Argumentační momenty v případech projednávání zpráv o daňové kontrole v situaci detekované účasti na daňovém podvodu

Vydáno: 26 minut čtení

Tento článek si klade za cíl popsat vybrané argumentační střety mezi správcem daně a zástupci daňových subjektů v případech detekované účasti na řetězcových daňových podvodech. Má mluvit jednoduchým, přímočarým a všeobecně srozumitelným jazykem zejména proto, že jeho autor chápe řetězcové podvody na DPH jako ve své podstatě přímočaré, byť náročné na koordinaci.

Argumentační momenty v případech projednávání zpráv o daňové kontrole v situaci detekované účasti na daňovém podvodu
Ing.
Jiří
Pšenčík,
Ph.D.,
Územní pracoviště v Českých Budějovicích, Ředitel kontrolního odboru
Judikatura
Soudního dvora EU pod pojmem podvod na DPH označuje situace, v nichž jeden z účastníků řetězce neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem šesté směrnice, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám. I když varianty podvodu na DPH mohou být rozmanité a spletité, jeho podstatou je, že není odvedena určitá částka získaná jako DPH.1) Má-li dojít k odmítnutí nároku na odpočet (či jiné neoprávněně získané daňové výhody), musí správce daně prokázat vědomost daňového subjektu o skutečném účelu nastaveného obchodního modelu (věděl či vědět měl) a vyhodnotit opatření, která za stávající situace daňový subjekt přijímal k zabránění vlastní účasti na podvodném obchodním modelu.2) Tato opatření mají být racionální, a tedy vhodná, případná a efektivní, nikoli však excesivní.
 
1. V řetězci jsou zapojeni všichni jeho účastníci
Jednou z častých námitek při obhajobě daňového subjektu v případě podezření z vědomé účasti na řetězcovém daňovém podvodu je, že správce daně měl neuznat nárok na odpočet či jinou daňovou výhodu, která byla daňovým podvodem zatížena, zejména proto, že
daňový subjekt věděl nebo mohl vědět o „
podvodu svého obchodního partnera
“.
V případě řetězcových podvodů na DPH jsou však součástí daňového podvodu všichni účastnici podvodného řetězce. Nelze si ani představit situaci, že v daňovém podvodu je zapojen pouze missing trader či buffer, neboť bez brokera by celý podvod ztratil jakýkoliv finanční efekt. Analogicky, pokud provozovatel sběrných surovin bez mrknutí oka nakupuje od podezřelých osob například kryty kanálů se znakem města, ve kterém žije, nelze tvrdit, že to není jeho problém, protože on přeci ten kryt neukradl – rozhodně nemůže osvědčit svou dobrou víru. Brokeři, stejně jako majitel sběrných surovin, na svém jednání finančně silně profitují a na daňovém podvodu se podílejí v rozsahu svého účetního zisku z předmětných transakcí. Logicky tedy nejde o situaci, kdy broker o daňovém
podvodu svých obchodních partnerů
ví nebo vědět má, ale o případy, kdy ví či vědět má
o své vlastní účasti
v podvodném obchodním modelu, resp. na plněních, která jsou v řetězci podvodem zatížena.
2.
Priorita
ručení za daň před standardním vyměřením či doměřením daně v rámci daňové kontroly
Za shora uvedených okolností je pak, i z morálního hlediska, zcela zbytečné hovořit o tom, zda doměřená daň je či není trestem za podvodné jednání jiné osoby.
Samotná doměřená daň rozhodně trestem být nikdy nemůže, když správce daně pouze logicky žádá zpět daň, kterou osobě podílející se na daňovém podvodu vyplatil na nadměrném odpočtu či odmítne nárok na odpočet vyplatit. Ani konsekvenci účasti na daňovém podvodu v podobě penále3) nelze rozhodně považovat za jakkoliv nemorální či nepřiměřenou. Přesto se však v odvoláních proti platebním výměrům lze setkat s požadavkem na upřednostnění ručení za daň dle § 109 zákona o DPH a § 171 a § 172 daňového řádu, a to zejména z důvodu povinnosti správce daně volit při stanovení daně režim výhodnější pro daňový subjekt, když s institutem ručení není spojeno na rozdíl od doměření daně penále.
