"Nekontaktní" dodavatel a nárok na odpočet daně

Vydáno: 14 minut čtení

Následující příspěvek uvedu modelovým případem: Správce daně zahájí u stavební firmy A daňovou kontrolu DPH. Firma A obdrží výzvu k prokázání skutečností 1) , ve které správce daně požaduje předložení důkazních prostředků prokazujících, že firmou A přijatá zdanitelná plnění (typicky např. pomocné stavební práce), deklarované na fakturách vystavených dodavatelem X, byly tímto dodavatelem pro firmu A skutečně provedeny, a to způsobem uvedeným na fakturách. V odůvodnění výzvy může být uvedeno, že sídlo dodavatele X je „virtuální“, dále že dodavatel X je pro správce daně nekontaktní a že za kontrolované období nepodal daňové přiznání.

„Nekontaktní“ dodavatel a nárok na odpočet daně
Ing.
Jan
Matějka,
daňový poradce č. 2660
Firma A odpoví na výzvu předložením smlouvy o dílo a stavební dokumentace. Dále firma A navrhne vyslechnout jednatele dodavatele X jakožto svědka. S tímto důkazním návrhem správce daně souhlasí, avšak svědka se nepodaří vyslechnout, protože nelze zjistit místo jeho pobytu.
V dalším textu se pokusím rozebrat základní možné varianty hodnocení výše naznačené důkazní situace správcem daně. Všechny varianty přitom vycházejí z předpokladu, že výzvou k prokázání skutečností správce daně unesl své důkazní břemeno2). Podle mého názoru je tento samotný předpoklad sice sporný3), rozsah důkazního břemene správce daně však není námětem tohoto příspěvku.
 
1. Závěr správce daně – odběratel neprokázal existenci plnění
Správce daně vyhodnotí všechny důkazní prostředky tak, že
daňový subjekt neprokázal faktickou realizaci fakturovaných prací
.
Důvodem pro tento závěr mohou být jednak nesrovnalosti ve stavební dokumentaci a dále nízká vypovídací hodnota dalších důkazních prostředků. Firma A se tak ocitla ve stavu důkazní nouze ohledně faktické existence přijatých plnění. Otázka existence daňového podvodu4) je přitom v tuto chvíli zcela nepatřičná (irelevantní)5).
Za dané situace může firma A v odvolacím řízení namítat např. nedostatečné zjištění skutkového stavu, překročení mezí správního uvážení správcem daně, nebo příliš extenzivní výklad rozsahu důkazního břemene daňového subjektu.
Podle mého názoru extenzivní výklad rozsahu důkazního břemene daňového subjektu podávaný správci daně je velmi často akceptován správním soudem. Jakkoliv je snad nepochybné, že požadavek na naplnění důkazní povinnosti daňového subjektu musí být rozumný a splnitelný6), a tedy že ani „nekontaktnost“ dodavatele pro správce daně sama o sobě nemůže zhoršovat důkazní pozici odběratele v daňovém řízení7), praxe bývá velmi odlišná. Správce daně totiž s odkazem na ustanovení § 92 odst. 4 daňového řádu8) často vznáší vůči daňovému subjektu požadavky, které bývají nesplnitelné. Soud pak takové požadavky může shledat jako oprávněné s odůvodněním, že požadavky správce daně se vztahují k prokázání tvrzení, která učinil sám daňový subjekt. Podle mě je tento závěr chybný, pokud nebere do úvahy hledisko splnitelnosti takového požadavku.
