Dělená správa podle § 161 a § 162 daňového řádu a případný zánik rozhodnutí

Vydáno: 22 minut čtení

Základem vzniku dělené správy byla snaha pokusit se co nejefektivněji vybírat veškerá peněžitá plnění vyplývající z rozhodovací činnosti veřejné správy, která tvoří příjmy veřejných rozpočtů, jednotným a propracovaným způsobem. Taková úprava dosud nebyla součástí právního řádu, a proto se přímo nabízelo její zakotvení mezi nejčastější plnění tohoto typu do veřejných rozpočtů, tj. do úpravy správy placení daní. Stalo se tak přijetím § 1 odst. 4 do předchozí úpravy daňového procesu, tj. zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, o čemž se i judikatura vyjadřuje tak, že byl vnucen procesní režim správy daní při placení uložených pokut obecně všem ostatním předpisům upravujícím sankční řízení, pokud tyto nestanovily jinak (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, čj. 6 AS 152/2014-78 , www.nssoud.cz). Tento do jisté míry nevlídný pohled na dělenou správu či spíš její nepochopení, se projevuje i v jisté nedůslednosti její nezbytné úpravy v jednotlivých zákonech. Nelze se domnívat, že je to činěno snahou nevybírat příjmy plynoucí z nejrůznějších peněžitých plnění, spíš určitou nechutí k této již ryze praktické části správy oněch stanovených příjmů.

Dělená správa podle § 161 a § 162 daňového řádu a případný zánik rozhodnutí
JUDr.
Alena
Kohoutková
 
I. Kdy se použijí tato dvě ustanovení o dělené správě?
Zopakujme, že citovaná ustanovení vyjadřují snahu ve všech obdobných případech uplatňovat co nejjednodušší a nejzřetelnější postupy při plnění platebních povinností vyplývajících pro peněžitá plnění určená do veřejného rozpočtu a nabízejí tedy společnou právní úpravu podle příslušných ustanovení nyní již daňového řádu.
1) Jedná se především o
dělenou správu procesní
, která nastává v případech stanovených většinou zákonem upravujícím podmínky vzniku peněžitého plnění, které je příjmem veřejného rozpočtu, a to ve smyslu § 2 odst. 2 písm. e) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále také „“ nebo „daňový řád“) i rozpočtu
„za veřejný rozpočet zákonem označeného“
. Takový zákon, a nemusí to být vždy ten samý zákon, který vymezuje peněžité plnění, může to být například kompetenční zákon určující pravomoc veřejnoprávního orgánu ke správě peněžitého plnění, stanoví, že se takové peněžité plnění při placení spravuje podle daňového řádu. Jinými slovy, nelze již jako podle předchozí právní úpravy správy daní dovodit pouze z daňového řádu, která peněžitá plnění pod dělenou správu spadají. Přihlášení se k dělené správě pro mnohá peněžitá plnění platí podle správního řádu, či některých z dalších procesních zákonů, jako např. trestní řád nebo občanský soudní řád. I tady platí § 4 DŘ, podle kterého je daňový řád subsidiární úpravou správy daní a použije se v celém rozsahu či jeho jednotlivá ustanovení jen tehdy, neupravuje-li jiný zákon správu daní jinak. Podívejme se, jak se konkrétně toto „přihlášení se“ k dělené správě v právním řádu projevuje:
V textu
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
je dělená správa zakotvena v § 106 odst. 3 slovy:
“Pro exekuci, vybírání a evidenci peněžitých plnění se uplatní postup pro správu daní“.
Z roku přijetí správního řádu je patrné, že formulace byla založena na předchozí úpravě správy daní, tj. zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, kde se ještě nevyskytovalo ucelené rozlišení roviny nalézací a roviny platební, tak jak je tomu nyní v § 134 DŘ.
V textu zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním najdeme dělenou správu v § 152a, § 343 a § 361 v dikci, podle níž se při správě placení pohledávek, peněžitých trestů či peněžité pokuty postupuje podle daňového řádu.