Aplikace takového přístupu by vedla k absurdnímu závěru. Daň z podvodu by byla formou ručení zbavena penále, zatímco dodatečně stanovená daň vyplývající z evidentního omylu (například dvakrát uplatněný nárok na odpočet z téhož daňového dokladu) nebo nesprávného výkladu hmotného daňového práva bez podvodného úmyslu by byly sankcionovány 20% penále. Účastníci podvodného spolčení na pozici brokerů by této sankci tedy unikli pouze s odkazem na to, že se účastnili řetězcového podvodu (o kterém navíc věděli, jinak by je ani nebylo možno s podvodem spojit a následně doměřit či vyměřit). Z řetězcových podvodů by se tak stal neskutečně lákavý artikl podobný sázkovým hrám, jen s vyšší pravděpodobností výhry. Stejně jako v případě loterie by totiž při neúspěchu nehrozila sankce. Takový stav by zakládal nejen zřejmou nerovnost daňových subjektů před zákonem, ale bezesporu by vedl i k nepřímé podpoře daňových podvodů a byl by v příkrém rozporu s cíli a smyslem evropské právní úpravy daně z přidané hodnoty.4) Na základě shora uvedeného je zřejmé, že forma krácení daňové povinnosti (nebo vylákání nadměrného odpočtu) by neměla při penalizaci hrát žádnou roli.
Navíc, ustanovení § 109 zákona o DPH je „pouhou“ speciální právní úpravou, když se k ručení vztahují obecná pravidla uvedená v § 171 a § 172 daňového řádu. Je nepochybné, že v případě zjištěné účasti na řetězcových podvodech u brokera je zpravidla nezbytné provádět rozsáhlé dokazování včetně četných mezinárodních dožádání o provedení úkonů v jiných členských státech EU. K takové masivní koncentraci důkazních prostředků daňový řád bezesporu předvídá postup v řízení nalézacím nikoliv v řízení placení daní, když tímto postupem je výhradně daňová kontrola.
Nezřídka se stává, že zástupci daňových subjektů zapojených v daňových podvodech podpůrně argumentují Listinou základních práv a svobod. Je však důležité připomenout, že účast na jakémkoliv daňovém podvodu, včetně řetězcových daňových podvodů, je společensky nechtěný, patologický jev. Bojujme tedy za svá skutečná práva a nikoliv za právo na beztrestnou účast na daňovém podvodu!
 
3. Brokeři jsou nevědomé osoby zlákané k daňovému podvodu
V případě projednávání zpráv o daňové kontrole při zjištěném zasažení řetězcovým daňovým podvodem se také objevuje argumentace, podle které nemají být alespoň průměrně sofistikované podvody spojeny s vratkou DPH. Toto tvrzení souvisí s další argumentací, že řetězcového podvodu se účastní pouze některé subjekty podvodného řetězce, zatímco jiní jeho účastníci ne!
Součástí daňového podvodu jsou ve skutečnosti jak osoby, které selžou při placení daně (tzv. missing tradeři), tak osoby, které žádají o vrácení DPH (tzv. brokeři / profit takeři) a stejně tak i osoby, které se postaví v podstatě čistě formálně mezi ně tak, aby mezi missing traderem a brokerem neexistovala přímá vazba (tzv. buffeři). Představa o tom, že podvodného plnění se účastní jen missing tradeři a buffeři, zatímco brokeři jsou k podvodu bez své vůle a vědomí zneužiti, je nelogická a v praxi samozřejmě nefungující.
