Vydáno: 25. 6. 2018
Prošlo odborným dohledem
Daňově uznatelné výdaje při podnikání doma Ing. Martin Děrgel Doma je tam, kde je nám dobře, přičemž zpravidla jsme „doma“ tam, kde trvale bydlíme. A když už tedy všichni máme tuto jednu střechu nad hlavou, může být zbytečné pídit se po nějaké další, kde bychom vykonávali svou vlastní samostatnou výdělečnou činnost. Velkou část podnikatelských aktivit totiž lze lehce zvládat v relativním pohodlí a klidu domova, beze stresu spojeného s kontaktem s cizími lidmi a každodenním přemisťováním. A zdaleka přitom nejde pouze o kancelářské a tzv. IT profese, také většině drobných řemeslníků postačí dílna nebo garáž na zahradě u jejich rodinného domku, kde si zhotovují zakázky nebo jen skladují nářadí. Klidné, důvěrně známé a bezpečné prostředí na straně jedné a významná úspora výdajů za vydržování druhého stálého místa (za nájemné, elektřinu, vytápění, vodu, opravy, údržbu atd.) – to jsou hlavní přednosti volby místa podnikání fyzických osob (OSVČ) u nich doma. Zvláště jde-li o vedlejší výdělečnou činnost mající často blíže k zálibě nežli obživě, provozovanou bez stálých zaměstnanců, která nemá průmyslový charakter. Tři způsoby „podnikání doma“ Kvůli snížení limitu (stropu) „paušálních“ daňových výdajů stanovených jednoduše procentem z příjmů od roku 2018, které není třeba prokazovat, nezbývá řadě OSVČ než prokazovat skutečné daňové výdaje jejich pečlivou evidencí. Z tohoto hlediska bývá problematičtější daňové uplatnění výdajů spojených s podnikáním na adrese trvalého bydliště dotyčného podnikatele. Ve většině reálných případů totiž provozní výlohy spojené s daným stavebním objektem zůstávají více méně konstantní, ať už plně slouží jen osobním potřebám rodinných příslušníků, kteří v něm bydlí, nebo je zčásti využíván pro podnikatelské účely jednoho z nich. Naproti tomu jednodušší bývá prokázání daňových výdajů týkajících se jednotlivých movitých věcí sloužících předmětné podnikatelské činnosti, ať už v plném rozsahu (např. soustruh, svářecí agregát, fréza), nebo zčásti, kterou lze jednoznačně určit (např. rodinný automobil využívaný k pracovním cestám doloženým knihou jízd). V souladu s názvem příspěvku se budeme nejvíce věnovat daňově uznatelným výdajům při podnikání fyzické osoby v místě jejího trvalého bydliště. Nicméně věcně blízko jsou ještě také další dva způsoby, které při volnějším výkladu můžeme zahrnout do kategorie „podnikání doma“. A to především umístění sídla společnosti s ručením omezeným („s. r. o.“) na adresu bydliště jejího zpravidla jediného společníka, kterým je obvykle fyzická osoba navazující na svou dřívější profesní kariéru OSVČ. Zejména v počátcích podnikání formou právnické osoby totiž její zakladatel postupuje více méně postaru, a třebaže formálně vložil svůj majetek do tohoto druhého a tedy jiného právního subjektu, stále o něm smýšlí, jako o svém vlastním. Co se vlastně změní, když truhlář – „pan Hoblík“ – podnikající pár let coby živnostník si založí s. r. o. provozující také truhlářskou živnost, kde zůstává jediným aktérem stále „pan Hoblík“. Samozřejmě, právně, daňově i účetně došlo k zásadní kvalitativní změně, ale prakticky dělá dotyčná fyzická osoba pořád totéž, a proto není divu, že danou živnost – ačkoli nyní již coby s. r. o. – provozuje i nadále postaru na adrese svého bydliště. Ovšem nastalé změně by mělo odpovídat i poněkud jiné sdílení provozních výloh, které by mělo být bližší nájemnímu vztahu. Konečně třetí alternativou „podnikání doma“ je výkon závislé činnosti zaměstnance u něj doma pro svého chlebodárce. Přičemž „zaměstnancem“ nemusí být jen více či méně anonymní řadový pracovník, ale třeba samotný jednatel malého s. r. o. nebo rodinný příslušník společníka s. r. o., případně zaměstnavatelem může být rovněž fyzická osoba blízká dotyčnému zaměstnanci. A jelikož závislá práce by měla jít na účet zaměstnavatele, měl by těmto zaměstnancům nahrazovat výlohy a výdaje za využívání jejich osobních věcí pro firemní účely. Adresa bydliště, sídla a provozovny OSVČ Nejprve si udělejme pořádek v pojmech týkajících se výkonu podnikatelské činnosti fyzických osob, pro které využijeme zkratku zavedenou předpisy o veřejnoprávním pojištění: osoba samostatně výdělečně činná – dále jen „OSVČ“. Zřejmě nepřekvapí obecné vymezení pojmu „bydliště“ uvedené v § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 460/2016 Sb., a zákona č. 303/2017 Sb. (dále jen „OZ“): 1. Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. 2. Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. Poněkud překvapivým zjištěním může být, že podnikající fyzická osoba má také „sídlo“, které běžně spojujeme jen s právnickými osobami, které z podstaty věci nemohou „bydlet“, ale jen sídlit. Nicméně je tomu tak, o čemž nás přesvědčí § 429 OZ definující „s 1. Sídlo podnikatele se určí adresou zapsanou ve veřejném rejstříku. Nezapisuje-li se fyzická osoba jako podnikatel do veřejného rejstříku, je jeho sídlem místo, kde má hlavní obchodní závod, popřípadě kde má bydliště. 