Opravdu se dozvíme, že jsme mohli vědět o daňovém podvodu až po více než 12 letech?

Vydáno: 17 minut čtení

Zákony nikdy nebyly a nebudou jednoduché a jednoznačné. To je axiom, který se občas politici snaží svými sliby popřít. I když bude zákon kazuistický, nikdy nemůže popsat všechny situace. A tak žije daňový poplatník stále ve strachu, zda náhodou neporušil nějaký zákon a nebude za to Finanční správou postižen. Daňový poplatník je chráněn prekluzivní lhůtou, po jejímž uplynutí není možné daň doměřit. Obsahem tohoto článku je rozbor lhůty, po které si poplatník může oddechnout, a nakolik tato lhůta plní svůj účel.

Opravdu se dozvíme, že jsme mohli vědět o daňovém podvodu až po více než 12 letech?
Ing.
Jan
Rambousek,
LL.M.,
daňový poradce
 
1. Bez kontroly
Obecně tuto prekluzivní lhůtu určuje § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a ten stanovuje lhůtu 3 let od podání daňového přiznání. Protože některé kauzy byly zahájeny ještě za účinnosti předchozího procesního předpisu, zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nutno zmínit, že tam se lhůta odvíjela od vzniku daňové povinnosti, což s sebou neslo spory, zda daňová povinnost vzniká v okamžiku přijetí úplaty, nebo až podáním daňového přiznání. Což bylo pracovně označováno jako spor 3+1 nebo 3+0. Tento spor vyřešil až Ústavní soud1) (dále jen „ÚS“), ale Finanční správa tento nález komplexně neakceptovala.2) Následným stanoviskem3) potom svůj postoj revidovala. Jednotnost názorů nebyla ani na půdě Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), kde byla praxe sjednocena až rozšířeným senátem.4)
Pro úplnost nutno upozornit ještě na § 38r zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve kterém se tříletá lhůta prodlužuje v případě uplatnění daňové ztráty.
2.
Prekluze
v případě kontroly
Tato lhůta je v současnosti upravena § 148 DŘ. Za podstatné posílení jistoty daňových poplatníků je nutno považovat absolutní lhůtu 10 let stanovenou v § 148 odst. 5 DŘ, která není stavěna ani soudním přezkumem. To, že se bohužel nejednalo o teoretický problém, ale praxi tvrdě zasahující do osobní sféry daňového poplatníka, lze vysledovat v případě rozsudku,5) který se prekluzí zabýval a kterému předcházelo 8 rozsudků jiných soudů.