Vydáno: 23. 4. 2018
Schváleno redakční radou
Ručení za neodvedenou DPH v aktuální judikatuře správních soudů JUDr. Ondřej Moravec, JUDr. Ph.D., Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o. Předkládaný článek má za cíl analyzovat platnou právní úpravu obsaženou v zákoně o dani z přidané hodnoty prizmatem mezí, které pro uplatňování tohoto právního institutu vytváří ústavní pořádek a právo Evropské unie, neboť s těmito normami musí být v souladu jak obecná zákonná úprava, tak i její aplikace v konkrétních případech. Z tohoto důvodu je nutno zabývat se nejen použitou textací ust. § 109 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), a ustanovení souvisejících, ale je nutno též zkoumat, jakým způsobem se institut ručení ve správní a soudní praxi reálně uplatňuje. Cílem analýzy je tyto meze pojmenovat a posoudit, nakolik jsou správní praxí reálně respektovány. Hned úvodem budiž řečeno, že případné nerespektování těchto mezí vyvolává újmu nejen na straně daňových subjektů, do jejichž práv je neoprávněně zasahováno, ale zprostředkovaně i na straně státního rozpočtu. Kompenzace a náhrady, které jsou poškozeným vypláceny, ať již z titulu úroku z neoprávněného jednání správce daně, nebo z titulu náhrady škody způsobené nesprávným výkonem veřejné moci, jsou totiž v konečném důsledku vždy hrazeny ze státního rozpočtu. Je tedy i prvořadým veřejným zájmem, aby daň stanovená a posléze vybraná správcem daně nebyla onou daní maximálně myslitelnou, nýbrž daní skutečně správnou, jak předpokládá ust. § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“).1)