2. Uvádí-li podnikatel jako své sídlo jiné místo než své sídlo skutečné, může se každý dovolat i jeho skutečného sídla. Proti tomu, kdo se dovolá sídla podnikatele zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže podnikatel namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě. První odstavec si zaslouží malé objasnění, co se rozumí „veřejným rejstříkem“. Odpověď najdeme v § 1 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů: „Veřejnými rejstříky … se rozumí spolkový rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů, rejstřík společenství vlastníků jednotek, obchodní rejstřík a rejstřík obecně prospěšných společností.“ Přičemž do zmíněného obchodního rejstříku se fyzické osoby zapisují zcela výjimečně: a) výnosy (příjmy) přes 120 mil. Kč, b) bydliště mimo EU a zájem u nás podnikat, c) podnikatel o takový zápis požádá. Naproti tomu živnostenský rejstřík – kde je zapsána většina OSVČ – nepatří mezi veřejné rejstříky. Jde pouze o informační systém veřejné správy ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Živnostenský rejstřík se člení na dvě části, první je veřejným seznamem – kde najdeme např. sídlo a provozovny OSVČ – druhá je neveřejným seznamem, v němž je před veřejností utajena například informace o bydlišti nebo adrese pro doručování. Čímž se dostáváme do sféry zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ŽZ“), který také rozlišuje mezi bydlištěm a sídlem OSVČ. V prvém případě se jedná o místo trvalého pobytu na území ČR ve smyslu zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve znění pozdějších předpisů: „… adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v základním registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt …“. Pojem „sídlo“ ŽZ přebírá z výše citovaného OZ. Obě zmíněné adresy je nutno živnostenskému úřadu oznámit, přičemž není vyloučeno – naopak je to v případě podnikání fyzických osob spíše pravidlem – aby byly shodné. Nicméně sídlo podnikání ještě nutně neznamená, že tam dotyčná OSVČ rovněž fyzicky provozuje svou podnikatelskou činnost. Takovéto místo se podle § 17 ŽZ označuje jako – provozovna – jejíž adresu a na žádost živnostenského úřadu také právní důvod pro užívání je podnikatel povinen prokázat. Zahájení a ukončení provozování živnosti v provozovně je nutno oznámit předem živnostenskému úřadu, což neplatí pro zahájení provozu v provozovně, kterou uvedl v ohlášení živnosti nebo v žádosti o koncesi. Pro naše účely je podstatné dodat, že podle § 17 odst. 4 ŽZ je podnikatel povinen zajistit, aby provozovna byla způsobilá pro provozování živnosti podle zvláštních právních předpisů29b). Odkaz na poznámku pod čarou – 29b) – směřuje do zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Což může být v praxi komplikací zejména u špinavých, hlučných či jinak pro okolí nepříjemných provozních činností. Živnostenský úřad přidělí provozovně identifikační číslo provozovny poskytnuté správcem základního registru osob, provede její zápis do živnostenského rejstříku a informuje o něm dotyčného podnikatele. Při podnikání v „domácí“ provozovně se často zapomíná, že každá provozovna musí být trvale a zvenčí viditelně označena obchodní firmou, názvem nebo jménem a příjmením podnikatele a jeho identifikačním číslem osoby. Navíc provozovna určená pro prodej zboží či poskytování služeb spotřebitelům musí být trvale a zvenčí viditelně označena rovněž jménem a příjmením osoby odpovědné za činnost provozovny, prodejní nebo provozní dobou určenou pro styk se spotřebiteli, a v případě ubytovacího zařízení také příslušnou kategorií a třídou. Také živnostenských provozoven umístěných v bydlišti OSVČ se týká povinnost, že při jejich uzavření (nebrání-li tomu závažné důvody) je podnikatel povinen předem na vhodném a zvenčí viditelném místě označit počátek a konec uzavření. Skutečně takto, živnostníci, informujete veřejnost o tom, že pojedete na dovolenou? Byt v nájmu využívaný pro bydlení i podnikání OSVČ Obecně platí zásada, že poplatník, příp. jeho zástupce, je povinen správci daně hodnověrně prokázat, že výdaje, které uplatňuje ke snížení svého základu daně z příjmů, skutečně vynaložil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Tuto dosti známou danost stanoví § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Největší nejistota je přitom pochopitelně u výdajových položek, které lze snadno využít pro osobní spotřebu (potřebu) dotyčné fyzické osoby alias OSVČ. Pravidelně se proto objevují dotazy na daňovou uznatelnost nakupovaných předmětů a služeb upotřebitelných jak v podnikání, tak v osobním životě, včetně výloh souvisejících s bydlením, kde má poplatník sídlo podnikání či provozovnu. Asi všichni totiž u těchto a priori sporných výdajů intuitivně vnímáme slabší důkazní pozici. Aneb živnostníka v bytové výstavbě se finanční úřad asi nebude ptát, proč koupil 10 palet cihel (ledaže by si „shodou okolností“ stavěl rodinný dům nebo chatu), ale naopak jej bude zajímat, jak v podnikání využije koupenou videokameru a mobilní radiostanice (s čímž problém zřejmě mít nebude – dokumentace výstavby a domluva osob na staveništi), natožpak grilovací klobásy nebo sadu golfových holí (kde pádné daňové argumenty bude hledat velmi těžko). Při troše kreativního přemýšlení splní citovanou podmínku – vynaložení na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů – případně i grilovací klobásy a golfové hole. Vždyť dobře najezený a lehce vysportovaný živnostník objektivně podá kvalitnější pracovní výkon