S poskytováním náhrad cestovních výdajů při pracovních cestách zaměstnanců se pojí i často předkládaná otázka týkající se uvádění počátku a konce pracovního výkonu v pravém horním rohu tiskopisu „Cestovní příkaz“. Zaměstnanci i zaměstnavatelé se často ptají, zda je stanovena povinnost k vyplňování tohoto údaje. Podstata tohoto dotazu spočívá v aplikaci § 210 zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále také “zákoník práce ”. V tomto ustanovení je přesně stanoveno, že doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí s tím, že jestliže však zaměstnanci v důsledku způsobu odměňování mzda nebo plat ušla, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.
Počátek a konec pracovního výkonu zaměstnance při pracovní cestě
Vydáno:
2 minuty čtení
Počátek a konec pracovního výkonu zaměstnance při pracovní cestě
JUDr.
Marie
Salačová
Zmíněné ustanovení prakticky znamená, že je nezbytné rozdělovat zaměstnance do dvou skupin:
–
první skupinu zahrnují ti zaměstnanci, kteří jsou odměňováni měsíční mzdou nebo platem, a
–
druhou skupinu zahrnují ti zaměstnanci, kteří jsou odměňováni zvláštním způsobem, tj. např. úkolovou mzdou, podílovou mzdou, hodinovou mzdou apod.
Zaměstnanci první skupiny nemusí předmětný údaj na cestovní příkaz vyplňovat, protože není časově přesně sledován jejich výkon, to znamená, že není důležité a rozhodující, kdy přesně zaměstnanci výkon práce při pracovní cestě vykonávají, tedy konkrétně, zda ve stanovené pracovní době nebo mimo ni, ani co konkrétně dělají. Totiž oni na konci měsíce vždy budou mít vyplacenou měsíční mzdu nebo plat. U druhé skupiny zaměstnanců je však uvádění tohoto údaje nezbytné, protože zaměstnavatel musí znát přesnou dobu, po kterou předmětní zaměstnanci v průběhu pracovní cesty vykonávají ve své stanovené pracovní době jiný druh práce, než který mají sjednaný v pracovní smlouvě jako druh práce podle § 34 odst. 1 písm. b) zákoníku práce nebo nekonají nic (protože např. cestují a sedí v dopravním prostředku), neboť tyto doby se u těchto zaměstnanců považují za překážku v práci na straně zaměstnavatele a zaměstnancům za ni naleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.
Z uvedeného vyplývá, že ani zmíněný údaj nelze, jak ze strany zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců, zcela přehlížet.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.