Vydáno: 17. 12. 2018
Schváleno redakční radou
Vývoj judikatury v oblasti zajišťovacích příkazů Ing. Jan Rambousek, LL.M. Zrušovací rozsudky týkající se zajišťovacích příkazů s sebou přinesly další, dosud neřešené, problémy a diskuze odborné veřejnosti. Soudy vymezily především rozsah odůvodnění zajišťovacích příkazů, kdy nelze zcela ignorovat důvody, pro které bude daň potenciálně doměřena. Další oblastí byla náprava chyb v zajišťovacích příkazech. Rozsudky vyřešily i otázku vrácení zabavených finančních prostředků poté, co byly zajišťovací příkazy zrušeny. 1. Problémy dané speciálním ustanovením § 168 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“), je uvedeno speciální ustanovení týkající se vyřízení odvolání. Speciálně je řešena výluka § 35 odst. 2 d. ř.. Je to logické, protože pokud by daňový subjekt podal odvolání k jinému správci daně, tak by došlo k prodlení, než bude doručeno k věcně a místně příslušnému správci daně, a neúměrně by to zkrátilo lhůtu, kterou odvolací orgán má. Text však vyvolává spor o to, jak bude postupováno, pokud daňový subjekt opravdu podá odvolání nepříslušnému správci daně. Čistě jazykovým výkladem by to mohlo znamenat, že podání nebylo vůbec podáno. Na druhou stranu nepříslušný správce daně má za povinnost postoupit podání příslušnému správci daně. Potom by to znamenalo, že pokud bude jednat nepříslušný správce daně rychle, dostane se odvolání do sféry příslušného správce daně včas. Liknavost by způsobila nedodržení lhůty. Z těchto důvodů se autor příspěvku přiklání k teleologickému výkladu, který se shoduje s autory Komentáře k daňovému řádu,1) kdy vyloučení tohoto ustanovení má vliv pouze na běh lhůty, tedy lhůta začne běžet až ode dne, kdy odvolání dojde místně příslušnému správci daně.