Odměna jednatele - s DPH nebo bez?

Vydáno: 15 minut čtení

Interpretace toho, jaké postavení mají jednatelé a členové statutárních orgánů právnických osob z pohledu evropských DPH předpisů, není ani zdaleka jednotná. Na rozdíl od úpravy dle českého zákona o DPH . Nicméně ta má být od příštího roku novelizována, doposud jasná pravidla by měla být bez náhrady vypuštěna. V článku popisuji jednotlivé názorové proudy týkající se otázky zdanění odměn za výkon funkce jednatele. Argumenty pro (ne)zdanění odměn jednatele, které jsou v současné době dostupné, lze bohužel poměrně jednoduše dezinterpretovat a řešení pravděpodobně nebude v praxi lehké hledat a nalézt.

Odměna jednatele – s DPH nebo bez?
Ing.
Tomáš
Brandejs,
Deloitte Advisory, s. r. o.
Zákon o DPH1) obsahuje v dnešním znění chybu, zjevný rozpor s EU DPH Směrnicí.2) Umožňuje nezdaňovat daní z přidané hodnoty odměnu za činnost jednatele – fyzické osoby.3) Přestože z akademického pohledu jde o nedokonalost legislativy, je tato chyba nakonec jistě vítaná prakticky všemi uživateli zákona o DPH. Umožňuje totiž velmi jednoduše nastavit DPH režim odměny jednatele tím, že ji ze systému DPH rovnou vyjme. Není tak potřeba příliš teoretizovat a aplikace DPH předpisů se stává více než jednoduchou.
O co konkrétně jde? Začněme EU DPH Směrnicí. Podle čl. 9 této směrnice je osobou povinnou k dani osoba, která vykonává ekonomickou činnost samostatně. Ekonomickou činností se přitom rozumí mimo jiné soustavná činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně svobodných a jiných obdobných povolání. Článek 10 EU DPH Směrnice pak upřesňuje, že za samostatnou ekonomickou činnost nelze považovat zaměstnance a další osoby, váže-li je k zaměstnavateli pracovní smlouva nebo jiný právní svazek, který zakládá vztah zaměstnavatele a zaměstnance v oblasti pracovních podmínek a odměňování zaměstnance a odpovědnosti zaměstnavatele.
Prakticky totéž bylo implementováno do § 5 zákona o DPH. Pro účely zhodnocení, zda určitá činnost podléhá DPH, je podstatné, zda je její poskytovatel osobou povinnou k dani ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o DPH, respektive zda jeho činnosti jsou samostatnými ekonomickými činnostmi podle § 5 odst. 2 tohoto zákona (soustavná činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně soustavné činnosti vykonávané podle zvláštních právních předpisů, zejména nezávislé činnosti vědecké, literární, umělecké, vychovatelské nebo učitelů, jakož i nezávislé činnosti lékařů, právníků, inženýrů, architektů, dentistů a účetních znalců). Pouze tehdy by totiž jeho činnosti byly předmětem daně podle § 2 zákona o DPH, a představovaly tak zdanitelná plnění.
Podle § 5 odst. 2 zákona o DPH samostatně uskutečňovanou činností naopak není činnost zaměstnanců nebo jiných osob, kteří mají uzavřenou smlouvu se zaměstnavatelem, na základě níž vznikne mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah. Mimo meze EU DPH Směrnice však zákon o DPH navíc určuje, že ekonomickou činností není činnost osob, které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti podle zvláštního právního předpisu (§ 6 zákona o daních z příjmů).4) Přitom podle § 6 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů jsou odměny jednatele daněny jako příjmy ze závislé činnosti. Odměny jednatele prostě stojí (díky způsobu zdanění daní z příjmů) mimo dosah zákona o DPH, aniž by bylo cokoli dalšího sledováno.
Zatímco k dnešnímu dni existuje asi jednotný názor na to, že dané automatické vyjmutí odměn jednatele jen z důvodu jejich zdanění jako příjmy dle § 6 zákona o daních z příjmů je nesprávné, názory na to, co je vlastně správné, se různí.
 
