Nezdanitelné náhrady za opotřebení majetku zaměstnanců

Vydáno: 21 minut čtení

Asi nikdo neplatí rád daně z příjmů – ať už jde o řemeslníka, paní pokladní nebo nadnárodní korporaci – každý to vnímá osobně jako příslovečné tahání peněz z vlastní kapsy. Zdanění příjmů má rovněž sporný morální základ, když v podstatě říká – Čím více budeš pracovat a vydělávat, tím vyšší daň zaplatíš! – ať už jen absolutně, nebo i relativně (při progresivní sazbě daně). Ještě tristnější situace nastává, když dani podléhá příjem, který není vnímán poplatníky jako výdělek, zisk, nebo nějaké jiné reálné ekonomické navýšení jeho majetku. Proto přeci jen „raději“ zdaňujeme třeba příjem z obchodování s akciemi, který máme na přilepšenou, nežli příjem z prodeje bytu, který zpravidla obratem využijeme k úhradě za nový objekt bydlení. Na to do jisté míry dbá také zákon č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP “), a vylučuje ze zdanění některé „příjmy“, které efektivně nezvyšují hodnotu majetku poplatníka, ale například pouze nahrazují jeho úbytek.

Nezdanitelné náhrady za opotřebení majetku zaměstnanců
Ing.
Martin
Děrgel
PŘÍKLAD 1: Proč by se náhrada za opotřebení majetku zaměstnance neměla zdaňovat
„Když dva dělají totéž, není to vždy totéž.“ Pro ilustraci tématu si představme dva stejně zručné bratry – Adama a Bedřicha – kteří si zvolili práci opraváře automobilů. Tuto profesi vykonává odvážnější Adam formou vlastní podnikatelské činnosti (OSVČ), zatímco Bedřich coby zaměstnanec autoservisu. Jelikož je v této branži značná konkurence, jsou hodinové příjmy opravářů aut obdobné, přičemž Bedřich musí z principu dostat méně o zisk zaměstnavatele, který by mu jinak nedal práci. Nás ovšem bude více zajímat zásadní daňový rozdíl příjmů oněch bratrů. Zatímco živnostník pan Adam si může uplatnit související daňové výdaje, tak zaměstnanec Bedřich nikoliv. Což je oprávněné, jelikož Adam si dílnu pořídil, vybavil a provozuje za vlastní nebo zapůjčené peníze, zatímco Bedřich takzvaně přišel k hotovému a „pouze“ pracuje, nestará se o investice ani o provozní výlohy.
Jednou v pátek se však porouchala firemní vrtačka jak v dílně Adama, tak i v práci Bedřicha. Naštěstí měli oba v autě svou soukromou „rodinnou“ vrtačku, protože odpoledne jedou kutit na své chaty. A tak pro opravu auta zákazníka oba využili své soukromé vrtačky. Živnostník Adam pracuje sám na sebe a je vlastníkem jak své pokažené firemní vrtačky, tak i té „rodinné“, jelikož tuto ale nezahrnul do obchodního majetku, nemůže si daňově uplatnit ani část výdajů za její pořízení. Naproti tomu soukromá vrtačka pana Bedřicha není majetkem jeho zaměstnavatele, který jejím využití zadarmo vydělává na úkor výdajů dotyčného zaměstnance – které před časem vynaložil na koupi vrtačky. Každé použití vrtačky přitom více či méně připívá k jejímu opotřebení, kvůli němuž jí bude posléze třeba opravit nebo vyměnit. Aby zaměstnavatelé nezneužívali této vstřícnosti zaměstnanců, ukládá jim zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“), poskytovat za využití majetku zaměstnanců adekvátní peněžní náhrady. Za zmíněné použití soukromé vrtačky dostává Bedřich od zaměstnavatele náhradu 200 Kč denně. O jaký příjem se jedná?