než hladový a znuděný. Jenže záludností všech daňových zákonů jsou výjimky a speciální ustanovení, které podle právní teorie mají přednost před obecnější právní úpravou. Předmět našeho zájmu se nejčastěji dostává do sporu s jedním takovýmto speciálním ustanovením, které najdeme v § 25 odst. 1 písm. u) ZDP. Podle něj za výdaje vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat výdaje na osobní potřebu poplatníka, které tudíž nejsou daňově uznatelné. Příklad 1 IT kancelář v části bytu programátora Pan Hekr podniká jako OSVČ v zakázkové výrobě nejrůznějších programátorských „kouzel“. Jelikož ke své tvůrčí práci potřebuje prakticky jen kvalitní počítač, internet a zejména klidné místo, zřídil si IT kancelář v jednom z pokojů svého najatého bytu. Protože jeho roční příjmy z tohoto podnikání činí zhruba 2 mil. Kč, uplatňoval do roku 2017 jednoduše paušální výdaje podle § 7 odst. 7 ZDP, které nemusel evidovat a prokazovat. Od roku 2018 se mu již ale tyto paušální výdaje nevyplatí, protože po jejich radikálním omezení má více skutečně vynaložených výdajů souvisejících s podnikáním. Bohužel značná část těchto výdajů je potenciálně sporná, neboť souvisí s jeho činností v bytě, kde spolu s rodinou tráví převážně i svůj osobní život. Na straně jedné tedy provozní výlohy spojené s daným bytem prokazatelně souvisejí se zdanitelnými příjmy z podnikání pana Hekra a splňují tak obecnou podmínku daňové uznatelnosti, ovšem na straně druhé se věcně rovněž jedná o výdaje na jeho osobní potřebu, které jsou speciálním ustanovením a priori vyloučeny z daňově účinných. Z hlediska průkaznosti by ideálním řešením této patové situace bylo jednoznačné přiřazení dílčích výloh spojených s bytem pro podnikatelské versus ostatní (osobní, rodinné) potřeby. Což si lze reálně představit snad jen u elektřiny, pokud by její odběr IT kanceláří pana Hekra měřil podružný elektroměr. Ani nadmíru pedantního úředníka by nenapadlo nutit nebohého živnostníka k pečlivému odměřování a zaznamenávání vody spotřebované během programátorské činnosti, k propočítávání tepelné energie dodané do zmíněného pokoje, k vážení odpadků vzniklých v souvislosti s podnikáním atp. Stejně tak není možné – patrně ani právně – aby se dohodl s vlastníkem bytu na dvojí fakturaci nájemného, zvlášť za onen IT pokoj a odděleně za zbývající část bytu užívanou privátně. V praxi respektovaným kompromisním řešením se osvědčilo rozklíčování celkových výdajů placených v souvislosti s užíváním bytu na část soukromou versus podnikatelskou v poměru podlahových ploch. Pokud tedy činí celková vnitřní nášlapná plocha daného bytu 100 m2, z čehož výhradně k podnikání slouží pokoj o ploše 20 m2, pak „průkazný“ klíčovací poměr bude 20 % (= 20 m2 / 100 m2). Tuto část výdajů na bydlení pak bude moci pak Hekr poměrně bezpečně zahrnovat mezi své daňově účinné výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení svých zdanitelných příjmů ze samostatné (podnikatelské) činnosti provozované „doma“. Uvedené poměrové pravidlo závisející na podlahové ploše využívané pro podnikatelské účely bude pochopitelně udržitelné a zdůvodnitelné jen u běžně „doma“ provozovaných podnikatelských činností, jako jsou kancelářské práce, překladatelská nebo spisovatelská činnost, individuální výuka cizích jazyků či hry na hudební nástroj, a většinu nevýrobních činností převážně duševní povahy. Tehdy poplatník před správcem daně asi ustojí tvrzení, že jeho podnikatelská spotřeba zhruba odpovídá běžné osobní spotřebě zbylé části obytných prostor, respektive, že není významně nižší. Pokud ovšem specifické podnikání vyžaduje o dost vyšší spotřebu elektrické či tepelné energie, případně plynu a vody než běžný provoz domácnosti – v suterénu provozujeme solární studio nebo tzv. polárium (trápení zákazníků chladem) – není třeba se obávat zahrnout do daňových výdajů vyšší procento výloh za spotřebu, než odpovídá poměru podlahové plochy. Hodnověrným podpůrným důkazním prostředkem v takovýchto případech může být doložení roční průměrné spotřeby domácnosti před zahájením podnikání a nyní. Upozorněme, že tuto variantu je třeba konzultovat s dodavatelem energie, plynu, vody, zda nedochází k porušení smluvních podmínek a je-li ještě umožněn jeden společný tarif pro domácnost. Naopak pokud máme na zahradě vyhřívaný bazén, případně jiný čistě soukromý velký spotřebič energie, měli bychom mezi daňově uznatelné položky zahrnout adekvátně menší část úhrady za energii, než by odpovídalo prostému poměru podlahové plochy sloužící k podnikání k celkové podlahové ploše daného objektu bydlení. Rodinný dům využívaný pro bydlení i podnikání OSVČ Pokud OSVČ využívá pro své podnikání zčásti rodinný dům nebo byt, který má ve vlastnictví, může daňově uplatnit opět poměrnou část provozních výloh s ním spojených v podobě ceny za spotřebovanou energii, plyn, vodného a stočného, poplatků za odvoz komunálního odpadu. Složitější to ale bude s uplatněním poměrné hodnoty samotné stavby, resp. bytové jednotky. Za tímto účelem je potřeba splnit tři související daňové úkoly: - Zahrnout nemovitou věc (hmotný majetek) do obchodního majetku dle § 4 odst. 4 ZDP. - Ocenit tento hmotný majetek odpovídající vstupní cenou podle pravidel § 29 odst. 1 ZDP. - Zvolit jednou provždy odpisovou