V textu
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
je dělená procesní správa zakotvena v § 53 slovy
„Pro vymáhání pořádkové pokuty se uplatní postup stanovený daňovým řádem.“ A v § 148 odst. 4 slovy „Pro vymáhání pohledávek uvedených v odstavci 3 se uplatní postup stanovený daňovým řádem.“
Pro ilustraci lze ještě připojit i obdobnou úpravu z § 60 odst. 10, kde v zákoně č. 150/2002 Sb., správní řád soudní je uvedeno
„pro vymáhání pohledávek uvedených (…) se uplatní postup stanovený daňovým řádem.“
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že myšlence dělené správy se nejvíce přiblíží text v trestním řádu, kde lze bez problémů dovodit pravidla, která platila i v předchozí úpravě dělené správy, tedy že se povinný stává pro aplikaci daňového řádu daňovým subjektem a příslušný orgán k výběru onoho peněžitého plnění správcem daně a použije se celková úprava placení při správě daní. Je tedy zřejmé, jakým způsobem evidovat o nedoplatcích veřejného rozpočtu, jaké údaje jsou
relevantní
pro jejich úhradu a případně, že lze využít i vlastní síly příslušného orgánu pro daňovou exekuci. Ani v této úpravě není však speciálně řešena otázka využití důsledků, které jsou v platební rovině v daňovém řádu v obecné rovině stanoveny pro případ neplnění povinností. Mělo by tedy platit, že při zavádění konkrétního peněžitého plnění podřazeného dělené správě by se vždy posoudilo, zda je nutné s ohledem na druh takového peněžitého plnění stanovit vlastní důsledky neplnění povinností v platební rovině, či zda postačují ony důsledky nastavené v daňovém řádu. V těch případech, kdy daňový řád přímo vylučuje použití úpravy pro dělenou správu, a vyloučené důsledky by odpovídaly potřebě nastavení důsledků neplnění platebních povinností zaváděného peněžitého plnění, by bylo dobré, se k vyloučené úpravě daňového řádu speciálním zákonem přímo přihlásit, nebo přijmout vlastní řešení očekávaných situací. Jedná se například o úrok z prodlení podle § 252 a násl. DŘ.
2) Dělená správa má ještě druhou formu, neboť může dojít k rozdělení kompetencí při správě placení v rámci dělené správy mezi dvěma veřejnoprávními orgány. Většinou hranice ukončení věcné příslušnosti jednoho orgánu, nejčastěji toho, který povinnost peněžitého plnění stanoví či při vzniku povinnosti přímo ze zákona rozhodnutím deklaruje, a následující přechod dalších postupů při placení na jiný orgán, je vedena mezi dobrovolností úhrady a vymáháním, tedy mezi vybíráním a exekucí. Za racionálnější pokládám řešení, které upravuje § 162 odst. 1 DŘ, tj. situaci, kdy orgán veřejné moci, který uložil platební povinnost k peněžitému plnění (či jí deklaroval rozhodnutím) v rámci dělené správy, není současně příslušný ke správě v rovině platební, předává příslušnému správci daně nezbytné údaje o uložení či vzniku této povinnosti nejpozději do 30 dnů ode dne právní moci rozhodnutí o této platební povinnosti. Ustanovení § 162 DŘ dále upravuje i způsob komunikace a předávání odpovědnosti mezi těmito orgány, které se podílejí na správě placení jednoho peněžitého plnění i v případě, kdy je hranice pro předání výkonu veřejné pravomoci vedena až pro vymáhání nedoplatku.
Shrňme uvedené tak, že rovina platební v daňovém řádu upravuje:
evidenci daní, pořadí úhrady předpisů na osobních daňových účtech, správu nedoplatků či chcete-li dluhů veřejných rozpočtů daňového (tedy i z jiného peněžitého plnění) původu, možnost převádění přeplatků, jistou úlevu při placení nedoplatku formou posečkání, možnost určitého odpisu nedoplatku tak, aby nebyl zahrnován do plánovaných příjmů veřejného rozpočtu,
dnes trochu sporný, avšak velmi frekventovaný prostředek ochrany práv daňového subjektu – námitku, jakož i dobu s prekluzivní lhůtou, po kterou lze nedoplatek platit, jakož i
vymezení způsobů a okamžiků, kdy k úhradě povinnosti dojde, a v neposlední řadě
instrumenty zajištění, které mohou ochránit daňový subjekt před exekucí, příjemce prostředků naopak před ztrátou možnosti posléze předmětnou částku vymáhat.