Není pochyb o tom, že jde o příjem související s výkonem jeho zaměstnání, a proto spadá mezi příjmy ze závislé činnosti, jak uvádí § 6 odst. 1 písm. d) ZDP. Bylo by však spravedlivé zdaňovat tento příjem Bedřicha? Vždyť mu nijak nenavýšil majetek, pouze nahradil jeho úbytek – opotřebení rodinné vrtačky. Pro větší názornost si představme, že by si 1. 10. koupil za 4 000 Kč soukromou „hobby“ vrtačku. Načež by jí využíval intenzivně jen v zaměstnání, a tím by jí třeba již po dvaceti dnech zničil. Od zaměstnavatele obdrží dohodnutých 200 Kč za každý pracovní den používání své vrtačky, takže za říjen si takto přilepší podle výplatní pásky o hezké 4 000 Kč. Pokud by tuto náhradu za opotřebení měl zdanit, pak by na svou vstřícnost doplatil – nejenže by neměl vrtačku, ale ani ony celé 4 000 Kč, které měl před její koupí. Ekonomicky si tak evidentně nepolepšil a zdanění přijaté náhrady za opotřebení soukromé vrtačky zaměstnance by nebylo „spravedlivou“ daní ze zvýšení jeho majetku.
Zdanitelný
versus
nezdanitelný příjem zaměstnance
Dlouhodobým a neřešeným problémem daní z příjmů je, že jednoznačně nevymezuje, co považuje za „příjem“. Tento zásadní první krok v zákoně chybí, o to více se to v něm hemží dalšími kroky, které komplikují jeho zdanění. Pokud se omezíme na poplatníky z řad fyzických osob (lidí), tak sice zcela bezpečně nevíme, co je „příjem“, nicméně se z § 3 odst. 1 a 2 ZDP dozvíme, že se jím rozumí příjem peněžní i nepeněžní, a také že jej členíme pro účely zdanění do pěti druhů – z nichž nás bude zajímat příjem ze závislé činnosti
alias
ze zaměstnání podle § 6 ZDP. Z judikátů českých soudů je patrná snaha navázat věcný obsah pojmu „příjem“ na reálné zvýšení hodnoty majetku poplatníka, nicméně i takovéto jasnější kritérium lze v konkrétních případech nahlížet rozdílně.
Tato absence základního kamene se projevila výrazně po začlenění předmětu zaniklé daně darovací do rámce daní z příjmů, kdy „příjmovka“ začala mít více chuti na „bezúplatné příjmy“. Což nejsou jen přijaté dary – ať už peněžité či naturální – ale také bezpočet nejrůznějších typů „majetkového prospěchu“. Když tematicky zůstaneme věrni zaměstnancům, může jít třeba o slevu z obvyklé kupní ceny, kterou jim zaměstnavatel poskytne u svých produktů, nebo úspora za úroky při bezúročné zápůjčce. Ovšem co takové povýšení vedoucího účtárny na finančního ředitele? Kdo něco podobného zažil osobně nebo u svých blízkých, zajisté potvrdí, že to přináší celou řadu drobných i větších výhod – zdaleka nejen navýšení mzdy. Většinou sice půjde o výhody omezené pouze na dobu, po kterou je dotyčný ředitel v práci nebo na služební cestě, nicméně některé mají přesah i do jeho soukromého, mimopracovního života, případně je „zúročí“ v rámci svého vedlejšího podnikání. Například když byl ještě pouhým vedoucím účtárny, nebyl zván na oslavu narozenin generálního ředitele a nevnucovali se mu různí lobbisté, nákupčí a prodejci obchodních partnerů jeho zaměstnavatele. Zatímco nově jako finanční ředitel získal cenné kontakty a další informace, které může reálně majetkově zhodnotit ve svém soukromém životě…
Ačkoli si tedy nemůžeme být jistí tím, co se – kromě mzdy – považuje za příjem ze závislé činnosti
alias
ze zaměstnání, tak se z § 6 odst. 1 písm. d) ZDP dozvíme, že do této kategorie patří rovněž
příjem plynoucí v souvislosti s výkonem zaměstnání
. Což upřesňuje § 6 odst. 3 ZDP tak, že není podstatné, jestli jej dostává přímo zaměstnanec nebo jiná osoba (např. jeho rodinný příslušník) anebo spočívá v jiné formě plnění prováděné zaměstnavatelem za zaměstnance nebo v jeho prospěch. A dále, že příjmem ze závislé činnosti se rozumí rovněž částka, o kterou je úhrada zaměstnance zaměstnavateli za poskytnuté plnění nižší, než je cena „obvyklá“, kterou zaměstnavatel běžně účtuje jiným osobám (zákazníkům) nebo cena určená podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Jak jsme ovšem předeslali, i samotný daňový zákon, resp. jeho tvůrci usoudili, že by nebylo spravedlivé bezhlavě zdaňovat veškeré „příjmy“, a proto vymezili celou řadu příjmů nezdanitelných, které sice mohou mít reálnou hodnotu pro poplatníka, nicméně z nejrůznějších důvodů se stát vzdal práva na jejich zdanění. Obzvláště rozsáhlá a pestrá paleta takto daňově příjemných příjmů se týká právě zaměstnanců. Patrně všichni známe od daně osvobozené populární stravenky, resp. hodnotu závodního stravování, příspěvky zaměstnavatele na penzijní připojištění, stavební spoření či rodinnou dovolenou zaměstnance, a samozřejmě cestovní náhrady tzv. do limitu.
