA Optigen⁶⁾, odst. 42). Tento princip vyžaduje, že když plátce vstupuje do transakcí, měl by vědět, že transakce je uvnitř rozsahu DPH a že odpovědnost (daňová povinnost) bude omezena na částku, o kterou daň na výstupu z jeho dodávky převyšuje zaplacenou vstupní daň. V případě soud stanovil (viz odst. 38–41 rozhodnutí ), a zdůraznil těchto kritérií (viz odst. 44–46 rozhodnutí ). Jakmile transakce splní tato kritéria, plyne z toho, že právo na odpočet dle čl. 17 musí být uznáno (viz odst. 52–53 rozhodnutí ).

Nárok na odpočet DPH je integrální součástí systému DPH. Nemůže být „v principu“ omezen (§ 53). Je integrální součástí systému, protože zajišťuje princip který leží v samotném srdci systému DPH (viz odst. 53 rozhodnutí ).

Je třeba připomenout význam této zásady, neboť vysvětluje, proč Evropského soudního dvora je tak odolná proti pokusům bojovat proti podvodům zasahováním do práv na odpočet v případě obchodníků, kteří nejsou sami účastníky podvodu. DPH je daní ze spotřeby aplikovaná na zboží a služby až do maloobchodního prodeje. Je proporcionální k ceně, kterou osoba povinná k dani vybírá jako protihodnotu za dodané zboží nebo služby. Je účtovaná v každé fázi výroby nebo distribuce. V každé fázi se o daně odečte částka daně vzniklá u dodavatele. Odpočet má dva kruciální efekty: Daň vybírána na každém stupni pouze z hodnoty, která byla v tomto stupni přidána. Za druhé, osoba povinná k dani nepodléhá zatížení daní, (viz např. rozhodnutí ve věci ⁷⁾, odst. 21 a 22).

Vzhledem k tomu, že je pro systém DPH podstatné, neboť zajišťuje, že daňová povinnost je v každé fázi omezena na přidanou hodnotu, a protože zajišťuje daňovou neutralitu, jakékoliv odchylky od tohoto principu práva na odpočet musí být interpretovány striktně (viz rozhodnutí ve věci ⁸⁾). Navíc toto právo musí být okamžitě uplatnitelné ve vztahu k veškerým daním účtovaným na vstupních transakcích. Vzhledem k tomu, že toto právo vznikne, odběratel okamžitě přijme plnění od svého dodavatele, princip právní jistoty vyžaduje, že plátce ví, jakmile vstoupí do této transakce, že je uvnitř rozsahu této daně a že jeho daňová povinnost je omezená na částku, o kterou daň na výstupu převyšuje daň, kterou zaplatil na vstupu. Objektivní kritéria určují jak rozsah daně, tak také okolnosti, za kterých vznikne nárok na odpočet.

Právě tyto principy měl na paměti, když SDEU v případě odmítl tvrzení, že transakce nevědomé (nevinné) strany nemohou být považovány za ekonomickou aktivitu, jestliže jsou součástí série transakcí s podvodným cílem (shrnutí argumentů národního soudu je uvedeno v odst. 20 rozhodnutí ). Soudní dvůr Evropské unie opakovaně odlišuje transakce, do které nevinná strana vstoupila, od transakcí „postižených podvodem na DPH“ (viz odst. 51, 52 a 55 rozhodnutí ).

Soudní dvůr Evropské unie odmítl argument UK, že bezprávné transakce vypadávají z dosahu DPH. Fiskální neutralita zakazuje rozlišování mezi právními a bezprávními (zákonnými a nezákonnými, legálními a nelegálními) transakcemi; takovéto odlišení musí být omezeno na transakce týkající se produktů, které ze své vlastní podstaty nemohou být obchodovány, jako jsou drogy nebo padělaná měna (viz odst. 49 rozhodnutí a Stanovisko GA Optigen odst. 40). Při odmítnutí tohoto UK argumentu, SDEU objasnil, že důvod proč podvod „pokazil“ transakci, není proto, že dělá transakci nezákonnou, ale spíše proto, že pokud osoba spáchá podvod, nebude schopná prokázat, že byla splněna objektivní kritéria, která určují rozsah DPH a právo na odpočet DPH.

Byla to skutečnost, že transakce nevědomých obchodníků v případě splnila objektivní kritéria, co bylo základem odmítnutí SDEU snahy národní finanční správy odepřít vrácení daně:

„“ (, odst. 55)

Je potřeba poznamenat, že SDEU v případě kvalifikoval své principiální prohlášení odkazem na stav znalostí osoby povinné k dani o podvodné povaze jiné transakce.