metodu – rovnoměrnou či zrychlenou (§ 31 a 32 ZDP). Zejména první krok je nutno pečlivě uvážit. Zahrnutí domu/bytu do obchodního majetku totiž na straně jedné přináší podnikateli daňové výhody (dovoluje uplatnit do výdajů část jejich hodnoty formou odpisů, dále výloh na opravy a údržbu majetku), ale na druhé straně znamená také nevýhody (příjem z jejich prodeje bude nutno zdanit, resp. bude osvobozen až po 2 či 5 letech od vyřazení). V souladu s § 4 odst. 4 ZDP se obchodním majetkem fyzické osoby pro účely daní z příjmů rozumí část majetku poplatníka, o které bylo nebo je účtováno anebo je nebo byla uvedena v daňové evidenci podle § 7b ZDP. Zahrnout dům či byt (jednotku) do obchodního majetku je přitom velmi prosté, postačí jej zapsat do evidence hmotného majetku v rámci zmíněné daňové evidence sloužící k prokázání skutečných výdajů při podnikání. Často si OSVČ neuvědomují, že není-li dům/byt v obchodním majetku, pak nelze daňově uplatnit ani poměrnou část – podle poměru podlahové plochy využívané pro podnikání – výdajů za jeho opravy a údržbu, a to ani, když se týkají pouze části sloužící výhradně pro danou samostatnou činnost. Důvodem je, že by takto docházelo k daňovému uplatňování výdajů vynaložených na posléze případně od daně osvobozený příjem z prodeje zvelebené – opravené – nemovité věci. - § 25 odst. 1 písm. u) ZDP: „Za výdaje … nelze uznat (poznámka: tj. daňově účinné nejsou) zejména … výdaje na osobní potřebu poplatníka; včetně výdajů vynaložených na opravu, údržbu nebo technické zhodnocení majetku sloužícího k činnosti, ze které plyne příjem ze samostatné činnosti, který poplatník uvedený v § 2 (poznámka: jedná se o fyzické osoby) nezařadí do obchodního majetku podle § 4 odst. 4, - § 26 odst. 5 ZDP: „… Poplatník s příjmy podle § 7 (poznámka: fyzická osoba, OSVČ s příjmy ze samostatné alias podnikatelské činnosti) …, který nevede účetnictví a uplatňuje výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů podle § 24 (poznámka: poplatník prokazuje skutečné daňové výdaje daňovou evidencí), může zahájit odpisování hmotného majetku, jedná-li se o hmotný majetek v daňové evidenci Příklad 2 Daňové uplatnění odpisů a oprav je podmíněno zahrnutím do obchodního majetku Pan Petr si po studiích práv s přítelkyní koupil starší zanedbanou bytovou jednotku na hypoteční úvěr. Byt si svépomocí opravili a v jednom z pokojů (20 % podlahové plochy bytu) si Petr zřídil advokátní kancelář. Toto bydlení ale berou jen jako dočasné provizorium, jelikož s ohledem na plánované potomstvo by se rádi tak do pěti let přestěhovali do rodinného domku na Vysočině, načež stávající byt prodají zřejmě s tučným ziskem. Aby pan Petr mohl daňově uplatnit poměrnou část (cca 20 %) ročních odpisů předmětného bytu, stejně jako oprav a údržby, musel by vložit svůj spoluvlastnický podíl na předmětné bytové jednotce (hmotném majetku) do svého obchodního majetku v rámci daňové evidence, kterou vede o své samostatné podnikatelské činnosti. Je třeba si ale uvědomit realitu, že roční odpis bytové jednotky v případě rovnoměrné metody odpisování činí pouze v prvním roce 1,4 % vstupní ceny (v daném případě kupní, resp. pořizovací, ceny) a v dalších letech 3,4 %. Navíc v daném případě by se jednalo jen o polovinu hodnoty bytu odpovídající spoluvlastnickému podílu pana Petra. V popisované situaci se panu Petrovi asi nevyplatí zahrnovat bytovou jednotku do obchodního majetku, a to ze dvou důvodů. Jestliže si opravu a údržbu provádí s přítelkyní sám, mohl by do daňových výdajů stejně uplatnit – v poměrné výši 20 % – jen prokázané výdaje za nákup materiálu (barva, štětce, špachtle atd.), nikoli hodnotu vlastní práce. Ale hlavně by tímto přišel o osvobození příjmů z prodeje opraveného bytu, na který má v souladu s § 4 odst. 1 písm. a) ZDP nárok již po dvou letech jeho obývání, pokud ale není v obchodním majetku. Také ocenění zmíněnou vstupní cenou může být v praxi dost zapeklité, záleží totiž nejen na způsobu nabytí, ale i na tom, po jaké době dojde k zahrnutí do obchodního majetku. Přičemž je vhodné připomenout, že během tzv. paušálních výdajů poplatník nemohl předmětný dům/byt zahrnout do obchodního majetku, ledaže by vedl účetnictví, což je u fyzických osob zcela výjimečné. Nejčastěji stavby a byty fyzické osoby nabývají: - koupí, čili úplatně, kdy je vstupní cenou pořizovací cena (kupní cena + vedlejší výdaje), ovšem jestliže:nemovitý majetek poplatník pořídil úplatně dříve než 5 let před vložením do obchodního majetku, pak je vstupní cenou „reprodukční pořizovací cena“ určená dle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, což se neobejde bez znalce v oceňování nemovitých věcí,nemovitý majetek pořídil úplatně v době kratší než 5 let před vložením do obchodního majetku, vstupní cenou zůstává pořizovací cena, ale zvyšuje se o náklady na opravy a technické zhodnocení; bezúplatně (tj. darováním nebo zděděním), pak je vstupní cenou cena určená (zpravidla znalcem) dle zmíněného zákona o oceňování majetku ke dni nabytí (den darování nebo úmrtí zůstavitele), ale pokud:zděděný majetek již odpisoval zůstavitel, pak musí dědic pokračovat v jím započatém odpisování,neuplynulo od nabytí nemovité věci 5 let, přičítají se náklady na opravy a technické zhodnocení,uplynulo