Mimochodem, v ZDP nenajdeme v praxi běžně používaný termín
„nezdanitelný příjem“,
ale pouze „zdanitelný příjem“ (39 výskytů v paragrafech a dalších 12 v přechodných ustanoveních), který ale opět není jednoznačně definován. Pouze nepřímo – například z § 24a odst. 1 ZDP, nebo § 38h odst. 1 ZDP – dovodíme, že označení „nezdanitelné příjmy“ zahrnuje dvě skupiny příjemně daňově zvýhodněných (nezdaňovaných) příjmů:
příjmy, které nejsou předmětem daně
(v případě zaměstnanců je vymezuje § 6 odst. 7 ZDP)
, a
příjmy osvobozené od daně
(těchto mají zaměstnanci ještě podstatně více v § 6 odst. 9 ZDP).
 
Náhrada za opotřebení majetku zaměstnance v pracovním právu
Práce zaměstnance slouží
a priori
potřebám jeho zaměstnavatele, přitom i v těchto právních vztazích platí tradiční rčení: „Kdo poroučí, ten platí.“. Což pregnantně stanoví § 2 odst. 2 ZP, podle kterého
musí být závislá práce vykonávána na náklady zaměstnavatele
. Jestliže předmětné náklady, respektive výdaje – ať už peněžní nebo nepeněžité – za zaměstnavatele vynaložil zaměstnanec, pak je povinen mu je plně nahradit, jinak by se obohatil na jeho účet. Na to navazuje § 151 ZP, podle kterého je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci
náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce,
v rozsahu a za podmínek stanovených v této (sedmé) části zákoníku práce nazvané „Náhrada výdajů v souvislosti s výkonem práce“. Dále se tato sedmá část ZP podrobně zabývá převážně náhradami cestovních výdajů (stravné, jízdné, nocležné apod.), a jen její poslední
§ 190 ZP pamatuje na náhradu za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce
:
„Sjedná-li zaměstnavatel, popřípadě vnitřním předpisem stanoví nebo individuálně písemně určí podmínky, výši a způsob poskytnutí náhrad za opotřebení vlastního nářadí, zařízení nebo jiných předmětů potřebných k výkonu práce zaměstnance, poskytuje mu tuto náhradu za dohodnutých, stanovených nebo určených podmínek.
Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na používání motorového vozidla, u kterého se poskytování náhrad řídí § 157 až 160.“
Z prvního odstavce spolu s § 2 odst. 1 ZP (závislá práce je vykonávána podle pokynů zaměstnavatele) a § 2 odst. 2 ZP (ad výše… a na náklady zaměstnavatele) vyplývá, že
zaměstnavatel musí poskytovat zaměstnanci náhrady za opotřebení jeho hmotného movitého majetku, který podle pokynů zaměstnavatele využívá při práci
. Výjimka v druhém odstavci se týká motorových vozidel, u nichž se náhrady za opotřebení řídí speciální právní úpravou jízdních cestovních náhrad – základní náhrada za použití vozidla (tzv. kilometrovné, které u aut osobních je 4 Kč/km) a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu (ve výši prokázané dokladem o jejich nákupu, jinak dle vyhlášky č. 463/2017 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad); čímž se více zabývat nebudeme.
Jakých osobních věcí (majetku) zaměstnanců se v praxi mohou tyto náhrady za opotřebení týkat? Obecně všech jejich movitých věcí, které používají pro výkon závislé práce, ať už soustavně nebo příležitostně. Není až tak významné, z jakého důvodu zaměstnavatel využívá majetek zaměstnance a nikoli svůj vlastní nebo najatý, třeba jej má dočasně v opravě, nebo využívá pouze zřídka, a tak by se nevyplatila koupě ani nájem, anebo je pracovník zvyklý na své nářadí atp.