Musíme si dále uvědomit, jaké subjekty jsou organizátory řetězcových daňových podvodů vyhledávány pro roli brokerů či profit takerů. Jsou to silné, stabilní firmy s dlouholetou historií, u kterých podvodná část nároku na odpočet nebude tak patrná a správce daně tuto firmu nebude na základě dlouholeté bezproblémové historie z podvodu apriorně podezřívat. Právě ale v tom tkví také slabost podobné argumentace. Jedná se o firmy, které jsou zkušenými účastníky relevantního trhu, na kterém fungují nezřídka i čtvrtstoletí. Tito brokeři tedy mají hluboké znalosti o trhu, podmínkách na něm, konkurenčním prostředí. Logicky si potom musí klást jednoduché otázky. Jak se může například stát, že daňový subjekt na relevantním trhu zcela neznámý je schopen dodávat za ceny výhodnější než výrobce a navíc ve značném množství. Potenciální brokeři si musí stejně tak klást i otázku, proč zrovna oni měli tolik štěstí, že přijímají daňové doklady generující nárok na odpočet, vystaví daňové doklady a z hlediska formálního (daňové přiznání, souhrnné hlášení, intrastat apod.) se postarají o deklaraci dodání zboží do jiného členského státu osvobozené od daně, aniž by se nějak zvlášť museli zajímat o vlastní zboží, přitom je jim ale nabízena zajímavá obchodní marže (s naprostým minimem úsilí). Toto je bezesporu obchod snů v běžných obchodních vztazích nedosažitelný.
Je proto logické, že vyhodnotí-li správce daně tržní pozici daňového subjektu zapojeného jako broker v řetězcovém podvodu, klade na něj této situaci přiměřené nároky stran obezřetnosti a logického uvažování. Žádá tak po daňovém subjektu alespoň špetku snahy nepoškodit třetí stranu participující finančně na obchodním vztahu, tedy státní rozpočet formou DPH.
 
4. Stehcemp vše změnil
Mnoho zástupců daňových subjektů, které byly zapojeny v řetězcových podvodech, zaznamenalo rozsudek ve věci
PPUH Stehcemp
5) s tím, že dle jejich názoru měl nazírání na řešení daňových podvodů změnit. Ve skutečnosti to tak není.
Prostá nekontaktnost dodavatele daňového subjektu či neplnění formálních povinností na straně tohoto dodavatele k tvrzení stran neprokázání přijetí faktického zdanitelného plnění, případně stran účasti odběratele na daňovém podvodu, skutečně nepostačuje, je však logické a správné, že si této skutečnosti správci daně všímají a spolu s ostatními zjištěními hodnotí. Je totiž přímočarým, a tedy také prvotním, řešením zeptat se po několika měsících, případně letech, obchodního partnera na průběh obchodních transakcí, jejichž byl spolu s kontrolovaným daňovým subjektem přímým účastníkem. Není-li to možné pro nekontaktnost tvrzeného dodavatele, nelze takový stav považovat za standardní. Všichni počítáme s tím, že pořídíme-li si automobil od autorizovaného dealera, budeme jej moci kontaktovat i dlouho po pořízení automobilu, ať již z důvodu případné záruční reklamace nebo třeba i z důvodu ověření daňových aspektů předmětného prodeje.
Je třeba si uvědomit ještě další okolnost. U nekontaktního dodavatele v podstatě nelze prověřit, že došlo ke skutečné úhradě daně. Osoby na pozicích missing traderů často doplňují uměle své vstupy tak, aby redukovaly svou daňovou povinnost a deklarovaly tak před správcem daně zpravidla nepatrné daňové povinnosti (nepatrné vzhledem k jejich obratu). Je typické, že v celém řetězci tak nikdy není vykázána odpovídající daňová povinnost, když všichni účastníci podvodného řetězce na pozicích missing traderů a bufferů mají v podstatě zanedbatelné daňové povinnosti, zatímco účastník podvodného řetězce na pozici brokera/profit takera vykáže vždy obrovský nadměrný odpočet. Správci daně čím dál častěji a stále lépe popisují takové řetězce s tím, že jejich nastavení není nahodilé, a to i s ohledem na skutečnost, že daňovou povinnost u žádného z missing traderů a u většiny bufferů nelze prověřit. Nekontaktnost účastníků daňového podvodu je tak pro správce daně překonatelná výhradně správní úvahou o podvodném účelu nastavení obchodního řetězce.