Kapitolou samou o sobě je sem náležející daňová
exekuce
vykonávaná s pomocí zákonné úpravy zakotvené pro vymáhání v občanském soudním řádu nebo možnost využít zabezpečení vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora.
Ve výčtu úpravy placení podle daňového řádu nelze opomenout ani důsledky neplnění povinností povinným, jakož i ze zákona vznikající jisté náhrady při pochybení správce daně.
Podrobně je upraven i převod výnosu, pokud úhrada je provedena u jiného orgánu, než kterému výnos náleží.
To znamená, že pokud zákon podřadí procesně určité peněžité plnění ke správě placení podle daňového řádu, lze předpokládat, že správa těchto příjmů veřejných rozpočtů bude průkazná a přehledná podle shodných pravidel. Pokud zákon přihlásí jisté peněžité plnění jen k vymáhání, není zřejmé, jak se postupuje v ostatních otázkách, pokud by takový zákon nepřijal vlastní odlišnou úpravu jednotlivých instrumentů placení nastavených daňovým řádem.
Aby to nebylo tak jednoduché, využití některých ustanovení z roviny platební pro dělenou správu, jak již bylo zmíněno, přímo vyjímá text daňového řádu. Jedná se například o ustanovení § 253 odst. 3 DŘ, které určuje, že
„U nedoplatků na příslušenství daně a na peněžitém plnění placeném v rámci dělené správy úrok z prodlení nevzniká“
. V důsledku toho nevzniká u takového nedoplatku ani úrok z posečkané částky podle § 157 DŘ.
Obdobně od poslední novelizace daňového řádu provedené zákonem č. 170/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní, ze dne 4. 4. 2017, jak dále podrobně uvedeno platí v § 254 odst. 1 DŘ, který upravuje úrok správce daně vznikající v důsledku jeho pochybení, že
„tento úrok nevzniká v případě peněžitého plnění v rámci dělené správy“
. V této souvislosti je třeba opět upozornit a zopakovat, že právě při legislativním řešení, zda bude využito dělené správy pro peněžitá plnění vznikající v jiných procesních podmínkách, které jsou vzhledem k jejich podstatě nezbytné, je třeba bedlivě zvážit, zda pro to které peněžité plnění jenž je předmětem navrhované legislativní úpravy, není nezbytné stanovit buď specifické příslušenství, například úrok z prodlení platby v jiné výši, než která je nastavena pro systém daňového práva daňovým řádem či zda se pouze nepřihlásit k tomu, že stejný úrok z prodlení konvenuje i upravovanému peněžitému plnění s ohledem na dopad, který na příjmy veřejného rozpočtu má a bude se tedy podle speciality takového přihlášení se k daňovému řádu i ohledně příslušenství postupovat stejně jako při správě daní.
 
II. K podstatě otázky: „Co se stane, když se zjistí, že rozhodnutí o zaplaceném peněžitém plnění v dělené správě je vadné, případně nicotné?“
Nelze popírat, že ohledně uplatňování dělené správy se vyskytuje, tak jako ohledně celého daňového řádu a mnoha dalších zákonů, mnoho otázek, jejichž řešení se snaží nalézat jak odborná literatura, tak zejména
judikatura
, a to především
judikatura
Nejvyššího správního soudu.
