Rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 348/2016 - 47 byl ukončen letitý spor, týkající se uplatňování odpočtu daně z přidané hodnoty při současném poskytnutí dotace z veřejných prostředků. Jelikož soudní spor trval déle než deset let a finanční orgány nebyly schopny v dané lhůtě daň správně vyměřit, skončila věc prekluzí a ve věci nebylo meritorně rozhodnuto. Z celého vývoje kauzy je však patrný odlišný výklad finančních orgánů a soudů a z jednotlivých rozsudků lze dovodit podstatné závěry, kterými je nutno se při řešení obdobných případů řídit.
Uplatňování odpočtu DPH při současném poskytnutí dotací z veřejných prostředků
Ing.
Karel
Raiser
je daňovým poradcem
V roce 2008 byla u obecně prospěšné společnosti zahájena daňová kontrola na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí 2006. Samotná kontrola probíhala déle než rok a zpráva o kontrole měla 79 stran. Předmětem činnosti o.p.s. byla jak hlavní (nezisková) činnost, tak i činnost hospodářská (doplňková). V rámci hlavní činnosti o.p.s. realizovala projekty hrazené z veřejných zdrojů. Finanční úřad ve zprávě o daňové kontrole dospěl k závěru, že o.p.s. v rámci projektů, na jejichž realizaci obdržela dotaci, uplatňovala u specifikovaných přijatých zdanitelných plnění plný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, ačkoli v době realizace projektů s ohledem na dotační podmínky uskutečňovala (dle názoru správce daně) plnění bez úplaty a až po skončení doby realizace projektů přijatá plnění využila také pro uskutečňování zdanitelných plnění uvedených v § 72 odst. 2 zákona o DPH.
Finanční úřad označil plnění poskytovaná bezúplatně v rámci projektů za „plnění uskutečněná v rámci ekonomické činnosti poskytnutá bez úplaty“. Následně na základě analogické aplikace § 72 odst. 5 zákona o DPH neuznal nárok na odpočet v plné výši, ale stanovil jej koeficientem v poměru plnění bez úplaty (na základě dotovaných projektů) ke všem zdanitelným plněním za podnik jako celek. Tento (jak se později ukázalo zcela nesprávný) pohled na věc zásadně ovlivnil vývoj celé kauzy.
Proti následně vydaným dodatečným platebním výměrům bylo podáno odvolání. Krajské finanční ředitelství však pokračovalo v nesprávné úvaze a zvýšilo dodatečně doměřenou daň výrazně v neprospěch našeho klienta, neboť koeficient vypočítalo podle jednotlivých projektů a nikoliv podle celkového poměru zdanitelných plnění. Ve svém rozhodnutí Krajské finanční ředitelství zdůraznilo, že ve fázi realizace projektů náš
klient
neuskutečnil žádná zdanitelná plnění. Dodalo, že realizace projektů, na které o.p.s. obdržela dotace
, nebyla činností vykonávanou za účelem dosažení příjmů, a to s ohledem na dotační podmínky, které zapovídaly v souvislosti s realizací projektů dosažení příjmů. Až po realizaci projektů o.p.s. uskutečnila úplatná plnění, což dle názoru KFŘ představovalo náhodné užití výstupů projektů, které nelze považovat za soustavnou činnost. Činnost o.p.s. tedy nepovažovalo KFŘ ani za počáteční přípravu ekonomické činnosti.Proti rozhodnutí KFŘ byla podána žaloba ke Krajskému soudu, který ho zrušil a věc předal k dalšímu řízení Odvolacímu finančnímu ředitelství. OFŘ následně podalo kasační stížnost.
Případ tak doputoval až k Nejvyššímu správnímu soudu, který v rozsudku 9 Afs 36/2013 - 29 vyslovil několik důležitých závěrů:
-
Poskytnutí
dotace
na určitou činnost nemá samo o sobě na výši daně z přidané hodnoty uplatněné příjemcem dotace
u následně přijatých zdanitelných plnění žádný vliv. Použije-li plátce přijaté zdanitelné plnění v rámci své ekonomické činnosti výlučně na činnost podléhající dani, pak plátci vzniká plný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, i kdyby mu poskytovatel dotace
uhradil přijatá zdanitelná plnění ze sta procent.-
Posouzení, zda přijatá zdanitelná plnění byla získána pro ekonomickou činnost, je základní skutkovou otázkou, která má být posouzena ve světle všech okolností posuzovaného případu.
-
Ekonomická činnost může sestávat z řady po sobě následujících jednání, mezi nimiž mohou být i přípravné úkony či nabytí provozního majetku.
Nejvyšší soud dále vyjádřil názor, že krátit nárok na odpočet podle § 75 nebo § 76 zákona o DPH lze pouze v případech výslovně tam uvedených a nelze tak ani v našem případě uplatňovat analogii. Pro takový postup neexistuje opora v zákoně. Z uvedeného důvodu byl pro nepřezkoumatelnost zrušen i rozsudek Krajského soudu v Plzni a bylo současně zrušeno i rozhodnutí Krajského finančního ředitelství a věc byla předána Odvolacímu finančnímu ředitelství.
Odvolací finanční ředitelství však setrvalo na výše uvedených nesprávných výkladech a bez dalšího dokazování nepřiznalo v daném případě žádný nárok na odpočet daně. Proto byla podána opět žaloba ke Krajskému soudu, který samozřejmě rozhodnutí OFŘ zrušil pro nepřezkoumatelnost a OFŘ neuspělo ani s následně podanou kasační stížností. Důvodem bylo to, že OFŘ nerespektovalo právní názor NSS, který konstatoval, že pro řádné odůvodnění otázky, zda se náš
klient
pohyboval v rámci ekonomické činnosti, je nutné provést hodnocení konkrétních skutkových okolností případu, což se v daném případě nestalo.Realizuje-li tedy plátce daně z přidané hodnoty projekty hrazené z veřejných zdrojů, nemá poskytnutí
dotace
žádný vliv na uplatnění odpočtu daně, podstatná je pouze skutečnost, že vstupy použije pro ekonomickou činnost. Krátit nárok na odpočet v daném případě analogicky podle § 75 nelze.V závěrečném rozsudku sp. zn. 9 Afs 348/2016 - 49 Nejvyšší správní soud rovněž vyložil, jak je nutno nahlížet na pojem „ekonomická činnost“ a odkázal přitom na judikaturu Soudního dvora. Přitom je vždy nutno posuzovat konkrétní okolnosti každého případu, což finanční orgány v daném případě neučinily. Případ tedy skončil prekluzí a o.p.s. dostala zpět nejen veškerou zaplacenou daň, ale i sankční úrok.