Ani rozsudek ve věci
PPUH Stehcemp
na ustálené judikatuře nic nezměnil. Lze naopak konstatovat, že tento rozsudek implicitně směřoval správce daně od doměření na základě formálních nedostatků a jejich vnitrostátních právních konsekvencí k doměření případné vědomé účasti na daňovém podvodu. Organizátorství daňového podvodu či vědomá účast na něm zůstávají a vždy budou momentem rozhodujícím o doměření daně.
To lze ostatně doložit například rozsudkem ve věci
Traum EOOD
.6) Předmětný rozsudek rozhodně nelze chápat jako nějaký nově nastavený
precedens
stran posuzování osvobozeného dodávání zboží do jiného členského státu (tento přístup byl ostatně uveden i v předchozí judikatuře), jedná se pouze o logickou konsekvenci vědomého zapojení do podvodu, přičemž je nepodstatné, že daňový podvod se odehrál v jiném členském státě (v daném případě v Řecku). Soudní dvůr EU by neváhal ani v takovém případě odmítnout osvobození od daně při dodání zboží korporací
Traum EOOD,
která je registrována k dani v Bulharsku. Dostatečně pádným argumentem pro takový postup je skutečnost, že dodavatel věděl či vědět měl, že intrakomunitární dodání zboží bude v jiné zemi zatíženo daňovým podvodem. Podstatou náhledu Soudního dvora EU i tuzemských správních soudů na řetězcové podvody je tedy skutečnost, že se podvod v nějaké formě odehrál nebo měl odehrát, je-li mu včasným zásahem správce daně zabráněno, například nevyplaceným odpočtem, a zároveň, že o tomto podvodu předmětný daňový subjekt věděl či vědět měl. Je dále nepodstatné, zda v případě vědomé účasti na daňovém podvodu odejme správce daně daňovému subjektu nárok na odpočet či odmítne osvobození při dodání zboží do jiného členského státu.
 
5. Podvod z pohledu trestního a daňového práva
Zbytečným předmětem sváru mezi správci daně a zástupci daňových subjektů je v případě řetězcových daňových podvodů samotné slovo podvod nebo daňový podvod. Tento výraz je samozřejmě pojímán v jeho silně pejorativním významu, v daných případech je však zpravidla přiléhavý.
Zástupci daňových subjektů často argumentují stran daňového podvodu nikoliv daňovým řádem či správní judikaturou, ale trestním zákoníkem. Jedná se o nesprávný přístup odporující všem rozsudkům Soudního dvora EU a tuzemských správních soudů ve věci daňových podvodů. Je totiž nepochybné, že o daňovém podvodu v jeho daňové rovině rozhoduje výhradně správce daně. Správce daně navíc ani není oprávněn činit úsudek o spáchání jakéhokoliv trestného činu nebo přestupku, tedy včetně trestných činů daňových, jejichž skutková podstata může být naplněna jednáním majícím podstatu v podvodu na dani, když tato pravomoc je svěřena pouze soudům.
