Daňově uznatelné výdaje při podnikání doma

Kvůli snížení limitu (stropu) „paušálních“ daňových výdajů stanovených jednoduše procentem z příjmů od roku 2018, které není třeba prokazovat, nezbývá řadě OSVČ než prokazovat skutečné daňové výdaje jejich pečlivou evidencí. Z tohoto hlediska bývá problematičtější daňové uplatnění výdajů spojených s podnikáním na adrese trvalého bydliště dotyčného podnikatele. Ve většině reálných případů totiž provozní výlohy spojené s daným stavebním objektem zůstávají více méně konstantní, ať už plně slouží jen osobním potřebám rodinných příslušníků, kteří v něm bydlí, nebo je zčásti využíván pro podnikatelské účely jednoho z nich. Naproti tomu jednodušší bývá prokázání daňových výdajů týkajících se jednotlivých movitých věcí sloužících předmětné podnikatelské činnosti, ať už v plném rozsahu (např. soustruh, svářecí agregát, fréza), nebo zčásti, kterou lze jednoznačně určit (např. rodinný automobil využívaný k pracovním cestám doloženým knihou jízd).

V souladu s názvem příspěvku se budeme nejvíce věnovat daňově uznatelným výdajům při podnikání fyzické osoby v místě jejího trvalého bydliště. Nicméně věcně blízko jsou ještě také další dva způsoby, které při volnějším výkladu můžeme zahrnout do kategorie „podnikání doma“. A to především umístění sídla společnosti s ručením omezeným („s. r. o.“) na adresu bydliště jejího zpravidla jediného společníka, kterým je obvykle fyzická osoba navazující na svou dřívější profesní kariéru OSVČ. Zejména v počátcích podnikání formou právnické osoby totiž její zakladatel postupuje více méně postaru, a třebaže formálně vložil svůj majetek do tohoto druhého a tedy jiného právního subjektu, stále o něm smýšlí, jako o svém vlastním. Co se vlastně změní, když truhlář – „pan Hoblík“ – podnikající pár let coby živnostník si založí s. r. o. provozující také truhlářskou živnost, kde zůstává jediným aktérem stále „pan Hoblík“. Samozřejmě, právně, daňově i účetně došlo k zásadní kvalitativní změně, ale prakticky dělá dotyčná fyzická osoba pořád totéž, a proto není divu, že danou živnost – ačkoli nyní již coby s. r. o. – provozuje i nadále postaru na adrese svého bydliště. Ovšem nastalé změně by mělo odpovídat i poněkud jiné sdílení provozních výloh, které by mělo být bližší nájemnímu vztahu.

Konečně třetí alternativou „podnikání doma“ je výkon závislé činnosti zaměstnance u něj doma pro svého chlebodárce. Přičemž „zaměstnancem“ nemusí být jen více či méně anonymní řadový pracovník, ale třeba samotný jednatel malého s. r. o. nebo rodinný příslušník společníka s. r. o., případně zaměstnavatelem může být rovněž fyzická osoba blízká dotyčnému zaměstnanci. A jelikož závislá práce by měla jít na účet zaměstnavatele, měl by těmto zaměstnancům nahrazovat výlohy a výdaje za využívání jejich osobních věcí pro firemní účely.

Nejprve si udělejme pořádek v pojmech týkajících se výkonu podnikatelské činnosti fyzických osob, pro které využijeme zkratku zavedenou předpisy o veřejnoprávním pojištění: osoba samostatně výdělečně činná – dále jen „OSVČ“. Zřejmě nepřekvapí obecné vymezení pojmu „bydliště“ uvedené v § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 460/2016 Sb., a zákona č. 303/2017 Sb. (dále jen „OZ“):

Poněkud překvapivým zjištěním může být, že podnikající fyzická osoba má také „sídlo“, které běžně spojujeme jen s právnickými osobami, které z podstaty věci nemohou „bydlet“, ale jen sídlit. Nicméně je tomu tak, o čemž nás přesvědčí § 429 OZ definující „s

První odstavec si zaslouží malé objasnění, co se rozumí „veřejným rejstříkem“. Odpověď najdeme v § 1 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů: Přičemž do zmíněného obchodního rejstříku se fyzické osoby zapisují zcela výjimečně:

Naproti tomu – kde je zapsána většina OSVČ – Jde pouze o informační systém veřejné správy ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Živnostenský rejstřík se člení na dvě části, první je veřejným seznamem – kde najdeme např. sídlo a provozovny OSVČ – druhá je neveřejným seznamem, v němž je před veřejností utajena například informace o bydlišti nebo adrese pro doručování.

