Vydáno: 17. 12. 2018
Schváleno redakční radou
Vybrané otázky při aplikaci úroku z neoprávněného jednání správce daně Mgr. Tomáš Rozehnal, Ph.D., Mgr. Michael Feldek, Odvolací finanční ředitelství Úrok z neoprávněného jednání správce daně, upravený v § 254 daňového řádu, prochází neustálým vývojem. Zatímco na první pohled se zdají podmínky pro jeho uplatnění zřejmé a přísné, dochází pod rouškou účelu zákona k neustálému napínání jeho textu. V článku se zaměřujeme na aktuální problémy, když máme za to, že ne vždy je aktuální situace v souladu s účelem zákona či úmyslem zákonodárce. Jedno úsloví praví, že cesta do pekla je vždy dlážděna dobrými úmysly. Je otázkou, zda dobrý úmysl zákonodárce při formulování § 254 daňového řádu nakonec nevede právě do pekla v podobě ničím neomezeného úročení. Je zřejmé, že pokud má inkriminované ustanovení v právním řádu přežít, musí být jeho extenzivní aplikace svázána pevnými pravidly, byť formulovanými až soudní mocí. S tím je logicky spojen i požadavek na přesvědčivé odůvodnění klíčových rozsudků. Na vybraných otázkách se pokusíme ukázat vývoj výkladu § 254 daňového řádu a případně poukázat na nedořešené či potenciální otázky. 1) I. Východiska pro aplikaci úroku z neoprávněného jednání 1. Základy odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci Jedním z atributů práva na spravedlivý proces je i zákonem stanovená možnost domáhat se náhrady škody způsobené mj. činností orgánu veřejné moci, tj. i správce daně. Ústavní základ je dán čl. 36 odst. 3 a 4 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práva a svobod. Zákonné provedení zajišťuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tento zákon rozlišuje mezi škodou, kterou pojímá jako škodu majetkovou v podobě škody skutečné či ušlého zisku a nemajetkovou újmou (nadále lze používat zastřešující pojem újma). Příčiny vzniku újmy mohou být dle zák. o odpovědnosti za škodu dvě, a to nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup (§ 1 a § 5 zák. o odpovědnosti za škodu). Byť se jedná o odpovědnost objektivní (za výsledek), nelze činit automatické rovnítko mezi existencí uvedených příčin a vznikem nároku na náhradu škody. Jak uvádí odborná literatura: „takto přísně nastavená odpovědnost státu (případně územních celků) by však vedla k extrémním nárokům na státní rozpočet, neboť s ohledem na rozsah činností státu při výkonu státní moci je zřejmé, že existuje vysoká pravděpodobnost pochybení a tím i poškození osob, vůči nimž výkon státní moci směřuje. V konečném důsledku by mohlo dojít k situaci, kdy bude výkon státní moci ochromen obavou z toho, že by jím mohla být způsobena újma. S ohledem na možnost státu žádat regres v případě, kdy škodu nahradí, se práce pro stát stane rizikovou činností, kterou nebude chtít nikdo vykonávat (30 Cdo 3310/2013), popř. se stát bude zabývat již jen vlastními pochybeními při výkonu veřejné moci a jejich nápravou a nebude mít prostor pro zajišťování potřeb svých obyvatel.“2).