1. Názor prvý – jednatelé stojí mimo systém DPH beztak vždy
Názor, že nehledě na způsob zdanění je při zohlednění všech potřebných kritérií nutno tak jako tak konstatovat, že odměna jednatelů nepodléhá DPH, je celkem rozšířený. A navíc i poměrně podložený, alespoň na prvý pohled. Pramení totiž z judikatury Soudního dvora EU, konkrétně z rozhodnutí C-355/06
J. A. van der Steen.
Ačkoli v něm Soudní dvůr posuzoval otázku vytvoření DPH skupiny,5) byl díky tomu nucen komentovat, zda pan van der Steen (dále jen „Steen“) jako jediný jednatel, společník a „pracovník“ ve své vlastní společnosti s ručením omezeným je osobou povinnou k dani. Pan Steen měl na výkon funkce jednatele uzavřenu pracovní smlouvu, pobíral plat, z něj byla srážena daň ze mzdy a sociální pojištění, a dostával příspěvky na dovolenou.
Správce daně oba dva subjekty zahrnul do DPH skupiny. Otázka zněla, zda oprávněně, neboť holandská úprava umožňovala zahrnout do DPH skupiny jen samostatné osoby povinné k dani. Za tu se pan Steen nepovažoval.
Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že pan Steen skutečně nemůže být považován za samostatnou osobu povinnou k dani ve smyslu příslušných článků EU DPH Směrnice, protože mezi ním a společností je vztah zaměstnance a zaměstnavatele. Při určitém zjednodušení v interpretaci odpovídajícího textu rozhodnutí SDEU tomu tak dle soudu je, protože (citace zkráceny a upraveny tak, jak jsou nejčastěji interpretovány):
1.
Pan Steen byl při určování podmínek svého odměňování na společnosti závislý, protože ta mu platila pevně stanovený měsíční plat a jednou ročně příspěvek na dovolenou. Daň z příjmů a příspěvky na sociální zabezpečení byly z jeho platu rovněž odváděny společností.
2.
Pan Steen nejednal svým jménem, na svůj účet a na svou odpovědnost, nýbrž na účet a odpovědnost společnosti.
3.
Pan Steen nenesl za své vystupování jako jednatel společnosti a za svou činnost v rámci jednání společnosti vůči třetím osobám žádné hospodářské riziko.
Lze se tak oprávněně ptát, v čem se postavení „českého jednatele“ liší od holandské právní úpravy, a proč by měl SDEU DPH režim činnosti jednatele v českém prostředí posoudit jinak. Skutečně na první pohled se zdá, že prostor pro odlišnost obou jurisdikcí neexistuje.
Vtip ovšem spočívá v tom, že SDEU
de facto
vůbec žádná rozhodná kritéria nehodnotil. Plně vycházel z toho, že pan Steen pracuje na základě pracovní smlouvy a poskytuje své služby jako zaměstnanec – pak samozřejmě učinil „důležitý“ závěr, že pan Steen je zaměstnanec. Projděme dané tři body ještě jednou:
Add 1) Je skutečně možné, aby platilo, že když společnost platila pevně stanovený měsíční plat a jednou ročně příspěvek na dovolenou, daň z příjmů a příspěvky na sociální zabezpečení byly z jeho platu rovněž odváděny společností, tak pan Steen byl při určování podmínek svého odměňování na společnosti závislý? V čem daná závislost spočívá, autor tohoto článku neumí vůbec odhalit. Pravděpodobně je nutno důraz v celém textu dát na slovo „plat“ a zapomenout na jakousi závislost při určování podmínek odměňování. Pak text určitý smysl již trochu dává, byť soud neříká nic více, než:
„šlo o odměnu zaměstnanci, tedy pan Steen byl zaměstnanec“.
Naprosto prázdné tvrzení.
Add 2) Výrok soudu v plném znění obsahuje navíc i zvýrazněný text, a zní
„Pan Steen,
pokud své služby poskytoval jako zaměstnanec,
nejednal svým jménem, na svůj účet a na svou odpovědnost, nýbrž na účet a odpovědnost společnosti.“
Je samozřejmě jednoduché na základě tohoto „kritéria“ pro SDEU uzavřít, že mezi panem Steenem jako zaměstnancem a společností, která jej zaměstnává, je vztah zaměstnance a zaměstnavatele. Ovšem jde o tautologii nejhrubšího zrna. Na tu jsme od SDEU ostatně již zvyklí…
Add 3) Výrok SDEU je opět ve skutečnosti trochu košatější o následující zvýrazněný text.
„Holandský předkládající soud upřesňuje,
že pan Steen nenesl za své vystupování jako jednatel společnosti a za svou činnost v rámci jednání společnosti vůči třetím osobám žádné hospodářské riziko“.
Tedy všimněme si, že SDEU nehodnotí, pouze vychází z toho, že holandský jednatel nenese žádné hospodářské riziko.
Poté, co takto předložíme všechny tři body v plném rozsahu, nemůže být divu, že pan Steen byl Soudním dvorem považován za osobu, která není osobou povinnou k dani. Dovozovat z toho ovšem cokoli pro „české jednatele“ by očividně bylo zkratkovité. SDEU nic nehodnotil, nepředložil vlastní úvahu. Řekli mu, že pan Steen je zaměstnanec, jenž nenese žádná rizika, a tak odpověděl, že není osobou povinnou k dani.
Na tomto místě bych rád zareagoval krátce na další občasné (a bohužel klamné) tvrzení. Údajně SDEU v daném judikátu v rámci bodu 3 výše určil, že pro hledání statusu jednatele jako osoby (ne)povinné k dani se hospodářské riziko posuzuje zejména ve vztahu ke třetím stranám, nikoli ve vztahu ke společnosti, v níž je jednatelem.6) Význam textu bodu tři výše bych však (i po zohlednění jiných jazykových verzí rozhodnutí) vnímal spíše takto:
„Pan Steen nenesl za své vystupování jako jednatel společnosti, kdy za ni jednal vůči třetím osobám, žádné hospodářské riziko.“
Jsem si jist, že SDEU otázku hospodářského rizika jednatele nezužuje jen na vztahy se třetími osobami vyjma samotné společnosti, ale že naopak mluví především o hospodářském riziku ve vztahu ke společnosti jako k jeho zákazníkovi.
 
