Jak se má správně udělat daňové přiznání za rok 2018 občanovi České republiky, který má trvalé bydliště v ČR a od ledna do dubna 2018 byl zaměstnán a ze zaměstnání má za tyto 4 měsíce Potvrzení o zdanitelných příjmech za rok 2018. V květnu 2018 vycestoval na rok na Nový Zéland, kde pracuje. Ze zdravotního pojištění je od května 2018 odhlášen z důvodu dlouhodobého pobytu v cizině. Z místa, kde pracuje oficiálně na Novém Zélandu, v žádném případě nedostane nějaké potvrzení o příjmech. Mohu mu dát do daňového přiznání za rok 2018 pouze příjem ze zaměstnání v ČR, které měl za leden až duben 2018?
Otázky a odpovědi: Přiznání DPFO – práce na Novém Zélandu
Ing.
Marcel
Pitterling
Odpověď
Předně je nutné posoudit, zda je daná fyzická osoba daňovým rezidentem České republiky. Tuto skutečnost je nutné posuzovat podle § 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Určení daňového rezidentství je klíčové pro určení rozsahu daňových povinností fyzické osoby vůči České republice (tj. zda má fyzická osoba celosvětovou daňovou povinnost, tj. je daňovým rezidentem České republiky, nebo má omezenou daňovou povinnost pouze ve vztahu k příjmům ze zdrojů na území České republiky, tj. je daňovým nerezidentem). Dalším dokumentem, který bude nutné vzít v úvahu, je Smlouva mezi Českou republikou a Novým Zélandem o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu, publikovaná v České republice pod č. 75/2008 Sb.m.s., Tato mezinárodní daňová smlouva, jejíž uplatňování má přednost před domácím právem, ve svém článku 4 vychází ze stejného principu určení daňového rezidentství.
Z údajů uvedených v dotazu nelze jednoznačně určit rozsah daňových povinností v dotaze uvedeného občana České republiky vůči České republice, tzn. nelze spolehlivě určit, zda je daňovým rezidentem České republiky, či nikoliv. Z některých indicií lze však usuzovat, že by tato osoba mohla být českým daňovým rezidentem (na Nový Zéland vycestoval pouze dočasně, a to za pracovním účelem, tzn. lze předpokládat, že bydliště s úmyslem trvale se v něm zdržovat, má i nadále v České republice). Abych mohl naznačit další řešení případu, budu předpokládat, že daná osoba je i nadále českým daňovým rezidentem.
Druhý okruh problému vedle určení daňového rezidentství je klasifikace příjmů, kterých daná fyzická osoba dosahuje na Novém Zélandu tak, aby při zavedeném předpokladu, že je daná osoba daňovým rezidentem České republiky, mohl být aplikován příslušný článek shora uvedené mezinárodní smlouvy, resp. mohlo být zjištěno, zda má Česká republika příjmy osoby ze zdrojů v České republice právo zdanit, a z tohoto faktu následně odvodit další povinnosti uvedené osoby v České republice.
Z dotazu vyplývá, že daná fyzická osoba, u níž je předpoklad, že je daňovým rezidentem České republiky, dosahuje příjmů ze zaměstnání vykonávaného na Novém Zélandu. Bohužel ze zadání nevyplývají další informace, které jsou nezbytné pro určení správného daňového režimu. Lze tedy z informací uvedených v zadání dotazu pouze předpokládat, že předmětem řešení jsou dva typy příjmů:
–
leden až duben 2018 – zaměstnán pravděpodobně u českého zaměstnavatele v České republice,
–
květen až prosinec 2018 – zaměstnán pravděpodobně u novozélandského zaměstnavatele na Novém Zélandu.
Předpokládám, že na Novém Zélandu není fyzická osoba zaměstnána jako sportovec nebo na veřejnosti vystupující umělec. Na základě těchto východisek přichází do úvahy aplikace článku 14 odst. 1 uvedené mezinárodní smlouvy, podle které platy, mzdy a jiné podobné odměny, které pobírá rezident České republiky z důvodu zaměstnání, podléhají s výhradou ustanovení vyjmenovaných článků (tj. čl. 15 Tantiémy, čl. 17 Penze a čl. 18 Veřejné funkce) zdanění jen v České republice, pokud zaměstnání není vykonáváno na Novém Zélandu. Je-li zaměstnání vykonáváno na Novém Zélandu, mohou být odměny z něj pobírané zdaněny na Novém Zélandu. Výlučné právo České republiky na zdanění těchto příjmů ze zaměstnání upravuje článek 14 odst. 2 mezinárodní smlouvy, avšak při splnění všech následujících podmínek [čl. 14 odst. 2 písm. a) až c)]:
a)
fyzická osoba/příjemce odměny z důvodu zaměstnání se zdržuje na Novém Zélandu po jedno nebo více období nepřesahující v úhrnu 183 dny v jakémkoliv dvanáctiměsíčním období začínajícím nebo končícím v příslušném roce příjmu nebo v příslušném daňovém roce, a
b)
odměny jsou vypláceny zaměstnavatelem nebo za zaměstnavatele, který není rezidentem Nového Zélandu, a
c)
odměny nejsou odpočitatelné při stanovení zisků stálé provozovny, kterou má zaměstnavatel na Novém Zélandu.