od nabytí 5 let, pak je vstupní cenou „reprodukční pořizovací cena“, tedy cena určená znalcem. Dále se pak již u vlastního domu nebo bytu využívaného zčásti k podnikání uplatní standardní pravidla výpočtu odpisů. Zejména je tak třeba pamatovat, že je rozdíl mezi opravou (provozní výdaj) a tzv. technickým zhodnocením ve smyslu § 33 ZDP (investiční výdaj), které „jen“ zvýší vstupní cenu a potažmo (mírně) i odpisy. Příklad 3 Vstupní cena domu využívaného i pro podnikání Paní Jana před lety koupila rodinný dům za 4 mil. Kč, jehož čtvrtinu podlahové plochy využívá pro své podnikání (OSVČ). Protože ale až do konce roku 2017 uplatňovala tzv. paušální výdaje procentem příjmů a tedy nevedla daňovou evidenci (ani účetnictví), neměla obchodní majetek, do něhož by dům mohla vložit. Od roku 2018 poplatnice přešla na daňovou evidenci, přičemž ihned k 1. 1. 2018 dům zahrnula do obchodního majetku. Čímž získala možnost daňově uplatňovat jeho odpisy, jakož i výdaje za opravy a údržbu (a to z 25 %). Nejprve ale musí správně stanovit vstupní cenu tohoto nemovitého hmotného majetku. Ovšem pro zodpovězení otázky, jaká bude vstupní cena, je nutno dopovědět zejména, kdy přesně rodinný dům pořídila: Když to bylo v letech 2013 až 2017 – v době kratší než 5 let před vložením do obchodního majetku – bude vstupní cenou pořizovací cena (tj. kupní cena + související výlohy). Případně navýšená o veškeré v tomto mezidobí prokazatelně vynaložené náklady na opravu domku a na jeho případné technické zhodnocení. Jestliže to bylo v roce 2012 nebo kdykoli dříve – v době delší než 5 let před vložením do obchodního majetku – bude vstupní cenou pro účely daně z příjmů reprodukční pořizovací cena (zjednodušeně řečeno aktuální cena obvyklá, odpovídající danému stavu nemovité věci), s níž si poradí jedině znalec v oceňování staveb. Rodinný automobil sloužící pro podnikání OSVČ OSVČ podnikající doma často řeší dilema, zda automobil využívaný pro podnikání zahrnout do obchodního majetku nebo ne (a tedy nechat tzv. v osobním majetku). S tímto rozhodováním souvisí nejen otázka odpisů, oprav a údržby, kde je situace jasná – není-li vozidlo v obchodním majetku, pak je nelze daňově uplatnit ani zčásti – ale i problematika uplatňování pohonných hmot a parkovacích poplatků. Existují dvě možnosti jejich uplatnění, které ovšem nelze změnit během zdaňovacího období (kalendářního roku) pro dané vozidlo: v prokázané výši, což ale vyžaduje pečlivě vedenou knihu jízd dokládající účel cesty, kde jsou tři varianty:podle dokladů o úhradě: je-li vůz v obchodním majetku, pořizováno na finanční leasing či v nájmu,ve výši základní náhrady (aktuálně činí 4 Kč/km) a náhrady výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu: pokud vozidlo patří OSVČ, ale nikdy u něj nebylo zahrnuto do obchodního majetku,ve výši náhrady výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu: jestliže podnikatel vozidlo dříve měl v obchodním majetku, nebo jej pořizoval na finanční leasing, jehož úplatu uplatnil jako daňový výdaj, anebo vozidlo bezúplatně užívané na základě smlouvy o výpůjčce či o výprose (např. od příbuzných); v neprokazované výši coby tzv. paušální výdaj na dopravu:nejvýše za tři vlastní silniční motorová vozidla zahrnutá i nezahrnutá do obchodního majetku a v nájmu,podmínkou je, že vozidlo poplatník nepřenechal ani po část daného kalendářního měsíce k užívání jiné osobě, např. příbuznému, známému nebo svému zaměstnanci s možností i soukromého využití,současně již nelze daňově uplatnit výdaje na pohonné hmoty ani parkovací poplatky,pokud vozidlo OSVČ používala pouze pro své podnikání, činí paušální výdaj 5 000 Kč měsíčně,když vozidlo OSVČ používala pro své podnikání jen zčásti (a tedy i soukromě), je paušální výdaj krácený na 4 000 Kč měsíčně, pak je dále třeba pamatovat na § 25 odst. 1 písm. x) ZDP, že ostatní výdaje spojené s vozidlem (odpisy, nájemné, opravy, pojistné apod.) lze daňově uplatnit jen z 80 %. Příklad 4 Náhrada za použití vozidla OSVČ Živnostník má v obchodním majetku dodávkový automobil a občas pro podnikání využívá i rodinné osobní auto, které nikdy neměl v obchodním majetku. Podle knih jízd ujel pro podnikání např. v květnu 2018: firemním nákladním automobilem 1 000 km: podle dokladů o nákupu zaplatil za 100 litrů nafty celkem 2 800 Kč; soukromým osobním automobilem 100 km: vozidlo má podle technického průkazu udanou průměrnou spotřebu: 8 litrů, 5 litrů a 6 litrů na 100 km, podle dokladů o nákupu zaplatil za 10 litrů motorové nafty celkem 300 Kč, tj. v průměru 30 Kč/litr. Pro daňové uplatnění provozních výloh jsou u obou vozidel (nezávisle) dvě možnosti; nelze je během roku měnit: 1. Na základě vedených knih jízd uplatnit jako daňový výdaj v květnu 2018:Za firemní nákladní automobil: prokázanou výši výdajů za pohonné hmoty podle dokladů ve výši 2 800 Kč. Za soukromý osobní automobil:základní náhradu za použití automobilu pro rok 2018 = 100 km x 4,00 Kč/km = 400 Kč,náhrada výdajů za pohonné hmoty = (8 + 5 + 6) / 3 litrů na 100 km x 100 km x 30 Kč/litr = 190 Kč. 2. Nebo uplatnit paušální výdaje na dopravu a žádnou knihu jízd vést nemusí, pak v květnu půjde o částky:Za firemní nákladní automobil: 5 000 Kč, protože byl používán pouze pro podnikání dotyčného poplatníka.Za