Proti tomuto lze namítnout, že povinností odběratele je chovat se obezřetně v obchodních vztazích, čímž je myšleno dopředu shromažďovat důkazní materiál pro případ, že se dodavatel stane „nekontaktním“. Správci daně citovaná
judikatura
Nejvyššího správního soudu zdůrazňující povinnost chovat se obezřetně v souvislosti s procesem dokazování9) však dle mého názoru nejen že přehlíží nároky na rozumnost a splnitelnost požadavku na dokazování, ale především při posuzování, zda byly splněny podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně uvedené v § 72 a 73 zákona o DPH10), zcela nepatřičně používá kritéria (podle judikatury Soudního dvora EU) posuzující naplnění subjektivní stránky daňového podvodu11). Preventivní shromažďování důkazního materiálu nad rámec požadovaný účetními nebo jinými předpisy lze podle mě zásadně považovat za rozumné opatření pouze z hlediska možnosti prokazování dobré víry daňového subjektu ohledně zapojení do daňového podvodu, tento požadavek však nemá zákonné opodstatnění při prokazování faktické existence zdanitelného plnění. V tomto ohledu se tudíž s názorem Nejvyššího správního soudu zřejmě rozcházím.
 
2. Závěr správce daně – odběratel neprokázal přijetí plnění od deklarovaného dodavatele
Správce daně vyhodnotí důkazní prostředky tak, že sice nemá pochybnosti o faktickém provedení fakturovaných prací, avšak že
daňový subjekt neprokázal, že práce fakturované firmě A dodavatelem X byly tímto dodavatelem skutečně provedeny
12).
Závěr správce daně obvykle vychází z předpokladu, že uskutečnění zdanitelného plnění deklarovaným dodavatelem je jednou z podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně podle § 72 zákona o DPH. Dále v § 73 zákona o DPH je uvedeno, jakým způsobem má odběratel nárok na odpočet prokázat.
Ohledně zahrnutí osoby deklarovaného dodavatele mezi hmotněprávní podmínky nutné pro uplatnění nároku na odpočet daně se přitom správce daně může odkazovat na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího správního soudu13). Správce daně dále může argumentovat i pomocí § 73 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 28 odst. 2 zákona o DPH14), případně použít argumentaci pomocí § 34 zákona o DPH, založenou na zpochybnění předloženého daňového dokladu.
Podle mne výše uvedený předpoklad odporuje výkladu Soudního dvora EU, který poskytnutí zdanitelného plnění deklarovaným dodavatelem za hmotněprávní podmínku pro uznání nároku na odpočet daně nepovažuje15).
K výkladu zastávanému Soudním dvorem EU se ostatně přiklonil i samotný Nejvyšší správní soud, v rozsudku ze dne 2. 8. 2017, čj. 4 Afs 58/2017-78. Vycházeje z rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-277/17 PPUH Stehcemp, Nejvyšší správní soud došel k závěru, že
„i v případě, kdy není možné určit subjekt, který daňovému subjektu zdanitelné plnění skutečně poskytl, není možné daňovému subjektu odepřít nárok na odpočet DPH, pokud není zároveň prokázáno, že předmětné plnění bylo součástí podvodu na dani, o kterém osoba uplatňující nárok na odpočet daně věděla, nebo musela vědět“
16).
Podle mých poznatků závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 2. 8. 2017, čj. 4 Afs 58/2017-78, považuje Odvolací finanční ředitelství za zcela ojedinělé a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, jejichž uznání by nastolilo zásadní nejistotu v zavedené správní praxi. Odvolací finanční ředitelství rovněž poukazuje na skutkové odlišnosti případu posuzovaného vnitrostátním soudem předkládajícím předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU ve věci C-277/17 PPUH Stehcemp. Z těchto důvodů závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 2. 8. 2017, čj. 4 Afs 58/2017-78, nejsou Odvolacím finančním ředitelstvím doposud akceptovány.
Otázku, zda rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Afs 58/2017-78 skutečně představuje ústup od předchozí judikatury či zda jde o pouhý judikaturní
exces
, by měl s konečnou platností rozhodnout rozšířený senát Nejvyššího správního soudu17), možná někdy na jaře příštího roku.
 
3. Závěr správce daně – odběratel se stal účastníkem daňového podvodu
Správce daně vyhodnotí důkazní prostředky tak, že sice nemá pochybnosti o faktickém provedení fakturovaných prací ani o jejich provedení dodavatelem X,
avšak vyšlo najevo zapojení firmy A do daňového podvodu.