Než se dostaneme k meritu položené otázky, tak si dovolím připomenout ještě jistý posun, který nastal v interpretaci dělené správy, o němž se dovídáme např. i z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2009, čj. 9 Afs 60/2008-60, jehož hlavní závěr byl publikován jako rozhodnutí č. 2182 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v čísle 2/2011 podle www.nssoud.cz takto:
„Daňové řízení: převod přeplatku na dani na úhradu nedoplatku nedaňového charakteru
Finanční úřad není oprávněn převádět jím evidované daňové přeplatky (§ 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) na úhradu platebních povinností, které uložil jiný správní orgán v jiném než daňovém řízení. Použití daňového přeplatku na úhradu nedoplatku nedaňového charakteru je postupem, který právní úprava neumožňuje.“
Je pravdou, že tento závěr byl přijat k dělené správě obsažené v předchozí právní úpravě, tj. v zákonu o správě daní a poplatků, a také že došlo k jistému posunu její úpravy v daňovém řádu zejména v tom smyslu, že, jak již bylo uvedeno, se musí pro každé peněžité plnění k dělené správě přihlásit příslušný zákon týkající se takového peněžitého plnění a má zmíněné dvě možnosti z procesního hlediska a navazující dvě varianty z hlediska kompetenčního. Bylo by nedobré, kdyby se z citovaného názoru vyvinula ustálená
judikatura
k této otázce i pro novou úpravu dělené správy. Ono totiž to převádění (použití) daňového přeplatku na úhradu nedoplatku nedaňového charakteru (jiného peněžitého plnění ve smyslu pojmu daň vymezeného § 2 odst. 3 DŘ) je postupem, který je výhodný pro obě strany. Úvaha o tom, že převádění přeplatků na nedoplatky lze považovat na první pohled jako „uchvácení“ a „nevydání“ přeplatků „oním zlým berňákem“ či jiným orgánem veřejné moci by měla skončit v okamžiku, kdy si posuzovatel uvědomí, že se v podstatě jedná o velmi racionální řešení, které přináší výhody jak správci daně, tak i daňovému subjektu. Racionalita spočívá v tom, že objeví-li se v evidenci daní ve smyslu vymezení daně v § 2 odst. 3 DŘ nedoplatek1), tedy splatný dluh vůči veřejnému rozpočtu, měla by se „oživit“ nebo spíš „neprodleně aktivovat“ povinnost správce daně nedoplatek, neboli splatný dluh vůči veřejnému rozpočtu, vybrat. V případech, kdy dobrovolná úhrada nenastane ani v akceptovatelné době, zjišťuje správce daně, zda nějaké peněžní prostředky formou použitelného, na jinou úhradu neurčeného přeplatku téhož subjektu nemá ve své moci, a pokud ano, tak jimi provede úhradu. Pokud by přeplatek nebyl evidován u něj, ani tak říkajíc u kolegy (jiného správce daně), který by přeplatek převedl podle § 154 odst. 4 DŘ, tak by se musel příslušný správce daně snažit podle konkrétní situace nedoplatek zajistit nebo hned přímo exekuovat.
Je pravdou, že ten převod přeplatku ušetří správci daně dost administrativních úkonů (zajištění zástavním právem, ručením, nařízení a provedení
exekuce
), ale daňovému subjektu šetří kromě jiného exekuční náklady, které by mu vznikly v případě vymáhání úhrady nedoplatku, o rychlosti úhrady a vlivu na vznik případného úroku z prodlení nehovoře.
Představme si, jak by měl vypadat postup např. při placení pokuty z přestupku v případě aplikace zmíněného judikátu. Vznikne tedy situace při správě placení jiných peněžitých plnění, kdy je správce daně povinen při postupu podle zmíněného judikátu, zaslat vratitelný přeplatek (převodu schopný přeplatek v dispozici daňového subjektu), z něhož nemůže zmíněnou pokutu za přestupek spravovanou v dělené správě uhradit, podle žádosti daňového subjektu na jeho bankovní účet. Je asi nepopiratelné, i za předchozí právní úpravy platilo, že při placení v dělené správě má povinný z rozhodnutí o pokutě za přestupek postavení daňového subjektu a příslušný orgán k vybírání a vymáhání této pokuty je považován za správce daně. A takový správce daně, který by měl nezpochybnitelnou informaci o tom, že na konkrétní účet daňového subjektu – přestupce povinného uhradit pokutu, zasílá on či jiný správce daně částku ve výši vratitelného přeplatku, když by postupoval tak jak má, tj. pečoval o nedoplatky a konal úkony, které zajistí jejich úhradu, by měl ve stejné době doručit na předmětný bankovní účet daňového subjektu, na nějž byl odeslán onen přeplatek, exekuční příkaz zahajující daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb podle § 190 DŘ. Tím by daňovému subjektu bezpochyby vznikly k pokutě ještě minimálně exekuční náklady za nařízení
exekuce
podle § 182 a § 183 DŘ.
Snad to dobře dopadne a zmíněný
judikát
přestane, pro jistou zastaralost spočívající ve vazbě na předchozí právní úpravu dělené správy, mít vliv na aktuální správní praxi a přispěje to racionálnímu řešení výběru příjmů z peněžitých plnění do veřejných rozpočtů.