Čímž se dostáváme do sféry zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ŽZ“), který V prvém případě se jedná o místo trvalého pobytu na území ČR ve smyslu zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve znění pozdějších předpisů: . Pojem „sídlo“ ŽZ přebírá z výše citovaného OZ. Obě zmíněné adresy je nutno živnostenskému úřadu oznámit, přičemž není vyloučeno – naopak je to v případě podnikání fyzických osob spíše pravidlem – aby byly shodné.

Nicméně sídlo podnikání ještě nutně neznamená, že tam dotyčná OSVČ rovněž fyzicky provozuje svou podnikatelskou činnost. Takovéto místo se podle § 17 ŽZ označuje jako – – jejíž adresu a na žádost živnostenského úřadu také právní důvod pro užívání je podnikatel povinen prokázat. Zahájení a ukončení provozování živnosti v provozovně což neplatí pro zahájení provozu v provozovně, kterou uvedl v ohlášení živnosti nebo v žádosti o koncesi. Pro naše účely je podstatné dodat, že podle § 17 odst. 4 ŽZ je podnikatel povinen zajistit, podle zvláštních právních předpisů^29b). Odkaz na poznámku pod čarou – 29b) – směřuje do zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Což může být v praxi komplikací zejména u špinavých, hlučných či jinak pro okolí nepříjemných provozních činností.

Živnostenský úřad přidělí provozovně identifikační číslo provozovny poskytnuté správcem základního registru osob, provede její zápis do živnostenského rejstříku a informuje o něm dotyčného podnikatele. Při podnikání v „domácí“ provozovně se často zapomíná, že Navíc provozovna určená pro prodej zboží či poskytování služeb spotřebitelům musí být trvale a zvenčí a v případě ubytovacího zařízení také příslušnou kategorií a třídou. Také živnostenských provozoven umístěných v bydlišti OSVČ se týká povinnost, že při jejich uzavření (nebrání-li tomu závažné důvody) je podnikatel povinen předem na vhodném a zvenčí viditelném místě označit počátek a konec uzavření. Skutečně takto, živnostníci, informujete veřejnost o tom, že pojedete na dovolenou?

Obecně platí zásada, že poplatník, příp. jeho zástupce, je povinen správci daně hodnověrně Tuto dosti známou danost stanoví § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Největší nejistota je přitom pochopitelně u výdajových položek, které lze snadno využít pro osobní spotřebu (potřebu) dotyčné fyzické osoby OSVČ. Pravidelně se proto objevují dotazy na daňovou uznatelnost nakupovaných předmětů a služeb upotřebitelných jak v podnikání, tak v osobním životě, včetně výloh souvisejících s bydlením, kde má poplatník sídlo podnikání či provozovnu. Asi všichni totiž u těchto sporných výdajů intuitivně vnímáme slabší důkazní pozici. Aneb živnostníka v bytové výstavbě se finanční úřad asi nebude ptát, proč koupil 10 palet cihel (ledaže by si „shodou okolností“ stavěl rodinný dům nebo chatu), ale naopak jej bude zajímat, jak v podnikání využije koupenou videokameru a mobilní radiostanice (s čímž problém zřejmě mít nebude – dokumentace výstavby a domluva osob na staveništi), natožpak grilovací klobásy nebo sadu golfových holí (kde pádné daňové argumenty bude hledat velmi těžko).

