Vzdělání a vzdělávání státního zaměstnance

Vydáno: 11 minut čtení

Jedním z cílů kladených na zákon č. 234/2014 Sb. , o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě “), v době jeho přijetí byla i profesionalizace státní správy. Hlavním prostředkem, jak tohoto cíle dosáhnout, je zvýšený důraz kladený jednak na vzdělání státních zaměstnanců, jednak na jejich další vzdělávání v průběhu trvání služebního poměru.

Vzdělání a vzdělávání státního zaměstnance
Mgr.
Šárka
Homfray
 
Předpoklad pro přijetí do služebního poměru
Zákon o státní službě předepisuje nezbytnou úroveň vzdělání státních zaměstnanců v závislosti na platové třídě, do které je zařazeno služební místo, na kterém mají službu vykonávat. Z ustanovení § 25 odst. 1 písm. b) zákona o státní službě ve spojení s § 27 zákona o státní službě vyplývá, že potřebného vzdělání musí zájemce o přijetí do státní služby dosáhnout již před účastí ve výběrovém řízení. Nejpozději při konání pohovoru v rámci výběrového řízení pak dosažené vzdělání musí doložit příslušnými listinami. Zákon o státní službě z tohoto požadavku nepřipouští pro nově nastupující žádné výjimky. Výjimky neobsahuje ani nařízení vlády č. 304/2014 Sb., o platových poměrech státních zaměstnanců, na rozdíl od obdobného nařízení vlády č. 341/2017 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, které umožňuje tyto zaměstnance alespoň dočasně zařadit do platové třídy, pro kterou nesplňují předepsané vzdělání. Jediné výjimky tohoto typu byly obsaženy v přechodných ustanoveních (a posléze modifikovány jednou novelizací) pro období po účinnosti nového zákona o státní službě, když byli do služebního poměru překlápěni dlouholetí zaměstnanci, kteří kvalifikaci získali výkonem příslušných činností, aniž by dosáhli vzdělání předepsané úrovně. Jejich působení však je omezeno v zásadě pouze na služební místo, na které byli v této době zařazeni.
Požadovaná úroveň vzdělání pro jednotlivé platové třídy je uvedena v příloze č. 1 k zákonu o státní službě. Pro konkrétní služební místo pak může služební orgán služebním předpisem stanovit požadavek úrovně znalosti cizího jazyka, odborného zaměření vzdělání nebo jiný potřebný odborný požadavek.
 
