Otázky a odpovědi: Úroky z úvěru na výplatu podílů na zisku

Na uvedenou otázku se poměrně dlouho hledala správná odpověď, neboť pro její zodpovězení bohužel zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), neobsahuje v žádném ustanovení výslovnou odpověď. Zůstaneme-li pouze v rámci popisované situace, kdy se jedná o vztah podnikatelského subjektu a banky, kteří nejsou spojenými osobami, v případě běžných úvěrů na provoz či zásoby nebudeme o daňové uznatelnosti úroků a dalších poplatků s nimi pochybovat, neboť budou daňově uznatelné jako výdaj/náklad na dosažení, zajištění a udržení příjmů v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 ZDP podle správného zaúčtování, tj. ve věcné a časové souvislosti. V popisované situaci existuje na straně obchodních korporací v postavení dlužníků obava, že úvěr na výplatu dividend či podílů na zisku má primárně vztah k členům korporace/společníkům, a nikoli k vlastnímu podnikání. Toto dilema či nejistotu definitivně odstranil Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) až v roce 2010, kdy svým rozsudkem čj. 5 Afs 25/2009-98, ze dne 25. 3. 2010, rozhodl, že úroky z úvěrů na výplatu dividend akcionářům a další náklady spojené s takovým úvěrem .

Přitom se primárně zabýval otázkou, zda uvedené náklady jsou vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a zdůraznil, že dosažení zisku je jedním ze základních cílů podnikatelské činnosti obchodních společností. Výplata dividend tak naplňuje vlastní účel podnikatelské činnosti a vyplývá z ekonomické podstaty akciové společnosti. Dosažení zisku a jeho výplata akcionáři je jedním ze základních práv akcionáře a plní tak nezbytnou motivační funkci pro akcionáře. V opačném případě by akcionář svůj vklad do akciové společnosti nevložil a akciová společnost by podnikatelskou činnost vůbec nemohla vykonávat.

NSS dále uvedl, že akciová společnost není povinna shromažďovat peněžní prostředky na výplatu dividend a může tyto prostředky do doby výplaty využít také jiným způsobem, například k investicím či financování provozních nákladů. Podnikatel se tak může dle svého uvážení rozhodnout, zda k výplatě dividendy použije vlastní nebo cizí zdroj financování či jejich kombinaci ve vazbě na ekonomickou výhodnost varianty či udržení stability finančních toků. Úroky a jiné nezbytné náklady související s úvěrem na výplatu podílů na zisku tak mají bezprostřední vazbu na očekávané zdanitelné příjmy, neboť umožňují společnosti použít volné finanční prostředky k investičním či provozním výdajům, které vedou k dosažení, zajištění či udržení zdanitelných příjmů a zabraňují výprodeji stávajícího majetku společnosti pro získání volných peněžních prostředků, čímž by došlo k omezení dosavadních příjmů.

Současně NSS poukázal na judikaturu zahraničních soudů, které dospěly ke stejnému závěru s použitím obdobných argumentů. V rozsudku je řešena pouze otázka výplaty dividend, nikoliv jiných složek vlastního kapitálu. Uvedená argumentace by v těchto případech byla patrně obdobná.

Uvedený NSS se sice týká úvěru, který čerpala akciová společnost na výplatu dividend, ale v podstatě neexistuje žádný důvod, který by neumožnil obdobný postup uplatnit u společnosti s ručením omezeným.