Zdravotní pojištění a neziskový sektor v roce 2019

Rozhodným obdobím, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ za zaměstnance, je kalendářní měsíc. Zaměstnavatel odvádí 2/3 pojistného, které je povinen hradit za zaměstnance, a současně odvádí 1/3 pojistného, kterou je povinen hradit zaměstnanec, a to přímou srážkou z jeho mzdy. Tuto srážku je zaměstnavatel oprávněn provést i bez souhlasu zaměstnance. Pojistné za příslušný kalendářní měsíc je splatné nejpozději 20. dne následujícího kalendářního měsíce, kdy platba již musí být připsána na příjmový účet zdravotní pojišťovny, určený pro hromadné plátce pojistného. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší pracovní den.

Osoba je ve zdravotním pojištění považována za zaměstnance tehdy, je-li jí zúčtován příjem zdaňovaný podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), anebo tento příjem dosáhne částky potřebné pro vznik zaměstnání, speciálně u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.

U pracovní smlouvy, u dohody o pracovní činnosti a od 1. 1. 2017 i u dohody o provedení práce musí zaměstnavatel přihlédnout k tomu, zda je částkou vyměřovacího základu a odvedenou výší pojistného dodržen u zaměstnance minimální vyměřovací základ, případně jeho poměrná část, pokud tato povinnost pro zaměstnance i zaměstnavatele platí.

Do konce roku 2016 se zaměstnavatelé nezabývali problematikou minimálního vyměřovacího základu u dohody o provedení práce, popřípadě u více dohod o provedení práce u jednoho zaměstnavatele. Pokud takový příjem přesáhl 10 000 Kč, byl automaticky dodržen minimální vyměřovací základ. Naopak, při příjmu maximálně 10 000 Kč zaměstnání ve zdravotním pojištění nevzniklo a svůj pojistný vztah (pojištění u zdravotní pojišťovny) si řešil pojištěnec jiným způsobem. Podotýkám, že dohody o provedení práce řeší zaměstnavatelé ve zdravotním pojištění od 1. 1. 2012.

Zvýšením minimální mzdy k 1. 1. 2017 na částku 11 000 Kč se tato situace změnila. Jestliže příjem na dohodu o provedení práce (resp. více dohod o provedení práce u jednoho zaměstnavatele) činí od 1. 1. 2019 více než 10 000 Kč a méně než minimální mzda 13 350 Kč, provádí zaměstnavatel příslušný dopočet a doplatek pojistného do zákonného minima při zaměstnání trvajícím celý kalendářní měsíc. Výjimkou jsou osoby nebo situace vyjmenované v ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“), kdy toto minimum nemusí být dodrženo, anebo když se minimum snižuje na poměrnou část dle § 3 odst. 9 zákona č. 592/1992 Sb.

Upozorňuji, že od data 1. 1. 2015 se ve zdravotním pojištění pro účel vzniku zaměstnání sčítají v rámci rozhodného období kalendářního měsíce příjmy z více dohod o pracovní činnosti nebo dohod o provedení práce u jednoho zaměstnavatele. Zdůrazňuji, že pokud se jedná o stejný typ dohody, pak se sčítají všechny příjmy.

Pro vznik zaměstnání u dohody o pracovní činnosti nebo u dohody o provedení práce nerozhoduje, zda tato dohoda trvá po celý kalendářní měsíc nebo jen po jeho část, podstatná je dosažená výše příjmu v rámci rozhodného období kalendářního měsíce.

Podotýkám že u dohod musí být zaměstnavatel „ve střehu“ i v případě příjmů dodatečně zúčtovaných po skončení takové dohody, a to jak v případě dohody, která účast na zdravotním pojištění založila, tak i v situaci, kdy sjednanou dohodou zaměstnání nevzniklo.