Při troše kreativního přemýšlení splní citovanou podmínku – vynaložení na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů – případně i grilovací klobásy a golfové hole. Vždyť dobře najezený a lehce vysportovaný živnostník objektivně podá kvalitnější pracovní výkon než hladový a znuděný. Jenže záludností všech daňových zákonů jsou Předmět našeho zájmu se nejčastěji dostává do sporu s jedním takovýmto speciálním ustanovením, které najdeme v § 25 odst. 1 písm. u) ZDP. Podle něj za výdaje vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat které tudíž

Uvedené poměrové pravidlo závisející na podlahové ploše využívané pro podnikatelské účely bude pochopitelně udržitelné a zdůvodnitelné jen u běžně „doma“ provozovaných podnikatelských činností, jako jsou kancelářské práce, překladatelská nebo spisovatelská činnost, individuální výuka cizích jazyků či hry na hudební nástroj, a většinu nevýrobních činností převážně duševní povahy. Tehdy respektive, že není významně nižší. Pokud ovšem specifické podnikání vyžaduje o dost vyšší spotřebu elektrické či tepelné energie, případně plynu a vody než běžný provoz domácnosti – v suterénu provozujeme solární studio nebo tzv. polárium (trápení zákazníků chladem) – není třeba se obávat zahrnout do daňových výdajů vyšší procento výloh za spotřebu, než odpovídá poměru podlahové plochy. Hodnověrným podpůrným důkazním prostředkem v takovýchto případech může být doložení roční průměrné spotřeby domácnosti před zahájením podnikání a nyní. Upozorněme, že tuto variantu je třeba konzultovat s dodavatelem energie, plynu, vody, zda nedochází k porušení smluvních podmínek a je-li ještě umožněn jeden společný tarif pro domácnost. Naopak pokud máme na zahradě vyhřívaný bazén, případně jiný čistě soukromý velký spotřebič energie, měli bychom mezi daňově uznatelné položky zahrnout adekvátně menší část úhrady za energii, než by odpovídalo prostému poměru podlahové plochy sloužící k podnikání k celkové podlahové ploše daného objektu bydlení.

Pokud OSVČ využívá pro své podnikání zčásti rodinný dům nebo byt, který má ve vlastnictví, může daňově uplatnit opět poměrnou část provozních výloh s ním spojených v podobě ceny za spotřebovanou energii, plyn, vodného a stočného, poplatků za odvoz komunálního odpadu. Složitější to ale bude s uplatněním poměrné hodnoty samotné stavby, resp. bytové jednotky. Za tímto účelem je potřeba splnit tři související daňové úkoly:

Zejména první krok je nutno pečlivě uvážit. Zahrnutí domu/bytu do obchodního majetku totiž na straně jedné přináší podnikateli daňové výhody (dovoluje uplatnit do výdajů část jejich hodnoty formou odpisů, dále výloh na opravy a údržbu majetku), ale na druhé straně znamená také nevýhody (příjem z jejich prodeje bude nutno zdanit, resp. bude osvobozen až po 2 či 5 letech od vyřazení). V souladu s § 4 odst. 4 ZDP se podle § 7b ZDP. Zahrnout dům či byt (jednotku) do obchodního majetku je přitom velmi prosté, postačí jej zapsat do evidence hmotného majetku v rámci zmíněné daňové evidence sloužící k prokázání skutečných výdajů při podnikání. Často si OSVČ neuvědomují, že – podle poměru podlahové plochy využívané pro podnikání – a to ani, když se týkají pouze části sloužící výhradně pro danou samostatnou činnost. Důvodem je, že by takto docházelo k daňovému uplatňování výdajů vynaložených na posléze případně od daně osvobozený příjem z prodeje zvelebené – opravené – nemovité věci.

Také záleží totiž nejen na způsobu nabytí, ale i na tom, po jaké době dojde k zahrnutí do obchodního majetku. Přičemž je vhodné připomenout, že během tzv. paušálních výdajů poplatník nemohl předmětný dům/byt zahrnout do obchodního majetku, ledaže by vedl účetnictví, což je u fyzických osob zcela výjimečné.

Dále se pak již u vlastního domu nebo bytu využívaného zčásti k podnikání uplatní standardní pravidla výpočtu odpisů. Zejména je tak třeba pamatovat, že je rozdíl mezi opravou (provozní výdaj) a tzv. technickým zhodnocením ve smyslu § 33 ZDP (investiční výdaj), které „jen“ zvýší vstupní cenu a potažmo (mírně) i odpisy.