Podstatné ale je, aby s použitím majetku zaměstnance zaměstnavatel souhlasil, nemůže jít o jednostrannou volbu zaměstnance
, který by si takto chtěl náhradami vylepšit výplatu. Závislá práce je totiž zásadně vykonávána podle pokynů zaměstnavatele, a nikoli zaměstnance, což ale na straně druhé nevylučuje aktivní roli zaměstnance, který svůj majetek pro potřeby závislé práce zaměstnavateli nabídne.
Konkrétních příkladů může být bezpočet, přičemž je nasnadě, že největší rozsah se bude týkat případů, kdy zaměstnanec – samozřejmě se souhlasem zaměstnavatele – pro něj pracuje u sebe doma (tzv. home-office):
motorová pila zedníka, kterou využije na stavbě jen výjimečně, a tak jí nemusí kupovat jeho zaměstnavatel,
sada kvalitního ručního nářadí, se kterou se technikovi servisu domácích elektrospotřebičů lépe pracuje,
stolní počítač nebo notebook včetně příslušenství, které „ajťák“ využívá při výkonu práce u něj doma,
odborné publikace týkající se pracovní náplně účetní nebo právníka, případně také ekonoma a dalších,
záložní druhý mobilní telefon, na kterém pracovníka musí šéf, dispečer nebo zákazník kdykoli zastihnout,
pracovní stůl, židle, lampa, knihovna, případně trezor atd. využívané při práci pro zaměstnavatele doma atd.
Zákoník práce stanoví
několik předpokladů
pro poskytování náhrad za opotřebení majetku zaměstnanců:
podmínky,
výši a
způsob poskytnutí náhrad.
Ty musí být:
dohodnuty
mezi zaměstnavatelem a dotyčným zaměstnancem, nebo
stanoveny
vnitřním předpisem, anebo
individuálně
určeny
zaměstnavatelem.
PŘÍKLAD 2: Náhrady za opotřebení majetku při práci doma
Paní Lenka je překladatelkou firmy ABC, s. r. o., a protože má lepší podmínky pro práci doma, dohodla se se zaměstnavatelem na tom, že dva pracovní dny v týdnu bude pracovat doma na vlastním počítači. Současně byly sjednány náhrady za opotřebení vlastního majetku paní Lenky využívaného pro výkon práce následovně:
za počítač včetně softwaru, monitoru, klávesnice, myši a tiskárny činí náhrada 50 Kč za den,
za pracovní stůl, židli, stolní lampu a překladatelské slovníky byla dohodnuta náhrada 30 Kč za den,
v tyto dny je paní Lenka k zastižení pouze na svém mobilním telefonu, za který činí náhrada 20 Kč za den.
Zaměstnankyně si tak měsíčně finančně polepší o (50 + 30 + 20) Kč x 2 dny v týdnu x 4 týdny = 800 Kč.
 
Náhrada za opotřebení majetku zaměstnance v daních
Jak jsme již předeslali,
náhrady za opotřebení majetku zaměstnance
patří mezi nezdanitelné příjmy ze závislé činnosti. Konkrétně jde o vyjmenovaný příjem, který
není předmětem daně z příjmů
podle § 6 odst. 7 písm. d) ZDP, a proto
nepodléhá ani povinnému pojistnému
na sociální a zdravotní pojištění.
„Za příjmy ze závislé činnosti se nepovažují a předmětem daně, … dále nejsou … d) náhrady za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce poskytované zaměstnanci podle zákoníku práce, ...“
Daňově výhodná situace panuje i
na straně zaměstnavatele,
kde jsou náhrady za opotřebení
daňovým výdajem (nákladem)
v souladu s § 24 odst. 2 písm. x) ZDP coby paušální částky hrazené zaměstnavatelem.
PŘÍKLAD 3: Náhrady za opotřebení v daních
Paušální měsíční náhrada výdajů 800 Kč překladatelky Lenky z předešlého příkladu tak nebude vůbec podléhat zdanění ani zpojistnění. Pro zaměstnavatele navíc půjde v plné výši o daňově uznatelný výdaj (náklad).
Protože zaměstnavatel vede účetnictví, zaúčtuje tuto náhradu MD 548/D 333, a její následnou výplatu MD 333/D 221 (211). Když by vedl daňovou evidenci, byla by daňovým výdajem až výplata těchto náhrad.