2. Názor druhý – jednatelé stojí v systému DPH naopak vždy
Propagátorem tohoto názoru je Nejvyšší správní soud. Ve svém rozsudku ze dne 22. listopadu 2016 ve věci ETP Servis s. r. o.7) posuzoval oprávnění jednatele (který byl zároveň i jediným společníkem) fakturovat za výkon funkce jednatele společnosti včetně DPH. Nejvyšší správní soud samozřejmě zcela správně neodvíjel své úvahy od způsobu zdanění a nepřipustil, že díky aplikaci § 6 zákona o daních z příjmů by DPH být účtována neměla. Zaměřil se na kritéria, která SDEU zmínil ve své judikatuře (mimo jiné i ve výše popsaném judikátu C-355/06
J. A. van der Steen
). Soustředil se tak zejména na otázku nesení samostatného hospodářského rizika a na existenci vztahu podřízenosti. Konstatoval, že jednatel hospodářské riziko nese, podal k tomu hned několik příkladů (např. poruší-li jednatel svoji povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a způsobí tím společnosti škodu, je povinen takovou škodu nahradit). Dovodil dále, že podřízenost jednatele vůči společnosti neexistuje (nevykonává svou činnost podle pokynů společnosti, má ze zákona garantovanou vysokou míru nezávislosti v rozhodování při výkonu obchodního vedení).
Při vší úctě k rozhodovací pravomoci NSS, nezdá se mi, že by soud prověřil příslušná kritéria zcela správně. Povinnost jednat s náležitou péčí a nepoškodit svým jednáním svého zaměstnavatele má obecně jakýkoli zaměstnanec (lékař, řidič), tedy osoba ze systému DPH bezesporu vyjmutá. Výkon činnosti podle pokynů společnosti také není nic, co by kdy Soudní dvůr EU zmínil jako rozhodné kritérium (i když nelze vyloučit, že důležité v souhrnu s jinými kritérii může být).
Přesto jde o rozsudek formující velmi vážně pohled na danou problematiku. Není mi známo, že by NSS svůj názor do současné doby nějak korigoval.
 