OSVČ podnikající doma často řeší dilema, zda zahrnout do obchodního majetku nebo ne (a tedy nechat tzv. v osobním majetku). S tímto rozhodováním souvisí nejen otázka odpisů, oprav a údržby, kde je situace jasná – není-li vozidlo v obchodním majetku, pak je nelze daňově uplatnit ani zčásti – ale i problematika během zdaňovacího období (kalendářního roku) pro dané vozidlo:

Vedle automobilu je prakticky pro každé podnikání nutný telefon, dneska většinou mobilní. Optimální variantou jsou dva telefonní přístroje: jeden sloužící jen pro podnikatelské účely a druhý ponechaný soukromým hovorům a textovým zprávám. Při drobném podnikání OSVČ doma – jde-li pouze o vedlejší výdělečnou činnost bez zaměstnanců – by však bylo zbytečné „živit“ dva telefony, protože obvykle stačí Jak vyplynulo z dřívějšího výkladu, znamená to ale, že pak do daňových výdajů nelze zahrnout plnou výši telefonních poplatků. Čímž vyvstává otázka, jak rozdělit celkovou platbu telefonnímu operátorovi? Asi nikoho soudného nenapadne využít výše zmíněný poměr podlahových ploch, načež zbylá „průkazná“, respektive tolerovaná, řešení jsou více méně trojí povahy.

Zaprvé si může OSVČ vést věnovaných podnikání. Není přitom nutné telefonovat se stopkami v ruce, stačí požádat (a zaplatit) poskytovatele telefonních služeb o podrobný výpis uskutečněných hovorů (spojení). Načež podnikatel s tužkou v ruce jednotlivá spojení posoudí – firemní soukromý – a poplatky za první kategorii bezpečně uplatní jako daňový výdaj. V praxi se s tímto postupem ale téměř nesetkáme. Nikoho totiž neláká časová náročnost a detektivní práce s rozpoznáním každého jednotlivého telefonátu. Navíc telefonní operátoři zpravidla poskytují tzv. balíčky předplacených služeb za pevný měsíční paušální poplatek, v rámci nichž nejsou jednotlivé hovory a zprávy samostatně zpoplatněny.

Naproti tomu druhý způsob je sice velmi snadný, ale bohužel málo průkazný. Jde o to, že – v dostatečně dlouhém období, např. ročním – Zjištěný rozdíl pak zhruba odpovídá spojením uskutečněným pro potřeby podnikání. Zde však číhá řada úskalí. Především, ceny hovorného se mění, což by měla OSVČ zohlednit přepočítávacím koeficientem. Dále pak děti dorůstají a zvláště dospívající dívky dokážou snadno protelefonovat prakticky veškerý nehlídaný čas – jde-li o pevnou rodinnou linku. Zkrátka ani tato varianta není zcela bez rizika zpochybnění.

Avizovaná (OSVČ) ohledně rozsahu využívání jeho jediného telefonního přístroje pro podnikání soukromě. Tento odhad by měl být podložen alespoň krátkým pečlivým sledováním jednotlivých spojení např. během jednoho kalendářního měsíce – a aktuálnost zjištěného poměru by pokud možno měla být průběžně ověřována, např. vždy po roce, nedošlo-li k významným změnám využívání. Ze zkušeností mám potvrzeno, že pracovníci finančních úřadů jsou většinou ochotni s živnostníkem se osobně – mimo záznam – dohodnout na „bezpečném“ kompromisním řešení.

Ještě více nejistoty provází daňově který je nutný nejen pro podnikání, ale je na něm bohužel masově závislé i soukromé trávení volného času. Zde nebude mít OSVČ nikdy v rukou něco jako výpis spojení pro ten či onen účel a daňová uznatelnost bude většinou sporná. Obecně lze doporučit nepřehánět a nesnažit se tvrdit, že poplatek za přístup na internet dostupný v celém domě či bytu všem v něm žijícím rodinným příslušníkům využívá OSVČ pro podnikání z plných 90 %; všeho s mírou!