Úřednická zkouška
V případě, že je do služebního poměru přijata osoba, která úřednickou zkoušku nemá, je délka jejího služebního poměru omezena na dobu jednoho roku. Během této lhůty musí úřednickou zkoušku složit, jinak služební poměr skončí. K přípravě a ke složení této zkoušky musí služební úřad státnímu zaměstnanci vytvořit určité podmínky, zejména s ohledem na znění § 35 odst. 2 zákona o státní službě umožnit vykonání této zkoušky před uplynutím služebního poměru.
Samotnou podobu a provádění zkoušky upravuje zejména § 36 zákona o státní službě. Zkouška se skládá z obecné a zvláštní části. Obecná část se koná písemně a zabezpečuje ji Ministerstvo vnitra. Zvláštní část úřednické zkoušky se koná po úspěšném vykonání obecné části úřednické zkoušky, a to ústně před zkušební komisí. Na rozdíl od obecné části, která ověřuje zejména obecné vědomosti o fungování a regulaci státní služby a jejich procesů, je zvláštní část zaměřena již na odborné vědomosti a schopnosti potřebné pro
relevantní
obor služby. Provedení zvláštní části úřednické zkoušky zabezpečuje ústřední správní úřad ve spolupráci se služebním úřadem. Postup v případě, že státní zaměstnanec nevykoná úřednickou zkoušku úspěšně, obsahuje § 40 zákona o státní službě. Na základě písemné žádosti je možné ji jednou opakovat. Tato žádost musí být služebnímu orgánu doručena do 30 pracovních dnů po doručení zprávy o neúspěšném vykonání úřednické zkoušky, jinak možnost opakovat zkoušku zaniká.
V některých případech nemusí státní zaměstnanec úřednickou zkoušku skládat, neboť je mu jiná obdobná zkouška uznána jako rovnocenná. Přímo ze zákona o státní službě (§ 35 odst. 4) se za rovnocennou obecné části úřednické zkoušky považuje obecná část zkoušky zvláštní odborné způsobilosti úředníka územního samosprávného celku. Totéž ustanovení pak obsahuje dvě zmocnění vládě k vydání nařízení, ve kterém může stanovit jednak, že zvláštní část zkoušky zvláštní odborné způsobilosti úředníka územního samosprávného celku k výkonu konkrétní správní činnosti se považuje za rovnocennou zvláštní části úřednické zkoušky pro příslušný obor služby, jednak i že za rovnocennou zvláštní části úřednické zkoušky se považuje zkouška podle jiného zákona, je-li její obsah a rozsah se zvláštní částí úřednické zkoušky srovnatelný. Vláda tohoto zmocnění využila a přijala nařízení č. 136/2015 Sb., o rovnocennosti některých zkoušek a odborných kvalifikací zvláštní části úřednické zkoušky. Toto nařízení jednak obsahuje „převodník“ u zkoušek zvláštní odborné způsobilosti, jednak i seznam zkoušek podle jiných právních předpisů, které jsou rovnocenné. Mezi tyto zkoušky patří např. auditorská zkouška, justiční zkouška, odborná zkouška patentového zástupce a další. Pokud by chtěl státní zaměstnanec opustit státní službu a pracovat jako úředník územně samosprávného celku, nemusí mu být úřednická zkouška bez dalšího uznána jako rovnocenná se zkouškou zvláštní odborné způsobilosti. Postup uznávání je zde odlišný a mimo jiné zkoumá i náplň a rozsah vzdělávání předcházejícímu zkoušce, která má být jako rovnocenná uznána.
 
Odborný růst státního zaměstnance
Ačkoli státní zaměstnanci po složení úřednické zkoušky nepodléhají dalšímu formálnímu přezkušování jejich znalostí a dovedností, neznamená to, že by zákon o státní službě na jejich další odborný růst nepamatoval. Ministerstvo vnitra ve smyslu § 13 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě koordinuje vzdělávání státních zaměstnanců a připravuje vzdělávací programy a rámcová pravidla pro jejich vzdělávání. Tato Rámcová pravidla byla stanovena služebním předpisem náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 9/2015.
Základním institutem je obdobně jako v pracovním právu prohlubování vzdělání, upravené zejména v § 107 zákona o státní službě. Prohlubováním vzdělání je vstupní vzdělávání, průběžné vzdělávání, vzdělávání představených a jazykové vzdělávání, vztahuje se k oboru služby vykonávaném státním zaměstnancem, a považuje se za výkon služby, za který přísluší plat. Rozsah prohlubování vzdělání státního zaměstnance určuje služební orgán, přitom vychází z výsledku služebního hodnocení. Podrobnější pravidla toho, jak má prohlubování vzdělání na služebních úřadech vypadat, obsahují právě výše uvedená Rámcová pravidla. Podle nich se vzdělávací proces dělí do čtyř fází – identifikace vzdělávacích potřeb, plánování vzdělávání, realizace vzdělávacího procesu a vyhodnocování výsledků vzdělávání. Vzdělávání je možné zajistit i prostřednictvím třetích osob, o všech vzdělávacích akcích musí být vedena příslušná dokumentace, ve které bude uvedeno mj. pro koho je určena, co je jejím cílem, a jak se v návaznosti na evaluaci podařilo tento cíl naplnit.
 