V případě soud přijal stejný přístup, jaký přijal v rozsudku , zdůrazňujíc význam objektivních kritérií, která jsou splněna, jestliže osoba povinná k dani nevěděla a nemohla vědět, že transakce je spojena s podvodem (viz odst. 39–52 rozhodnutí ). Odstavec 52 rozhodnutí ve věci vychází zcela z odst. 55 ve věci .

Soudní dvůr Evropské unie ve věci dále (od odstavce) zvážil opak: Zda jsou splněna obě kritéria, pokud osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že dotyčná transakce je spojena s podvodem. Druhá otázka, kterou přeformulovala, představuje odvrácenou stranu otázky odpovězené v případě .

Od odst. 53–55 v případě SDEU stanoví výchozí bod pro vývoj principů, které se týkají případů, kdy osoba povinná k dani jedná podvodně:

„

“

Odkaz SDEU v odst. 55 na čtveřici předchozích rozhodnutí podporuje tvrzení, že (nespadají do oblasti působnosti) a tudíž také Podvodné vyhýbání se dani jako jestli činnost je „ekonomickou činností“ a zda osoba povinná k dani „jedná jako taková“, kterými je identifikován rozsah DPH a právo na odpočet.

V kauze ⁹⁾ se SDEU zabýval otázkou, zda získání budoucího podílu na nemovitostech ve výstavbě za účelem pronájmu v budoucnu bylo hospodářskou činností ve smyslu čl. 4.1 šesté směrnice. SDEU dovodil, že platba kupní ceny ve splátkách, zatímco budova byla postavena, představovalo zahájení užívání nemovitosti formou pronájmu a bylo ekonomickou činností (viz odst. 20 rozhodnutí ve věci ), ale poznamenal, že osoba, která žádá o odpočet daně, musí ve smyslu čl. 4. Soud dospěl k závěru, že správce daně měl pravomoc posuzovat objektivní kritéria pro určení, zda kupující skutečně byl osobou povinnou k dani, tím že požadoval, aby poskytl objektivní důkaz, že prostory jsou vhodné pro komerční využití (viz odst. 24 rozhodnutí ve věci ). Tedy přístup soudu byl soustředěn na objektivní kritéria pro identifikaci, zda budoucí pronajímatel, usilující o odpočet daně na vstupu, byl skutečně osobou povinnou k dani.

Podobně, v případě ¹⁰⁾ SDEU rozhodl, že investiční výdaje před skutečným využíváním představovaly ekonomickou činnost, kde výdaje a daň na vstupu vyplynuly ze studie ziskovosti pro navrhovaný projekt (odsolení). Po opuštění projektu požadoval belgický daňový úřad vrácení daně na vstupu. Tento požadavek byl zamítnut, ale soud objasnil, že daňový orgán by měl nárok na vrácení, pokud by deklarovaný úmysl vykonávat hospodářskou činnost byl falešný. Opět se

„“ (čl. 24 rozhodnutí )

Tyto principy byly opakovány též v kauze ¹¹⁾ (viz čl. 96 rozhodnutí v této věci).

V kauze ¹²⁾ soudní dvůr nerozlišoval mezi výdaji vynaloženými pro účely hospodářské činnosti před jeho zahájením a výdaji vzniklými za účelem ukončení hospodářské činnosti. Aplikoval principy identifikované v , a . Soud dovodil:

„“

Stejný postup uplatnil soud ve věci ¹³⁾, ve kterém se správce daně snažil zpochybnit různé transakce na základě toho, že byly uzavřeny pouze za účelem vyhnutí se DPH. Soudní dvůr znovu zdůraznil, že za předpokladu splnění objektivních kritérií pro identifikaci dodání zboží nebo služeb a hospodářské činnosti neexistuje žádný důvod pro zamítnutí nároku na odpočet daně na vstupu. Ale zdůraznil:

„“

V případě následně po odst. 55 SDEU rozvinul své zavedené principy ve vztahu k podvodným únikům. Tak rozšířil princip, že objektivní kritéria nejsou splněna, pokud je obejita daň (kromě vyhnutí se samotnou zdanitelnou osobou), také v případě osob, které věděly nebo měly vědět, že se při svém obchodu účastnili transakcí spojených s podvodným vyhnutím se zdanění.

„

“

Slovní spojení, která jsou výše zvýrazněna („stejně tak“, „tedy“) spojují tyto odstavce s dřívějšími odst. 53–55. Demonstrují základ pro vývoj soudního přístupu. Rozšiřuje se kategorie účastníků, kteří spadají mimo objektivní kritéria na ty, kteří věděli nebo měli vědět o spojení mezi jejich nákupem a podvodným únikem. , , kteří sami neměli v úmyslu spáchat podvody, ale kvůli tomu, , že transakce byla spojena s podvody, měly být považovány za účastníky. Jakmile tito obchodníci byli považováni za účastníky, jejich transakce nesplnila objektivní kritéria podmiňující rozsah nároku na odpočet.