Neodvedení daně dodavatelem je jedním z pojmových znaků daňového podvodu. Lze přitom důvodně předpokládat, že mezi neodvedením daně dodavatelem na straně jedné a jeho „nekontaktností“ pro správce daně na straně druhé existuje příčinná souvislost. Uvedené však platí pouze za předpokladu prokázání faktické existence plnění deklarovaného dodavatelem, kterou se při extenzivním výkladu rozsahu důkazního břemene na straně odběratele zpravidla nepodaří prokázat. V praxi to přináší značný počet daňových doměrků na straně odběratele, odůvodněných jeho důkazní nouzí, přestože objektivní okolnosti nasvědčují spíš podvodnému jednání dodavatele.
Podle mne není taková situace společensky žádoucí, neboť nepřímo motivuje správce daně k preferování výběru daně cestou postihu odběratele za neunesení jeho důkazního břemene, před výběrem daně nepřiznané dodavatelem. Takový způsob výběru daně může být sice zdánlivě efektivnější, mnohdy je však značně nespravedlivý.
Předpokladem pro nalezení spravedlivějšího řešení je uznání možnosti unesení důkazního břemene odběratelem i za pomoci pouze nepřímých důkazů v situaci, kdy právě z důvodu „nekontaktnosti“ dodavatele pro správce daně je prakticky vyloučeno, aby rozhodné skutečnosti v daňovém řízení byly prokázány
najisto
.
Pokud se odběrateli podaří prokázat naplnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet ve smyslu § 72 zákona o DPH, v případě neodvedení daně dodavatelem je nyní na správci daně, aby prokázal existenci daňového podvodu, tj. v jakých skutkových okolnostech podvod spočíval18). Odběrateli lze pak upřít nárok na odpočet daně pouze v případě, že vzhledem k objektivním okolnostem odběratel věděl nebo musel vědět o svém zapojení do daňového podvodu19). Prokazování účasti odběratele na daňovém podvodu je však samostatné téma, které již není námětem tohoto příspěvku.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2018.
1) Výzva k prokázání skutečností s odkazem na § 92 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), podle kterého
„pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence“
, a na § 86 odst. 3 písm. c) daňového řádu, podle kterého
„daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, je povinen předložit důkazní prostředky prokazující jeho tvrzení“
.
2) Podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu
„správce daně prokazuje skutečnosti
vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem“.
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu však
„správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Ne každá chyba v účetnictví proto bude způsobovat takto požadovanou intenzitu pochybností; budou to pouze takové nesrovnalosti, jež přímo (nedostatkem spolehlivých informací o konkrétním účetním případu) či nepřímo (celkovou nevěrohodností účetnictví, i když toto na první pohled o konkrétním účetním případu předepsané informace poskytuje) zatemní obraz o hospodaření daňového subjektu. Správce daně je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen takto totiž může unést své důkazní břemeno vyplývající z § 31 odst. 8 písm. c) d. ř.“
(rozsudek ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 1572/2008 Sb. NSS).
3) Problematice se věnuje ve své publikační činnosti zejména Ing. Roman Landgráf.
4) Pojmem „podvod na DPH“ se v souladu s judikaturou
„označují situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem šesté směrnice, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám. Za takovéto situace je pak z hlediska posouzení nároku na odpočet daně rozhodné posouzení všech objektivních okolnosti vykázané transakce,
včetně právní, obchodní a osobní vazby mezi zúčastněnými subjekty“
[rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 2. 2006 ve věci Halifax plc a další v. Commissioners of Customs & Excise, C-255/02; ze dne 12. 1. 2006 ve spojených věcech Optigen Ltd a Fulcrum Electronics Ltd (v likvidaci) a
Bond
House Systems Ltd proti Commissioners of Customs & Excese, C-354/03, C-355/03 a C-484/103; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, čj. 9 Afs 94/2009-156 a další].
