Jsem si vědoma skutečnosti, že přihlášku k registraci plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „plátce DPH“) podáváme výjimečně, obvykle jednou pro jednu společnost nebo fyzickou osobu. Judikát číslo 9 Afs 216/2018 ze dne 16. 8. 2018 mě zaujal argumentací Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“), proč má správce daně povinnost ověřovat pravdivost údajů uvedených v přihlášce k registraci DPH, a je irelevantní, jestli jde o dobrovolnou nebo povinnou registraci. Dokonce v případě povinné registrace zastává NSS názor, že správce daně může vyvíjet vyšší aktivitu při ověřovaní údajů uvedených v přihlášce. Při ověřování má správce daně uvedené údaje hodnotit nejenom na základě dokladů doložených daňovým subjektem, ale také získávat informace z veřejných rejstříků či seznamů, dotazovat se příslušných správných orgánů či kontaktovat jiné daňové subjekty s cílem potvrdit, že zákonná povinnost skutečně vznikla.
Rozsudek NSS ve věci „zamítnutí registrace k DPH z důvodu neprokázání zákonných povinností dle zákona o DPH“
Ing.
Mária
Mikulecká,
daňový poradce DANĚ MIKULECKÁ s.r.o.
Podstata sporu
Společnost „All For Now, s. r. o.“ (dále jen „Firma“) podala v dubnu roku 2015 u svého správce daně přihlášku k dobrovolné registraci k DPH. Jako důvod dobrovolné registrace uvedla dovoz a vývoz zboží s očekávaným obratem 3 mil. ročně a předložila dvě rámcové kupní smlouvy na prodej galanterních výrobků. Správce daně měl pochybnosti o tom, zda „Firma“ bude samostatně uskutečňovat ekonomickou činnost. Vyzval proto „Firmu“, aby prokázala, že provádí soustavnou ekonomickou činnost. „Firma“ se k této výzvě nevyjádřila, ale v květnu roku 2015 podala novou přihlášku k registraci k DPH. Jako důvod uvedla uzavření smlouvy o společnosti, dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se společností Ivenstar, s. r. o., která byla již plátcem DPH.
Dle původní právní úpravy zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), když minimálně dva podnikatelé uzavřou smlouvu o společnosti a alespoň jeden z členů smlouvy je plátcem DPH, tak se plátcem DPH ze zákona stávají všichni členové společnosti. „Firma“ předpokládala, že se plátcem DPH stane ze zákona, protože § 6a písm. b) zákona o DPH to jednoznačně definoval, jako důvod pro povinnou registraci k DPH. Správce daně ale vyzval „Firmu“ k prokázaní umístění skutečného sídla, vyjasnění důvodu registrace, předložení knihy faktur a prokázání uskutečňování ekonomické činnosti v rámci společnosti. Rozhodnutím ze srpna roku 2015 správce daně registraci k DPH na základě obou podaných přihlášek k registraci zamítl. Odůvodnil to tím, že „Firma“ nedoložila doklady prokazující její ekonomickou činnost s tím, že uzavřená smlouva o společnosti byla vyhodnocena jako účelová se záměrem zajištění registrace k DPH. Proti tomuto rozhodnutí se „Firma“ odvolala, ale nebyla úspěšná. Podala proto žalobu k Městskému soudu. Žalobní námitky směřovaly především proti zamítnutí registrace dle § 6a zákona o DPH (tedy vznik plátcovství ze zákona), protože původní dobrovolná registrace dle § 6f zákona o DPH pozbyla opodstatnění. Městský soud tuto žalobu také zamítl. Důvodem pro zamítnutí bylo neprokázání, že „Firma“ bude uskutečňovat ekonomickou činnost, a také neprokázala, že by ekonomickou činnost uskutečňovala společně s druhým společníkem v rámci společnosti.