A pokud se týká aktuálního vývoje odpovědi na položenou otázku ohledně přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně, k čemuž je správce daně povinen podle § 254 odst. 1 DŘ pokud dojde
„ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně, poskytnout daňovému subjektu úrok z částky, která byla daňovým subjektem uhrazena na základě tohoto rozhodnutí nebo v souvislosti s tímto rozhodnutím, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to ode dne následujícího po dni splatnosti nesprávně stanovené daně, nebo došlo-li k úhradě nesprávně stanovené daně později, ode dne její úhrady“
, tak se jí zabývalo např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 128/2016-40 ze dne 15. 9. 2016.
Problém je v podstatě ve sporu o to, kdo je povinen úrok přiznat, když jeden orgán vydal vadné rozhodnutí a odlišný orgán, v tomto případě Celní úřad přijal v rámci dělené správy při zajištění placení peněžitého plnění z předmětného rozhodnutí platbu, načež mu vznikla i nepopiratelná povinnost platbu po zrušení rozhodnutí vrátit. Celní úřad se nepovažoval za příslušný orgán k náhradě škody za vadné rozhodnutí a bránil se tím, že aplikace § 254 odst. 1 DŘ je pro případ peněžitých plnění spravovaných v rámci dělené správy vyloučena. Je třeba ještě zmínit, že v § 254 odst. 2 DŘ je ještě řešena situace, kdy je již na základě takového rozhodnutí zahájeno vymáhání nedoplatku tak, že dlužníkovi náleží
„za dobu neoprávněně vedeného exekučního řízení úrok podle odstavce 1 ve dvojnásobné výši; nárok na tento úrok nevzniká, pokud je neoprávněnost
exekuce
způsobena pozdějším vyslovením neúčinnosti doručení rozhodnutí nebo navrácením lhůty v předešlý stav.“
Tato „exekuční“ úprava navazuje na § 184 odst. 5 DŘ, kde je řešeno, vyrovnání mezi působícími orgány v rámci kompetenční dělené správy takto:
„(5) Jestliže způsobil neoprávněnost vymáhání při dělené správě orgán veřejné moci, který peněžité plnění předal k vymáhání, uhradí tento orgán správci daně, který nedoplatek na tomto peněžitém plnění vymáhal, vzniklé hotové výdaje a přiznaný úrok z neoprávněného jednání správce daně, popřípadě náhradu škody.“
I v tomto případě tedy není vždy jednoznačné, kdo za neoprávněnou exekuci může.
Exekuce
může být nařízena zdánlivě oprávněně, neboť exekuční titul je dosud bez vady, až posléze se objeví vada, kterou však zavinil v jiném procesu orgán, který vydal rozhodnutí o povinnosti peněžitého plnění nebo vadou úředního postupu jiného orgánu, který zajišťuje placení nedoplatku z tohoto peněžitého plnění. Pro případ
exekuce
je tedy jasně zákonem nastaveno, jak mají spolupracující orgány při dělené správě postupovat, aby dlužník měl rovné postavení s ostatními dlužníky z nejrůznějších peněžitých plnění vůči veřejným rozpočtům a byla mu poskytnuta jistá (mnohdy dostačující) náhrada škody, pokud nebude usilovat o přiznání náhrady škody nebo přiznání zadostiučinění za vzniklou majetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím nebo neoprávněným postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nabízí se řešení, že tento způsob komunikace orgánů veřejné správy by se hodil i pro případy, kdy se vrací platba na dobrovolné bázi. Povinný k platbě peněžitého plnění v pozici daňového subjektu by dostal své a orgány by se v rámci regresu vypořádaly, aby ten, v tomto případě Celní úřad, kdo problém nezavinil, nepřišel k újmě.