Záludnější je ovšem navazující argumentace, že správce daně musí obdobně jako orgány činné v trestním řízení daňovému subjektu prokázat úmysl daňový podvod spáchat. Správce daně však neprokazuje úmysl, jak je vymezen pro účely trestního řízení, ale vědomost o daňovém podvodu, popřípadě rozhoduje o skutečném účelu zdanitelných transakcí (zneužití práva či zastřený stav). To vyplývá z jeho postavení v jakékoliv moderní společnosti. Správci daně logicky nejsou nadáni silnějšími vyšetřovacími mechanismy, kterými by bylo vůbec možno úmysl daňového subjektu zaznamenat, a tím prokázat, a které slouží výhradně k odhalování a dokumentaci trestných činů. Pokud by argumentace stran povinnosti správce daně prokázat daňovému subjektu úmysl spáchat trestný čin krácení daně či vylákání daňové výhody (tedy daňový podvod v trestněprávním pojetí) platila, byla by celá právní konstrukce daňového podvodu ve správní (a tedy finanční) rovině mrtvá, nebo by správce daně musel získat odpovídající, tj. silnější vyšetřovací pravomoc.
S tím souvisí i další názor, totiž, že podvod na dani či zneužití práva nelze doměřit, nejsou-li tyto instituty kodifikovány v tuzemských hmotných či procesních právních normách. V těchto případech se však správce daně snadno odkazuje na evropskou judikaturu, například ve věci
„Italmoda.“
7) Podvod na dani z pohledu daňového, nikoliv trestního, práva je určován výhradně judikaturou vykládající právní zásady, na kterých stojí evropský systém DPH, a jedná se o obecné právní zásady.
 
6. Zneužití práva vs. podvod na dani
Správce daně je bezesporu povinen exaktně rozhodnout o tom, zda jednání daňového subjektu vyhodnotí jako podvod na dani, či zneužívání práva, když tyto dvě právní kvalifikace nelze směšovat. Přesto však lze konstatovat, že rozdíl mezi zneužitím práva a podvodem na dani je velmi tenký, až pocitový, když i samotný řetězcový podvod na dani z přidané hodnoty lze obecně nazvat praktikou, která zneužívá domácí a intrakomunitární systém daně z přidané hodnoty. Prvek umělosti je přítomen u obou typů právních kvalifikací, a lze proto také tvrdit, že i zneužití práva je v obecném jazyce podvodem na dani. Není možné proto souhlasit s dalším názorem artikulovaným při projednávání zpráv o daňové kontrole, že subjekty na pozici profit takerů v případě řetězcového daňového podvodu (subjekty typu
Kittel
) si plní své daňové povinnosti, zatímco subjekty zneužívající právo (subjekty typu
Halifax
) se své daňové povinnosti vyhýbají. Ve skutečnosti se své daňové povinnosti vyhýbají jak subjekty zapojené v daňovém podvodu, tak i subjekty zneužívající právo, když subjekty typu
Kitte
l přijímají vědomě plnění zatížená podvodem a jimi vykázanou daňovou povinnost tedy nelze považovat za pravdivou, správnou a přirozenou.
 
7. Je třeba přijímat jakákoliv opatření
Jednou z nejčastějších námitek zástupců daňových subjektů zapojených do podvodných řetězců je tvrzení, že:
a)
opatření k zabránění vlastní účasti na daňovém podvodu je nutno přijímat výhradně v kontextu svého vlastního standardu a zároveň
b)
vznikne-li důvod nějaká opatření přijmout, je třeba
nějaká
opatření přijmout.
Tato argumentace je nejen zcela nesprávná, ale navíc také pro daňové subjekty nebezpečná, neboť je zcela nelogicky a neoprávněně uklidňuje. Lze ji totiž vykládat tak, že teprve má-li (či měl-li by mít) daňový subjekt určité pochybnosti stran skutečného účelu obchodních transakcí, lze po něm požadovat přijímání
jakýchsi
opatření. Před tímto názorem je nutno důrazně varovat, nejde totiž o přijímání jakýchsi (nějakých) opatření, ale opatření vhodných, racionálních, přiměřených, avšak zároveň takových, která efektivně účasti daňového subjektu na daňovém podvodu mohou zabránit, viz například rozsudek Soudního dvora EU ve věci
Kittel
.8) Často daňový subjekt tvrdí, že o své účasti na daňovém podvodu nevěděl, a ani vědět nemohl a zároveň, že přijímal opatření k zabránění své účasti na daňovém podvodu, která však takovému podvodu zjevně zabránit nemohla. Je samozřejmě prozíravější nastavit své prověřovací a bezpečnostní standardy i bez pocitu přímého ohrožení daňovým podvodem, avšak opatření musí být efektivní a nikoliv efektní.