Druhou žalobní námitkou byla stížnost na vrchnostenské postavení správce daně. K této námitce městský soud uvedl, že správce daně dle § 128 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, je povinen ověřit údaje uvedené v přihlášce. V případě pochybností o jejich správnosti nebo úplnosti je správce daně oprávněn vyzvat daňový subjekt, aby jím uvedené údaje vysvětlil, doložil, případně doplnil nebo změnil. Důkazní břemeno je na straně daňového subjektu. „Firma“ k výzvám správce daně předložila pouze obecná tvrzení o podnikání v oblasti textilu a galantérie, rámcové smlouvy uzavřené jako prodávající se společnostmi ve Velké Británii a v Polsku, smlouvu o společnosti s právnickou osobou, smlouvu o užívání nebytového prostoru a daňový doklad nesouvisející s tvrzenou ekonomickou činností. Tyto důkazní prostředky nevyvracely pochybnosti správce daně, a proto nedošlo k přenesení důkazního břemene na správce daně. Aby došlo k přenesení důkazního břemene, musely by být předloženy takové důkazní prostředky, ze kterých by vyplývalo, že vykonává ekonomickou činnost, resp. učinila nesporné kroky, které představují přípravu na ekonomickou činnost. Tyto důkazní prostředky však nebyly předloženy.
Proti tomuto rozhodnutí podala „Firma“ kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud
se zabýval podstatou kasační stížnosti, kterou je tvrzení „Firmy“, že v registračním řízení unesla důkazní břemeno, neboť předložila důkazy prokazující skutečnost, že se stala plátcem daně, a tak splnila podmínky pro registraci k DPH. Nejvyšší správní soud v úvodu svého právního hodnocení vychází nejdříve z judikatury evropského soudního dvora, dle které za osobu povinnou k dani musí být považovaný ten, kdo má v úmyslu potvrzeném objektivními skutečnostmi začít samostatně vykonávat ekonomickou činnost a kdo uskuteční první investiční výdaje za tímto účelem. Nejvyšší správní soud cituje své již dřívější rozhodnutí ve věci prokázání splnění podmínek pro povinnou registraci. V dílčím závěru NSS konstatuje, že procesní odpovědnost za prokázání skutečností uvedených v přihlášce k registraci spočívá na daňovém subjektu. V tomto případě správce daně musel ověřit, jestli bude „Firma“ vykonávat ekonomickou činnost a také jestli vzniklá společnost bude také uskutečňovat plnění s nárokem na odpočet daně. Pokud by byly uvedené podmínky splněny, správce daně by byl povinen tohoto poplatníka registrovat jako plátce DPH.
Nejvyšší správní soud podrobně popsal průběh daňového řízení, včetně vyjádření svého právního názoru s vysvětlením, proč předložené důkazy nepostačovaly. Poukázal na skutečnost, že postupné předkládání dílčích důkazních prostředků vzbuzovalo pochybnosti a nebyly schopny v souhrnu podpořit její tvrzení. V souhrnu lze naopak konstatovat, že věrohodnost předložených dokladů klesala.
Nejvyšší správní soud z předložených důkazů také konstatoval, že nebyly předloženy dokumenty, z kterých by bylo možné usuzovat, že bude vykonávána ekonomická činnost v oblasti nákupu a prodeje galanterie a textilu, respektive že se na tuto činnost alespoň připravovala, ať už sama, či ve smluvní spolupráci s právnickou osobou. Také nelze hovořit ani o tom, že by za tímto účelem „Firma“ uskutečnila první investiční výdaje, které by směřovaly k budoucí společné činnosti obou společností.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že „Firma“ v průběhu registračního a odvolacího řízení nenapravila nedostatky svého podání a nedoložila relevantním způsobem nutné skutečnosti pro udělení registrace. Na základě toho byla nutně její registrace zamítnuta.
Resumé
Je irelevantní, jestli jde o registraci dobrovolnou nebo povinnou, správce daně má povinnost ověřit pravdivost informací uvedených v přihlášce. Logičnost ověřování pravdivosti tvrzených údajů můžeme použít v jiných daňových řízeních.