Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 6 Afs 264/2016 , www.nssoud.cz/
Ke způsobu postihování podvodů na DPH
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Daňové spory, a. s.
K předpisům:
Zákonodárce zcela zjevně při přijímání daňového řádu stanovil, že úprava daňového procesu je v tomto předpise zásadně komplexní, což vylučuje úvahy o tom, že lze postupovat bez jakéhokoli zákonného podkladu v daňovém řádu fakticky obdobně (či subsidiárně) dle správního řádu a podle tam uvedené úpravy.
Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že správní právo procesní a daňové právo procesní je součástí veřejného práva, na něž dopadá přísná právní úprava obsažená v ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. v čl. 2 odst. 3 Ústavy, tj. uplatňuje se zde přísná zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, nikoli zásada legální licence ve vztahu k soukromým subjektům. Orgán veřejné moci si proto „nemůže vybírat“ právní úpravu a procesní postupy tak, jak se mu to v dané situaci hodí. Nelze proto rozšiřovat právní úpravu určitého procesu o instituty z jiného procesu, pokud k tomu chybí zákonný podklad.
Výklad a aplikace práva (včetně daňového řádu) nemohou být odvislé od toho, že v dané skutkové situaci se orgánu aplikujícímu právo jejich výsledek za použití standardních postupů nelíbí či mu nevyhovuje.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že závěry Soudního dvora je vždy nutné vnímat ve spojení s konkrétně posuzovanými otázkami i s konkrétně příslušnou vnitrostátní úpravou.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud řešil otázku částečného vyměření daně, což sice daňový řád nezná, avšak tento způsob je schopen napomoci realizaci požadavků, které na vnitrostátní právní úpravy klade Soudní dvůr EU. Nejvyšší správní soud se tak velice obšírně věnoval problematice zákonnosti takovýchto zákonem nepředvídaných postupů, kdy konstatoval, že bez zákonného podkladu nelze k těmto postupům přistoupit.
Nicméně existuje jiná oblast, kde dochází k podobné situaci. Tou je postihování podvodů na DPH. I zde Soudní dvůr EU vyjádřil požadavky, kterých by mělo vnitrostátní právo dosáhnout. Těmi jsou, aby ti, co se podílejí na podvodech, se nemohli dovolávat výhod, které skýtá právní úprava daně z přidané hodnoty (tj. nároku na odpočet či nároku na osvobození od daně). Za tímto účelem tak správce daně při potírání daňových podvodů přímo aplikuje judikaturu Soudního dvora EU. To však i za situace, kdy zde již mnoho let zákon předjímá vlastní způsob postihu daňových podvodů – ručení příjemce zdanitelného plnění. Aplikace komentovaného rozsudku na tyto případy tak vede k závěru, že doměřování finanční správy ignorující zákonný postup odporuje našemu ústavnímu pořádku. Množství doměřených účastí na podvodu je tak tímto v ohrožení.