Může se vyskytnout varianta, že zaměstnavatel uzavře se zaměstnancem standardní pracovní smlouvu a výše zúčtovaného příjmu nedosáhne částky 3 000 Kč, kdy se na zaměstnance (a jeho zaměstnavatele) vztahuje povinnost respektovat při odvodu pojistného minimální vyměřovací základ. V takovém případě se tento pracovní vztah vždy považuje z pohledu zdravotního pojištění za zaměstnání, neboť zaměstnanci plynou příjmy ze závislé činnosti, zdaňované podle § 6 ZDP, to znamená s dopočtem a doplatkem do minima 13 350 Kč při zúčtovaném příjmu nedosahujícím této částky.

Jestliže ve zdravotním pojištění nevzniká zaměstnání, neplní zaměstnavatel vůči zdravotní pojišťovně zaměstnance žádné povinnosti. Současně však platí, že pokud není osoba z pohledu zdravotního pojištění zaměstnancem, musí si sama řešit svůj pojistný vztah jiným zákonným způsobem (jiné zaměstnání, OSVČ, některá ze „státních kategorií“, osoba bez zdanitelných příjmů, vynětí z českého systému veřejného zdravotního pojištění).

S účinností od 1. 1. 2019 dochází k dalšímu zvýšení minimální mzdy, tentokrát na částku 13 350 Kč. Nedosahuje-li hrubý příjem zaměstnance v zaměstnání trvajícím celý kalendářní měsíc aktuální výše minimální mzdy (tedy částky 13 350 Kč), provádí zaměstnavatel dopočet (a následný doplatek) pojistného do hodnoty minimálního vyměřovacího základu. Tento doplatek hradí prostřednictvím zaměstnavatele zaměstnanec. Pokud by byl vyměřovací základ nižší než minimální mzda zapříčiněn z důvodu překážek v práci na straně organizace (§ 207 až 209 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákoník práce“), přechází povinnost úhrady předmětného doplatku v plné výši na zaměstnavatele.

Má-li zaměstnanec ve více zaměstnáních příjmy nižší než minimální mzda, pak se tyto pro účely placení pojistného sčítají. Je-li součet hrubých příjmů (vyměřovacích základů) zaměstnance v daném kalendářním měsíci nižší než minimální vyměřovací základ (minimální mzda), pověřuje zaměstnanec za účelem doplatku pojistného do minimálního vyměřovacího základu toho zaměstnavatele, kterého si zvolí. V případě posuzování (sčítání) příjmů z více zaměstnání je nutná spolupráce příslušných zaměstnavatelů.

Pokud se ze zákonných důvodů (§ 3 odst. 9 zákona č. 592/1992 Sb.) snižuje minimální vyměřovací základ na poměrnou část, musí být odvedeno pojistné alespoň z tohoto sníženého vyměřovacího základu, tedy i včetně případného dopočtu a doplatku pojistného do této poměrné části minima. Veškeré doplatky do minimálního vyměřovacího základu resp. do jeho poměrné části nemůže hradit sám pojištěnec, tyto se platí zásadně prostřednictvím zaměstnavatele.

Výše uvedené platí za situace, kdy se na zaměstnance (a na zaměstnavatele – plátce pojistného) vztahuje povinnost dodržet při odvodu pojistného minimální vyměřovací základ. V opačném případě (tedy za situace, kdy nemusí být minimum dodrženo) odvádí zaměstnavatel pojistné ze skutečné výše zúčtovaného příjmu, a to u osob nebo situací konkrétně vyjmenovaných v § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb.

Ani po datu 1. 1. 2019 nemusí být minimální vyměřovací základ zaměstnance dodržen například v těchto situacích:

Podle znění ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), je za stanovených podmínek u pojištěnce ve zdravotním pojištění přípustný souběh zaměstnání a kategorie, kde hradí pojistné stát – uchazeč o zaměstnání, za podmínky, že příjem nepřesáhne polovinu aktuální hodnoty minimální mzdy (tzv. nekolidující zaměstnání). Naproti tomu nelze ve zdravotním pojištění akceptovat souběh evidence uchazeče o zaměstnání s výkonem samostatné výdělečné činnosti.