5) Podle judikatury Nejvyššího správního soudu závěry o neprokázání uskutečnění zdanitelného plnění daňovým subjektem a o účasti daňového subjektu na podvodu nejsou kompatibilní. Než začne správce daně jakkoliv zkoumat a prokazovat účast na daňovém podvodu, musí mít postaveno najisto, zda k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění došlo (rozsudek ze dne 5. 10. 2016, čj. 6 Afs 170/2016-30 a další). Pokud správce daně nepostupuje naznačeným způsobem, je to důvod pro zrušení rozhodnutí správce daně pro nepřezkoumatelnost soudem.
6) Např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 281/09.
7) Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2015, čj. 5 Afs 180/2014-21.
8) Podle § 92 odst. 4 daňového řádu
„pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence“.
9) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, čj. 2 Afs 11/2013-37.
10) Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“).
11) Rozsudek ze dne 12. 1. 2006 ve spojených věcech Optigen Ltd a Fulcrum Electronics Ltd (v likvidaci) a
Bond
House Systems Ltd proti Commissioners of Customs & Excese, C-354/03, C-355/03 a C-484/103; rozsudek ze dne 11. 5. 2006 ve věci Commissioners of Customs & Excise a Attorney General proti Federation of Technological Industries, C-384/04 a další.
12) Podle judikatury Ústavního soudu vystavení účetního dokladu vůči správci daně nekontaktním dodavatelem samo o sobě nepostačuje pro učinění závěru o nerealizaci zdanitelného plnění (nález ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 487/02, nález ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 2095/07, nebo nález ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2096/07).
13) Z novějších rozsudek ze dne 27. 11. 2014, čj. 9 Afs 47/2014-74, rozsudek ze dne 8. 10. 2015, čj. 4 Afs 186/2015-34, rozsudek ze dne 10. 11. 2015, čj. 9 Afs 163/2015-44, rozsudek ze dne 5. 10. 2016, čj. 6 Afs 170/2016-30, rozsudek ze dne 19. 1. 2017, čj. 6 Afs 148/2016-30.
14) Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, čj. 1 Afs 327/2017-61. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že
„z ustálené judikatury SDEU vyplývá, že mezi hmotněprávní podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty náleží i to, že zboží muselo být dodáno či služba poskytnuta
osobou povinnou k dani
(zvýrazněno autorem).
15) Rozsudek ze dne 13. 2. 2014 ve věci Maks Pen EOOD v. Direktor na Direkcia „Obžalvane i danačno-osiguritelna praktika“ Sofija, C-18/13, rozsudek ze dne 11. 10. 2015 ve věci PPUH Stehcemp sp. j Florian Stefanek, Janina Stefanek, Jaroslaw Stefanek v. Dyrektor Izby Skarbowej w Łodzi, C-277/14, usnesení ze dne 10. 11. 2016 ve věci Signum Alfa Signum Alfa Sped Kft. v. Nemzeti Adó- és Vámhivatal Kiemelt Adó- és Vám Főigazgatóság, C-446/15.
16) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2017, čj. 4 Afs 58/2017-78, bod [42].
17) První senát Nejvyššího správního soudu shledal rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2017, čj. 4 Afs 58/2017-78 rozporným s jeho dosavadní judikaturou, a proto předložil rozšířenému senátu k rozhodnutí tuto otázku:
„Je dostatečným důvodem pro nepřiznání nároku na odpočet DPH neprokázání, že zdanitelné plnění bylo poskytnuto konkrétním dodavatelem, aniž by bylo zároveň prokázáno, že předmětné plnění bylo součástí podvodu na dani, o kterém osoba uplatňující nárok na odpočet daně věděla, nebo vědět měla a mohla?“
(Usnesení ze dne 23. 8. 2018, čj. 1 Afs 334/2017-35).
18) Např. rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne 30. 1. 2018, čj. 5 Afs 60/2017-60.
19) Např. rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne 31. 7. 2018, čj. 5 Afs 252/2017-31.