soukromý osobní automobil: 4 000 Kč, protože toto vozidlo používá OSVČ pro podnikání jen částečně. Další výdaje při podnikání OSVČ doma Vedle automobilu je prakticky pro každé podnikání nutný telefon, dneska většinou mobilní. Optimální variantou jsou dva telefonní přístroje: jeden sloužící jen pro podnikatelské účely a druhý ponechaný soukromým hovorům a textovým zprávám. Při drobném podnikání OSVČ doma – jde-li pouze o vedlejší výdělečnou činnost bez zaměstnanců – by však bylo zbytečné „živit“ dva telefony, protože obvykle stačí jeden telefonní přístroj, který slouží pro podnikání i pro soukromé potřeby poplatníka. Jak vyplynulo z dřívějšího výkladu, znamená to ale, že pak do daňových výdajů nelze zahrnout plnou výši telefonních poplatků. Čímž vyvstává otázka, jak rozdělit celkovou platbu telefonnímu operátorovi? Asi nikoho soudného nenapadne využít výše zmíněný poměr podlahových ploch, načež zbylá „průkazná“, respektive tolerovaná, řešení jsou více méně trojí povahy. Zaprvé si může OSVČ vést podrobnou evidenci odchozích hovorů a textových zpráv věnovaných podnikání. Není přitom nutné telefonovat se stopkami v ruce, stačí požádat (a zaplatit) poskytovatele telefonních služeb o podrobný výpis uskutečněných hovorů (spojení). Načež podnikatel s tužkou v ruce jednotlivá spojení posoudí – firemní versus soukromý – a poplatky za první kategorii bezpečně uplatní jako daňový výdaj. V praxi se s tímto postupem ale téměř nesetkáme. Nikoho totiž neláká časová náročnost a detektivní práce s rozpoznáním každého jednotlivého telefonátu. Navíc telefonní operátoři zpravidla poskytují tzv. balíčky předplacených služeb za pevný měsíční paušální poplatek, v rámci nichž nejsou jednotlivé hovory a zprávy samostatně zpoplatněny. Naproti tomu druhý způsob je sice velmi snadný, ale bohužel málo průkazný. Jde o to, že srovnáme úhrady za telefonní poplatky – v dostatečně dlouhém období, např. ročním – před zahájením podnikání a během něj. Zjištěný rozdíl pak zhruba odpovídá spojením uskutečněným pro potřeby podnikání. Zde však číhá řada úskalí. Především, ceny hovorného se mění, což by měla OSVČ zohlednit přepočítávacím koeficientem. Dále pak děti dorůstají a zvláště dospívající dívky dokážou snadno protelefonovat prakticky veškerý nehlídaný čas – jde-li o pevnou rodinnou linku. Zkrátka ani tato varianta není zcela bez rizika zpochybnění. Avizovaná třetí možnost je založena na kvalifikovaném odhadu poplatníka (OSVČ) ohledně rozsahu využívání jeho jediného telefonního přístroje pro podnikání versus soukromě. Tento odhad by měl být podložen alespoň krátkým pečlivým sledováním jednotlivých spojení např. během jednoho kalendářního měsíce – a aktuálnost zjištěného poměru by pokud možno měla být průběžně ověřována, např. vždy po roce, nedošlo-li k významným změnám využívání. Ze zkušeností mám potvrzeno, že pracovníci finančních úřadů jsou většinou ochotni s živnostníkem se osobně – mimo záznam – dohodnout na „bezpečném“ kompromisním řešení. Ještě více nejistoty provází daňově relevantní rozdělení úhrady za přístup na internet, který je nutný nejen pro podnikání, ale je na něm bohužel masově závislé i soukromé trávení volného času. Zde nebude mít OSVČ nikdy v rukou něco jako výpis spojení pro ten či onen účel a daňová uznatelnost bude většinou sporná. Obecně lze doporučit nepřehánět a nesnažit se tvrdit, že poplatek za přístup na internet dostupný v celém domě či bytu všem v něm žijícím rodinným příslušníkům využívá OSVČ pro podnikání z plných 90 %; všeho s mírou! Naproti tomu bez větších problémů lze zahrnout plně do daňových výdajů v rámci samostatné činnosti všechny movité věci využívané jen pro podnikání dotyčné OSVČ. Přičemž nehraje roli, že předmětná knihovna pro ukládání spisů a odborné literatury, pracovní židle, stůl a lampa atd. jsou umístěny v rodinném domě/bytě, takže není vyloučeno, že je někdo ze zde žijících osob využije případně i soukromě… Je ale samozřejmě potřeba respektovat speciální daňový přístup k samostatným hmotným movitým věcem se vstupní cenou přesahující 40 000 Kč. Výdaje za jejich pořízení totiž nelze daňově uplatnit jednorázově, ale postupně formou odpisů. Když „doma“ podnikají oba manželé Na rozdíl od nezávislého podnikání jiných příbuzných či známých osob (např. bratra a sestry, nebo otce a syna) se u nezávislého podnikání obou manželů setkáváme s právním a návazně i daňovým problémem existence společného jmění manželů („SJM“). V praxi totiž jen zcela výjimečně dochází k zúžení rozsahu SJM. Existence SJM by značně komplikovala daňovou situaci manželů, čemuž naštěstí účinně předchází § 7 odst. 9 ZDP. Podle něj platí, že nemovitou nebo movitou věc v SJM – která je využívána pro podnikání jedním z manželů nebo oběma manžely – vkládá do obchodního majetku jeden z manželů. Pokud má tuto věc v obchodním majetku – tedy v účetnictví nebo v daňové evidenci dle § 4 odst. 4 ZDP – jeden z manželů, avšak je pro podnikání využívána také druhým z manželů, lze daňové výdaje rozdělit mezi oba manžele v poměru, v jakém ji využívají při této své činnosti. Pokud je navíc předmětná věc využívána rovněž pro soukromé potřeby manželů – což je typické u rodinného domku nebo auta – je v tomto směru třeba krátit související daňové výdaje. Příklad 5 Dělení