Naproti tomu bez větších problémů lze zahrnout plně do daňových výdajů v rámci samostatné činnosti všechny movité věci využívané jen pro podnikání dotyčné OSVČ. Přičemž nehraje roli, že předmětná knihovna pro ukládání spisů a odborné literatury, pracovní židle, stůl a lampa atd. jsou umístěny v rodinném domě/bytě, takže není vyloučeno, že je někdo ze zde žijících osob využije případně i soukromě… Je ale samozřejmě potřeba respektovat speciální daňový přístup k samostatným hmotným movitým věcem se vstupní cenou přesahující 40 000 Kč. Výdaje za jejich pořízení totiž nelze daňově uplatnit jednorázově, ale postupně formou odpisů.

Na rozdíl od nezávislého podnikání jiných příbuzných či známých osob (např. bratra a sestry, nebo otce a syna) se u nezávislého podnikání obou manželů setkáváme s právním a návazně i daňovým problémem existence společného jmění manželů („SJM“). V praxi totiž jen zcela výjimečně dochází k zúžení rozsahu SJM.

Existence SJM by značně komplikovala daňovou situaci manželů, čemuž naštěstí účinně předchází § 7 odst. 9 ZDP. Podle něj platí, že nemovitou nebo movitou věc v SJM – která je využívána pro podnikání jedním z manželů nebo oběma manžely – Pokud má tuto věc v obchodním majetku – tedy v účetnictví nebo v daňové evidenci dle § 4 odst. 4 ZDP – jeden z manželů, avšak je pro podnikání využívána také druhým z manželů, Pokud je navíc předmětná věc využívána rovněž pro soukromé potřeby manželů – což je typické u rodinného domku nebo auta – je v tomto směru třeba krátit související daňové výdaje.

Každá věc ze SJM tedy může být v OM buď pouze jednoho, nebo žádného z manželů. Nic ale nebrání tomu, aby věc přeřazovali z OM manžela do OM manželky a naopak. Aby nedocházelo k daňovým spekulacím s přeceňováním hmotného majetku, stanoví § 30 odst. 10 písm. j) ZDP tj. beze změny daňového ocenění a stejnou odpisovou metodou.

Příjmy z prodeje věci ze SJM povinně přiznává ke zdanění ten z manželů, který ji má nebo (naposledy) měl v OM. Dodejme, že u majetku, který byl v OM, je příjem z prodeje osvobozen až po dvou, resp. pěti, letech od vyřazení z obchodního majetku, viz § 4 odst. 1 písm. a), b) a c) ZDP. Výjimkou je situace, kdy takovýto z manželů zemře, v tom případě se ke lhůtě od vyřazení věci z jeho OM již nepřihlíží, viz § 10 odst. 2 ZDP.

Jak bylo řečeno v úvodu, za podnikání doma můžeme v širším pojetí považovat další rozšířenou praxi, a to umístění sídla a případně provozovny s. r. o. na adresu bydliště jejího společníka. Důvod je nasnadě, není třeba shánět a platit jinou adresu, přitom obdobně jako u samotných OSVČ může s. r. o. širokou paletu podnikatelských aktivit bez technických potíží vykonávat v rodinném domě nebo v bytě, aniž by to jakkoli vadilo sousedům. Je třeba si ovšem uvědomit, že dotyčné s. r. o. je naprosto jiným právním subjektem než jeho společník, a proto není samo sebou, že může využívat jeho soukromé bydliště. Musí k tomu mít patřičné právní oprávnění, nejčastěji nájemní smlouvu. Společník pak bude své firmě coby vlastník domu/bytu účtovat nájemné a služby související s nájmem. Tomuto konceptu se zde nebudeme již podrobně věnovat, pouze upozorníme na

Permanentním problémem je, že jde o – společník jeho s. r. o. – proto by měly vzájemné (věcně, místně i časově). Jinak hrozí uplatnění § 23 odst. 7 ZDP o úpravě základu daně o neodůvodněný rozdíl mezi cenou sjednanou a obvyklou.