Zvýšení vzdělání
Obdobně jako zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zná možnost zvýšení kvalifikace zaměstnance v návaznosti na potřeby zaměstnavatele, i zákon o státní službě umožňuje, aby si státní zaměstnanec zvýšil vzdělání s podporou a na náklady služebního úřadu. Úprava této problematiky je obsažena v ustanoveních § 109 až 111 zákona o státní službě. Zvýšením vzdělání se rozumí též jeho rozšíření a je k němu potřeba povolení služebního orgánu. Rozsah úlev ve službě se zde řídí § 232 odst. 1 zákoníku práce a větší rozsah úlev nelze povolit.
Služební úřad by měl být při povolování zvýšení kvalifikace státních zaměstnanců poměrně obezřetný. Účelem této dohody je zajistit uspokojení potřeb služebního úřadu, z jehož rozpočtu jsou úlevy a náklady na vzdělání hrazeny, pro zajištění řádného výkonu státní služby, jež spadá do působnosti tohoto úřadu. Jak připomíná závěr č. 12 poradního sboru náměstka ministra vnitra pro státní službu k zákonu o státní službě, souvisí tato otázka i s hospodárností při nakládání s veřejnými prostředky. I s ohledem na dodržení této hospodárnosti je pak státnímu zaměstnanci, kterému bylo povoleno zvýšení vzdělání na náklady služebního úřadu, uložena v ustanovení § 110 zákona o státní službě povinnost zůstat po odpovídající dobu ve služebním poměru. Poradní sbor náměstka ministra vnitra pro státní službu ve výše citovaném závěru dovozuje, že nemá jít jen o setrvání ve služebním poměru obecně, ale rovněž zůstat u téhož služebního úřadu.
 
Samostatné vzdělávání
Státní zaměstnanec nemusí při péči o svůj další rozvoj čekat pouze na vzdělávací akce organizované služebním úřadem, ale může se pochopitelně vzdělávat i individuálně. Zákon o státní službě na tuto možnost pamatuje, a reflektuje skutečnost, že často v takových případech bude z dalšího vzdělání státního zaměstnance profitovat i služební úřad prostřednictvím kvalitnějšího výkonu služby, přestože se nejedná o některou z výše uvedených situací. V § 108 zákona o státní službě se zakotvuje služební volno k individuálním studijním účelům, které státním zaměstnancům přísluší v kalendářním roce v rozsahu šesti dnů výkonu služby. Čerpání tohoto volna musí být písemně nařízeno služebním orgánem, včetně stanovení individuálního vzdělávacího cíle. K zajištění jednotné aplikace tohoto ustanovení vydal náměstek ministra vnitra stanovisko, ve kterém mimo jiné připomíná rozdíly mezi jednotlivými formami vzdělávání, a doporučuje poměrně široký výklad toho, jak má být vzdělávání v individuálním studijním volnu zaměřeno:
Zákon o státní službě nevymezuje pojem ‚individuální studijní účely‘, k nimž studijní volno státnímu zaměstnanci přísluší. Musí ovšem jít o takové vzdělávání, jež směřuje k získání
kompetence
, kterou státní zaměstnanec sice bezpodmínečně a nezbytně nutně nepotřebuje pro výkon služby na (aktuálně) příslušném služebním místě, ovšem která tím, že rozšíří jeho znalosti a dovednosti, státnímu zaměstnanci umožní obnovit, udržet nebo v obecném smyslu prohloubit či zvýšit si kvalifikaci, jež je v zájmu státní služby.“.
Kromě tohoto krátkého volna pak zákon pamatuje i na situaci, kdy pro další odborný rozvoj státní zaměstnanec bude mít v úmyslu přerušit na delší dobu výkon služby, aniž by hodlal skončit služební poměr. Podle § 69 zákona o státní službě lze státnímu zaměstnanci, který vykonává službu bez přerušení po dobu alespoň pěti let, na žádost přerušit výkon služby za účelem jeho dalšího vzdělání nebo odborné stáže až na dobu 12 měsíců. Za tuto dobu nepřísluší státnímu zaměstnanci plat.