3. Názor třetí – není jednatel jako jednatel
Jak již to tak bývá, pravděpodobně bude správný názor, podle něhož někteří jednatelé fungují takovým způsobem, že výkon jejich funkce je zdanitelnou činností, a jiní tak, že do systému DPH nevstupují. Jde jen o to vyjít ze zcela obecného pravidla, které SDEU dnes již konstantně uvádí (ale které se mu doposud, a to ani v judikátu C-355/06
J. A. van der Steen,
nepodařilo užitečně rozvinout). A protože jde o pravidlo obecné, pak samozřejmě může být interpretováno se značnou dávkou tvořivosti. Takto zní:
„Je třeba ověřit, zda dotyčná osoba provádí svou činnost vlastním jménem, na svůj účet a na vlastní odpovědnost, jakož i to, zda nese hospodářské riziko spojené s výkonem takové činnosti, svobodně si určuje podmínky výkonu práce a sama vybírá honoráře tvořící její příjem.“
8)
Nemohu se zbavit dojmu, že skutečným jádrem celého tohoto pravidla je otázka „vlastní zodpovědnosti za určení podmínek výkonu práce“. Připadá mi, že stále totéž je v daném pravidlu vyřčeno několikrát, jen jinými slovy a zdánlivě kumulovaně.9) Neřekl bych tak, že danou problematiku je v posledku nutno posuzovat nějak rozsáhle, rozhodně ne tak, jako to udělal NSS v případu ETP Servis s. r. o. Podle mého názoru je potřeba primárně testovat, jaké zdroje jednatel používá a jak je ekonomicky závislý na jejich zorganizování. Jinými slovy, zda je jeho čistý výdělek ovlivnitelný tím, jak a za kolik si zajistí vstupy potřebné pro výkon funkce jednatele. Musí-li si sám ze svých zdrojů zajistit potřebné vstupy (vlastní kancelář, automobil, personál apod.), pak je bezesporu osobou povinnou k dani. Naopak jednatel plně využívající materiální a personální vybavení společnosti osobou povinnou k dani nejspíše nebude.
Přiznávám, že nejsem schopen určit, zda na věc nahlížet jen takto zjednodušeně. To v praxi ani nepůjde tam, kde jednatel zajišťuje výkon funkce z vlastních zdrojů jen částečně a částečně využívá zdrojů společnosti (bude nejspíše nutné určit, co z toho je charakteristickým/převažujícím prvkem). Bylo by tedy rozhodně dobré, aby plátci dostali jednoznačný návod od Finanční správy ČR. Ta totiž v současné době připravuje novelu zákona o DPH, která by měla od příštího roku pravidlo
„ekonomickou činností není činnost osob, které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti podle zvláštního právního předpisu“
ze zákona jednou provždy vyškrtnout. Dle důvodové zprávy k zákonu si je tvůrce novely nejednoznačností a různých specifik vědom, kromě indikování nejasností však řešení nenabízí:
„Nově se vymezuje, že osoby při uskutečňování ekonomických činností vyplývajících z pracovněprávních vztahů (srov. § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů), služebního poměru (srov. např. zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, a zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů) nebo z jiného obdobného vztahu (např. uvolněný člen zastupitelstva) nejsou považovány za osoby povinné k dani, neboť nejsou považovány za osoby uskutečňující ekonomickou činnost samostatně, jak to vyžaduje odstavec 1.
Pokud bude třeba posoudit existenci vztahu obdobného pracovněprávnímu či služebnímu, budou vždy zkoumány individuální souvislosti konkrétního případu.“
Nastane tak (již za zhruba tři čtvrtě roku) doba, kdy začne být postavení jednatelů skutečně palčivým problémem. Jestliže převládne názor NSS vyjádřený v judikátu ETP Servis s. r. o., pak se řady osob registrovaných v ČR k DPH bezpochyby výrazně rozšíří. Všichni jednatelé, kteří doposud „pouze“ pobírali odměnu za výkon své funkce, budou muset pravidelně vystavovat daňové doklady, podávat přiznání k DPH a kontrolní hlášení. Je třeba rovněž zmínit, že východiska, na nichž NSS založil svůj závěr, lze obecně vztáhnout i na úplatný výkon funkce v ostatních orgánech obchodní společnosti nebo družstva, jejichž členové jsou voleni či jmenování. Rozšíření řad plátců DPH tak bude doslova masové.
 
4. Závěrem
Pokud bude avizovaná novela přijata, pak ruku v ruce s nejasnostmi kolem otázky fakturace jednatelů vyvstane řada návazných problémů. Co například běžné nepeněžní benefity poskytované jednatelům? Jak bude takový příjem oceněn pro účely DPH? Jak bude zdaňován daní z přidané hodnoty? Některým společnostem bude vadit i skokově zvýšený náklad na jednatele o 21%, pokud obecně nemají nárok na odpočet daně. Daňové poradce pak především potrápí nejistota, kterou v současné době autor novely začíná tvořit.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.
1) Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
2) Směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému DPH.
3) Tento článek se omezuje na výkon funkce jednatele fyzickou osobou dle českých právních předpisů (zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích).
4) Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
5) Obdoba našeho § 5a zákona o DPH.
6) Viz např. KRYL, Stanislav. NSS na téma jednatel s. r. o. jako osoba povinná k dani.
Bulettin Komory daňových poradců České republiky
. 2017, č. 2, s. 67.
7) Rozsudek NSS čj. 2 Afs 100/2016-29.
8) Rozsudek SDEU č. C-235/85
Komise Evropských společenství proti Nizozemskému království
, č. C-23/98
Staatssecretaris van Financiën proti J. Heerma,
č. C-355/06
J. A. van der Steen.
9) Zde srovnej rozhodnutí KS čj. 51 Af 33/2016-63, který si právě této kumulativnosti všímá a vyzdvihuje ji.