Praktickou otázkou je, jak výši náhrady za opotřebení vypočítat. Sotva dovodíme nějaké jednoznačné pravidlo např. ve vazbě na dobu použitelnosti. Proto zpravidla vždy půjde o nějakou „rozumnou“ částku např. podle předpokládané nebo průměrné ekonomické životnosti, po kterou se více méně rovnoměrně rozdělí pořizovací cena předmětného majetku, resp. jeho aktuální hodnota (reprodukční pořizovací cena). S ohledem na soukromé využívání vlastního nářadí, zařízení a předmětů může být takto vypočtená částka ještě dále nějakým způsobem krácena. Na to má zaměstnavatel obecně právo, protože na opotřebení se podílí i soukromé využití.
Tím se dostáváme ke třetímu ustanovení ZDP, které se náhrad za opotřebení majetku zaměstnance týká – § 6 odst. 8 ZDP upravující paušální náhrady za opotřebení (resp. i z jiných titulů, což nás ale nyní nezajímá).
„Hradí-li zaměstnavatel zaměstnanci výdaje (
náhrady
) podle odstavce 7 písm. b) až d)
paušální částkou
, považují se tyto výdaje za prokázané
do výše
:
paušálu stanoveného zvláštními předpisy nebo
paušálu uvedeného:
v kolektivní smlouvě,
ve vnitřním předpise zaměstnavatele,
v pracovní nebo jiné smlouvě
za předpokladu, že výše paušálu byla zaměstnavatelem prokazatelně stanovena
na základě kalkulace skutečných výdajů
.“
Zákon zde nijak nevymezuje „skutečné výdaje“, takže není důvod omezovat se pouze na pořizovací cenu. Do výpočtu paušální náhrady lze zahrnout i výdaje za opravy a případně i modernizace a rekonstrukce. Což odpovídá i filozofii § 2 odst. 2 ZP, podle kterého náklady spojené s výkonem práce nese zaměstnavatel. A pokud bude třeba na danou věc sloužící pro výkon práce vynaložit další výdaje, měl by je hradit zaměstnavatel, a to přinejmenším zčásti, jestliže danou věc zaměstnanec využívá nejen pro závislou práci, ale také ryze soukromě.
PŘÍKLAD 4: Výpočet paušální náhrady za opotřebení
Pan Petr pracuje v reklamním oddělení firmy, přičemž má dohodnuto, že tři dny v týdnu pracuje doma, kde pro svou práci využívá zejména vlastní přenosný počítač, který před rokem koupil za 30 000 Kč.
Se zaměstnavatelem byl sjednán a přímo do pracovní smlouvy zakotven výpočet paušální náhrady za opotřebení tohoto počítače. Východiskem byl odhad využitelnosti dotyčného modelu notebooku pro reklamní činnost. Ten byl stanoven na pět let, předpokládá se tedy jeho využití k práci pro zaměstnavatele ještě po další čtyři roky. Při rozpočítání prokázané pořizovací ceny (30 000 Kč) rovnoměrně do těchto 60 měsíců (5 let x 12) vychází 500 Kč/měsíc. S ohledem na využití počítače také pro soukromé potřeby pana Petra a členů jeho rodiny byl dohodnut měsíční paušál za jeho opotřebení ve výši 200 Kč, a to již s přihlédnutím k případným opravám.
Druhá věta § 6 odst. 8 ZDP zní:
„Stejným způsobem postupuje zaměstnavatel při stanovení paušálu v případech, kdy dojde ke změně podmínek, za nichž byl paušál stanoven.“
K tomu může v praxi dojít např. tehdy, když původně nečekaným způsobem vzrostou skutečné výdaje spojené s vlastním nářadím, zařízením a předmětem používaným pro výkon práce zaměstnance. Nejčastěji půjde o relativně nákladnou opravu. Patrně pouze zcela výjimečně může dojít k opačné situaci, kdy bude objektivně zapotřebí paušální náhradu snížit.
Poslední věta § 6 odst. 8 ZDP přináší jediné kvantitativní omezení výše paušální náhrady za opotřebení:
Jde-li o paušál za použití vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce zaměstnance, které by jinak byly odpisovány, uzná se jen do výše, v jaké by zaměstnavatel uplatňoval
odpisy srovnatelného hmotného majetku při rovnoměrném odpisování v dalších letech odpisování
.