Příkladem takových neefektivních (tzn. jakýchsi) opatření je:
Pouhé prověření registrace obchodního partnera k DPH. To je nutná podmínka pro uplatnění nároku na odpočet, účasti na daňovém podvodu však nijak nebrání, když řetězcový podvod na DPH lze spáchat výhradně na základě spolčení několika osob registrovaných k dani. Jejich registrace k DPH tedy z pohledu zabránění vlastní účasti na daňovém podvodu nic neřeší.
Prověření statusu obchodního partnera (spolehlivý či nespolehlivý plátce/osoba). Je zřejmé, že o tak zásadním zásahu v oblasti daňového statusu daňového subjektu, který by měl vyvolat v jeho obchodních partnerech vážné pochyby či dokonce způsobit jeho vyloučení z obchodních transakcí, nelze rozhodnout přes noc. Zcela absurdně se přesto lze setkat se situacemi, kdy čerstvě založená společnost s ručením omezeným byla akceptována jako obchodní partner, protože v době zahájení obchodní spolupráce (cca týden po jejím vzniku a v den její registrace k DPH), byla brokerem označována za kvalitní, neboť nebyla ještě nespolehlivým plátcem. Obdobně lze v některých případech řetězcových podvodů zaznamenat smluvní ujednání mezi obchodními partnery (z nichž dodavatel byl jasnou nekontaktní osobou vedenou cizozemským jednatelem bez jakéhokoliv zázemí v ČR), že aplikace institutu zvláštního způsobu zajištění daně smí být odběratelem aplikována v případě, pokud by dodavatel byl nespolehlivým plátcem. Takto smluvně omezit rozhodování o své vlastní obraně proti účasti na daňových podvodech je samozřejmě nesprávné a jako opatření k zabránění vlastní účasti na daňovém podvodu neefektivní.
Při projednání zprávy o daňové kontrole bývá také jako jedno ze zábranných opatření tvrzeno sledování nákladních vozidel zajišťujících mezinárodní přepravu zboží při osvobození dle § 64 odst. 1 zákona o DPH, zatímco aplikace jednoduchého a levného zvláštního způsobu zajištění daně byla smluvně omezena pouze na vybrané situace nebo je zcela nevyužito.
Nastavení delší doby splatnosti tak, aby daňový subjekt mohl prověřit fakticitu plnění a ochránit se tak před provedením úplaty za nedodané či vadné zboží atd.
Je zřejmé, že přijímání takových opatření izolovaně bez vazby na faktické varovné
indicie
je zcela zbytečné a bezúčelné, a taková opatření nejsou tedy těmi judikaturou požadovanými opatřeními k zabránění vlastní účasti na daňovém podvodu. Mohou být efektní při argumentaci vůči správci daně, postrádají však potřebnou efektivnost, a tedy požadovanou racionalitu.
 
8. Snížený standard
Podle některých názorů by se měl daňový subjekt bránit argumentaci správce daně (tedy nikoliv své účasti na daňovém podvodu!) tím, že sníží své běžné standardy obezřetnosti, protože jedině pak po nich finanční správa nebude moci žádat přijetí efektivních a vhodných opatření ke skutečnému zabránění jejich vlastní účasti na daňovém podvodu. Zjednodušeně, budou-li se plátci chovat standardně neobezřetně, nelze po nich požadovat nějaká zásadní, silná opatření, neboť jejich standard je běžně nízký či žádný. Taková argumentace nápadně připomíná nekalé praktiky obchodníků, kteří před obdobím slev krátkodobě zvýší ceny, aby následně mohli deklarovat výrazné a lákavé slevy, fakticky však své zboží prodávají za ceny původní.