Méně se v praxi ví, natož řeší, že nestačí hlídat jen ceny, ale daňové úsporou výdajů za jinak běžně úplatná dodání zboží nebo poskytnutí služeb. Například když jednatel pro ni pracuje zdarma nebo má s. r. o. bez protiplnění vypůjčen majetek. Na tyto případy pamatuje § 23 odst. 3 písm. a) bod 14 ZDP, podle něhož je nutno zvýšit základ daně z příjmů o:

Obvykle ale lze současně o tutéž částku snížit základ daně dle § 23 odst. 3 písm. c) bodu 8 ZDP o:

O bezúplatné plnění se ale naštěstí nejedná v případě, že jej pro s. r. o. poskytuje její společník (člen), protože díky takovéto úspoře nákladů potažmo zvyšuje účetní zisk firmy, o který může posléze být vyšší jeho podíl na zisku z titulu jeho majetkového podílu v s. r. o., a proto v důsledku nepůjde o bezúplatné plnění ad výše. Například když společník nepožaduje úplatu za umístění sídla s. r. o. v jeho rodinném domku, ani za to, že u něj doma může s. r. o. pro své podnikání bezúplatně využívat majetek společníka jako kancelářský nábytek a počítač.

Majetkový prospěch s. r. o. nevznikne, ani když bez přímého protiplnění „zdarma“ využívá stroj nebo zařízení odběratele, který tímto usnadní práci na jím objednané zakázce. Typicky například když stavební firma A, a. s., nestíhá a zadá část své vlastní zakázky na výstavbě obchodního centra jiné firmě B, s. r. o., které pro tyto účely přenechá k využití svůj jeřáb, bagr, míchačku, které má na staveništi a dočasně je sama nevyužívá apod.

V samotném závěru příspěvku věnujme ještě pár slov v praxi rovněž poměrně hojné situaci, kdy u sebe doma pracuje jednatel nebo společník pro vlastní s. r. o., které případně sídlí a také provozuje své podnikání jinde.

Práce z domova (homeworking, homeoffice) vypadá ideálně z pohledu obou aktérů pracovního práva. Dotyčný zaměstnanec se zbaví stresu z časného vstávání, přepravy do a z práce, i nemilých kolegů, vytvoří si vlastní pro něj optimální pracovní prostředí, organizuje si práci po svém, což může přispět k lepším pracovním výsledkům i motivaci. Tento způsob práce je vyloučen u profesí, jejichž „ruce a oči“ jsou nezbytné v provozu, jako jsou dělníci, technici, doktoři, řidiči, prodavači apod. Problémem domáckých pracovníků je ztížená kontrola pracovitosti a nižší efektivita kolektivní práce, ztráta pracovních návyků a obtížnější komunikace s kolegy. Často je takovýto zaměstnanec i zneužíván rodinnými příslušníky k zajišťování mimopracovních aktivit během dne logikou typu – „vždyť jsi stejně pořád doma“ – což pochopitelně narušuje a rozvolňuje pracovní soustředění.

V tomto stručném shrnutí se zaměříme pouze na daňové výhody výkonu závislé činnosti u zaměstnance doma. Má totiž nárok na peněžní náhradu za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce. V případě převážně manažerské činnosti jednatele s. r. o. jde nejčastěji o jeho osobní počítač nebo notebook včetně periferních zařízení, elektronický diář na záznamy termínů pracovních schůzek a kontaktů, odborné publikace týkající se pracovní náplně zaměstnance (slovníky, komentáře zákonů), kontaktní mobilní telefon, pracovní stůl, skříň, poličky, případně trezor pro uložení firemních materiálů, židle, křeslo, lampa apod.

Podle § 6 odst. 7 písm. d) ZDP proto ani nepodléhají povinnému pojistnému. Jejich výše by měla být odůvodněna kalkulací nákladů a stanovena ve smlouvě o výkonu funkce. Jedná-li se o neměly by dle § 6 odst. 8 ZDP náhrady za opotřebení převyšovat daňové odpisy při rovnoměrném odpisování v dalších letech, tj.:

Pro jsou náhrady za opotřebení podle § 24 odst. 2 písm. x) ZDP coby paušální částky hrazené zaměstnavatelem. Obě tyto daňové výhody platí také u jako jsou platby za spotřebu elektřiny, tepla, vody, telefonní poplatky za domácí pevnou linku a přístup k internetu, kde se postupuje obdobně jako při podnikání OSVČ doma ad výše.

Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.