Zaměstnanec činný na dohodu o provedení práce nemá v dohodě sjednáno poskytování cestovních náhrad. V interním předpise je uvedeno, že zaměstnanci činní na základě dohody o provedení práce mají nárok na úhradu výdajů na ubytování včetně stravy, které jsou povinni vynaložit v případě, že konají práci mimo místo svého bydliště v trvání dva a více dní. Jedná se např. o lektorku, která bydlí v Německu a přijede do ČR na dvoudenní kurz, na kterém přednáší a je odměňována dle dohody o provedení práce. Je možné výdaj na ubytování lektorky, který je podložen interní instrukcí zaměstnavatele, uznat jako daňově uznatelný? Nevzniká lektorce v tomto případě nepeněžní příjem, který by se měl zdanit ve mzdě?
Otázky a odpovědi: Cestovní náhrady u dohody o provedení práce
Ing. Bc.
Marcel
Pitterling,
Ph.D.
JUDr.
Petr
Bukovjan
Z hlediska pracovního práva
Právo zaměstnance činného na základě dohody o provedení práce na cestovní náhrady upravuje ustanovení § 155 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Vychází z toho, že aby takové právo zaměstnanci vůbec vzniklo, musí být mezi ním a zaměstnavatelem sjednáno a současně musí dojít ke sjednání pravidelného pracoviště. Druhá podmínka týkající se pravidelného pracoviště nemusí být splněna, pokud má zaměstnanec podle dohody o provedení práce vykonat pracovní úkol mimo obec svého bydliště (což je i případ popsaný tazatelem, kdy lektorka bydlí v Německu a pracovní úkol v podobě vystoupení na dvoudenním kurzu má vykonat v České republice).
Právo zaměstnance na cestovní náhrady může, ale nemusí být sjednáno přímo v dohodě o provedení práce. Zákoník práce pro takovou dohodu nevyžaduje dokonce ani písemnou formu. Zmínku ve vnitřním předpisu zaměstnavatele nelze samozřejmě považovat za dohodu ve výše uvedeném smyslu. Je však třeba zkoumat, zdali nedošlo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem k ústní dohodě o tom, že zaměstnanci budou poskytnuty cestovní náhrady v podobě výdajů za ubytování (a vnitřní předpis to jenom stvrzuje) a zdali mělo jít opravdu o režim cestovních náhrad. Pokud by byť takto ústně sjednaná dohoda byla dovoditelná, pak půjde o cestovní náhrady dle zákoníku práce a od toho se bude odvíjet i daňové posouzení.
Z hlediska daní z příjmů
Pokud půjde o cestovní náhrady podle zákoníku práce, pak jsou na straně zaměstnavatele náhrady cestovních výdajů do výše stanovené zvláštním právním předpisem (zákon odkazuje např. na část sedmou hlavu třetí zákoníku práce) výdajem daňovým [§ 24 odst. 2 písm. zh) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“]. Na straně zaměstnance jsou náhrady cestovních výdajů za podmínek uvedených v § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů vyňaty z předmětu daně z příjmů fyzických osob.