Opět se jedná o vytváření nepřirozené, umělé a nepravdivé situace.
Standardy obezřetnosti u daného daňového subjektu jsou pouze jedním z kritérií, která správce daně hodnotí. Pokud tedy daňový subjekt bude běžně prověřovat pouze registraci svých dodavatelů k dani z přidané hodnoty a provádění úplat na zveřejněné bankovní účty i přesto, že bude disponovat značným množstvím indicií a poznatků o skutečné, tzn. podvodné povaze předmětných transakcí, budou správci daně zcela logicky a oprávněně požadovat v případě těchto transakcí zcela jinou, vyšší úroveň projevené obezřetnosti, která bude přiměřená nikoliv sníženému (či zcela chybějícímu) standardu, ale zvýšenému riziku. Jednodušeji řečeno, správci daně srovnávají přijatá opatření zejména s mírou rizika zapojení do řetězcových podvodů.
 
9. Kontrolní hlášení – informační povinnost správce daně
Dle některých názorů kontrolní hlášení narušila dosavadní proporcionalitu mezi plátci a správcem daně v případě objemu předávaných dat. Správce daně by tedy měl zatěžovat daňový subjekt méně a údajů o podvodech zjištěných z kontrolních hlášení využít ke zvýšené osvětě.
V prvé řadě je nutné si uvědomit, že se nezměnila povaha informací, které správce daně prostřednictvím kontrolních hlášení získává, ale pouze jejich rozsah a automatizovanost, byť významně. K získání údajů, které plátci museli dle § 100 zákona o DPH evidovat, měl správce daně přístup vždy, tedy i před zavedením kontrolních hlášení.
Na úvahu o objemu předávaných informací finanční správě navazuje další názor, že jen z kontrolních hlášení lze zjistit daňový podvod. S tím však souhlasit rozhodně nelze. Podstatou prokazování vědomé účasti na daňovém podvodu u všech jeho účastníku je totiž tzv. subjektivní a objektivní stránka, tedy to, že k daňovému podvodu skutečně došlo (zde skutečně kontrolní hlášení může pomoci, nikoliv však izolovaně, ale výhradně spolu s ostatními informačními zdroji) a pak také, že konkrétní osoba o své účasti na daňovém podvodu věděla či vědět měla a mohla. Takovou informaci z kontrolních hlášení jednoduše extrahovat nelze. Přesto se však zhusta objevují konsekventně další názory, že finanční správa má na základě kontrolních hlášení a z nich vyplývající disproporcionality aktuálně varovat daňové subjekty, že jejich obchodní partneři participují na daňovém podvodu. Forma informací má dokonce být i neformální – patrně telefonický kontakt či mailová korespondence. Tento požadavek jde daleko za hranici informací, které lze z kontrolních hlášení derivovat. Správce daně sice může náhledem do kontrolních hlášení a s podporou dalších informačních zdrojů zjistit, že subjekt stojící na začátku tuzemského řetězce dodávek nezaplatil daň a následující struktura obchodních vztahů je nestandardní, znamená to však, že se bez jakýchkoliv pochybností jedná o řetězcový podvod?
 
10. Závěr
Všechny shora uvedené situace argumentačních sporů mezi správcem daně a daňovými subjekty v případě řešení řetězcových podvodů na DPH jsou soudobé a aktuální. Měly by pomoci při debatě a úvahách o řetězcových podvodech jako takových a případně také obhajobě při nevědomém zapojení do takového nepravdivého obchodního modelu. Z vybraných situací vyplývá i to, že obhajovat daňové subjekty zapojené do řetězcových daňových podvodů, ať již vědomě či nevědomě, je nesmírně náročné, když nastavený podvodný obchodní model, který je třeba před správcem daně obhájit, vždy trpí vnitřní nepřirozeností. Otázkou je, zda si této nepřirozenosti měl a mohl daňový subjekt všimnout a vyhodnotit ji.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.