Novelou účinnou od 29. 7. 2017 došlo ke změně v citovaném ustanovení § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, kdy byla v písmenu b) vypuštěna slova „dohody o provedení práce nebo“, což z pohledu legislativy a návazně i praxe znamená, že se nadále zamezuje možnosti vykonávat v souběhu s vedením v evidenci uchazečů o zaměstnání činnost na základě dohody o provedení práce. Jinak také řečeno, překážkou pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, resp. vedení v příslušné evidenci je ta skutečnost, že fyzická osoba (uchazeč o zaměstnání) je v právním vztahu vzniklém k výkonu činnosti na základě dohody o provedení práce.

To znamená, že typicky lze v tzv. nekolidujícím zaměstnání pracovat na základě pracovní smlouvy nebo na dohodu o pracovní činnosti při splnění základní podmínky, že příjem od ledna roku 2019 nepřevýší polovinu minimální mzdy, tedy 6 675 Kč.

Od roku 2013 již není ve zdravotním pojištění stanoven maximální vyměřovací základ. To znamená, že:

Nejeden zaměstnavatel může nabýt dojmu, že neodhlášením zaměstnance při poklesu příjmu na dohodu o pracovní činnosti pod 3 000 Kč nebo na dohodu o provedení práce na částku 10 000 Kč a nižší (byť jen na jeden kalendářní měsíc) nemůže vzniknout ve zdravotním pojištění problém. Opak je však pravdou – s dvojím dopadem. Pokud zaměstnavatel neprovede odhlášení, porušuje oznamovací povinnost, za což mu může zdravotní pojišťovna uložit pokutu. Mimoto může zcela reálně vzniknout nežádoucí situace u zaměstnance, kdy zpětným odhlášením nebude mít tato osoba po dobu nejméně jednoho celého kalendářního měsíce kryté zdravotní pojištění. V důsledku takového postupu bude zdravotní pojišťovna po této osobě požadovat úhradu dlužného pojistného a penále, nehledě na dlouhou desetiletou promlčecí dobu (od 1. 12. 2011) u pohledávek ve zdravotním pojištění. V praxi jsem se již s takovými případy setkal. Popisovaná komplikace nevznikne u osob, za které je plátcem pojistného i stát, nicméně oznamovací povinnost platí univerzálně a její porušení je pod možnou sankcí.

Rozsah pracovního úvazku nehraje ve zdravotním pojištění roli. To znamená, že pokud je vyměřovací základ zaměstnance nižší než minimální vyměřovací základ (minimální mzda 13 350 Kč, případně jeho poměrná část podle § 3 odst. 9 zákona č. 592/1992 Sb.), musí zaměstnavatel provést dopočet a doplatek pojistného do zákonem stanoveného minima. Podmínky úhrady doplatku jsou již výše uvedeny.

Aby zaměstnavatel postupoval při plnění zákonných povinností důsledně v souladu se zákonem, musí v některých specifických situacích buď:

Vždy platí, že pokud zaměstnavatel odvádí pojistné za zaměstnance z příjmu nižšího než zákonné minimum, musí mít k dispozici doklad, který jej bude k takovému postupu opravňovat. V opačném případě, tedy pokud takový doklad nemá, provádí dopočet a doplatek pojistného do minimálního vyměřovacího základu.

V takovém případě nedochází k rozvázání pracovního poměru, ale zaměstnanci je zaměstnavatelem poskytnuto z uvedeného důvodu neplacené volno. Zaměstnavatel, který neplacené volno poskytuje, nemusí v příslušných kalendářních měsících dodržet u tohoto zaměstnance minimální vyměřovací základ. K uplatnění tohoto postupu musí mít zaměstnavatel potvrzení o skutečnosti, že jiným zaměstnavatelem (v tomto případě úřadem) je za tohoto zaměstnance odváděno pojistné alespoň z minimálního vyměřovacího základu.

Je-li zaměstnancem osoba, za kterou platí pojistné stát (například poživatelé některého z důchodů, ženy na mateřské a osoby na rodičovské dovolené, studenti apod. – kompletní výčet viz ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů), je vyměřovacím základem vždy výše zúčtovaného příjmu, bez ohledu na minimální vyměřovací základ nebo na jeho poměrnou část. To znamená, že zaměstnavatel v takových případech nepřihlíží například k době trvání zaměstnání (po celý kalendářní měsíc nebo po jeho část), k případné nemoci, k vykázanému neplacenému volnu, zda má zaměstnanec jiné zaměstnání nebo současně podniká apod.

