Legislativní novinky s komentářem - Směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu

Vydáno: 8 minut čtení

Poslanci Evropského parlamentu schválili dne 26. 3. 2019 návrh Směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu (dále jen „směrnice“), jejímž cílem je přizpůsobit autorské právo v členských státech Evropské unie moderní éře digitalizace, zejména tedy prostředí na internetu. Jelikož tato směrnice může – a bude – mít podstatný vliv na podobu ochrany autorských práv ve všech členských státech Evropské unie, je tento článek zaměřen na nejpodstatnější změny, které může směrnice po její transpozici do vnitrostátního práva přinést, zejména tedy na velmi diskutované a poměrně kontroverzní články 11 a 13 směrnice.

Legislativní novinky s komentářem - Směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu
Michal
Jakoubek,
právní asistent
Konkrétní návrh směrnice, jejímž účelem bylo nejen přizpůsobení úpravy autorského práva digitálnímu prostředí, ale i sjednocení v mnohém odlišné úpravy v jednotlivých členských státech, byl Evropskou komisí předložen dne 14. 9. 2016. Nutno dodat, že současná podoba Evropským parlamentem schválené směrnice se od původního návrhu v některých oblastech poměrně výrazně liší, což je způsobeno, i na evropské poměry, silným lobbingem zájmových skupin, kdy na jedné straně stály vydavatelské domy a na druhé internetové společnosti (zejména Google). Iniciativa k přijetí směrnice unifikující pravidla autorskoprávní ochrany ve všech členských státech a přizpůsobující autorské právo digitálnímu prostředí byla obecně přijímána, stejně jako podstatná část textu směrnice.
Zásadní reakce a kontroverze však vyvolalo navrhované znění článku 11 a 13 směrnice
, když jeden byl považován za potencionální pohromu a likvidaci vydavatelů tisku (a druhou stranou zase jako
lex
google
či
link tax
) a druhý byl považován za prostředek cenzury internetu. Jak již bylo výše uvedeno, směrnice byla, i s kontroverzními články 11 a 13, Evropským parlamentem přijata a níže v tomto článku je naznačeno, jaké mohou mít kontroverzní články dopady do praxe.
 
a) Článek 11 – autorská práva vydavatelů tiskových publikací
Článek 11 směrnice zavádí poměrně revoluční úpravu, když vydavatelům tiskových publikací poskytuje, ve vztahu k digitálnímu užití jejich tiskových publikací (např. článkové agregáty, či úryvky v rámci vyhledavačů), práva náležející autorovi, konkrétně pak:
právo udělit svolení nebo zakázat jejich přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech,
právo udělit svolení nebo zakázat zpřístupnění veřejnosti po drátě nebo bezdrátově takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto předmětům ochrany přístup z místa a v době, který si zvolí.
V praxi tato úprava znamená, že pro zveřejnění části textu publikace (článku, zprávy), bude potřebovat internetová platforma (typu vyhledavače Google či agregátor Google News)
potřebovat svolení
– licenci od vydavatele tiskové publikace, s čímž mohou souviset i licenční poplatky. Nutno poukázat na to, že
tiskovou publikací se dle směrnice rozumí
(mimo jiné) samostatná položka v rámci periodicky či pravidelně aktualizované publikace, vydávaná pod jedním titulem, jako jsou noviny nebo časopis, publikovaná s editorským dohledem a pod kontrolou a na odpovědnost poskytovatele služeb (úprava tedy nedopadá např. na osobní blogy).
Tento článek, při jeho striktním výkladu, může mít zcela zásadní dopad na
zobrazování odkazů na články ve vyhledavačích, agregátorech zpráv či na sociálních sítích
. Aby např. Google mohl (při striktním výkladu článku 11 směrnice) nadále zobrazovat titulky, perexy a náhledy perexových fotografií, musel by disponovat licencí od příslušného vydavatele. V praxi si snad lze představit, že by takovéto licenční smlouvy byly uzavřeny s velkými vydavateli, nicméně je otázkou, zda budou mít internetové společnosti vůbec zájem uzavírat licenční smlouvy s menšími zpravodajskými servery, které by se v takovém případě vůbec nemusely ve vyhledavačích zobrazovat (či pouze ve formě omezených odkazů nebo hyperlinku). Nezbytnost licence by bylo možno
pro futuro
řešit i zřízením kolektivního správce.
Ochrana autorských práv dle čl. 11 směrnice
se nemá vztahovat
na toliko prosté odkazování v podobě hyperlinku a na soukromé, nekomerční užití obsahu jednotlivci. Zásadní diskuze pak vzbuzuje zákonná výjimka, dle které se ochrana autorských práv dle čl. 11 směrnice nevztahuje na užití
jednotlivých slov nebo velmi krátkých úryvků
. Právě vymezení toho pojmu ve vnitrostátní úpravě bude rozhodující pro dopad přijaté úpravy na zobrazování odkazů na články ve vyhledavačích, když
přijetí volnější definice tohoto pojmu by na současné praxi nemuselo fakticky nic změnit
.
 