Předpokladem pro daňové odpisování hmotných
movitých věcí
(případně jejich souborů) je, že se jedná o hmotný majetek. Co je v souladu s § 26 odst. 2 písm. a) ZDP podmíněno zejména tím, že
pořizovací (vstupní) cena přesáhne 40 000 Kč
. Proto v praxi nepůjde o častý případ. Když ale nastane, bude nutno vypočítat paušální roční náhradu za opotřebení odpovídající roční odpisové sazbě „v dalších letech odpisování“ (tj. nikoli v prvním roce odpisování) podle § 31 odst. 1 písm. a) ZDP, a z ní pak případně dopočítat měsíční náhradu:
40 % ze vstupní ceny, půjde-li o hmotný majetek patřící do 1. odpisové skupiny,
22,25 % ze vstupní ceny, půjde-li o hmotný majetek patřící do 2. odpisové skupiny,
10,5 % ze vstupní ceny, půjde-li o hmotný majetek patřící do 3. odpisové skupiny
.
Případné vyšší paušální náhrady by již bylo nutno zahrnout do základu pro výpočet zálohy na daň a do pojistných vyměřovacích základů. A nebyla by udržitelná ani daňová účinnost těchto náhrad u zaměstnavatele.
PŘÍKLAD 5: Paušální náhrady za hmotný majetek
Paní Olga pracuje jako švadlena ve firmě Šaty, s. r. o. Protože jí tato práce baví a je zároveň i jejím soukromým koníčkem, koupila si pro své domácí počiny speciální vyšívací zařízení za 50 000 Kč. Zaměstnavatel toto výrobní zařízení nemá, protože jej potřebuje jen zcela výjimečně u některých modelů šatů, proto bylo doposud výhodnější zadat tuto relativně drobnou dílčí zakázku jiné firmě. Po ověření kvality vyšívací práce paní Olgy se s ní zaměstnavatel dohodnul, že pro něj bude provádět tyto dílčí vyšívací práce doma na jejím zařízení.
Toto vyšívací zařízení spadá do 2. odpisové skupiny, takže paušální náhrada vycházela z daňového odpisu 22,25 % vstupní
alias
pořizovací ceny = 50 000 Kč x 0,2225 = 11 125 Kč ročně. Tato částka byla pro částečně soukromé využití pokrácena na polovinu. Těchto 5 562 Kč ročně je pro zaměstnavatele daňově účinným výdajem (nákladem), přitom pro paní Olgu se jedná o nezdanitelný příjem bez povinných pojistných odvodů.
Dodejme, že náhrady za opotřebení majetku patřícího zaměstnanci nejsou pracovně právně ani daňově ad výše podmíněny tím, že danou věc při práci pro zaměstnavatele využívá její vlastník. Může jít o kteréhokoli zaměstnance, nebo i samotného zaměstnavatele – jedná-li se o fyzickou osobu – což ale zřejmě v praxi nebude častý případ, protože ke svým věcem se obvykle chováme podstatně šetrněji, než k majetku zaměstnavatele či třetí osoby. Proto by s tímto využíváním své věci jiným zaměstnancem patrně měl vlastník poněkud problém…
Alternativně mohou zaměstnanec – coby vlastník věci – a jeho zaměstnavatel sjednat
smlouvu o nájmu
. Podle § 2202 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, lze pronajmout movitou věc pouze, je-li tzv. nezuživatelná. Nalistujeme-li § 500 tohoto zákona, dozvíme se, že movitá věc je zuživatelná, pokud její běžné použití spočívá v jejím spotřebování, zpracování nebo zcizení; ostatní věci jsou nezuživatelné. Což je prakticky vždy splněno, požadované nářadí, zařízení či jiný předmět si totiž zaměstnavatel najímá proto, aby jej využíval – ať už jednorázově nebo delší čas – pro výkon závislé práce, a nikoli aby jej ihned spotřeboval, nějak dále zpracoval anebo prodal. Nájemní vztah je ale pochopitelně právně náročnější, jak na práva, tak i povinnosti obou smluvních stran, nicméně smlouva nemusí mít písemnou formu. Namísto náhrad za opotřebení majetku pak
bude zaměstnavatel dotyčnému zaměstnanci – v roli pronajímatele – platit sjednané nájemné
. Pokud by šlo o příležitostný nájem, mohlo by být nájemné až do ročního úhrnu 30 000 Kč u zaměstnance osvobozeno od daně z příjmů v souladu s § 10 odst. 1 a 3 ZDP. Soustavný pronájem movitých věcí by však již obvykle měl charakter volné živnosti „Pronájem a půjčování věcí movitých“, a jednalo by se tudíž o příjem z podnikání.