společných výdajů mezi manžele Pan Novák pro své podnikání využívá z poloviny hospodářskou budovu, kterou zahrnul do obchodního majetku („OM“) a jednu místnost rodinného domku (20 m2). Z doby před svatbou má dodávku (také v OM), kterou využívá pouze pro podnikání. Rodinný počítač má v OM manželka a využívá k podnikání jen z 20 %. Paní Nováková také podniká, k čemuž využívá 60 m2 rodinného domku, který celý vložila do svého OM. Rodinným osobním autem (také jej má v OM) pro podnikání najela 2 000 km z celkových 10 000 km. Rodinný počítač, který má v OM, používá pro podnikání ze 70 %. Kromě dodávkového automobilu je vše v jejich SJM. Roční daňový odpis rodinného domku o celkové podlahové ploše 200 m2 činí 100 000 Kč, z čehož pan Novák může uplatnit jako daňový výdaj 10 % (= 20 m2 / 200 m2), tj. 10 000 Kč, a paní Nováková 30 % (= 60 m2 / 200 m2), tj. 30 000 Kč; zbývajících 60 % odpovídá soukromému využití, pročež 60 000 Kč odpisu nelze uplatnit. Roční daňový odpis hospodářské budovy vychází na 20 000 Kč, z čehož pan Novák může daňově uplatnit 50 %, tj. 10 000 Kč; druhá polovina odpovídá soukromému využití, a není jí proto možno daňově uplatnit. Všechny výdaje související s dodávkou si daňově uplatní jen pan Novák. Osobní auto využívá pro firmu pouze paní Nováková, a to z 20 %. V této výši proto může do výdajů uplatnit jeho roční odpisy, výlohy za opravy, údržbu, pojištění, dálniční známku atd. Pohonné hmoty uplatní v prokázané výši, nebo formou tzv. kráceného paušálního výdaje na dopravu ve výši 4 000 Kč měsíčně (jak bylo výše komentováno), a plně si uplatní silniční daň. Obdobně budou posuzovány výdaje spojené s počítačem (roční odpis, případně opravy a drobná dovybavení), paní Nováková si uplatní 70 %, pan Novák 20 %, zbývajících 10 % (soukromá spotřeba) propadá. Každá věc ze SJM tedy může být v OM buď pouze jednoho, nebo žádného z manželů. Nic ale nebrání tomu, aby věc přeřazovali z OM manžela do OM manželky a naopak. Aby nedocházelo k daňovým spekulacím s přeceňováním hmotného majetku, stanoví § 30 odst. 10 písm. j) ZDP povinnost pokračovat v daňovém odpisování započatém původním vlastníkem, tj. beze změny daňového ocenění a stejnou odpisovou metodou. Příjmy z prodeje věci ze SJM povinně přiznává ke zdanění ten z manželů, který ji má nebo (naposledy) měl v OM. Dodejme, že u majetku, který byl v OM, je příjem z prodeje osvobozen až po dvou, resp. pěti, letech od vyřazení z obchodního majetku, viz § 4 odst. 1 písm. a), b) a c) ZDP. Výjimkou je situace, kdy takovýto z manželů zemře, v tom případě se ke lhůtě od vyřazení věci z jeho OM již nepřihlíží, viz § 10 odst. 2 ZDP. Podnikání s. r. o. u jeho společníka „doma“ Jak bylo řečeno v úvodu, za podnikání doma můžeme v širším pojetí považovat další rozšířenou praxi, a to umístění sídla a případně provozovny s. r. o. na adresu bydliště jejího společníka. Důvod je nasnadě, není třeba shánět a platit jinou adresu, přitom obdobně jako u samotných OSVČ může s. r. o. širokou paletu podnikatelských aktivit bez technických potíží vykonávat v rodinném domě nebo v bytě, aniž by to jakkoli vadilo sousedům. Je třeba si ovšem uvědomit, že dotyčné s. r. o. je naprosto jiným právním subjektem než jeho společník, a proto není samo sebou, že může využívat jeho soukromé bydliště. Musí k tomu mít patřičné právní oprávnění, nejčastěji nájemní smlouvu. Společník pak bude své firmě coby vlastník domu/bytu účtovat nájemné a služby související s nájmem. Tomuto konceptu se zde nebudeme již podrobně věnovat, pouze upozorníme na dvě daňová úskalí. Permanentním problémem je, že jde o „spojené osoby“ – společník versus jeho s. r. o. – proto by měly vzájemné úplaty odpovídat pokud možno tzv. ceně obvyklé (věcně, místně i časově). Jinak hrozí uplatnění § 23 odst. 7 ZDP o úpravě základu daně o neodůvodněný rozdíl mezi cenou sjednanou a obvyklou. Příklad 6 Pozor na úplaty mezi společníkem a jeho s. r. o. Pan Jiří založil s. r. o. provozující zážitkové služby letů balónem. Za účelem jeho uskladnění pronajal pan Jiří svému s. r. o. část zahrady u rodinného domku, kde bydlí. Protože ví o tom, že příjmy z nájmu u fyzických osob nepodléhají pojistnému, na rozdíl od odměny za činnost pro s. r. o. (mzdy), sjednal coby současně i jednatel s. r. o. v nájemní smlouvě značně přemrštěné nájemné 200 000 Kč za rok. Lze předpokládat, že správce daně tak bezdůvodně neobvykle vysokou cenu zpochybní a pro daňové účely bude vycházet ze zjištěné „ceny obvyklé“, která např. činí pouze 50 000 Kč za rok, pročež přesahujících 150 000 Kč vyloučí z daňových výdajů s. r. o. Méně se v praxi ví, natož řeší, že nestačí hlídat jen ceny, ale daňové důsledky mohou mít i bezúplatná plnění, kdy s. r. o. vzniká tzv. majetkový prospěch úsporou výdajů za jinak běžně úplatná dodání zboží nebo poskytnutí služeb. Například když jednatel pro ni pracuje zdarma nebo má s. r. o. bez protiplnění vypůjčen majetek. Na tyto případy pamatuje § 23 odst. 3 písm. a) bod 14 ZDP, podle něhož je nutno zvýšit základ daně z příjmů o: „hodnotu bezúplatného příjmu poplatníka, pokud se o tomto příjmu neúčtuje ve výnosech a nejedná se o příjem osvobozený od daně nebo příjem, který není předmětem daně…“ Obvykle ale lze současně o tutéž částku snížit základ daně dle § 23 odst. 3 