b) Článek 13 – odpovědnost poskytovatele služeb za uživatelský obsah
Tento článek zavádí pro účely ochrany autorského práva
odpovědnost poskytovatele služeb sdíleného obsahu
(
online content sharing service provider
), jímž se rozumí poskytovatel služeb informační společnosti, tj. poskytovatel serveru, jehož hlavním nebo jedním z hlavních účelů je ukládat a poskytovat veřejný přístup k velkému množství autorsky chráněných děl, která na ně nahrávají uživatelé a která takový server uspořádává a zviditelňuje za účelem zisku,
za obsah takového serveru
. Pokud je tento obsah serveru chráněný autorskými právy,
musí mít poskytovatel služeb ke zveřejnění takového obsahu souhlas autora
– držitele práv, přičemž zveřejněním bez takového souhlasu – licence – dojde
k zásahu do autorských práv, se všemi důsledky z toho vyplývajícími.
Dle současné právní úpravy je poskytovatel za služby ukládání obsahu informací poskytovaných uživatelem odpovědný toliko v případě, kdy mohl vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací [viz ustanovení § 5 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů)].
Nově má být
provozovatel odpovědný bez dalšího.
V praxi to tedy znamená, že pokud chce mít poskytovatel na svém serveru autorsky chráněný obsah,
musí si ujednat licenční smlouvy s dotčenými kolektivními správci či autory.
Poskytovatel služeb však nebude nucen jen obsah porušující autorské právo mazat, nýbrž bude nucen
i zabránit jeho uložení na server
. Je tedy evidentní, že poskytovatel služeb, pokud nebude mít uzavřené licenční smlouvy se všemi v úvahu přicházejícími kolektivními správci a autory (což je v praxi stěží dosažitelné),
bude muset provádět preventivní skenování a filtrování obsahu webu.
V tomto ohledu je nutno upozornit, že současné technologie – „filtrační“ systémy (např.
Content-Id)
stále projevují poměrně vysokou míru chybovosti, tedy zůstává otázkou, zda je v praxi vůbec možné vyhovět požadavkům směrnice, pokud jde o povinnosti poskytovatele služeb, a zda tedy přenos odpovědnosti a nutnosti vyhledávat a mazat „pirátský“ obsah přímo na provozovatele serveru nepředstavuje příliš přísné a nepřiměřené opatření, byť lze chápat důvody jeho zavedení.
Pod definici poskytovatele služeb sdíleného obsahu
nebudou spadat
např. neziskové online encyklopedie či jiná nezisková úložiště (např. výuková) cloudové služby, které umožňují uživatelům nahrávat obsah pro jejich vlastní použití (např. Dropbox, Google Drive atd.), jakož i jiné, obdobné služby.
Článek 13 odst. 4aa směrnice obsahuje
jistou výjimku z přijatých pravidel pro malé a začínající poskytovatele služeb
– tedy pro poskytovatele, kteří poskytují služby veřejnosti méně než tři roky a kteří mají roční obrat nižší než 10 milionů eur, jakož i pro
poskytovatele s návštěvností menší než 5 mil. unikátních uživatelů měsíčně.
Nutno dodat, že pravidla zavedená směrnicí musí být pro jejich řádnou účinnost převzata do vnitrostátní úpravy členských států a teprve poté bude možno s jistotou říci, jaké konkrétní dopady bude mít přijatá směrnice do praxe, nicméně již nyní lze říci, že tyto dopady mohou být poměrně zásadní a nezbývá než čekat na transpozici směrnice do vnitrostátního práva. Velmi podstatná pro výklad jednotlivých pojmů bude samozřejmě i judikatorní činnost soudů.