Podle závěrečných slov čl. 52 soud musí být chápán tak, že i kdyby dotčená transakce jinak splňovala objektivní kritéria, která SDEU určil, nečiní tak v případě, kdy se má osoba považovat z důvodu jeho stavu vědění za účastníka.

Osoba, která nemá v úmyslu provozovat ekonomickou aktivitu, ale předstírá to za účelem neodvedení daně, kterou obdržela za svoji dodávku, a to buďto zmizením nebo zneužitím identifikace plátce DPH, nesplňuje objektivní kritéria, které tvoří základ těchto pojmů, které omezují rozsah DPH a práva na odpočet (viz odst. 59 a odst. 53). Osoba podléhající dani, která věděla nebo by měla vědět, že transakce, ve které se účastní, je spojena s podvodným vyhnutím se DPH, by měla být považována za účastníka, a rovněž nesplňuje objektivní kritéria, která podmiňují rozsah nároku na odpočet.

Takovýmto způsobem je podle britského soudu nutno chápat přístup SDEU v případě , který se soustředí na rozsah DPH a nárok na odpočet měřený objektivními kritérii.

Žalobci před britským soudem tvrdili, že pouhé neprovedení přiměřené péče by nemělo vést k závěru, že obchodník je účastníkem podvodu. Namítali, že prvoinstanční soud nesprávně vyložil čl. 51 rozhodnutí . Zatímco obchodníci, kteří provedou veškerá přiměřeně požadovatelná opatření k tomu, aby zajistily, že jejich transakce nejsou spojeny s podvodem, nemohou být zbaveny práva na odpočet daně na vstupu, tak opak z toho nevyplývá. Neplyne z toho, oni argumentují, že plátce, který nepřijme všechna rozumná opatření, musí být považován za účastníka podvodu.

Odvolací britský soud k tomu uvedl, že jakmile je pochopeno, jak těsně sleduje přístup, který SDEU přijal o 6 měsíců dříve v případě , není těžké pochopit, co to znamená, když zdůraznil, že osoba povinná k dani „věděla nebo měla vědět“, že se při koupi zúčastňuje transakce související s podvodným únikem DPH. V případě soud rozhodl, že navzdory faktu, že jiná předcházející nebo následující transakce byla zasažena DPH podvodem v řetězci dodávek, jehož součástí byla napadená transakce, ona objektivní kritéria, která podmiňují rozsah DPH a nárok na odpočet, byla naplněna. Omezil však tento princip na okolnosti, kdy osoba povinná k dani neměla „žádné znalosti a žádné prostředky k poznání“. Soudní dvůr Evropské unie musel mít v úmyslu v rozhodnutí rozvinout zásadu konstatovanou v . Případ je odvrácená strana případu . Soud musel mít úmyslu, aby fráze „věděl nebo měl vědět“ použité v odst. 59 a 61 v měla stejný význam jako fráze „vědět nebo mít jakýkoli prostředek k poznání“ použitý v (čl. 55 rozhodnutí ).

Odvolací britský soud ve věci dále konstatoval (viz odst. 52 rozhodnutí ), že má-li daňový poplatník k dispozici prostředky k poznání, že se svojí koupí účastní transakce spojené s podvodným únikem DPH, ztrácí právo na odpočet, Ve světle nemá žádný význam tvrdit, že v domácích právních předpisech spolupachatelství podvodů vyžaduje více trestuhodný stav mysli než neopatrnost. Obchodník, kterému se nepodaří uplatnit prostředky poznání, které má k dispozici která musí být splněna před tím, než vznikne jeho právo na odpočet.

V případě kauzy bylo významným způsobem odmítnutí práva na odpočet ustanoveno na základě toho, že plátce věděl nebo měl vědět, že je že transakce jsou spojeny (souvisejí) s podvodem. Tato otázka vyvstává v těchto žalobách z toho, zda je toto dostatečné, nebo zda právo na odpočet může být odepřeno pouze tehdy, pokud obchodník ví nebo měl vědět, že transakce je spojena s podvodem. Správce daně tvrdí, že právo na odpočet může být odepřeno, pokud obchodník pouze věděl nebo měl vědět, že je pravděpodobné (spíše ano než ne), že při svém nákupu se zúčastní takové transakce. Tvrdí, že pokud by bylo nutné prokázat více než zhodnocení rizika, tak by rozhodnutí nepředstavovalo vývoj práva a nedosáhlo by cíle, uznaného v šesté směrnici, k němuž SDEU odkazuje v odst. 54 rozhodnutí ¹⁴⁾.

Jak již bylo uvedeno, samotná existence tohoto cíle a princip, že se nelze spoléhat na právo Společenství při podvodných cílech (viz např. kauza odst. 32), Takovýto přístup byl odmítnut v .