Nejvyšší správní soud v této věci v citovaném rozhodnutí uvádí, že
„K argumentu stěžovatele, že § 184 odst. 5 daňového řádu se u úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 daňového řádu neuplatní, Nejvyšší správní soud konstatuje, že
regres
dle § 184 odst. 5 daňového řádu skutečně nelze uplatnit u úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 daňového řádu. Ustanovení § 184 odst. 5 daňového řádu se vztahuje pouze na „neoprávněnost vymáhání při dělené správě“. Uvedené ustanovení lze tedy použít pouze u úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 2 daňového řádu, který se uplatní u neoprávněného vymáhání. Tento závěr je však pro posouzení právě projednávané věci zcela irelevantní. Jak ostatně již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku sp. zn. 6 As 152/2014: „Pokuta byla uložena a vybrána ve prospěch státního rozpočtu, v rámci dělené správy stěžovateli (pozn.: jednalo se o stejného stěžovatele jako v projednávané věci) přísluší peněžité plnění spravovat (vybrat, vymáhat, vracet, vypořádat nárok související s neoprávněným vybráním nebo vymožením) a je plně v souladu s principy právního státu, pokud v takovém případě žalobci nezákonně vybranou platební povinnost včetně oprávněných úroků vrátí ten orgán, který ji spravuje a žalobce se nemusí postupně obracet na orgánů několik. Smysl a účel pověření obecného správce daně výkonem správy peněžitých plnění ve prospěch státního rozpočtu, tedy dělené správy věcné, lze nalézt právě v tom.“
Odpověď na naší otázku se vyvíjela dál a
legislativa
ve snaze o další vývoj dělené správy nešla cestou řešení obdobné situace stejným způsobem jako v případě
exekuce
, ale zajistila novelizaci tak, že již zmíněným zákonem č. 170/2017 Sb., byla do § 254 DŘ na konci odstavce 1 doplněna věta
„Tento úrok nevzniká v případě peněžitého plnění v rámci dělené správy.“
. Také jisté řešení, ze kterého však vyplývá, že je rozdílné postavení daňových subjektů při správě různých peněžitých plnění v rovině platební směřujících do veřejného rozpočtu, neboť se postupuje ze zákona ohledně případné náhrady škody jinak. Tady je asi namístě připomenout základní zásadu správy daní uvedenou v § 6 odst. 1 DŘ, podle níž
„osoby zúčastněné na správě daní mají rovná procesní práva a povinnosti.“
Závěrem shrňme, že sice obtížněji, ale přece jenom jakousi nápravu by bylo možné zajistit zase právě při již zmíněném legislativním řešení jednotlivých peněžitých plnění, kdy se zvažuje, jak výše uvedeno,
zda bude využito dělené správy pro peněžitá plnění vznikající v jiných procesních podmínkách a
zda pro to které peněžité plnění, jenž je předmětem navrhované legislativní úpravy, není nezbytné stanovit buď specifické příslušenství, například úrok z prodlení platby v jiné výši, než která je nastavena pro systém daňového práva daňovým řádem, či
zda se pouze nepřihlásit k tomu, že stejný úrok z prodlení jako je v daňovém řádu, konvenuje i právě legislativně upravovanému peněžitému plnění s ohledem na dopad, který na příjmy veřejného rozpočtu má a
v tomto případě nastavit také pro to konkrétní přijímané peněžité plnění i stejný postup veřejné správy k jakési záloze podle § 254 DŘ na případnou náhradu škody. I zde by musel být speciálně řešen
regres
či uveden odkaz na postup v § 184 odst. 5 DŘ, pokud by nebyla odchylně a trochu disfunkčně uložena povinnost této náhrady formou úroku přímo orgánu, vydávajícímu rozhodnutí o peněžitém plnění. Do té doby musí však dotčené subjekty usilovat o přiznání náhrady škody nebo přiznání zadostiučinění za vzniklou majetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím nebo neoprávněným postupem pouze s využitím ochrany zakotvené v již citovaném zákonu č. 82/1998 Sb.
1) § 153 DŘ. „Nedoplatek (1) Nedoplatek je částka daně, která není uhrazena, a uplynul již den splatnosti této daně; nedoplatek je rovněž neuhrazené příslušenství daně, u kterého již uplynul den splatnosti, popřípadě též neuhrazená částka zajištěné daně. (2) Nedoplatek hradí daňový subjekt jako svůj daňový dluh; tomuto dluhu odpovídá na straně příslušného veřejného rozpočtu splatná daňová pohledávka. (3) Správce daně může daňový subjekt vhodným způsobem vyrozumět o výši jeho nedoplatků a upozornit jej na následky spojené s jejich neuhrazením. (4) Po marném uplynutí lhůty pro placení daně nedoplatek zaniká.“