Ze zadání vyplývá, že pro novozélandského zaměstnavatele na Novém Zélandu pracovala fyzická osoba v období od května do prosince 2018. Je tedy zřejmé, že za daných okolností Nový Zéland měl právo předmětnou odměnu zdaňovat (tj. nebyly naplněny shora uvedené podmínky pro výlučné zdanění odměny v České republice).
Pokud tedy vzniklo právo Nového Zélandu zdanit odměny českého daňového rezidenta z titulu zaměstnání vykonávaného na Novém Zélandu, bude se při zdanění těchto příjmů na Novém Zélandu postupovat podle novozélandských právních předpisů.
Zdanění příjmů v České republice
Obecně platí, že do daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob český daňový rezident uvede jak příjmy ze zdrojů v České republice, tak i příjmy ze zdrojů v zahraničí, přičemž u příjmů ze závislé činnosti plynoucích ze zdrojů v zahraničí, které podléhají zdanění v zahraničí v souladu s mezinárodní smlouvou o zamezení dvojímu zdanění, se podle § 38f odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, má za to, že se jedná o základ daně stanovený podle § 6 odst. 13 téhož zákona, tzn. základem daně je příjem ze závislé činnosti vykonávané na Novém Zélandu, zvýšený o povinné pojistné podle odstavce 12 téhož paragrafu.
Dále lze využít postup podle § 38f odst. 4 uvedeného zákona o daních z příjmů, podle kterého se příjmy ze závislé činnosti vykonávané na Novém Zélandu, plynoucí českému daňovému rezidentu od zaměstnavatele, který je daňovým rezidentem Nového Zélandu, nebo od zaměstnavatele, který je českým daňovým rezidentem, a příjmy ze závislé činnosti pro takového zaměstnavatele jdou k tíži stálé provozovny umístěné na Novém Zélandu, vyjímají ze zdanění za předpokladu, že uvedené příjmy byly ve státě zdroje zdaněny. Z ostatního příjmu poplatníka se vypočte daň sazbou daně zjištěnou ze základu daně nesníženého o tyto vyjmuté příjmy ze zdrojů v zahraničí. Pokud je to pro fyzickou osobu – českého daňového rezidenta výhodnější, bude postupovat při vyloučení dvojího zdanění podle čl. 21 výše uvedené mezinárodní smlouvy o zamezení dvojímu zdanění, tj. metodou prostého zápočtu novozélandské daně podle příslušných potvrzení o jejím sražení. Vyloučení dvojího zdanění pak provede v rámci daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2018. Pro účely vyloučení dvojího zdanění je nezbytné mít potvrzení o výši příjmů ze zdrojů na Novém Zélandu a potvrzení o zaplacené dani z příjmů na Novém Zélandu. Daň zaplacená na Novém Zélandu (obecně v zahraničí) se prokazuje potvrzením novozélandského (obecně zahraničního) správce daně (§ 38f odst. 5 zákona o daních z příjmů).
Možnost postupovat podle § 38g odst. 2 zákona o daních z příjmů, tj. nepodávat v České republice daňové přiznání v tomto případě nepřichází do úvahy, protože fyzická osoba pobírala příjmy jak ze závislé činnosti z České republiky, tak ze závislé činnosti ze zahraničí.
Závěrem je třeba znovu zdůraznit, že z dotazu není známa celá řada parametrů, které jsou nezbytné pro posouzení daňového režimu uvedených příjmů. Celá odpověď je postavena na řadě neprokázaných předpokladů. Nelze tedy vyloučit, že nebyla vzata některá z okolností, která může mít podstatný vliv na celý daňový režim, ale která bohužel nebyla v zadání dotazu uvedena.