Vydáno: 8. 4. 2019
Prošlo odborným dohledem
Insolvenční zákon nebo daňový řád – který z nich je speciální? Mgr. Petr Taranda V dobách účinnosti zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání 1) , a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků 2) , bylo minimálně od roku 2005 a dále jasno, že v případě úpadku dlužníka a vypořádání jeho daňové povinnosti je ohledně otázek spojených s uplatněním daňových pohledávek a jejich vymáháním lex specialis ZKV. Tento jednoznačný a neměnný postoj vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a trval prakticky až do roku 2011, kdy nabyl účinnosti zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád 3) , a ZKV byl mezitím od roku 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení 4) . Zhruba od této doby tato teze prošla jistým vývojem a původně nezpochybňovaná specialita ZKV ve vztahu k ZSDP byla konfrontována s určitým názorovým a judikaturním vývojem, který se minimálně v rámci nazírání správních soudů přesunul časem ve prospěch . Bohužel – i když by se mohlo zdát, že specialita není to, co by mělo řešení problematiky vztahů daňového a insolvenčního řízení zatěžovat, dosavadní vývoj judikatury v určitých oblastech těchto vztahů tomu ani zdaleka nenasvědčuje. Jak je to se započtením v reorganizaci? Typickým příkladem výše uvedeného tvrzení může být řešení problematiky započtení v průběhu reorganizace. Dle § 324 odst. 3 IZ platí, že od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku není přípustné započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, ledaže insolvenční soud určí jinak předběžným opatřením. To platí i tehdy, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před uvedeným okamžikem. Význam tohoto ustanovení IZ vyvstává i v souvislosti s účastí orgánů veřejné moci v insolvenčním řízení. A právě v této souvislosti pak vzniká celá řada otázek, jak toto ustanovení v reálné praxi vůbec aplikovat, byť jeho dikce se zdá být poměrně strohá a též jednoznačná.