písm. c) bodu 8 ZDP o: „hodnotu bezúplatného příjmu poplatníka, o kterou byl zvýšen výsledek hospodaření …, pokud je tento bezúplatný příjem využit k dosažení, zajištění a udržení příjmů, které jsou předmětem daně a nejsou od daně osvobozené, a hodnota bezúplatného příjmu není výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů“. O bezúplatné plnění se ale naštěstí nejedná v případě, že jej pro s. r. o. poskytuje její společník (člen), protože díky takovéto úspoře nákladů potažmo zvyšuje účetní zisk firmy, o který může posléze být vyšší jeho podíl na zisku z titulu jeho majetkového podílu v s. r. o., a proto v důsledku nepůjde o bezúplatné plnění ad výše. Například když společník nepožaduje úplatu za umístění sídla s. r. o. v jeho rodinném domku, ani za to, že u něj doma může s. r. o. pro své podnikání bezúplatně využívat majetek společníka jako kancelářský nábytek a počítač. Majetkový prospěch s. r. o. nevznikne, ani když bez přímého protiplnění „zdarma“ využívá stroj nebo zařízení odběratele, který tímto usnadní práci na jím objednané zakázce. Typicky například když stavební firma A, a. s., nestíhá a zadá část své vlastní zakázky na výstavbě obchodního centra jiné firmě B, s. r. o., které pro tyto účely přenechá k využití svůj jeřáb, bagr, míchačku, které má na staveništi a dočasně je sama nevyužívá apod. Jednatel a společník pracující „doma“ pro své s. r. o. V samotném závěru příspěvku věnujme ještě pár slov v praxi rovněž poměrně hojné situaci, kdy u sebe doma pracuje jednatel nebo společník pro vlastní s. r. o., které případně sídlí a také provozuje své podnikání jinde. Práce z domova (homeworking, homeoffice) vypadá ideálně z pohledu obou aktérů pracovního práva. Dotyčný zaměstnanec se zbaví stresu z časného vstávání, přepravy do a z práce, i nemilých kolegů, vytvoří si vlastní pro něj optimální pracovní prostředí, organizuje si práci po svém, což může přispět k lepším pracovním výsledkům i motivaci. Tento způsob práce je vyloučen u profesí, jejichž „ruce a oči“ jsou nezbytné v provozu, jako jsou dělníci, technici, doktoři, řidiči, prodavači apod. Problémem domáckých pracovníků je ztížená kontrola pracovitosti a nižší efektivita kolektivní práce, ztráta pracovních návyků a obtížnější komunikace s kolegy. Často je takovýto zaměstnanec i zneužíván rodinnými příslušníky k zajišťování mimopracovních aktivit během dne logikou typu – „vždyť jsi stejně pořád doma“ – což pochopitelně narušuje a rozvolňuje pracovní soustředění. V tomto stručném shrnutí se zaměříme pouze na daňové výhody výkonu závislé činnosti u zaměstnance doma. Má totiž nárok na peněžní náhradu za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce. V případě převážně manažerské činnosti jednatele s. r. o. jde nejčastěji o jeho osobní počítač nebo notebook včetně periferních zařízení, elektronický diář na záznamy termínů pracovních schůzek a kontaktů, odborné publikace týkající se pracovní náplně zaměstnance (slovníky, komentáře zákonů), kontaktní mobilní telefon, pracovní stůl, skříň, poličky, případně trezor pro uložení firemních materiálů, židle, křeslo, lampa apod. Podle § 6 odst. 7 písm. d) ZDP náhrady za opotřebení nejsou předmětem daně z příjmů, proto ani nepodléhají povinnému pojistnému. Jejich výše by měla být odůvodněna kalkulací nákladů a stanovena ve smlouvě o výkonu funkce. Jedná-li se o hmotné movité věci se vstupní cenou přes 40 000 Kč, neměly by dle § 6 odst. 8 ZDP náhrady za opotřebení převyšovat daňové odpisy při rovnoměrném odpisování v dalších letech, tj.: 40 % ze vstupní ceny, půjde-li o hmotný majetek patřící do 1. odpisové skupiny, 22,25 % ze vstupní ceny, půjde-li o hmotný majetek patřící do 2. odpisové skupiny, 10,5 % ze vstupní ceny, půjde-li o hmotný majetek patřící do 3. odpisové skupiny. Pro zaměstnavatele (s. r. o.) jsou náhrady za opotřebení daňovým výdajem podle § 24 odst. 2 písm. x) ZDP coby paušální částky hrazené zaměstnavatelem. Obě tyto daňové výhody platí také u náhrad dalších výloh spojených se závislou činností doma, jako jsou platby za spotřebu elektřiny, tepla, vody, telefonní poplatky za domácí pevnou linku a přístup k internetu, kde se postupuje obdobně jako při podnikání OSVČ doma ad výše. Příklad 7 Náhrady za opotřebení majetku při práci doma Paní Lenka je jednatelkou s. r. o. Protože má lepší podmínky pro práci (řídící funkci) doma, má ve své manažerské smlouvě o výkonu funkce dohodnuto, že 10 pracovních dnů v měsíci bude pracovat doma. Přičemž byly sjednány náhrady za opotřebení vlastního osobního majetku paní Lenky využívaného pro potřeby její s. r. o.: osobní počítač včetně příslušenství koupený před rokem za 50 000 Kč, má tedy charakter hmotného majetku, a proto paušální náhrada za opotřebení bude odpovídat 40 % z této částky, tj. 20 000 Kč ročně, s ohledem na částečně také soukromé využívání počítače byla dohodnuta adekvátně nižší náhrada 1 000 Kč měsíčně, za opotřebení pracovního stolu, židle, lampy, křesla a knihovny byla dohodnuta náhrada 100 Kč za den. Paní Lenka si z titulu částečné práce pro zaměstnavatele doma měsíčně finančně polepší o 2 000 Kč, které nepodléhají zdanění ani povinnému pojištění, přičemž pro zaměstnavatele (s. r. o.) jsou daňově účinné. Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.