Podle § 3 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb. platí, že pro stanovení vyměřovacího základu zaměstnance, kterému byly zúčtovány příjmy po skončení zaměstnání, se použijí odstavce 1 a 2 obdobně. To znamená, že z příjmů zúčtovaných po skončení zaměstnání se pojistné buď odvede (jedná-li se příjmy podle § 3 odstavce 1 zákona č. 592/1992 Sb.) nebo neodvede (pokud se jedná o příjmy podle § 3 odstavce 2 zákona č. 592/1992 Sb.).

V této souvislosti však zaměstnavatele upozorňuji, že i když odvádějí pojistné z příjmu zúčtovaného zaměstnanci po skončení zaměstnání, nezapočítávají tohoto zaměstnance do celkového počtu zaměstnanců na Přehledu podávaném zdravotní pojišťovně za kalendářní měsíc, do kterého je tento příjem (odměna) zúčtován, neboť v tomto měsíci již osoba není zaměstnancem.

Je zcela běžnou praxí, že zaměstnavatelé zúčtovávají svým zaměstnancům určité příjmy (plnění), bezprostředně související se skončením zaměstnání. Například se jedná o odstupné, kdy zákoník práce v ustanovení § 67 konkretizuje podmínky, za kterých je odstupné vypláceno, včetně minimálních násobků průměrného výdělku, na které mají zaměstnanci ze zákona nárok. Odstupné není osvobozeno od daně. Jelikož je však taxativně vyjmenováno mezi příjmy, které se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnují [§ 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 592/1992 Sb.], pojistné se neodvádí.

Podotýkám, že pojistné se z odstupného neplatí pouze tehdy, pokud tento nárok vznikl na základě zvláštních právních předpisů, kdy tímto předpisem je u odstupného zákoník práce. Naopak, zúčtuje-li zaměstnavatel zaměstnanci plnění jakoby „odstupné“ v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce (zaměstnavatel dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost), nejedná se o odstupné, na které vznikl nárok podle zákoníku práce a takové plnění podléhá odvodu pojistného na zdravotní pojištění.

Za osobu bez zdanitelných příjmů se ve zdravotním pojištění považuje pojištěnec, který není v rámci příslušného kalendářního měsíce ani jeden den zaměstnancem nebo OSVČ nebo osobou, za kterou platí pojistné stát. Osobou bez zdanitelných příjmů je tak například zaměstnanec pracující na dohodu o pracovní činnosti s příjmem nižším než 3 000 Kč nebo žena v domácnosti, která není zaměstnána, nepodniká, a ani nepatří mezi osoby, za které platí pojistné stát. Platba pojistného osobami bez zdanitelných příjmů činí 13,5 % z minimální mzdy 13 400 Kč, tedy od 1. 1. 2019 částku 1 803 Kč.

Zákonem č. 297/2017 Sb. se od 1. 1. 2019 zvyšuje vyměřovací základ pro platbu pojistného státem a zároveň odpočet od dosaženého příjmu zaměstnance na částku 7 540 Kč.

To znamená, že za každého tzv. „státního pojištěnce“ obdrží příslušné zdravotní pojišťovny od 1. 1. 2019 měsíčně 1 018 Kč, což je o 49 Kč více než v roce 2018.

Vyměřovací základ pro platbu pojistného státem za „státní pojištěnce“ představuje současně částku odpočtu od dosaženého příjmu zaměstnance podle ustanovení § 3 odst. 7 zákona č. 592/1992 Sb. Od 1. 1. 2019 se tak částka odpočtu zvyšuje na 7 540 Kč. Tento nárok může použít pouze zaměstnavatel zaměstnávající více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového průměrného přepočteného počtu svých zaměstnanců, avšak pouze u zaměstnané osoby, které byl přiznán invalidní důchod. Nárok na odpočet nemají žádní jiní „státní pojištěnci“ a ani osoby samostatně výdělečně činné.