Pokud by britský správce daně měl pravdu a bylo by dostatečné ukázat, že plátce měl vědět, že riskoval, že jeho nákup je spojen s podvodem, byl by, podle názoru odvolacího britského soudu ve věci , Plátce, který ví nebo by mohl vědět, že existuje riziko podvodu, bude těžko měřit míru tohoto rizika; ani nebude schopen předvídat, zda jsou okolnosti takové, že bude proti němu uplatněno, že riziko podvodu je tak velké, že by neměl vstoupit do transakce. Stručně řečeno, nebude schopen vědět před vstupem do transakce, že pokud tak učiní, že nebude mít nárok na odpočet DPH na vstupu. Princip právní jistoty bude porušen.

Je potřeba si uvědomit, že přístup SDEU v kauze měl rozšířit kategorii účastníků. Plátce, který měl vědět, že je vystaven riziku, že se při koupi účastnit transakce spojené s podvodem na DPH, nemůže být považován za účastníka tohoto podvodu. Nejvyšší, co je možné říci, je, že riskuje, že by mohl být účastníkem. Toto není přístup soudu ve věci , ani to není jazyk, který používá. Za těchto okolnosti, je odvolací britský soud ve věci názoru, že je třeba prokázat, že obchodník věděl nebo měl vědět, že se svými nákupy účastní takové transakce:

„“

Britská finanční správa namítala, že zásada by neměla být omezena na případy, kdy se obchodník záměrně zdržel klást otázky, aby nedošlo k potvrzení jeho podezření. Toto bylo popsáno jako kategorie případu, který je tak blízko skutečné znalosti, že s osobou je zacházeno, jako by měla informace, kterým se záměrně snažila vyhnout. Finanční správa se snažila odkazovat na názory dříve vyslovené britskými soudy takto:

„“

Odvolací britský soud ve věci k tomu uvedl, že jak se již snažil zdůraznit, podstatou přístupu SDEU ve věci je, že zachoval princip právní jistoty; on jej nepřebíjel.

Test v případě je jednoduchý a neměl by být příliš rafinovaný. Zahrnuje nejenom ty, kteří o spojení vědí, ale i ty, kteří „by měli znát“. Zahrnuje tedy ty, kteří by měli z okolností, které obklopují jejich transakce, vědět, že jsou spojeny s podvodným vyhýbáním. Pokud by plátce měl vědět, že pro transakci, které se zúčastnil, bylo to, že byla spojena s podvodem, a pokud se ukázalo, že transakce byla spojena s podvodným vyhýbáním se DPH, pak měl o tomto faktu vědět. Může být správně považován jako účastník z důvodů vysvětlených v případu .

Britský odvolací soud ve věci v této části uzavřel, že skutečná zásada, která by měla být odvozena od případu , nerozšiřuje rozsah na okolnosti, za kterých zdanitelná osoba by měla vědět, že je při nákupu pravděpodobnější, že její transakce souvisí s podvodným únikem. Ale

Hlavním smyslem tohoto pojednání bylo poukázat na to, že pokud se daňové subjekty a daňová správa potýkají s pojmem „věděl nebo vědět měl a mohl“, zejména v souvislosti s ručením dle § 109 zákona o DPH či odejmutím nároku na odpočet v „podvodných“ situacích, je nutno vzít v potaz, že výklad provedený na základě relevantních rozhodnutí SDEU vede podle názoru britských soudů k tomu, že je potřeba obsah tohoto pojmu vykládat tak, že plátce daně může být postižen pouze tehdy, pokud je možno konstatovat, že zjištěné okolnosti „obklopující“ předmětný obchod by každý rozumný posuzovatel musel vyhodnotit tak, že jediným rozumným vysvětlením těchto okolností je to, že předmětný obchod je spojen s podvodem na dani. Jak dovodil britský odvolací soud, jen takovýto přísnější výklad je schopen unést zachování principu právní jistoty a předvídatelnosti a zabránit tak arbitrárnímu rozhodování správce daně.

Pro praxi českého daňového práva je v tomto ohledu nutno si pak klást otázky, zda pokud se v průběhu daňové kontroly například zjistí, že dodavatel je nekontaktní, že neukládá své účetní závěrky do Sbírky listin obchodního rejstříku, nebo že cena, za kterou se uskutečnil obchod, je neobvykle vysoká, jsou právě těmi skutečnostmi, které by každý rozumný posuzovatel musel vyhodnotit tak, že jediným možným vysvětlením těchto okolností je to, že obchod je spojen s daňovým podvodem. Možná je rozumné přitom vzít v potaz i názor britského soudce Helliera v jiné věci v roce 2013,¹⁵⁾ že je zde potřeba uvažovat „rozumného podnikatele“, kdy slovo „rozumný“ indikuje, že rozhodující úřad či soud se

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.