1) Citace bodu 31 rozsudku NSS 2 Afs 55/2016 – 38 ve věci
INDIPA a. s.
2) Rozsudek SDEU ve věci C384/04
Federation of Technological Industries
, obdobně též C439/04
Axel Kittel
a C440/04
Recolta Recycling SPRL
:
„Subjekty, které přijmou veškerá opatření, která od nich mohou být rozumně vyžadována, aby zajistily, že jejich plnění nejsou součástí podvodu, bez ohledu na to, zda se jedná o podvod na DPH, nebo jiné podvody (fraudulent evasion of VAT or other fraud), musejí mít možnost důvěřovat legalitě uvedených plnění, aniž by riskovaly ztrátu svého nároku na odpočet DPH odvedené na vstupu.“
3) Ustanovení § 251 daňového řádu: Daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit penále z částky doměřené daně tak, jak byla stanovena oproti poslední známé dani, ve výši (a) 20 %, je-li daň zvyšována, (b) 20 %, je-li snižován daňový odpočet, nebo (c) 1 %, je-li snižována daňová ztráta.
4) V poslední době např. bod 50 rozsudku SDEU ve věci C-332/15
Giuseppe Astone:
Za těchto podmínek je boj, vyhýbání se povinnostem a případným zneužitím cílem uznaným a podporovaným směrnicí o a Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že se právní subjekty nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat unijních právních norem. Vnitrostátní orgány a soudy musí odmítnout uznat nárok na odpočet daně, je-li na základě objektivních okolností prokázáno, že k uplatnění tohoto nároku došlo podvodně nebo zneužívajícím způsobem (rozsudky ze dne 6. prosince 2012, Bonik, C285/11, EU:C:2012:774, body 35 až 37 a citovaná
judikatura
, jakož i ze dne 18. prosince 2014, Schoenimport „Italmoda“ Mariano Previti a další, C131/13, C163/13 a C164/13, EU:C:2014:2455, body 42 až 44 a citovaná
judikatura
).“
5) Rozsudek SDEU ve věci C-277/14
PPUH Stehcemp
.
6) Rozsudek ve věci C-492/13
Traum EOOD,
bod 42
: „Kdyby tento soud dospěl k závěru, že je s ohledem na objektivní skutečnosti prokázáno, že společnost Traum věděla nebo měla vědět, že plnění, které uskutečnila, bylo součástí daňového úniku, jehož se dopustil pořizovatel, a že nepřijala veškerá opatření, která po ní mohla být rozumně požadována k zabránění tomuto daňovému úniku, může být zamítnut její nárok na osvobození od DPH (v tomto smyslu viz rozsudek Mecsek-Gabona, EU:C:2012:547, bod 54).“
7) Bod 58 a 59 rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-131/13
„Italmoda“
, C-163/13
Turbu.com BV
a C-164/13
Turbu.com Mobile Phone´s BV
: „
V tomto případě jde tedy spíše o to, že se osoba povinná k dani nemůže dovolávat nároku stanoveného v šesté směrnici, pro jehož přiznání nejsou splněna objektivní kritéria buď z důvodu daňového podvodu souvisejícího s plněním uskutečněným osobou povinnou k dani samou, nebo z důvodu podvodného charakteru řetězce plnění jako celku, na kterém se osoba povinná k dani podílela. V takovém případě nelze k tomu, aby vnitrostátní správní orgány a soudy mohly odepřít výhodu plynoucí ze společného systému DPH, vyžadovat výslovné svolení, neboť tento důsledek musí být považován za inherentní uvedenému systému
.“
8) Rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-439/04
Axel Kittel
a C-440/04
Recolta Recycling SPRL
.